ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEBESKÁ KOLIZE

Dne 21. října loňského roku objevil Hubblův dalekohled na 1000 zářivých mladých hvězdných shluků, jež explozemi připomínají nádherné ohňostrojové představení probíhající ve srážejících se galaxiích, zvaných pro svůj tvar Tykadla.


GALAXIE, NEJEN TA NAŠE

Vybavíte-li se dalekohledem, mnoho si s druhovou variabilitou objektů nenáležících naší Galaxii nepomůžete. Přibydou vám k nespočtu dalších galaxií pouze tajemné, hvězdy připomínající kvasary, stokrát zářivější objekty než celá naše Galaxie. Všechny ostatní objekty jsou menší, méně hmotné a podrobily se gravitačním silám galaxií, odkázány na věky k obíhání kolem středu svého pána.

Galaxie jsou tedy obrovským seskupením hvězd, hvězdokup a mračen plynu a prachu. Naše Slunce, stejně jako jakákoliv jiná hvězda viditelná na našem nebi, se nachází v naší Galaxii, kterou známe jako Mléčnou dráhu, pás táhnoucí se napříč oblohou. Již v malém dalekohledu se nám rozdělí na miliony hvězd, prokouknou k nám temné i zářivé mlhoviny, otevřené hvězdokupy rozmanitých tvarů, nebo v pravidelných intervalech mrkající oči · proměnné hvězdy.

Naše Galaxie má diskovitý tvar spirálovité struktury a není žádným drobečkem mezi ostatními. V průměru má přibližně sto tisíc světelných let (přičemž jedna světelná sekunda je 300 000 km) a můžeme se v ní dopočítat (podle nových údajů) více než 700 miliard hvězd.

Existují však také galaxie jiných tvarů a velikostí. Známe například galaxie eliptického tvaru, galaxie spirální s příčkou, či nepravidelné galaxie, i ve velikostech jsou také značné rozdíly.

Stejně tak jako hvězdy tvoří dvojhvězdy, hvězdné systémy až hvězdokupy, mají i galaxie takovéto hierarchické uspořádání. Gravitační síla pro velké vzdálenosti zde již působí omezeně a neumožňuje systematický oběh. Tím víc se zde projevují rozdíly ve velikosti v soustavě se nacházejících galaxií. Dochází k vzájemnému ovlivňování, "požírání" trpasličích galaxií těmi velkými, prolínání a srážení. Právě poslední dva pojmy nemůžeme od sebe příliš rozlišovat, neboť jsou prakticky totožné. Srážka dvou galaxií totiž není něčím takovým jako srážkou třeba dvou protijedoucích vlaků. Vždyť, jak už bylo řečeno, nejsou galaxie pevná tělesa, ale jsou složena z "drobných" objektů, jejichž sousedské vzdálenosti (např. hvězd) jsou takové, že by se jich tam vešlo dalších deset miliard. Dochází spíše k chaosu v gravitačním působení, čímž oba objekty ztrácí svůj tvar do doby dalšího samouspořádání. V takovýchto galaxiích však dochází k interakci oblaků plynů. Ty v převážné většině obsahují vodík, jenž je vhodnou směsí pro chod termonukleárních reakcí. Pozorovat jejich průběh nám umožňuje jedině Hubblův dalekohled.

UVIDÍME VZNIK GALAXIÍ?

Hubblův dalekohled je společným dílem Evropské kosmické agentury (ESA) a Amerického úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA). První plány tohoto dalekohledu vznikaly již ve 40. letech. V 70.·80. se začalo pracovat na jeho stavbě, když byly využity plány a postupy vojenských špionážních dalekohledů, které byly vskutku na vysoké úrovni.

Hubblův dalekohled byl vypuštěn raketoplánem Discovery 25. dubna 1990 na nízkou oběžnou dráhu · 600 km nad Zemi. Základem je primární zrcadlo o průměru 2,4 metru, součástí vybavení jsou tři kamery, dva spektografy a optické polohové senzory používané především k určování polohy hvězd a těles.

Tím, že byl vypuštěn dalekohled na oběžnou dráhu Země, se neuvěřitelně rozšířily možnosti poznání a studia vesmíru. Povrch Země totiž není optimální k pozorování, neboť atmosféra způsobuje nejen rozptyl a znehodnocení světla pro přesnější pozorování, ale také mnohé vlnové délky elektromagnetického záření pohlcuje. Na oběžné dráze tyto nepříjemnosti odpadají, a tak Hubblův dalekohled překonává dosud všechny ze Země pozorující dalekohledy, i když pojme méně světla než ony. Jeho rozlišovací schopnost je i přes jeho velikost více než desetkrát větší než u dalekohledů pozemských. Přesto jeho první tři roky existence nebyly zrovna šťastné, neboť se při vypuštění zjistila vada na primárním zrcadle. V roce 1993 však posádka raketoplánu Endeavour vadu odstranila, a to dokonce tak úspěšně, že kvalita primárního zrcadla byla mnohem vyšší než se předpokládalo před vypuštěním. Hubblův dalekohled tak může pořizovat snímky nejen do časopisů, knih a na stránky internetu, ale hlavní měrou se podílí na poznávání vesmíru, jeho struktury a složení a především jeho minulosti. Vždyť čím dále dohlédne tento dalekohled, tím starší obrazy uvidí, neboť světlo se šíří rychlostí konečnou (od nejbližší hvězdy k nám světlo letí více než tři roky, co teprve ty nejvzdálenější galaxie).

