ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CESTY A VRCHOLY

 

Blíží se konec tisíciletí, ve kterém začala báječná objevitelská himálajská dobrodružství. Začala, a patrně také pomalu končí. Nebo začínají nová, jiná? Nevím. Jisté je, že se změnil jejich charakter, filozofie, pojetí. Změnili se i horolezci a lidé v horách, stejně jako svět, ve kterém žijí. Díky nám všem, jimž z nejrůznějších a často nedefinovatelných příčin učarovaly nejvyšší vrcholy světa.


Když se na počátku tohoto století začali objevovat první bílí horolezci v Himálaji, oblečeni v tvídových sakách a pumpkách, s cepíny, které dodnes můžete za značné peníze koupit na tržišti v Namche Bazaru, byl jejich cílem vrchol. Překonávali nesmírné těžkosti už jen při cestách ke kopcům, kde dnes vedou vyšlapané stezky, visuté mosty z pozinkovaných profilů a pevných ocelových lan a kde koupíte v každé lodžii Coca-Colu. Podnikali vpravdě pionýrské objevitelské cesty. Jejich mrtvá těla se dodnes kdesi v hlubinách pod vrcholy usmívají zčernalými ústy v poloze, ve které se naposledy snažili zahřát, zatímco jejich duše putovaly dál, jak se píše v tibetské knize mrtvých.

Cílem byl tedy vrchol a nalezení cesty na Everest. První britská výprava se vydala do Himálaje v roce 1892 a vedl ji Martin Conway. Pak přišel Mallory a Irvin. Záhada, zda vystoupili 8. června roku 1924 na vrchol Everestu, visí dodnes nad sněhovými převějemi a séraky severní stěny nejvyšší hory světa, a to i po nálezu Malloryho těla na tibetské straně na jaře loňského roku. Potom skvělý sir Edmund Hillary a Huntova expedice, která organizací připomínala spíše vojenské tažení. První doložitelný výstup na nejvyšší vrchol světa.

Cílem mnoha dalších byl také vrchol. Neváhali kvůli němu riskovat životy, strádat, neváhali dokonce ani vyhazovat do povětří kusy skal, aby mohli vybudovat své tábory. Pokoušeli se přistávat s malými letadélky ve velkých výškách a ztroskotávali s nimi. Pak přišli další, s modernější technikou a vybavením, s filozofií malých expedic a menšího množství umělých pomůcek. Organizace těchto skupin už nepřipomínala vojenské tažení a cílem byla cesta. Nová, těžká, absolvovaná s co nejmenší podporou techniky a dalších lidí. Byli to opět výjimeční a odvážní lidé, nesli v sobě, tak jako my všichni, jistý způsob života a myšlení své doby, své země. Chris Bonington je jen jedním z mnoha, avšak putování jím vedené skupiny Britů jihozápadní stěnou Everestu patří ke slavným kapitolám nových cest.

Pak se otevřela etapa nových filozofií. Poláci, Wielicki a první zimní výstup na Sagarmathu (nepálský název pro Mount Everest), neuvěřitelně smělé a niterně až na dřeň vědomí prožité odvážné sólové výstupy Reinholda Messnera. To je podle mě hranice, která nebude překonána, i když Reinhold Messner je jiného názoru a založením ceny Sněžného lva dal jasně najevo, že mladým lezcům důvěřuje a očekává od nich nové činy, novou filozofii.

Spolu s horolezeckými expedicemi se vydávají do hor i novináři. Není jich mnoho - riziko i útrapy jsou příliš velké, je třeba sdílet vypětí fyzické i psychické, znát alespoň něco o horách, být myšlením horolezec - byť ne špičkový. Ne vždy je vše v ideální konstelaci, ne vždy se novináři vydávají do hor připraveni a poučeni. Ale lidská zvídavost není jen vlastností - u některých lidí je spíše pudem, posedlostí. V posledních letech se k ní přidala i nutnost prezentace himálajských výstupů, publicitou je třeba vracet sponzorům a mecenášům vynaložené prostředky. Výstup klasickou cestou na Everest dnes stojí jen na poplatku nepálské vládě 70 000 amerických dolarů. Bohužel čím dál více potkáte v Himálaji i tzv. komerční expedice, kdy si klient prostě zaplatí, dostane kyslík a šerpy a vystupuje na nejvyšší hory. Často bez zkušeností či přípravy.

