ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK SE HLEDÁ ŽIVOT NA MARSU

Pozemský Měsíc je mrtvý, tekutá voda a život na něm nikdy neexistovaly. Na Venuši prší kyseliny a její povrch, rozžhavený na pět set stupňů Celsia, není moc vhodný pro život. Za nejpravděpodobnější místo, kde se kromě Země mohl podle dosavadních znalostí sluneční soustavy vyvinout život, se považuje Mars. Vědci však předpokládají, že příhodné podmínky k životu trvaly na Marsu příliš krátce na to, aby se v nich vyvinulo něco většího než bakterie, o inteligentních bytostech ani nemluvě. Ba co víc: bakterie budou nejspíš již několik set milionů let mrtvé. Mrtvé od dob, kdy vyschly marsovské oceány. Takže jak nalézt zbytky dávno mrtvých buněk? Jak najít na Marsu stopy života?

 

CO HLEDÁME? MASTNÉ KYSELINY
Život na Marsu hledaly bez výsledku americké Vikingy v roce 1976. Neúspěšně se o to na přelomu let 2003/2004 pokusila i evropská sonda Beagle 2. Další mise k Marsu plánuje NASA na roky 2005 až 2011. Připravují je týmy vědců a externí výzkumná centra. Mezi nejdůležitější patří laboratoř JPL (Jet Propulsion Laboratory), odkud jsou mise i řízeny.
Zavedu vás do samotného srdce výzkumu těchto laboratoří v kalifornské Pasadeně. Prosté čtverhranné budovy připomínají sídliště a v ničem nenapovídají, že se zde každý den odehrává jedno z nejvíce vzrušujících dobrodružství lidstva. Tým chemiků, fyziků, astrobiologů, geologů a inženýrů z JPL, California Institute of Technology a New Mexico State University si právě na jedné z důležitých schůzek klade neodbytné otázky. Co přesně na Marsu hledáme? A kde to můžeme nalézt?
Tyto otázky se mohou zdát triviální, ale není tomu tak. Mars je zřejmě mrtvý již několik miliard let. Pokud na něm kdy byl buněčný život, buňky jsou dávno rozbité na základní stavební kameny. A protože jiné formy života neznáme, vycházíme z pozemské buňky. Ta má tři základní složky: DNA, bílkoviny a mastné kyseliny.
První z nich, deoxyribonukleová kyselina (DNA), vypadává ze hry hned na začátku. Je totiž nestabilní a v horizontu milionů let po ní na Marsu nezbudou ani stopy. Nemá tedy cenu po ní pátrat. Nadějnějším kandidátem jsou bílkoviny, jejichž základním stavebním kamenem jsou aminokyseliny, které si pozemské organismy vyrábějí pouze ve formě L. Ve své druhé formě D jsou v živé hmotě na Zemi prakticky nepřítomné. Naopak aminokyseliny, které nemají původ v živých organismech, ale například ve hvězdném prachu, se vždy vyskytují stejnoměrně zastoupeny v obou svých formách D a L v poměru 50 na 50. Jestliže tedy na Marsu nalezneme stejné zastoupení L i D aminokyselin, je zřejmé, že tam „napadaly“ z kosmického prostoru. Pokud jsou ovšem na Marsu přítomny aminokyseliny pouze v jedné ze svých forem, znamená to, že tam byly s určitostí vytvořeny živými organismy. Byl by to tedy důkaz života na Marsu. Důkaz, po kterém všichni pátráme. Jenže aminokyseliny pocházející z živých organismů mohou být po mnoha stamilionech let naředěny, nebo překryty těmi, které napadaly z hvězdného prachu. Jejich analýza tedy nemusí o přítomnosti života na Marsu přinést jednoznačnou odpověď.
Poslední na seznamu jsou mastné kyseliny. Na rozdíl od jiných částí buňky jsou velmi odolné vůči kosmickému záření a nepříznivým vlivům. Prakticky neporušeny mohou přetrvat po stamiliony let. Navíc jejich výskyt je vždy spojen s výskytem živých organismů. Jsou totiž součástí buněčných stěn, bez kterých si živé organismy nedokážeme představit. Pokud kdy byl na Marsu život, určitě po sobě zanechal stopu v podobě mastných kyselin. Mastné kyseliny jsou z astrobiologického hlediska skvělí kandidáti. Jedinou jejich chybou je, že jsou obtížně detekovatelné. Pro chemiky a inženýry v našem týmu tvrdý oříšek: zkonstruovat zařízení pro jejich analýzu.

