ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VŠECHNY CESTY VEDOU DO ... VATIKÁNU

Nemůžu si při pohledu na ty nadšené ženy a muže nevzpomenout na svoji babičku: Jan Pavel II. přelétal v letech osmdesátých, tvářících se, že církev vlastně ani neexistuje, nad naší republikou. Vzkázal našim věřícím, že v tolik a tolik hodin jim z letadla požehná. Babička měla tehdy ve tváři stejně šťastný výraz.

Přešlo několik málo let, babička zemřela, já stojím několik metrů od zástupce Boha na zemi a závidím svým souputníkům jejich vytržení. Odehrává se před mýma očima velká slavnost, mystérium, a já díky své výchově necítím zhola nic. Je druhý červnový víkend roku 1996 a probíhá Národní pouť do Říma, kterou čeští poutníci děkují Svatému otci Janu Pavlu II. za loňské povýšení svatých Jana Sarkandera a Zdislavy.

Největší a nejdelší pouť na světě uskutečnil zřejmě před více než třemi tisíci lety Izraelský národ, když se přesouval z Egypta do zaslíbené země. Naše laická představa o významu slova pouť už je možná posunuta, vězme ale, že je to putování na místo s duchovním nábojem. Putování leckdy strastiplné, které s kolotoči nemá nic společného. A kdo by se domníval, že moderní doba takové putování usnadňuje, tomu doporučuji, aby si zkusil v šedesáti letech strávit den a půl na sluncem rozpálené dálniciv rozhrkané a neklimatizované Karose, když je venku čtyřicet ve stínu. Autokarů přijelo na pouť do Říma více než sto třicet a cestovala jimi většina našich poutníků: za předním sklem autobusu obrázek Panny Marie nebo papeže, v tašce housky se salámem a láhev s Dobrou vodou, pod sedadlem zastrčenou rozkládací kempingovou židličku (do kostela) a v hlavě radost.

"Nevadí vám to ohromné množství lidí?" ptám se dívky v moravském kroji.

"Naopak. Je to nádherný pocit, když se sejde tolik lidí stejně smýšlejících, s dobrými úmysly a v míru," vyvrací mi to šestadvacetiletá učitelka Alena.

Je teprve čtvrtek a pouť začíná poutní mší v bazilice Sv. Kříže v Jeruzalémě, která je titulárním chrámem kardinála Miloslava Vlka, arcibiskupa pražského. Bazilika byla postavena podle tradice císařem Konstantinem Velikým na přání jeho matky sv. Heleny, která přinesla do Říma z Jeruzaléma ostatky kříže - nápis z kříže a hřeb, použitý při ukřižování Krista.

Bazilika praská ve švech a její slavnostní šero ruší blesky fotoaparátů, jejichž majitelé se snaží ukořistit obrázek kardinála Vlka a hlavního celebranta této mše, biskupa mons. Jaroslava Škarvady.

Zatímco poutníci šeptají "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina!", venku na ně čekají jejich řidiči spolu s těmi vlažnějšími ve víře, kteří se ve stále nesnesitelnějším horku občerstvují Radegastem. Před jedním autobusem sedí na svém invalidním vozíku i pan Šolonka z Ostravy. Vyzvídám, jak a proč se sem dostal a dostane se mi lakonické odpovědi:

"Babky řekly, že by chtěly jet, tak se složily na autobus a jelo se."

Ten den měl pan Šolonka, já, zmíněné babky a vůbec všichni poutníci možnost vidět papeže poprvé - na Lateránském náměstí se konala pod širým nebem slavnost Těla a krve Páně (u nás známá spíše jako Boží tělo) a Jan Pavel II. při ní sloužil mši. Začátek slavnosti jsem prošvihla, byla jsem za to ale bohatě odměněna. Blížila jsem se k Lateránskému náměstí a ten pohled mě omráčil, přibil k zemi, donutil mě ve své velkoleposti přestat pohrdat 'davovými scénami': šestiproudá Via Appia Nuova, po níž se řítí troubící symboly moderní doby, za ní náměstí plné lidí ze všech koutů světa, v pokoře klečících a naslouchajících stařičkému a nemocnému papeži, nad nímž se jako němí svědci do houstnoucího šera tyčí věže baziliky sv. Jana v Lateráně - bývalé římské katedrály ze 4. století. Mimochodem, právě pro Čechy je tento chrám památný, neboť zde byl v roce 1204 kanonizován sv. Prokop a sv. Jan Nepomucký v roce 1729.

