ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSLEDNÍ LÁSKA PANA KREISSLA

 

Procházeli jsme úzkou místností hradního depozitáře, která byla přeplněná africkými sochami, maskami a dalšími artefakty. Na dlouhém stole, táhnoucím se přes celou její délku, na podlaze i rozvěšená na zdech byla ta nejfantastičtější díla afrického umění, za jaká by se nemuselo stydět žádné světové muzeum. Byla to jen část sbírky, již Rainer Kreissl věnoval České republice a kterou Správa Pražského hradu otevře veřejnosti od 7. června 2002 v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě. Proplétali jsme se mezi stojícími i ležícími sochami, Rainer Kreissl je bral láskyplně do rukou a vyprávěl, jak je získal a jak se vůbec stal sběratelem.


Muž vpravo je dárce unikátní sbírky afrického umění Rainer Kreissl.

 

 

 

OBCHODNÍK S CHMELEM
Celý příběh začíná před několika desetiletími v malé vesnici Děkov, kousek od Žatce, v tehdejších Sudetech. Rainer Kreissl se narodil v roce 1924 do česko-německé rodiny. Otec byl Němec, maminka Češka, ale tehdy na tom prý ještě moc nezáleželo, kdo je kdo. Tatínek, obchodník s chmelem, uměl česky a byl členem Švehlovy Agrární strany, a maminka vystudovala německé školy. Doma se hovořilo převážně německy. Česky se nicméně naučil ještě jako dítě od své babičky. "Dřív to bylo všechno smíšené. Třeba moji strýcové se jmenovali Tittelbachové, úplně německé jméno, řeklo by se, ale byli to Češi jak poleno. Nebo naopak náš soused Jedlička, tomu kdybyste řekli, že je Čech, tak se ohradí, že jejich rodina byla vždycky německá," vzpomíná.
Automaticky se od něj očekávalo, že se bude věnovat obchodu s chmelem stejně jako otec. Studoval na německé obchodní akademii v Žatci, a i když byla válka, vymohli si s několika spolužáky, že se budou učit česky. Vysvětlili profesorům, že až budou nakupovat chmel od českých sedláků na Rakovnicku, čeština se jim hodí víc než italština nebo francouzština. Válka neválka, árijství neárijství, když šlo o obchod, učitelé na to slyšeli. I po skoro čtyřiceti letech v emigraci mluví Rainer Kreissl česky bez cizího přízvuku.
Na rok 1945 nevzpomíná rád. "Byla to špatná doba," říká. "Všude se vraždilo, rabovalo a odnášeli to hlavně nevinní lidé. Ti, kdo to dělali, to byl ten nejhorší českej ksindl, ti, co sami měli máslo na hlavě, co kolaborovali a fízlovali. Najednou honem předváděli, jací jsou velcí vlastenci. Víte, já jsem antifašista a já jsem ten rozum měl, že jsem Hitlerovi nikdy nevěřil. Můj otec také před válkou pomáhal Židům, kteří prchali z Německa. Spousta obyčejných lidí se však po roce 1918 cítila poškozena, když Češi při pozemkové reformě rozparcelovali německé statky a zabrali si tu nejlepší půdu. Hitler sudetským Němcům nasliboval hory doly a oni nikoho jiného neměli, kdo by se jich zastal," nabízí trochu méně černobílý pohled na naši historii.
Benešovy dekrety se na Kreisslovy nevztahovaly. Jako antifašisté mohli v Československu zůstat. Po únoru 1948 jim však komunisté zabavili statek. Na vystěhování dostali jen dvě hodiny. "Moje babička, Češka," vzpomíná s dojetím v hlase, "klečela na zemi a prosila toho funkcionáře, ať nás nevyhání. On do ní kopl a řval na ni: ´Ty svině jedna německá kapitalistická!' Na moji babičku, českou žebračku, která odmala musela sloužit u Němců a z ničeho si vybudovala statek! Jim šlo jen o ten majetek. Jenom aby mohli krást a rabovat." Otec Rainera Kreissla pak pracoval jako lesní dělník, maminka musela do JZD. On sám dostal místo malíře porcelánu v někdejší továrně Pirkenhammer v Karlových Varech.