Schopnosti Hubblova dalekohledu jsou opravdu úžasné. Po poslední modernizaci v únoru minulého roku se podařilo instalovat dva nové přístroje. Infračervenou kameru NICMOS, schopnou vidět vesmír starý pouze 10 % svého věku a spektograf STIS, jenž 30x urychlil získávání spekter hvězdných objektů. Stejně tak se můžeme těšit na další servisní kontrolu za čtyři roky v roce 2002. Hubble bude dovybaven novým ultrafialovým spektrometrem s 20x citlivější aparaturou než nyní. Bude tak moci pozorovat děje staré 10 miliard let! Uvidíme snad dokonce i vznik galaxií? To je jistě prozatím otázkou, která bude aktuální za pět let. Hubblův dalekohled však již nyní slouží na maximum a nejedním z mnoha úžasných a překvapivých pozorování je i srážka galaxií, ke které dochází 63 milionů světelných let od nás na jižní obloze v souhvězdí Havrana, a to mezi galaxiemi NGC 4038 a NGC4039.

VESMÍRNÁ KOLIZE

Srážející se galaxie Tykadla (NGC 4038/4039) nejsou první pozorovanou srážku galaxií. Takové už byly pozorovány mnoha pozemskými dalekohledy a Hubblův dalekohled je může pozorovat ve velkých vzdálenostech od nás (tedy v hluboké minulosti), kdy byly běžnou záležitostí a vesmír byl hustější a pln chuchvalců ještě nedokonalých galaxií, jež se spolu velmi často srážely. Avšak tyto vzdálenosti jsou příliš obrovské na podrobnější průzkum. Nyní máme možnost do kolize nahlédnout mnohem lépe a můžeme vidět více detailů, které jsou umocněny kvalitou Hubblova dalekohledu.

"Každý detail, který Hubblův dalekohled na snímcích Tykadel odkrývá, je šokující a úžasný, avšak prezentuje nejen sen, jenž se stává skutečností, ale také noční můru pro vědecké pracovníky v podobě ohromného množství dat, informací a konec konců také teorií, čekajících na odbornou analýzu," posteskl si Brad Whitmore z Vědeckého institutu vesmírného teleskopu (STScI) v Baltimoru státu Maryland, USA.

Hvězdné oblaky, mračna vodíku jsou zdrojem prvotní a jedinou složkou budoucích hvězd. Chladná vodíková mračna, jež se v galaxiích vyskytují ve velké míře a slušné velikosti (napříč mají stovky světelných let), jsou obklopeny a stlačovány na vysokou teplotu zahřátým plynem vznikajícím během srážky. Poté gravitačně kolabují, dochází v takto stlačených útvarech k ještě vyššímu tlaku a teplotě až k hranici, kdy dojde k zapálení termonukleárních reakcí. Vzniká nová hvězda a celé nové hvězdné formace.

Do této doby se předpokládalo, že nové hvězdy a hvězdné systémy vznikají pouze ze zbytků dřívějších masivních hvězd, které ukončily svou životní pouť. To bylo nejběžnější vysvětlení. Dnes se však ukazuje, že vznik nových hvězd není podmíněn jen tímto dějem, ale minimálně stejně tak i kolizemi galaxií.

Opět se tedy mohou poopravit mínění astrofyziků a kosmologů. Nejde sice o revoluční objev zasahující celkově teorii evoluce vesmíru, ale mnohé názory a teorie budeme muset jistě změnit.

K mnoha dalším úkolům přibyl Hubblovu dalekohledu i jeden další. Pátrat po dalších nedaleko nás se srážejících galaxiích, aby bylo možno utřídit takovou kolizi do chronologických sekvencí. Dosáhneme tak přesného obrazu nejen kolize, ale, a to především, i vzniku hvězd.

Tento objev je i dalším zdrojem poznání pro lidstvo. Zdrojem, týkajícím se jeho budoucnosti. Když jsem v úvodu zmiňoval velkou galaxii v Andromedě (M31), nebylo to náhodné. Je naší sesterskou galaxií, vypadá podobně jako ta naše a navíc se k nám přibližuje. V budoucnu tedy dojde i ke kolizi mezi naší Galaxií a galaxií M31. Pozorování srážek jiných galaxií, zvláště Tykadel, umožní poznat budoucnost i Galaxie naší.

Nemusíme však mít obavy, vždyť ke srážce nedojde dřív než za několik miliard let. Patrně již v té době nebude existovat ani naše Sluneční soustava, neboť naše Slunce, stejně jako ostatní hvězdy, má životnost omezenou. Za 5 miliard let již nebude mít dostatek vodíku k jeho spalování při termonukleárních reakcích, a tak se přeorientuje na helium. To má však zvýšené nároky na prostor a Slunce se rozepne tak mohutně, že jeho povrch bude sahat až za oběžnou dráhou Země. Poté dojde ke gravitačnímu kolapsu a naše Slunce se promění v bílého trpaslíka, drobnou, slabě zářící hvězdičku. Sluneční soustava se stane neživou fádní pustinou, bez života a téměř bez světla.

Miliardy let je však dlouhá doba. Země bude obyvatelná ještě asi 3,5 miliardy let, dokud nestoupne teplota na povrchu kvůli zvětšování objemu Slunce. Pohlédneme-li do minulosti, zjistíme, jak daleko se dostaly technologie a pokrok během několika desítek let. Lidstvo má teď na záchranu stomilionkrát tolik.
únor 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group