Těžko říci, proč už žádný jiný okamžik České národní poutě do Říma v sobě neměl onen zázrak splynutí myslí tisíců a tisíců věřících. Snad že byl tentam onen majestátní klid, když se po mši průvod kardinálů, biskupů a věřících vydal směrem k bazilice Panny Marie Sněžné. Účastníci dostali svíčky a obklopili třídu Via Merulana. Jelikož v čele průvodu jel Svatý otec na svém papamobilu, změnil se průvod v dostihy, jejichž hlavní cenou byl pohled 'zblízka' na papeže. Ověřila jsem si, že i jeptišky mohou mít ostré lokty.

INTERMEZZO - NEJMENŠÍ STÁT SVĚTA

O morálním opodstatnění existence papežského státu kolují mezi věřícími anekdoty - vatikánské automobily jsou opatřeny značkou SVC. Tato písmena znamenají STATO DI CITTÁ DEL VATICANO (Městský stát Vatikán), ale prý se dají též vykládat slovy: SE CRISTO VEDESSE - Kdyby to viděl Kristus!

Vatikánský stát - Stát Vatikánského města, nebo prostě jen Vatikán, zabírá pouhých 0,44 km2. Z kupole baziliky sv. Petra se jeví jako trochu větší zahrada, ohraničená na jedné straně komplexem muzeí - včetně slavné Sixtinské kaple, kde se konají volby papeže - na straně druhé správními budovami. Vatikán je stát ve státě a město ve městě; má asi 1000 obyvatel a vznikl v roce 1929 na základě lateránských dohod mezi Mussolinim a Svatým stolcem na přání papeže Pia XI. Důvod vzniku takového státu je nasnadě: nezávislost církve na jakémkoli jiném státě, na jehož území by v opačném případě musel Svatý stolec sídlit.

Existence státu je více než pohodlná, Itálie, na jejímž území se de facto nachází, se k Vatikánu chová jako dobrá matka. Vatikán s ní má celní a měnovou unii, měnou je tedy italská lira. Vatikán si sice razí i své vlastní mince nominálně odpovídající italskému platidlu, jejich hodnota je však především sběratelská. Stát má i vlastní poštu, která se vyznačuje tím, že má modré schránky - italská pak červené. Příjmy plynou Vatikánu z investic (náhrada za zabavený majetek získaná od italského státu v roce 1929), z vydávání knih a poštovních známek, z darů věřících a z turistického ruchu. Valná většina zahraničních zastupitelství sídlí na území Říma, na svém území má Vatikán především své mocenské orgány: Státní sekretariát, kongregace, papežské rady a pochopitelně sídlo papeže.

Ve Vatikánu neexistuje soukromé vlastnictví, je to vlastně nejsocialističtější stát na světě. Což by nebylo nic v rozporu s učením církve, kdyby nebyl Vatikán zároveň státem nejmilitarističtějším. Kdyby se totiž počet příslušníků Švýcarské gardy a sboru strážníků - vojsko zde není - přepočítal na počet obyvatel, byl by tento koeficient nejvyšší na světě.

Ovšem žerty stranou: bezpečnostní opatření jsou ve Vatikánu skutečně přísná, což je pochopitelné vzhledem k počtu návštěvníků a atraktivnosti osoby papeže pro případné teroristy. O službu v bezpečnostních a pořádkových službách Sv. stolce se mohou ucházet jenom ti, kteří jsou od narození švýcarskými občany katolického vyznání, musí měřit nejméně 174 cm, být svobodní, těšit se výbornému zdraví a mít středoškolské vzdělání nebo být vyučení. O gardistický dorost nouze není, neboť letos se na místo jednoho gardisty hlásilo osm uchazečů. Příslušníci Švýcarské gardy vypadají neškodně - stojí ve svých barevných uniformách navržených v 16. století Michelangelem, ve kterých připomínají papoušky, a usmívají se. Ale běda, chcete-li do hlídaných prostor vniknout třeba s fotografickou brašnou! Máte dvě možnosti - buď tam vůbec nejít, nebo odložit přístroje v hodnotě několika set tisíc do prostoru náměstí ohraničeného provazy a eufemisticky nazývaného úschovnou zavazadel. Pokud tak učiníte, zbývá vám jen se modlit - a vzhledem k tomu, že už se podařilo vykrást i velice přísně střeženou hrobku sv. Petra, takovou odevzdanost nedoporučuji.

