ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KOMETA STOLETÍ

Když se ve středověku objevila kometa, pokládali to lidé za zlé znamení. V období renesance považovali vědci planety za jevy vzniklé v atmosféře, a toz důvodu jejich zvláštního pohybu po obloze. Ta první myšlenka se, předpokládám, stala již pouhou pověrou, a druhou vyvrátili Tycho Brahe a Tadeáš Hájek z Hájku.Ti ze svých měření usoudili, že kometa musí být velmi daleko (dále než Měsíc), a jde tedy o těleso nebeské.

Největší uznání v objevování a výzkumu komet si ale bezesporu vysloužil v 17. století anglický astronom Edmond Halley. V srpnu roku 1682 pozoroval jasnou kometu, a při vybočení její dráhy zjistil, že tu stejnou sledoval v roce 1607 Johannes Kepler. Šlo tedy o těleso obíhající kolem Země v pravidelných intervalech - periodách. Na počest anglického astronoma dostala kometa jeho jméno - "Halleyova", patrně nejznámější kometa, co se široké veřejnosti týče. Její poslední návrat jsme mohli pozorovat v roce 1986, znovu ji můžeme očekávat až v roce 2061.

Další kometou, která v poslední době zaujala, byla nepochybně "Shomaker-Levy 9", která skončila svoji pouť v atmosféře Jupitera v červenci minulého roku. Za zmínku samozřejmě stojí i kometa, objevená japonským amatérským astronomem, kometa "Hyakutake". Zajímavé na ní je, že má také výstřední dráhu jako "Hale-Bopp" a právě díky tomu jsme ji mohli tak výborně pozorovat.



Dráhy planetek a komet.

KDE SE BEROU?

Komety patrně vznikly za raného vývoje sluneční soustavy. Při zážehu termonukleárních reakcí ve Slunci došlo k odvržení části materiálu daleko za dráhy posledních planet, a to do vzdálenosti až 1,5 světelného roku. Zde se pak vytvořilo jakési skladiště kometárních jader. Tento pás - oblak - nese jméno vědce, který se o jeho výzkum nejvíce zasloužil, Holanďana Oorta. "Oortův oblak" obsahuje přibližně jeden bilion kometárních jader s úhrnnou hmotností minimálně stonásobku naší Země, a je považován za hranice Sluneční soustavy.

Zdrojem krátkoperiodických komet (tj. komet s periodou kratší než 200 let) se však zdá být ne "Oortovo mračno", ale nějaký zdroj podstatně blíže Slunci. Takovým je patrně "Kuiperův pás", rozkládající se daleko za dráhou Neptuna. V něm se nacházejí nejen jádra komet, ale také planetky či tělesa, která nemůžeme zařadit ani do jedné skupiny.

Čas od času se k naší soustavě přiblíží hvězda, jež způsobí gravitační porušení vazeb kometárních jader v "Oortově mračnu" a několik z nich se vydá na pouť ke Slunci. Takto kometa vzniká. Je-li poté ovlivněna gravitací nějaké, zpravidla velké planety, může se z ní stát kometa periodická, opakovaně se vracející ke svému Slunci. V takovém případě je vlastně odsouzena k "trestu smrti", neboť při každém svém návratu ztratí ohromné množství materiálu, a to v podobě hornin, prachu, plynů a iontů. Chvost komety je právě tento odvržený materiál, od něhož se odrážejí sluneční paprsky a částice slunečního větru, způsobující luminescenci odvržených iontů. Kometa ovšem může také jen kolem Slunce prolétnout po hyperbolické dráze. Takovou již nikdy více nespatříme.

Život periodické komety závisí především na její hmotnosti a počtu návratů. Řádově se pohybuje kolem statisíce let. Některá kometa ovšem skončí svoji pouť daleko dříve. Například kolizí s planetami - to byl právě případ "Shomaker-Levy 9", mnohem častěji však i se Sluncem, což dokazují mnohá astronomická pozorování. (K takovému jevu dochází až jedenkrát ročně!) Pro Slunce to ovšem znamená pramálo, asi tak jako hrášek vhozený do stotisícového města...

Mnoho lidí se teď může domnívat, že může-li kometa spadnout do Slunce či na Jupiter, může se střetnout i se Zemí. Tyto skeptiky mohu ujistit, že mají pravdu. Dojde-li k tomu, srovnání hrášek - město bude asi nepoužitelné... Zanechme ale pesimismu. Pravděpodobnost střetu se dá vyjádřit velmi malým číslem se spoustou nul za desetinnou čárkou. Přesto se naši potomci mohou těšit na jeden z návratů komety "Swift-Tuttle" v přespříštím tisíciletí, kdy se tato kometa skutečně se Zemí srazí. Ta doba je však na tolik daleko, že zcela jistě bude možné katastrofě zabránit. Ostatně, takové možnosti máme již dnes.


POHYB ROZSVÍCENÉ "HROUDY"

Představme si kometu, která se uvolnila z gravitační klece "Oortova oblaku" a vydala se na cestu ke Slunci. Má podobu balvanu, nebo spíše velké ledové hroudy s příměsí kamení a hornin. Nevykazuje žádnou aktivitu, má malé albedo (schopnost odrážet světlo), hmotnost řádově několika Zg (Zettagramů), což odpovídá 1018 kg, a jen tak bez překážek si letí. Když je dostatečně blízko Slunce, začne se zahřívat. Led na jejím povrchu roztává a uvolňují se ionizované plyny. Ty vytvářejí kolem komety obal - "koma ". Dalším přibližováním ke Slunci roste také intenzita sluneční energie, která odvane ionty uvolněné z povrchu. Vzniká ohon komety a dochází k jeho luminescenci. Kometa se stále přibližuje a její chvost i koma jsou jasnější a větší.