I v horách se mění filozofie, technika a způsob předávání informací. Somervellův snímek vrcholu Everestu zhotovený v červnu roku 1924 ve výšce 8530 metrů zůstal na příštích 29 let fotografií pořízenou v největší výšce na Zemi. Přicházeli - a umírali - další a další novináři. Dodnes vzpomínám, nikoli bez dojetí, na vyprávění Josky Rakoncaje o francouzském novináři, frajerovi, který filmoval ve válce v Afghánistánu a který zahynul v roce 1984 dvě stě metrů pod vrcholem Everestu. V té době byl na francouzské expedici používán telefon zvíci bedny se samostatným satelitem. Ve válce v Perském zálivu už to byl kufřík a deštník. Když jsme v roce 1994 dopravili pod Everest několik set kilogramů satelitní televizní přenosové techniky, vážil kompletní satelitní telefon devět kilogramů. I když se tehdy první a zatím poslední přímý televizní přenos do České republiky realizovat podařilo, patrně se my všichni, kteří jsme tam byli, shodneme na tom, že to není ta nejlepší cesta pro hory, pro lidi na expedici, pro náboženství. Dnes, kdy satelitní telefony v base campech už nejsou neobvyklým jevem, má tento kufřík dva a čtvrt kilogramu. V provozu už jsou mobilní telefony v pásmu nízko letících satelitů - to je osmdesát dekagramů, žádné směrování na jeden ze čtyř satelitů na rovníkové oběžné dráze, žádné nastavování elevace antény.


Mě osobně možnost komunikace z extrémních a patových situací a vysokých hor vůbec fascinuje. Jako novináře i jako někoho, kdo Himálaj miluje. Čert vem výškové vysílací rekordy, které jsme nechtěně vytvořili. Po loňské expedici Lhotse 1999, která byla dalším úspěšným počinem jičínského sdružení Himalaya 8000 (Soňa Vomáčková se postarala o další české himálajské prvenství - výstup na Lhotse bez kyslíkového přístroje spolu s Josefem Šimůnkem, Lhakpa Sherpou, Zdeňkem Hrubým a Josefem Morávkem), jde patrně i o nejvyšší místo použití notebooku k posílání zpráv a fotografií na Internet. Kromě aspektu komunikačního je tu ještě jedna věc - tyto telefony pomohly v mnoha případech zachránit lidské životy. Byl jsem toho očitým svědkem na expedicích Shisha Pangma 1995, Manaslu 1996, Makalu 1998 i na loňské Lhotse.

V souvislosti se sdružením mám ještě jednu osobní zkušenost, která vybočuje z běžného pojímání expedic. Je to kontinuální výzkumný program enterální výživy. V roce 1995 jsme na expedici Shisha Pangma poprvé sami na sobě zkoušeli účinky prvních produktů týmu MUDr. Veselkové, ještě z tehdejšího Výzkumného ústavu antibiotik a biotransformací v Roztokách u Prahy. Tento program pokračoval i na dalších expedicích a byl korunován testem hotového produktu, energetického nápoje "Náboj" na expedici Lhotse 1999. Je to příklad dlouhodobé a vzájemně užitečné spolupráce, jež ovšem přinese užitek i mnoha neznámým lidem, kteří budou nápoj používat, ať už při fyzické zátěži, při sportu či v situacích např. pooperačních stavů.

Při dlouhých pochodech, večerech v base campu či dalších a dalších tiskových konferencích se čím dál víc člověku naskýtá otázka, kde je hranice intimity hor a horolezectví, přírody, ve které jsme svým způsobem vetřelci, kde je hranice lidí a jejich takzvané civilizace, kde je hranice laciné show a samolepek s logotypy kdečeho? Kdo ji určuje a jak se mění s námi i v čase? Reinhold Messner měl na svém cepínu přivařenu matku, na kterou šrouboval fotoaparát. I on dokumentoval nejen pro čistou informaci, i on musel do jisté míry respektovat sponzory a mecenáše. Ovšem jeho výjimečný přístup je pro mě příkladem téměř "nekompromisního kompromisu". Sám říká, že když jde o život, jde jakékoliv fotografování a filmování stranou.