Bezpečnostními opatřeními Vatikánu byli zaskočeni i čeští poutníci při sobotní audienci. Do audienční síně totiž nebyli vpuštěni ti, kteří si s sebou nesli pár minut předtím draze zakoupené pití. Protože bezpečnostní složky nemohou tušit, co že za kapalinu (případně výbušnou) se skrývá v obyčejné láhvi od Coca-coly, byli poutníkům všechny plastikové láhve zabaveny. Nutno podotknout, že se tím Češi nenechali vyvést z míry a po skončení audience si v odpadních kontejnerech své láhve bez rozpaků zase vyhledali.

SOBOTA - VÍRA OD SLOVA VĚŘIT

"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha! Kriste eleison."

Mnohohlasý chór české písně duní bazilikou sv. Petra. Nadešel nejslavnější a největší den české Národní poutě do Říma a kardinál Vlk slouží v samotném srdci Věčného města českou mši pro české poutníky. Ze 119 metrů vysoké kupole, kterou vyzdobil Michelangelo, vypadají věřící jako drobné tečky, výška zato znásobuje už tak úchvatný zpěv.

Bazilika sv. Petra byla vystavěna nad hrobem apoštola Petra, který byl umučen v někdejším sousedním cirku mezi roky 64 až 67. V podzemí chrámu leží nejen Petrův hrob, je tam pohřbena více než stovka papežů. Archeologický výzkum rozsáhlého pohřebiště není pochopitelně dosud dokončen (a nezdá se, že by v dohledné době byl), nicméně už nyní se odborníci shodují na tom, že hrob sv. Petra je autentický. Už několik let se snaží šéf archeologického výzkumu podzemí této do minulého století největší baziliky na světě, Čech mons. Veselý, zrekonstruovat události staré bezmála dva tisíce let. Předpokládá se, že Petra tajně pohřbili jeho učedníci a teprve v průběhu času byla na místě jeho posledního odpočinku vystavěna krypta.

Jedním ze 'sousedů' sv. Petra je i pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, vyznavač a exulant. Dal ho tam pohřbít papež Pavel VI. a Jan Pavel II. ozdobil jeho hrob starobylým obrazem.

Češi mají v bazilice sv. Petra - Bazilica di San Pietro - ještě další privilegium: oltář sv. Václava, našeho národního světce. V době II. vatikánského koncilu (1962-65) k němu přibyly i medailony svatých Cyrila a Metoděje, spolupatronů Evropy. V neposlední řadě pak byla v této bazilice 12. listopadu 1989 svatořečena Anežka Česká.

V chrámu, vyzdobeném mimo jiné Bramontem, Raffaelem, Sangallem a již zmíněným Michelangelem, se tedy slouží poutní mše za papeže. Po poslední modlitbě se poutníci přemisťují do obrovské audienční haly, aby vyslechli papežovo požehnání, zazpívali mu, předali dárky a vůbec vzorně oplatili jeho loňskou návštěvu u nás.

Slavný den tím končí, české autobusy, které ucpaly svatopetrské náměstí, naloží své pasažéry a odhrkají s nimi zpátky do vlasti. Končí slavnost, která na prahu 2. tisíciletí - počítáno od narození Krista - uctila lásku, víru a naději. Končí jeden už dlouho opakovaný rituál, který měl všechny klady a zápory toho, že jej provozují obyčejní smrtelníci. Jedno je jisté, ať už jel kdo do Říma pro prožitek modlitby pronesené na svaté půdě, pro pohled na papeže, pro zhlédnutí památek či z pouhé zvědavosti, nikdo neodjel úplně s prázdnou.

 
Září 1996
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group