 

CHEMICKÁ LABORATOŘ NA MIKROČIPU
Zjistit, zda na Marsu byl, nebo dokonce je život, tj. detekovat mastné kyseliny nám může pomoci pouze dokonalá chemická analýza vzorků. Klasickou chemickou laboratoř s lidskou obsluhou mít na povrchu Marsu ještě dlouho nebudeme. Ale i odebrání vzorků z Marsu sondou a jejich doprava do pozemské laboratoře je technicky a finančně nesmírně náročná záležitost. Bylo by třeba zkonstruovat sondu, která na Marsu nejen přistane, ale bude mít také dost paliva na opuštění jeho povrchu a návrat na naši rodnou planetu. Vzorky přivezené na Zemi mohou navíc obsahovat živou marsovskou bakterii, která by mohla kontaminovat pozemskou ekosféru a mít zdrcující vliv na zdejší život.
Další možností je vyslat na Mars miniaturní, ale plnohodnotnou automatickou laboratoř, která bude výsledky analýz posílat na Zemi pouze po rádiových vlnách. Takovou laboratoř, která by se jednoduše vešla do malé pohyblivé sondy, jež bude zkoumat vzorky ze širokého okolí. Laboratoř, která by měla malou spotřebu elektrické energie. Prostě komplexní miniaturní laboratoř, která je snem plánovačů všech kosmických misí už po desetiletí. A vyvinout takovouto laboratoř pro misi k Marsu je právě úkolem našeho týmu.
Dnes dokážeme vyrobit chemickou laboratoř na silikonovém mikročipu o rozměrech několika centimetrů čtverečních. Můžeme v ní integrovat veškeré analytické kroky, které probíhají v klasické chemické laboratoři. Taková mikročipová laboratoř je složitý systém mikrokanálků s průměrem několika desítek mikrometrů a délkou několik centimetrů, které se podle potřeby kříží, rozvětvují, ústí do mikroreaktorů, mikromixérů, separačních kanálků a detekčních cel.
Kapalina s chemickými látkami se v kanálcích mikročipu nepohybuje díky tlakovým pumpám, které se běžně používají v klasických velkých laboratořích. To by bylo příliš složité, objemné a hmotné, a tudíž pro kosmickou misi nepoužitelné. Je transportována pomocí jevu zvaného elektroosmóza. Ta umožňuje pohyb kapaliny pouze mezi místy, kde je aplikováno elektrické pole. Chytrým přepínáním elektrického pole tak můžeme pohybovat kapalinou pouze v některých částech mikročipu, a tak ani při složitém větvení mnoha kanálků není nutné používat záklopky či ventily, což by bylo nutné, kdybychom používali tlakové pumpy. A co více - elektroosmotická pumpa díky malé spotřebě elektrické energie může fungovat celý týden na tužkovou baterii.
Laboratoř na mikročipu bude při kosmické misi muset při přistání na Marsu čelit přetížení více než 200 G, dokázat operovat při teplotách -200 až +30 ̌C a vydržet dlouhodobé skladování před použitím - alespoň 600 dní. Splnit tyto požadavky je náročné a vyžaduje to zavedení velkého množství nových technologických postupů.