 

STAROŽITNÍK V MNICHOVĚ
Od konce padesátých let pracoval jako vedoucí antikvy v Teplicích a byl zároveň soudním znalcem pro Severočeský kraj. Ve vilách po vyhnaných Němcích zůstaly skvělé umělecké sbírky a teplická antikva byla díky tomu mezi sběrateli vyhlášená. Jezdili za ním také klienti z řad diplomatického sboru a brzy se o něj proto začala zajímat i tajná policie, které byly jeho styky s cizími státními příslušníky nanejvýš podezřelé. "Tlačili na mě, abych jim podepsal spolupráci, tak jsem se rozhodl, že emigruji," vysvětluje důvody svého odchodu z Československa v roce 1963. "Mého otce tehdy pustili do Německa na pohřeb jeho bratra. Z Mnichova mi pak přišel telegram, ať honem přijedu, že tatínek dostal infarkt. Nebyla to samozřejmě pravda, ale to oni nemohli vědět. Nechtěli mě pustit, ale podle mezinárodního práva museli. Přesvědčilo je také, když jsem jim řekl, že přece nebudu opouštět republiku, když tu mám takových starožitností." Přesto se už z Německa nevrátil a těsně před čtyřicítkou začal v Mnichově znovu zcela od nuly.
Své první peníze v Německu vydělal na českém skle, které předtím sám sbíral a o němž už z Teplic věděl, že se dobře prodává. Obcházel mnichovská vetešnictví a nakupoval po pěti markách zaprášené skleničky, o které neměl nikdo zájem. Když jich měl dvě stě padesát, uspořádal aukci. Investoval pět tisíc marek, které si půjčil, a vydělal sto sedmdesát tisíc. Podobný úspěch pak zopakoval s čínským uměním, když uspořádal jeho vůbec první samostatnou aukci. Investoval sto tisíc, a dostal šest set. "To byl tehdy velký poprask," vzpomíná, "psaly o tom dokonce noviny. Ve starožitnictvích mě pak ale neměli moc rádi. Nadávali - ten sviňák, nám dá padesát a sám vydělá tisíce."
V Mnichově záhy získal místo u významného aukčního domu Weinmüller-Neumeister. Nejprve jako odhadce, později se stal ředitelem mnichovské pobočky. "Pro každou aukci jsem musel připravit katalog a za ta léta jsem jich dělal určitě víc než sto. Pořádali jsme osm aukcí ročně a na každé bylo kolem tří tisíc položek, všechno možné," vzpomíná na své působení v Mnichově a dodává: "Ono je ale vždycky lepší něco objevit, koupit něco za tisíc a dostat za to stokrát tolik, než prodávat své vědomosti za plat. Já už si pak vydělal dost, že jsem nemusel dál dělat ředitele a sedět v Mnichově, a mohl jsem se osamostatnit."
Dalších šest let působil ve Spojených státech, v San Francisku, a když se pak rozhodl pro návrat do Evropy, posílal z Ameriky lodí 396 beden s uměleckými díly, která během těch několika let nashromáždil.

 