Zjišťujeme tedy, že komety jsou nejjasnější při největším přiblížení ke Slunci, tedy v "periheliu". Ze Země je však kometa při průchodu "periheliem" obvykle nepozorovatelná, ač je blízko Země, protože ji Slunce svým svitem přezařuje. Většina komet se pohybuje v tzv. rovině ekliptiky (rovině, ve které přibližně obíhají planety), a pozorovat je tedy můžeme nejlépe a vlastně jedině před východem Slunce nebo těsně po jeho západu. Dost výjimečným úkazem je, když se kometa v rovině ekliptiky nepohybuje, ale její dráha je vůči ekliptice skloněna pod větším úhlem, než je sklon zemské osy. V tom případě můžeme pozorovat část jejího pohybu celou noc. Právě k tomu došlo u komety "Hyakutake" a dojde i u komety "Hale-Bopp".


K POZOROVÁNÍ STAČÍ VLASTNÍ OČI

Jedná-li se o tak jasné komety, jakými jsou "Halleyova", "Hyakutake" nebo "Hale-Bopp", stačí vlastní oči, popřípadě lovecký dalekohled nebo prosté divadelní kukátko.

Kometa se po obloze nepohybuje jako nějaká ohnivá koule, naopak, setrvává na ní i několik měsíců. Je tedy zbytečné sedět někde na poli a čekat, až kolem vás prosviští... Na obloze se jeví jako mlhavý obláček s delším, ještě mlhavějším ohonem. Jen málokdy můžeme pozorovat komety tak, jak je vidíme na fotografiích. Vydržíte-li se dívat déle, jistě se vám ty pravé tvary začnou rýsovat. Velmi dobrá rada je nedívat se na kometu, ale někam blízko ní, a po kometě jen "pošilhávat".

Laikovi by se mohlo zdát, že kometa je něco velmi vzácného, jenže ročně kolem Slunce proletí desítky komet, které nejsou vůbec a nebo jen velmi špatně viditelné ze Země. To je způsobeno tím, že je jejich dráha vůči Zemi špatně postavena, nebo jsou malé a málo jasné. Jen čas od času se objeví kometa příznivá pro pozorování ze Země.


BUDE "HALE-BOPP" KOMETOU STOLETÍ?

Alan Hale, americký amatérský astronom, který se zabývá vyhledáváním komet, poprvé uspěl. Po čtyřech stech hodinách nahodilého hledání objevil 23. července 1995 svou první kometu. Téhož dne ji nezávisle na Haleovi objevil Thomas Bopp, a to čirou náhodou, při pozorování kulové hvězdokupy (M 70) v souhvězdí Střelce. Kometa dostala označení "1995 01" a jméno "Hale-Bopp". Dosavadní měření nasvědčují, že bychom se mohli těšit na velmi pěknou jarní podívanou. Kometa bude v té době jasnější než všechny hvězdy a je přirovnávána k velké kometě z roku 1811. Je zatím největším adeptem na "Kometu století".

"Hale-Bopp" však u nás není poprvé. Kolem Slunce prošla již před třemi tisíci lety. Její dosavadní perioda (doba oběhu) byla asi 2500 let, avšak vzhledem k tomu, že se nedávno přiblížila k Jupiteru, který její dráhu pozměnil, budeme ji moci pozorovat až za čas poněkud delší. V "periheliu", které nastane 1. března 1997 bude kometa vzdálena od Slunce 140 milionů kilometrů. K Zemi se nejvíce přiblíží 22. března 1997, a to na vzdálenost asi 200 milionů kilometrů. Nejjasnější bude koncem března. V té době bude od Slunce vzdálena něco málo přes 40 úhlových stupňů z pozice pozemského pozorovatele. Pro ty, kteří si udělají čas a vykouknou některou jarní noc na oblohu, přidávám mapku a tabulku pozorovatelnosti této komety.


KDY A JAK JI UVIDÍME?

Poprvé se pozorovateli bez přístroje objeví začátkem ledna v souhvězdí Střelce, a to k ránu před svítáním, asi 20 stupňů nad obzorem. Po obloze bude pozvolna stoupat až do konce února do výše bezmála 40 stupňů nad obzor. V té době se bude nacházet v souhvězdí Labutě. Od této doby přestane být objektem druhé poloviny noci a podmínky její večerní viditelnosti se zlepší. Bude vidět po celou noc, bude tedy tzv. "cirkumpolární". Podmínky viditelnosti se dále budou zlepšovat až do konce dubna. Do té doby vystoupí až 33 stupňů nad obzor. Bude se nacházet v souhvězdí Andromedy - a pro nás v nejlepším pozorovacím období z celého jejího dvou a půl tisíciletého oběhu. Poté se její dráha nasměruje zdánlivě na jih a 20. května se s ní obyvatelé severní polokoule budou muset zase na nějakých pár tisíců let rozloučit...
 
Leden 1997
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group