 

CRYOBOT V POLÁRNÍCH ČEPIČKÁCH
Takže už víme, co hledat a jak to analyzovat. Ale kde hledat? Pozemské organismy potřebují ke svému životu vodu. A protože žádné jiné organismy neznáme, předpokládáme, že ty marsovské též. Voda, zmrzlá na kost, zůstala pouze v polárních čepičkách Marsu, kde může tvořit až několik set metrů tlustou vrstvu ledu. Tady se pravděpodobně mohou nacházet zakonzervované zbytky života. Proto se sonda navržená naším týmem vydá právě tam. Nebude hledat stopy života pouze na povrchu. Bude se muset dostat do vnitřku ledovcové pokrývky.
K tomu jí může pomoci jedině vrtný systém - aktivní, nebo pasivní. Použití aktivního vrtného systému s rotujícími vrtnými korunkami a protimrznoucími kapalinami je značně energeticky náročné, nehledě na to, že může kontaminovat marsovské prostředí. Jeho výhoda je v tom, že pokud vrtná souprava narazí na vrstvu prachu či drtě, dokáže jí proniknout. Pasivní vrtné systémy mají podobu tepelného tělesa protavujícího se do hloubi ledovce vlastní vahou. Jejich výhodou je energetická nenáročnost, ale nedokáží projít vrstvou prachu či suti.
Tým JPL vyvíjí sondu, která kombinuje výhody obou systémů. Cryobot, jak se sonda jmenuje, je založen na velmi jednoduchém a přitom geniálním nápadu: má tvar torpéda o délce asi jednoho metru a průměru 12 centimetrů, v jehož špičce je umístěn radioaktivní zdroj vytvářející radioaktivním rozpadem atomů dostatek tepla na to, aby se Cryobot svojí vlastní vahou pomalu protavil do nitra ledovce.
Roztavenou vodu, obsahující možný biologický materiál, bude odebírat a průběžně analyzovat laboratoř na mikročipu umístěná v útrobách Cryobota. Ohřátou vodu bude Cryobot vyvrhovat speciální tryskou zpět proti ledu. Tím rozmělní i případnou kamennou drť, která by ho jinak zastavila. Nezbývá než doufat, že marsovské ledovce neobsahují velké kusy kamenů, které by Cryobot na svém sestupu nedokázal překonat.
Voda nad Cryobotem bude v mrazivém marsovském ovzduší samozřejmě nezadržitelně zamrzat. Komunikace s povrchem je proto vyřešena ve stylu třetího tisíciletí. Cryobot bude během svého sestupu odhazovat v pečlivě vypočtených vzdálenostech miniaturní transmitory. Ty sice v ledu zamrznou, ale díky tomu, že budou pracovat na podobné bázi jako pozemské mobilní telefony, to nevadí. Cryobot se spojí s nejbližším transmitorem, ten s dalším a tak dále, stejně jako ve staré hře na tichou poštu, až bude signál předán další sondě, čekající na povrchu ledovce, která jej odešle do střediska JPL/NASA v Pasadeně. Led v různé hloubce vede signál různě, a tak vzdálenosti mezi transmitory musí být velmi pečlivě spočítány a odzkoušeny, aby nedošlo ke „ztrátě signálu“.

 

- - -
Hotový prototyp Cryobota už tým otestoval v norských ledovcích. Cryobot se protavil do hloubky 23 metrů. Pak se bohužel prudce zhoršilo počasí a experiment bylo nutné ukončit. I tak testy proběhly velmi úspěšně a potvrdily funkčnost Cryobota v reálných podmínkách. Vyslání Cryobota k Marsu jako jednoho z malých průzkumných robotů - scoutů se plánuje v roce 2011. Další Cryobot s minilaboratoří bude v budoucnosti vyslán také k jupiterskému měsíci Europa. Tam bude pátrat po životě v jeho oceánu, pokrytém silnou vrstvou ledovcového příkrovu. Na Zemi se pro Cryoboty plánuje použití v jezeře Vostok, ukrytém čtyři kilometry pod ledovcovým příkrovem Antarktidy. Cryobot i s laboratoří bude obětován, zamrzlý hluboko v ledu, ale informace, které nám zašle, možná změní celý náš pohled na život a vesmír.