Jakou cestou se bude ubírat himálajské horolezectví a komunikace či nekomunikace s tím související? Patrně se polezou supertěžké cesty, v Himálaji je mnoho nezlezených menších vrcholů. V brzké době patrně nebude problém zavolat domů z vrcholu osmitisícovky.

Nevím, kudy povedou tyto cesty v novém tisíciletí. Jedno však vím. Přijdou další a další a v sobě budou mít stejnou touhu. Touhu po horách, touhu po poznání a patrně i touhu po možnosti podělit se o tyto zážitky s ostatními. Protože touha po komunikaci mezi lidmi byla stejná v době přenášení kamenných destiček s vytesanými znaky, stejně jako dnes, kdy z malého stanu nad ledopádem Khumbu můžete i při sněhové bouři posílat zprávy a fotografie pomocí dvou malých kufříků, které se vám vejdou do batohu. Ale i s tím kufříkem se vždycky pokloním čortenu s pestrými praporky. Praporky s natištěnými modlitbami, které pomocí větru komunikují s bohy hor.

PS: Chtěl bych poděkovat všem mým šíleným kamarádům, zejména sdružení Himalaya 8000, za možnost prožít s nimi to, co vydá za několik životů.




Z e-mailů zasílaných Standou Berkovcem během expedice Lhotse 1999

22. 4. 99 Kurva, to byla rána, co je? Dívám se na hodinky. Je kousek po půlnoci. Ledovec Khumbu, na kterém máme base camp, občas praská a sténá jako poraněné zvíře. Na to jsme si zvykli, ale toto! Bolí mě hlava, jdu se vyčurat a koukám kolem. Nic. Trhlina se tentokrát udělala jinde než na místech našich stanů. To nám to pěkně začíná. Z přerývaného trhlinového spánku se občas probírám a lapám po dechu - tělo si ještě zvyká na výšku. Ve tři vstávají ti, co jdou dnes nahoru budovat první výškový tábor: Soňa Vomáčková, Josef Šimůnek, Zdeněk Hrubý a Josef Morávek. Bouda (Luděk Ondřej) to kvůli kašli vzdává. A ještě jdou naši kluci šerpatý Lhakpa, Arita a Gopal. Přeju jim dobrou cestu a na Soňu volám, ať dávají bacha. "Na co, na velryby?!" odpovídá mi Soňa. "Jasně, v ledopádu včera viděli Bílou velrybu!" já na to. Laura a její himálajští tygři jsou ve výborné náladě, což je vzhledem k tomu, že jsou čtyři ráno a šlapou tmou do -10 °C, obdivuhodné.

25. 4. 99 Co nového u nás? Po úspěšném vybudování prvního výškového tábora na horní hraně ledopádu Khumbu ve výšce asi 6100 metrů a postavení stanu na místě tábora č. 2 (6400 metrů) a po odpočinkové sobotě se dnes Češi vydali opět nahoru. Mně nezbývá než se starat o base camp, monitorovat vysílačkové relace nahoru i dolů (už třetí rok máme vynikající Motoroly radius GP300 od pana Maršálka z RM Comunications Systems z Brna). Po poslední relaci s Pepou Šimůnkem už vím, že máme kompletně vybudován i druhý výškový tábor na horním konci Western CWM ve výšce 6400 metrů. Víte, ono to vypadá jako jednoduché počty, jako statistika vojenského tažení, ale dámy prominou, není to prdel. Každý výškový metr v této nadmořské výšce znamená někdy i několik desítek výškových metrů získaných, a záhy ztracených těžkým pochodem. V těle vám plíce neustále dělají inventuru kyslíku a hlásí manko ve skladu. Hlava na absenci kyslíku reaguje taky po svém. No prostě někdy blbnete. Ještě k technice. U satelitního telefonu nás zlobily baterie, začal se samovolně vypínat. Tím bych chtěl i omluvit naše páteční a sobotní výpadky. Zahřál jsem náhradní baterii na těle, očistil kontakty a zdá se, že po domluvě "pane Mopači, prosím..." to zatím funguje. S notebookem nejsou žádné problémy. Zvládá dobře a rychle komunikaci s vámi. Navíc má za sebou cestu do BC (base camp) na jakovi. Děkuji za všechny maily, které nám sem do base campu pod západním hřebenem Everestu (5300 m n. m.) docházejí. Přiznám se, že na své páté himálajské expedici poprvé zažívám takový "komfort", jako je kadibudka. Krásná, modrá, celá z plachtoviny, vpředu na zip. Chybí jen to vyřízlé srdíčko! Je to dáno tím, že v Nepálu a zejména v oblasti Solo Khumbu začali brát vážně ekologii. V tomto případě možná až příliš vážně. Tady v horách získáte spolehlivě dvě věci (pokud přežijete jistou výšku, čas i společnost - už to je tvrdá selekce). Získáte nadhled a jiná měřítka hodnot. Hezky mi to jednou řekl Standa (Wabi) Daněk, který byl svého času aktivním horolezcem a kamarádem "Lanče", Mirka Šmída: "Najednou si uvědomíš, jak je bezvadný, když máš hlad, a pak se najíš, když je ti zima, a najdeš vytopenou boudu, a nebo když je ti smutno, a někoho potkáš..." A k nadhledu stačí jeden osmihodinový výstup po ledovci pod úpatím osmitisícovky, mezi padajícími lavinami kamení, a i největšímu blbci dojde jeho vlastní nicotnost před velebnou nádherou této planety. Dlužno poznamenat, že blbec vzhledem k výše popsané selekci už cestu dávno vzdal.

