ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MISIE

"Ty, který se díváš na tyto fotografie..., jistě vidíš bídu, utrpení... Možná si myslíš, jak mnoho je třeba udělat, a máš pravdu... Možná si představuješ těžkou práci misionářů, konání velkých skutků pomoci, účast na obrácení mnohých, nebo snad velké dobrodružství - a zatím - je to naprosto obyčejný, všední život s Bohem ve službě druhým v jiné zemi."

slova Zdislavy Noskové k výstavě
fotografií z kazachstánské misie

 


Kazachstán se řadí díky obrovským zásobám ropy, plynu a nerostného bohatství mezi potencionálně nejbohatší státy světa. Po roce 1991 měl také čtvrtou nejsilnější nukleární výzbroj a současně také největší světové středisko pro nukleární zkoušky - Semipalatinsk. Vláda Kazachstánu však odzbrojila a pracuje na odstranění škod po několika stovkách jaderných výbuchů. Do země v poslední době přicházejí investice z mnoha rozvinutých zemí včetně USA a Německa. Přesto tu zhruba šedesát procent obyvatelstva stále žije pod hranicí chudoby a nezaměstnanost dosahuje alarmujících čísel.


Ačkoli hlavními náboženstvími v zemi jsou sunnitský islám a ruské pravoslaví, žijí tu také katolíci, jichž jsou asi tři procenta. Proto v osmdesátých letech přichází do Almaty, tehdejšího hlavního města, otec Michael, františkánský kněz z Litvy. Dnes je klášter domovem pro několik kněží a sester ze všech koutů světa. Jsou tu Italové, Poláci, Korejci, Slovenky. Do misie přijíždíme i my, abychom zde dva měsíce fotografovali.

O POMOCI A BEZMOCI

V zemi, kde je naprostá většina věřících pravoslavných či muslimů, nehledají místní obyvatelé cestu do misie snadno. Ledy začaly roztávat až poté, co se součástí kláštera stala ambulance, kterou kněží-lékaři začali provozovat nedlouho po svém příchodu. Zdravotnictví je v Kazachstánu ve špatném stavu, nejsou k dostání ani základní léky. Klášterní ordinaci tedy navštěvují hlavně chudí a nezaměstnaní. Léčí je tu především homeopatiky a akupunkturou, nejlevnější dostupnou metodou ve státě, kde se za léky platí v dolarech takové sumy, že si je může dovolit jen horních deset tisíc.

V čekárničce je nabito a od lidí se dozvídáme, že kdo by se sem chtěl zapsat jako pacient, musel by čekat zhruba rok, aby na něj přišla řada. Při fotografování v ambulanci se musíme střídat, je tak malá, že se při práci pleteme pod nohy sami sobě i doktorům a jejich místnímu personálu. Ve vzduchu je tolik bolesti, smutku, starostí a chudoby, že vydržím fotografovat nejvíce půl hodiny, a musím ven na vzduch. Některým lidem tady nedokáží pomoci - přichází mladík se zlomenou rukou. Posílají ho do státní nemocnice, mladík vrtí hlavou a odchází sledován bezmocným pokrčením ramenou hlavního lékaře.

Pravidelně dvakrát týdně vyjíždí celá ambulance do okolních vesnic. Scény se neustále opakují - bábušky s oteklýma nohama, mladá maminka s nehybným děckem v náručí, nezaměstnaní v teplákových soupravách. Těm, kteří to nejvíce potřebují, koupí řádové sestry antibiotika ze svého symbolického platu. Když peníze dojdou, nedá se nic dělat.

DĚTI A ŠTĚŇATA

Misionáři založili dětský domov. Sedmnáct kluků a holek mezi deseti a patnácti lety si hraje s našimi foťáky, vznikají nekonečně přirozené snímky dětí rozdováděných návštěvou. Značíme si filmy, abychom si omylem nepřivlastnili cizí snímky, rozdáváme prázdné krabičky. Všude je plno koťat a kočiček sebraných z ulice, maličké štěně s obrovským nafouklým bříškem. Přišlo sem včera odpoledne bůhví odkud, černé jako uhel.

"Musela jsem ho několikrát umýt, abych se o něj neumazala," říká jeho dvanáctiletá panička. "Nejedlo asi delší dobu, a teď se tak přecpalo, že nemůže chodit. Víc už mu nedám, bojím se, aby mi neprasklo."

Vychovatelka nás zve na společný oběd. Po společné modlitbě všichni vážně a tiše jedí - polévku a vařenou rybu s brambory. Do večera mají děti volno, zítra je neděle, a tak se jde na osmou ranní do kostela na mši. Odpoledne procházka a v pondělí zase do školy...

POZVÁNÍ NA KARTOŠKU

V malém dřevěném domku v sousedství kláštera se řád rozhodl otevřít před zimou jídelnu pro chudé. Jedna místnost s několika sraženými stoly, výdejní okénko, kuchyň a v ní obrovské hrnce a v sudech naložené zelí ve slané vodě. Dnes je poprvé otevřeno, v kotli se vaří všudypřítomná "kartoška".

Už půl hodiny jsou otevřené dveře na ulici, ale nikdo nepřichází. Dovnitř nakukuje stařík ve špinavém obleku s medailí na klopě. Vchází a zaraženě si vybírá židli sledován pohledy kuchařek. Je prvním strávníkem a všechny se předhánějí, aby ho obsloužily. Přes rozčilené protesty dostává porci, s níž by si neporadil ani horník po směně. Kuchařky ho nadšeně pozorují.

Toho dne nepřišel už nikdo a brambory se dojídaly ještě druhý den. Je prý potřeba, aby si lidé zvykli.

. . . . .

"Bojuj všemi silami proti bídě ve všech podobách, bídě, která zotročuje člověka, ale zůstaň chudým... zůstaň prostým v srdci - a budeš šťasten." (Zdislava Nosková)

Součástí našeho projektu byla i humanitární sbírka pro misijní ambulanci. Díky několika dárcům, mezi které patří výrobce léků Apotex, se nám podařilo nashromáždit a předat léky v hodnotě sedmdesáti pěti tisíc korun. Vzniklo také několik maket knih seznamujících se životem v Kazachstánu a s prací misie, které slouží řádu k prezentaci u případných sponzorů. Proběhlo několik výstav, z nichž ta hlavní bude k vidění od 2. do 30. listopadu v Pražském domě fotografie.
říjen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group