 

 


ÚSPĚŠNÉ MISE K MARSU
Mariner 4 (1964, USA)
Pořídil první detailní snímky jiné planety sluneční soustavy; mimo jiné ukázal povrch zbrázděný meteoritickými krátery. Byl zkonstruován jako tzv. „průletová sonda“: během krátkého průletu kolem Marsu (14. 7. 1965) vyfotografoval 21 snímků. Vypuštěn byl 28. listopadu 1964.

 

Mariner 6 a 7 (1969, USA)
Dvojice totožných průletových sond byla navedena k těsnému průletu kolem rovníku a jižní polární čepičky Marsu (31. 7. 1969 a 5. 8. 1969). Shodou okolností byl k oběma sondám Mars natočen tak, že jim nastavil polokouli pokrytou pouze krátery; objev velkého kaňonu a mohutných sopek na rovníku učinil až Mariner 9. Sondy byly vypuštěny 24. 2. 1969 a 27. 3. 1969, na Zemi odeslaly dohromady 201 fotografií.

 

Mariner 9 (1971, USA)
Sonda pro dlouhodobé sledování a výzkum Marsu byla prvním „orbiterem“, sondou, která se dostala na oběžnou dráhu kolem rudé planety. Dorazila k Marsu 13. 11. 1971 v době, kdy na něm zuřila obrovská prachová bouře, zamezující jakémukoli pozorování povrchu. Když se po měsíci uklidnila a usadil se prach, Mariner 9 ukázal Mars, jak jsme ho neznali: gigantické vulkány dosahující výšky 25 km, obrovský kaňon dlouhý 4800 km, a co bylo největším překvapením, zbytky prastarých říčních koryt. Mariner pořídil 7329 fotografií a zmapoval tak 100 % povrchu Marsu. Mariner 9 byl vypuštěn 30. 5. 1971.

 

Mars 2 a 3 (1971, SSSR)
Totožné sondy s ambiciózním plánem - stát se orbitery Marsu a vyslat přistávací moduly určené k průzkumu jeho povrchu. Přistávací modul sondy Mars 2 vstoupil do atmosféry Marsu 27. 11. 1971, bohužel pod prudším úhlem, než bylo plánováno, a tak havaroval na jeho povrchu. Úspěšnější byla sonda Mars 3, jejíž přistávací modul dne 3. 12. 1971 sestoupil až na povrch rudé planety. Stal se tak prvním výtvorem lidského rodu, který přistál na jiné planetě sluneční soustavy. Na své palubě měl přístroje pro studium chemického složení povrchu, včetně hledání organického materiálu a známek života. Nesl také malého kráčejícího robota, který však nikdy nebyl využit. Modul též obsahoval zařízení pro studium atmosféry Marsu, jejího chemického složení, teploty, tlaku a síly větru. Právě silný vítr se stal sondě osudný, zřejmě ji převrátil - přistávací modul se odmlčel 20 sekund po přistání a přenesl pouhých 75 řádků obrazu z povrchu planety. Přistál totiž do extrémně silné prachové bouře, zuřící po celém povrchu Marsu. Mateřské sondy do roku 1972 obíhaly Mars a odeslaly množství vědeckých informací. Mars 2 a 3 byly vypuštěny 19. 5. 1971 a 28. 5. 1971.

 

Viking 1 a 2 (1975, USA)
Sondy Viking úspěšně přistály na povrchu Marsu a sloužily zde po několik let jako vědecké fyzikální laboratoře. Kromě mnoha vědeckých experimentů, jako bylo stanovení složení marsovské atmosféry, sledování teploty a zemětřesení, nesly na palubě jednoduchou laboratoř pro hledání života. Výsledky těchto experimentů však nebyly průkazné, a tak otázka existence živých organismů na Marsu zůstává otevřená. Sondy odstartovaly ze Země 20. 8. 1975 a 9. 9. 1975 a na Marsu přistály 20. 7. 1976 a 3. 8. 1976, k Zemi odeslaly desítky tisíc fotografií.