26. 4. 99 Náš sirdar Pasang Temba řeší problémy se "styčákem". Odešel kvůli tomu do Namche Bazaru. "Styčák", jinak styčný důstojník, jehož vám přidělí nepálské ministerstvo turistiky, je člověk, kterého většinou na expedici nepotkáte, a kterému se za a) platí, za b) platí, za c) platí, musíte ho za d) obléknout - tedy platit, za e) dobře krmit - tedy platit, a dále až k bodu z), kdy jeho spokojenost s tím, jak jste platili, je přímo úměrná stylu zprávy o expedici, a tím i vašemu uloženému depozitu v dolarech, které buď dostanete zpátky, nebo nedostanete. Je většinou z kasty Karma Čárí, což je střední stav úředníků, který nejvíc rozhoduje a nejvíc bere úplatky - mluvím o Nepálu, prosím! Přeju vám co nejméně setkání s Karma Čárí.

29. 4. 99 Včera večer jsem se, tak nějak po svém, modlil. Na vrcholové homoli Pumori (7145), večer v půl sedmé nepálského času, kdy už bylo pozdě i na sestup, vystupovaly špendlíkové hlavičky lidí k vrcholu. Pozdě v noci, ve tmě bylo vidět světlušky čelovek při návratu. Snad došli do campu, zahřáli si nohy ve spacáku a vypili horký čaj.

3. 5. 99 Modré nebe pohody mi včera večer zkalila zpráva o dalších obětech Himálaje. Jeden šerpa a jedna korejská žena zahynuli po výstupu na vrchol Annapurny 1 a Michal Jorgensen po výstupu na vrchol Makalu. Alespoň tolik jsem vysledoval ze zpráv nepálského rozhlasu.

7. 5. 99 Naši jdou zítra nahoru. Říkám-li nahoru, míním tím vrchol. Vše je připraveno. Všichni jsou v pořádku a dobře aklimatizovaní. Tábor ve výšce 8100 metrů čeká. Stěna Lhotse je zčásti tvrdý led, zčásti kombinace kamene a ledu. Cesty jsou v mezích možností zafixovány. Dnes večer po pravidelné vysílačkové relaci nebudu vědět víc, než že zítra vyrazí nahoru do tábora čtyři. Nechtějte znát hodinu a den možného výstupu na vrchol. Události teď poběží jenom tak, jak mají. V noci zapálím obětní oheň u čortenu, nebudu spát, budu netrpělivý, a stále nebudu vědět víc. Jen to, že jsou na cestě. A tak to teď bude nejméně dva dny. Kusé zprávy z vysílaček vám budu tlumočit. I další noc budu špatně spát a zapalovat další vonné dřevo a byliny. Budu si přát jejich návrat, teprve potom přijde přání k dosažení vrcholu.

12. 5. 99 Dnes ve 14.00 nepálského času vystoupili na vrchol Lhotse (8516 metrů) západní stěnou Soňa Vomáčková, Josef Šimůnek a Lhakpa Dorjee Sherpa. Vystoupili bez použití umělého kyslíku.