SBĚRATEL - OD STŘEPŮ K ANATOLSKÝM KOBERCŮM
"Všechno to začalo barevnými porcelánovými střepy, které jsem jako čtyřletý vyhrabal na smeťáku u nás ve vsi," odpovídá na otázku, jak se dostal ke sběratelství, a pokračuje: "Poskládal jsem si z nich úplnou mozaiku. Jednou k nám přijela teta Taussigová, nóbl dáma, která měla auto se šoférem, a povídá, že ty střepy ode mě koupí. Kolik že za ně chci. Já jsem vůbec nevěděl, co mám chtít, vždyť to byly jen bezcenné střepy. Dala mi za ně pět korun. No já měl pocit, že jsem Rockefeller. Teta si s nimi doma oblepila takovou krabičku na různé drobnosti. Vypadalo to moc pěkně. Všechny ženské to pak začaly napodobovat a se sbíráním střepů byl konec, nikdo je už nevyhazoval. Co jsem udělal s těmi pěti korunami, si už nepamatuji, ale bylo pro mě důležité, že jsem zjistil, že i za střepy můžeš dostat bohatství."
"Co jsem sbíral krom afrického umění?" opakuje s úsměvem mou otázku. "Skoro všechno. Kdybych měl všechno, co jsem kdy koupil a vlastnil, dnes u sebe, tak nestačí ani Pražský hrad. Sbíral jsem středomořské umění - řecké a římské mramory, čínské umění, prekolumbia, porcelán, nábytek, středověké sochařství, baroko, v podstatě veškeré umění. Měl jsem například nádhernou madonu od německého sochaře Tilmana Riemenschneidra, velkou sbírku čínského umění, ale všechno jsem to nakonec po částech prodal, abych mohl vybudovat něco, co ve světě skutečně obstojí - to jsou ty anatolské koberce a africké umění. U obojího jsem měl štěstí, že jsem to začal sbírat dřív než ostatní."
Svou sbírku anatolských koberců, která čítá 1230 kelimů a je největší svého druhu na světě, daroval Rainer Kreissl České republice před šesti lety u příležitosti svých sedmdesátin. První anatolský koberec koupil již v roce 1949 v Karlových Varech, ale soustředěněji je začal sbírat až v emigraci v Německu. "V šedesátých letech jsem navštívil Turecko, v době, kdy tam ještě nebyl žádný turismus," vypráví. "Na venkově v mešitách a v domácnostech tam měli nádherné staré koberce s úžasnými vzory. Hned jsem je začal sbírat a kupovat. Brzy se rozkřiklo, že v Mnichově je nějaký blázen, který je ochoten za staré roztrhané hadry dát kupu peněz, tak mi to začali sami vozit. Věci, které jsem tenkrát koupil za padesát marek, mají dnes cenu třeba sto tisíc."

 

TA PRAVÁ LÁSKA JE AFRIKA
"To sedátko musí být obráceně, aby to pasovalo," radí fotografovi, který pořizuje snímky pro výstavní katalog. "Teď je to správně! To je pamětní socha kamerunského krále, krále - filozofa, kterého dřív uctívali jako nějakého boha nebo světce. Dlouho nebylo vůbec možné takovéto sochy získat. Teprve až v poslední době se to mění. Dokud tam byla živá tradice, tak by ji nikdy neprodali. To si každý panovník moc dobře hlídal. Dnes už ale pro ty místní vládce nemají žádnou cenu. Radši všechny sochy prodají, jen aby si mohli vydržovat harém, koupit nový Mercedes, drahé šperky, módní šaty nebo podobné hlouposti," říká trochu pohrdavě a pokračuje: "Oficiálně sice vyhlašují, že je to jejich kulturní dědictví, které jsme jim ukradli, ale ve skutečnosti pro to nemají vůbec žádný cit a sami se toho zbavují. Nebýt takových bláznů, jako jsem já, tak už asi nic z toho neexistuje."
Africké umění Raineru Kreisslovi poprvé učarovalo v polovině šedesátých let. Jednou přišel do starožitnictví, když zrovna vybalovali bedny se sochami a maskami, které právě dostali z Afriky. Zaujaly jej natolik, že hned jednu z masek koupil. Dodnes je v jeho sbírce.
"O africkém umění jsem v té době nevěděl skoro nic, ale hned si mě získalo. Tehdy ale ještě moc literatury nebylo, až časem jsem získal potřebnou zkušenost. Třeba tohle," bere do ruky drobnou sošku opice s mládětem. "To je bronz. Kdyby mi to někdo ukázal v šedesátých letech, tak řeknu, že je to římské. Tehdy nikdo nevěřil, že v Africe uměli odlévat bronz. Dnes už ale přesně vím, kde to našli. Je to přes tři sta let staré."
Stáří však v případě afrického umění rozhodně není tím nejdůležitějším. Sto, možná sto třicet let staré památky jsou v Africe považovány už za opravdu staré. Starší věci se dochovaly jen výjimečně. V tropickém podnebí dřevěné sochy zkrátka moc dlouho nevydrží. "Pro ně to hlavně ani nebylo umění. Šlo o obsah, o magickou moc těch soch, a když ji některá ztratila, tak se jednoduše vyhodila, protože už byla k ničemu, už neměla sílu. U afrického umění nehraje roli doba, ale tradice. A ta v případě některých soch může sahat až tisíce let nazpátek," vysvětluje odlišnost afrického umění.
Posledních několik let žil Rainer Kreissl obklopen svými sochami. Připravoval katalog, a všechny je měl proto nastěhované ve svém mnichovském bytě, kde prý nebylo takřka k hnutí. Při pohledu na drobnou sošku prošpikovanou ze všech stran rezavými hřebíky jak nějaká voodoo figurka jsem se neubránil otázce, zda z nich občas neměl strach. "Ale kdepak," odpověděl, "vždyť jsou tak krásné. Všechno to původně samozřejmě byly magické věci, ale to už je pryč. Ty hřeby nejsou nic jiného, než když katoličtí věřící dříve dávali Panence Marii různé dárky, přívěsky, růžence, aby nezapomněla na jejich prosby a modlitby. Na některých poutních místech se s tím můžete setkat ještě dnes. V Africe, když chtěli vyplnit nějakou prosbu, tak do té sochy píchli třeba hřebík, protože železo pro ně bylo skoro to nejvzácnější."
Ze soch a masek, které byly všude kolem nás, byla cítit ohromná a fascinující energie, která nepotřebovala vysvětlovat. Přesto jsem chtěl slyšet, proč je africké umění pro Rainera Kreissla důležité. "Co mě na africkém umění tolik přitahuje? Sbíral jsem skoro všechno, ale moje poslední láska, ta pravá, to je Afrika. Pořád mám vztah třeba k baroknímu umění, je to hezké, je to moje mládí, ale je to jen dekorace, všechny ty faldíky a andělíčkové. Nemá to takovou hloubku jako Afrika. Doma v bytě mám pořád několik soch, afrických i evropských, a kdykoliv někdo přijde na návštěvu, i když o umění vůbec nic neví, tak ho zaujmou ty africké. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo přišel a řekl - jé to je pěkný barokní andělíček, ale skoro každý zůstane stát před těmi africkými. Každý hned vycítí jejich obrovskou sílu. Lidé pocházejí původně z Afriky, to je dokázané, a možná proto k nám ty sochy, i když jejich obsah nemůžeme nikdy úplně pochopit, stále tolik promlouvají."