 

Mars Global Surveyor (1996, USA)
Po více než dvou desetiletích úspěšná mise k Marsu. Global Surveyor byl úspěšně naveden na oběžnou dráhu okolo rudé planety a podrobně zmapoval celý povrch Marsu. Díky kombinaci snímkování povrchu a výškoměru máme informace o 3D struktuře povrchu. Sonda přinesla také detailní záběry vyschlých řečišť. Global Surveyor odeslal na Zemi větší množství informací než všechny předchozí sondy. Vypuštěn byl 7. 11. 1996, k Marsu dorazil 12. 9. 1997. Vědecká data vysílá dodnes.

 

Mars Pathfinder (1996, USA)
Sonda nesoucí první funkční „marsochod“ v historii - Mars Rover (pojmenovaný Sojourner) - využila novou metodu přistání na povrchu, kdy přímo vstoupila do atmosféry bez navádění na orbit. Mars Pathfinder přistál 4. 7. 1997 v oblasti Ares Vallis, v kamenitém terénu, který se považuje za pozůstatek po obrovských záplavách. Sojourner provedl na patnáct chemických analýz horniny a vyslal několik set snímků. Na základě jeho objevů vědci předpokládají, že Mars byl v minulosti teplejší a vlhčí, s hustší atmosférou a vodou v tekutém skupenství. Jeho poslední signál byl na Zemi přijat 27. 9. 1997. Na úspěch Sojourneru navazují Mars Rovery vypuštěné roku 2003.

 

Mars Odyssey (2001, USA)
Hlavním úkolem této sondy je z orbitu zmapovat chemické složení hornin na povrchu Marsu, tedy zjistit, z čeho se Mars skládá, hledat zmrzlou vodu pod povrchem planety a zjistit radiaci Marsu pro minimalizaci rizik budoucích expedic s lidskou posádkou. Mars Odyssey byl ostře sledován, protože navedení na orbit kolem Marsu bylo realizováno brzděním o atmosféru - manévrem, při němž shořela předchozí sonda Mars Climate Orbiter (1998). Naštěstí celý manévr o 332 skocích v atmosféře dopadl úspěšně, Mars Odyssey dne 22. 5. 2004 úspěšně ukončila desetitisící oblet Marsu a stále plní vědecké úkoly. Vypuštěna byla 7. 4. 2001, k Marsu dorazila 24. 10. 2001.

 

Mars Express (2003, EU)
Orbitální sonda, vypuštěná Evropskou kosmickou agenturou (ESA), má za cíl získání fotografií s vysokým rozlišením pro studium geologie Marsu (rozlišení 10 m, maximální až 2 m), mineralogické studium povrchu (rozlišení 100 m), studium podpovrchových struktur do hloubky několika kilometrů, sledování cirkulací atmosféry a jejích interakcí s povrchem. Vypustila přistávací modul Beagle 2, se kterým však nikdy nebyl navázán kontakt. Mars Express byl vypuštěn 2. 6. 2003, na oběžnou dráhu kolem Marsu byl naveden 20. 12. 2003 a stále pracuje.

 

Mars Exploration Rover Mission (2003, USA)
V této misi přistály dva rovery, pojmenované Spirit a Opportunity (4. 1. 2004 a 25. 1. 2004), na povrchu Marsu a navázaly na úspěch Sojourneru. Spirit a Opportunity jsou zcela autonomní roboty, které na rozdíl od Sojourneru pracují bez „mateřské základny“ a nesou si veškeré přístroje s sebou. S řídicím centrem na Zemi mohou komunikovat přímo nebo přes sondy Mars Odyssey a Mars Global Surveyor. To jim umožňuje mnohem větší akční rádius, každý den mohou urazit až 40 metrů. Na palubě mají několik přístrojů pro průzkum složení hornin a jejich hlavním úkolem je pátrat po geologickém složení hornin v místě přistání, přítomnosti vody a jejím působení na povrchu Marsu. Obě sondy přesáhly plánovanou životnost 90 dní a po více než šesti měsících výzkumu stále pracují. Byly vypuštěny 10. 6. 2003 a 8. 7. 2003.