13. 5. 99 vystoupili touž cestou, také bez umělého kyslíku, na vrchol Lhotse Zdeněk Hrubý a Josef Morávek. Na vrcholu byli ve 12.00 nepálského času. Modrý stan, první výškový tábor, 12.55 nepálského času. Venku zuří sněhová bouře a vichr, jaký jsem ještě na horách nezažil. Z tupé letargie nás před chvílí vytrhla čeština. Je to možný, že jsou to oni? Do prdele, oni v tom jdou dolů, ta postava obalená ledem je Zdeněk Hrubý, za ním Pepa Šimůnek a Soňa Vomáčková. Venku není vidět na dva metry. Proto jsme dneska nešli dolů. Když vidím Zdeňka, vyhrknou mi slzy a blahopřeju mu. I přes vichřici sundává rukavici a trvá na tomto člověčím aktu v téhle nelidské slotě. Kurva, vomrzneš, nesundávej si to! První česká expedice na čtvrtou nejvyšší horu světa byla úspěšná. Bůh s vámi na cestě dolů, všichni bohové hor, Ganéš a Buddha!



Šli jsme pět a půl hodiny. Jedna z vrcholových věží s převějí je nevýrazná, je to tak na to, aby si dva lidi sedli. Nač jsem myslel? Na to, že jsem chtěl něco nafotit a že není výrazný výhled. Namrzaly přitom prsty.

Pepíno Morávek

 

Od prvního okamžiku jsme úpěnlivě bojovali s omrznutím a modlili se, aby se počasí, byť jen nepatrně, nezhoršilo. Možná proto byl náš postup tak rychlý. Na náladě nepřidal ani pohled na ruského horolezce Baškirova, kolem jehož mrtvoly jsme museli projít. Pocity a myšlenky byly známé: revize namrzlých a necitlivých částí těla, neztratit koncentraci a v pořádku sestoupit.

Zdeněk Hrubý

 

Po mnoha, mnoha hodinách stoupání do vrchu se před námi objevilo malé sněhové sedýlko. To je skoro cíl. Na každou stranu od něj se tyčí jeden vrchol a na obou jsou natažený starý fixy! Teď se chvilku dohadujeme, co je správně. Nakonec Šimon i Lhakpa určují vlevo. A je to dobře. Dolézáme posledních deset metrů. Fotíme jen dvě fotky, protože hrozně fouká. Vážeme na lano šátek šťastného návratu, který jsme dostali cestou do BC, bereme kamínek z vršku a frčíme dolů. Do C4 se dostáváme asi mezi čtvrtou a pátou hodinou - já samozřejmě poslední. Jsem totiž smolař na sestupy, proto si pečlivě hlídám každý krok, abych neudělala žádnou chybu a zase někde nespadla.

Soňa Vomáčková

 

Tyhle hory jsou nevyzpytatelný a strach je namístě. Takže jsme podle předpovědi od Henryho Todda naplánovali výstup na 12. května. Vyšli jsme se Soňou do čtyřky s tím, že za námi přijde Lhakpa a vyrazíme ve stejné sestavě jako loni. Čtyřka byla v 8100 metrech a bylo to úžasné orlí hnízdo, skoro jako na Makalu. Byl jsem poněkud utahaný, protože jsme zůstávali dlouho ve dvojce, a tam ta strava nebyla tak pestrá a kvalitní jako v base campu. Stoupali jsme pomalu, Lhakpa nás dohnal. Fixy vedly až ke stanu, ale cesta se zdála být nekonečná. Nakonec docházíme ke stanu. Začali jsme vařit. Stísněné prostory, Soňa je skrčená vzadu, je to těžké přežít v těchto podmínkách a výškách. Ráno jsme se probrali asi ve 2.30 hod. Začali jsme vařit. Udělat čaj, to je v této výšce malý zázrak. Vyrážíme. Výstup je vyčerpávající. Nakonec se dostáváme do takového malého sedýlka mezi dvěma věžemi. Říkám, že ta levá je vyšší, i když se to nezdá. Vylézáme rozlámanou skálou několik metrů na malou plošinku, kde se dá pouze sedět. To je vrchol Lhotse.

Josef Šimůnek

 

Bylo to těžké, velmi těžké. Když jsme vystoupili na vrchol, byl jsem šťastný. Co dodat...

Lhakpa Dorjee Sherpa
květen 2000

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group