 

NEJSEM BLÁZEN
Celá sbírka afrického umění Rainera Kreissla, která bude dlouhodobě vystavena na Pražském hradě, má kolem sedmi set položek. Částečně se jedná o zápůjčku, ale neuvěřitelných 488 exponátů je velkorysým darem České republice, který přebírá Správa Pražského hradu.
"V Mnichově mi říkají, že jsem blázen. Proč prý to dávám do Prahy, když se k nám tady zachovali tak ošklivě. Já jim to vysvětluji takto: Když jsem byl kluk, tak jsem od své mámy občas také dostal pár facek. Přesto vždycky zůstala mou nejmilejší. Praha je můj domov, moje máma. Ano, zfackovali mě, velký majetek nám ukradli, ale takový už je život. Pořád je to však moje máma a k té se člověk vždycky vrací. To je důvod, proč jsem to sem dal," vysvětluje svůj dar, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, a já se jen tiše stydím za nedávná slova premiéra Zemana na adresu sudetských Němců.
Když už odcházíme, Rainer Kreissl se ještě zastaví před asi metrovou sochou černošské královny. "Podívejte se na ni! No není krásná? Teď, když ji vidím tady v tom světle," rozplývá se. "Vidíte ten nádherný tvar, tu formu? To je královna, která tančí a zpívá svým synům. To je moje láska, s tou jsem si v noci povídal, když jsem nemohl spát. Napsal jsem o ní i báseň. Někde ji ještě možná mám." Po chvilce melancholicky dodává: "Teď už mi nepatří, už je vaše. To je ale osud. Beztak nám na světě nic nepatří, ani ta největší láska ne."