 

 


PLÁNOVANÉ MISE K MARSU
Mars Reconnaissance Orbiter (2005, USA)
Orbiter, vybavený kamerou s vysokým rozlišením (až několik desítek centimetrů), bude pátrat po stopách vody na povrchu, bude studovat atmosféru a klima na Marsu. Bude hledat vhodná místa pro přistání dalších misí a těm také poslouží jako komunikační centrum. Vypuštění je plánováno na 10. 8. 2005, přílet k Marsu v březnu 2006.

 

Phoenix (2007, USA)
První z misí tzv. scoutů, malých levných kosmických sond. Přistane na severním pólu Marsu mezi 65 ̌ a 75 ̌ severní šířky. Robotická ruka nabere vzorek podpovrchového ledu a chemická laboratoř na palubě Phoenixu bude hledat stopy života. Sonda samozřejmě bude též studovat geologické složení a atmosférické podmínky. Vypuštění se plánuje na konec roku 2007.

 

Mars NetLander (2009, EU)
Mise čtyř přistávacích modulů má za úkol dlouhodobé studium Marsu (minimálně jeden Martský rok, 687 dní), jeho seizmologie a atmosféry. Za úkol mají také prozkoumat povrchové a podpovrchové složení Marsu.

 

Mars Science Laboratory (2009, USA)
Pohyblivá laboratoř ve formě roveru pro dlouhodobý výzkum Marsu, jeho projektovaná životnost je minimálně jeden marsovský rok. Mars Science Laboratory bude mít za svůj hlavní cíl průzkum potencionálních biotopů a hledání stop života.

 

Druhá dekáda 21. století
NASA předpokládá vyslání dalších scoutů, mj. Cryobota, na Mars okolo roku 2011. Plánuje se vyslání sondy pro návrat vzorků zpět na Zemi v letech 2014-2016. Evropská kosmická agentura (ESA) v rámci projektu Aurora vyvíjí vlastní rovery a zařízení pro návrat vzorků na Zemi v obdobném časovém horizontu.
NEÚSPĚŠNÉ MISE K MARSU
Mars je tvrdý oříšek. Dvě ze tří sond, které k němu kdy byly vyslány, nikdy nepřinesly žádná použitelná vědecká data. Dvě sovětské sondy Marsnik 1 a 2, mající za cíl průlet okolo Marsu, se z důvodu havárie nosných raket nedostaly ani za hranice zemské atmosféry (1960). Sovětské Sputnik 22 a Sputnik 24 (1962) explodovaly pro závadu na nosičích na oběžné dráze Země v době „kubánské krize“ a málem způsobily jadernou válku - jejich zbytky byly detekovány americkými radary na Aljašce a považovány za ruský atomový úder. S další sondou, Mars 1 (1962), ztratilo sovětské pozemní středisko spojení ve vzdálenosti 107 milionů kilometrů od Země, dávno před dosažením rudé planety, okolo které prolétla jako mrtvé těleso. Se sovětským Zond 2 (1964) se taktéž ztratilo spojení dávno předtím, než dorazil k Marsu, stejně jako s americkým Marinerem 3 (1964). Sovětský Mars 1969 A pro poruchu na nosné raketě dokázal doletět jen na ruský Altaj, Mars 1969 B ani to ne a havaroval 3 km od startovací rampy. Americký Mariner 8 si spolu s nosnou raketou pro změnu vybral Atlantský oceán (1971). Rok 1971 je obzvlášť smolný. Ambiciózní sovětský Kosmos 419, mající za cíl přistání na Marsu, se dostává pouze na oběžnou dráhu kolem Země. Sovětský Mars 2 se dokázal přemístit alespoň k Marsu, ale jeho přistávací modul vstoupil do atmosféry pod příliš strmým úhlem a havaroval. Přistávací modul Mars 3 byl 20 sekund po dosednutí na povrch rudé planety zničen prudkou písečnou bouří. Sondy Mars 4-7 (1973) se měly stát umělými družicemi rudé planety a vysadit přistávací moduly, ale kvůli problémům s řídicím počítačem Mars 4 a přistávací modul Marsu 7 nezvládly brzdný manévr a kolem planety jen proletěly. Mars 5 se sice na oběžnou dráhu kolem svého jmenovce dostal, ale po srážce s mikrometeoritem se mu prorazil plášť, došlo k úniku hnacích plynů a sonda se po 22 obězích odmlčela. Mars 6 vyslal přistávací modul, se kterým se těsně před dosednutím na povrch ztratil kontakt; provedl sice alespoň základní měření v atmosféře, ale ta se později ukázala jako úplně mylná. Problémy s elektronikou pronásledovaly i další sovětskou misi Phobos 1 a 2 (1988). S první z nich bylo ztraceno spojení kvůli chybě v softwaru, druhá kvůli poruše hardwaru počítače selhala před splněním svého hlavního úkolu - měla vysadit miniaturní sondy na měsíček Phobos. S americkou sondou Mars Observer (1992) byl ztracen kontakt několik dní před příletem k Marsu, Sovětský Mars 96 (neboli Mars 8, 1996) spadl pro poruchu nosiče do Tichého oceánu. Mars Climate Orbiter (1998) shořel v atmosféře během brzdicího manévru. Doplatil na typicky americkou chybu - některé údaje k němu byly zasílány v amerických měrných jednotkách, nikoli v metrickém systému. Vnořil se tak do atmosféry Marsu ve výšce 57 km, namísto lehkého přibrzdění ve výšce 140-150 km. Kdypak Američané opustí stopy a míle? Že cesta k Marsu je trnitá, poznali i Japonci. Komunikační systém jejich sondy Nozomi (1998) vzal za své při sluneční bouři, která tak vlastně jen zkrátila trápení sondy s jejím pohonným systémem. Americké přistávací moduly Mars Polar Lander/Deep Space 2 (1999) úspěšně vstoupily do atmosféry Marsu, ale nikdy se už neozvaly, stejně tak jako britská Beagle 2 (2003), zatím poslední „oběť“ Marsu.