 

 


 

AFRICKÉ UMĚNÍ A EVROPA
Ve srovnání s uměním Orientu, které bylo v Evropě obdivováno již od doby baroka, se africké umění dostalo do kurzu až velice pozdě. Západní svět si jej poprvé začal všímat až počátkem 20. století a jeho prvními obdivovateli byli především evropští avantgardní umělci v čele s Pablem Picassem. To, co sběratelé na africkém umění počátkem minulého století obdivovali nejvíce, s ním ve skutečnosti mělo jen pramálo společného. Africké umění bylo označováno přívlastkem primitivní a příslušníci avantgardy byli nadšeni jeho expresivitou, nespoutaností a skoro dětskou bezprostředností, nezatíženou klasickými kánony krásy a zásadami realistického zobrazování, kterými se oni sami cítili být tolik omezováni. Do výtvorů anonymních afrických umělců tak promítali své vlastní představy a hodnotili je podle kategorií, které jim byly zcela cizí.
Ono primitivní umění především není vůbec primitivní. Dnes se již tento termín příliš nepoužívá, a místo toho se hovoří o kmenovém nebo tradičním umění. Nejde přitom jen o snahu po politické korektnosti, ale hlavně o uvědomění si, že odlišnost afrického umění od umění Evropy nespočívá v tom, že by tamní umělci nedokázali vytvořit realistickou figuru, ale v tom, že neměli žádný důvod, aby něco takového dělali. Jejich cílem nebyla krásná forma a věrnost předloze, ale v první řadě obsah. Co se týče "primitivnosti" afrického umění, je potřeba si také uvědomit, že ani oblasti rovníkové Afriky nebyly nikdy zcela izolované, ale že po staletí docházelo ke kontaktům s vyspělými kulturami Středomoří, se starým Egyptem, antickým Římem a později s islámským světem a částečně i s křesťanskou Evropou.
Role umění a zobrazení byla v tradičních afrických společnostech úplně jiná, než v našem prostředí. Charakteristické v tomto směru je, že řada afrických jazyků ani slovo umění nezná. To, co my dnes nazýváme africkým uměním, mělo původně úplně jinou roli. Šlo o artefakty úzce se vztahující k víře a náboženství, které neměly být vnímány jako umělecká díla s jistou estetickou hodnotou, ale jako kultovní předměty nadané magickou mocí. Nešlo zároveň jen o pouhé zpodobnění určité osoby či božstva, ale spíše o jeho ztělesnění. Dá se proto říct, že v případě afrického umění bychom se měli spíš ptát, co ta která socha nebo maska dokáže a co dělá, než co představuje. A aby celá věc nebyla příliš jednoduchá, měli bychom si ještě uvědomit, že i dělení na umění a užité umění je až výmyslem naší doby. Magickou silou byly nadány nejen sochy a masky, ale například i zbraně, kosti a různé přírodniny, a hluboký symbolický význam mohly mít i předměty denní potřeby.
Většina afrických uměleckých památek byla také původně vnímána naprosto odlišně, než jak jsou dnes prezentovány v muzeích a galeriích. Některé sošky byly uzavřeny v temných svatyních, kam mělo přístup jen několik vyvolených, jiné byly ukazovány na různých slavnostech a nebylo možné je spatřit jinak než oděné do pestrobarevných šatů za doprovodu zpěvu a tance. Byly zdobeny, natírány olejem a barvami, byly jim obětovány pokrmy a nejrůznější ozdoby. Žily zkrátka svým vlastním životem.
Znamená to všechno, že dnešní člověk nemůže africkému umění vůbec porozumět? Ano i ne. Nikdy se nám samozřejmě nepodaří plně pochopit a prožít tyto památky v jejich původním kontextu, ale to v žádném případě neznamená, že nám nemají co říci. Koneckonců umění středověku bylo rovněž především náboženskou záležitostí a bylo také vnímáno v zcela jiném kontextu, než v jakém je dnes prezentováno na výstavách. V tom, abychom obdivovali deskové obrazy Mistra Theodorika, nám to ale ani v nejmenším nevadí. A stejné je to s africkým uměním. I když mu možná vůbec nerozumíme, jeho ohromnou vnitřní sílu a tajemnou krásu můžeme obdivovat i bez toho.

 

Součástí tohoto článku ve velké verzi magazínu je unikátní nástěnná mapa "umění černé afriky".
květen 2002

 

 

 

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group