 


MARS V ČÍSLECH

Čtvrtá planeta od Slunce oběhne mateřskou hvězdu jednou za 686,98 dne ve vzdálenosti 1,38 až 1,67 AU (1 AU = střední vzdálenost Země od Slunce). Rovníkový průměr Marsu je 6794 km (je tedy přibližně poloviční než Země), avšak jeho povrch zabírá pouze 28 % povrchu zemského, což přibližně odpovídá ploše zemské souše. Díky menším rozměrům je na Marsu i menší přitažlivost, rovnající se asi 40 % pozemské. Sklon rotační osy Marsu je 25,19°a doba rotace planety kolem ní 24 hod. 37 min. 23 sec. Tyto hodnoty jsou ze všech planet sluneční soustavy nejpodobnější hodnotám pozemským (Země: sklon osy 23,45°; doba rotace 23 hod. 56 min. 4 sec.), což vede i k tomu, že délka dne a noci a střídání ročních období jsou si na obou planetách podobné. Pro svoji vzdálenost od Slunce a kvůli řídké atmosféře panují na Marsu mnohem nižší teploty, od +27 °C do -140 °C.

 

SLOŽENÍ ATMOSFÉRY MARSU
Odpadní produkt živých organismů?
Řídká atmosféra Marsu (140krát řidší než pozemská atmosféra) obsahuje 95,3 % oxidu uhličitého, 2,7 % dusíku, 1,6 % argonu, 0,13 % kyslíku, stopová množství vody, oxidu uhelnatého, formaldehydu a metanu. I přesto, že se metan vyskytuje ve velmi nízkých koncentracích (0,000 01 %), je jeho objev v atmosféře Marsu sondou Mars Express velmi významný. Metan je totiž v atmosféře Marsu rychle oxidován a přeměňuje se na vodu a oxid uhličitý. Během několika set let by po něm neměla zbýt ani památka. Objev metanu v atmosféře tudíž znamená, že tento plyn musí do atmosféry doplňovat nějaký zdroj. Tím je pravděpodobně sopečná aktivita nebo živé organismy, které produkují metan jako svůj „odpadní
produkt“.
říjen 2004

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group