ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIVOT A SMRT NA VLNÁCH ATLANTIKU

 

Před mnoha sty miliony let, kdy se moře ještě hemžilo trilobity, existoval na Zemi jeden obří prakontinent Pangea. Okolo něj se rozléval ohromný oceán, který geologové nazvali Panthalassa. Uprostřed Pangey bylo mělké moře zvané Tethys, které se neustále zvětšovalo působením konvekčních sil v plášti Země. Stejné síly způsobily, že se na severu Pangey objevila trhlina, která se stala zárodkem nového oceánu – Atlantiku. Někdy před 220 miliony let se superkontinent začal rozpadat, až vznikly dva menší celky, Laurasia na severu a Gondwana, která se pomalu sunula na jih. Nakonec se rozpadly i tyto dva kontinenty. Některé části Gondwany putovaly zpět na sever a staly se z nich Jižní Amerika, Afrika a Indie. Zatímco se oceán Tethys začal uzavírat (dnes z něj zbylo jen Středozemní moře), Atlantik se stále rozšiřoval na úkor zbytku oceánu Panthalassa, který již získal podobu dnešního Pacifiku. Atlantik, který je dnes druhým největším světovým oceánem a pokrývá více než 90 milionů čtverečních kilometrů, se stále rozpíná a jednoho dne přeroste svého staršího a většího bratra.

BÁJNÁ ATLANTIS
„Na cestách po Egyptě se v Saisu, městě ležícím při ústí Nilu, setkal s knězem, jenž mu vyprávěl o lidech pocházejících z velkého ostrova nazývaného Atlantis, kteří přepadli a obsadili Řecko. Nájezdníci byli nakonec odraženi spojenými řeckými městy, v jejichž čele stály Atény,“ vypráví Kritias ve stejnojmenném dialogu velkého řeckého filozofa Platóna, který nese podtitul „aneb Atlantis“. Atlantis však nebyl pouze název bájného kontinentu, ale také moře, které ho oblévalo. Platón píše: „...dal pak všem jména, nejstaršímu králi to, od kterého dostal pojmenování i všechen ostrov i moře, totiž Atlantské, protože první král se tehdy jmenoval Atlas.“ V řecké mytologii byl Atlas navíc jedním z Titánů, dětí nejstarších bohů. Na západním konci světa držel na svých plecích sloupy, na nichž spočívala nebeská klenba. Otec zeměpisu a dějepisu Hérodotos zhruba 100 let před Platónem psal o Atlanťanech žijících na severu Afriky poblíž hory Atlas, před kterou leželo ohromné jezero. Tak či onak, znamenal Atlantik pro tehdejší civilizaci velkou neznámou, oblast mýtů a bohů.
Platónem zaznamenaný mýtus má tragický konec, jak vypráví Egypťan Solón: „...vzápětí po řeckém vítězství došlo k zemětřesení doprovázenému příbojovou vlnou a potopou, které smetly řecká vojska. Katastrofa zničila i Atlantidu. Stalo se to před devíti tisíci lety. Pohroma se naší zemi vyhnula, a proto můžeme číst o Atlantiďanech ve starých rukopisech popisujících egyptské dějiny. Atlantida byla velká jako kontinent. Celý ostrov velký jako Libye a Blízký východ dohromady ležel ve Velkém moři, nedaleko úžiny, kterou vy Řekové nazýváte Heraklovými sloupy.“
V moderních dobách vzniklo mnoho rozmanitých vědeckých, polovědeckých i zcela bláznivých teorií o existenci bájné Atlantidy. Většina seriózních archeologů se přiklání k teorii, že se vlastně jedná o mytologickou verzi zkázy krétské civilizace, řada spisovatelů a hledačů pokladů tvrdí, že v Atlantiku existoval kontinent, který kdysi spojoval Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy. Přestože mnoho údajů, které o Atlantidě uvádí Platón, odpovídá Kanárským ostrovům – mírné podnebí, černá a červená půda sopečného původu a zdroje studené a teplé vody, neexistuje dnes jediný reálný geologický podklad pro tuto „teorii“.

NEJDELŠÍ POHOŘÍ NA SVĚTĚ
Atlantik má průměrnou hloubku téměř 4 kilometry (maximální hloubka je 8648 m) a obsahuje zhruba 330 milionů kubických kilometrů vody. Po celé jeho délce vystupuje v jeho středu podmořské pohoří zvané Středoatlantský hřbet (celkově měří přes 10 000 km), což je vulkanicky a tektonicky aktivní zóna, kde magma stoupá z hlubin zemského pláště a vytváří se nová litosféra složená z oceánské kůry a tuhé části zemského pláště. Nad tímto hřbetem v důsledku sopečné činnosti vzniklo několik centrálních podmořských plošin, z nichž občas vystupují vulkány až nad mořskou hladinu a vytvářejí ostrovy. Ve srovnání s Pacifikem je však v Atlantiku poměrně málo ostrovů. V severním Atlantiku se sice vyskytuje řada významných souostroví, v jižním Atlantiku je jen několik ojedinělých ostrovů – ostrov Ascension, ostrov sv. Heleny, Tristan da Cunha či ostrov Gough. Kromě Vikingy osídleného Islandu a ostrovů, které nejsou příliš vzdálené od pevniny, zůstala většina atlantských ostrovů neosídlena až do doby velkých mořeplavců.
Čas od času v Atlantiku dojde ke zrození nového ostrova, když podmořský vulkán vychrlí lávu až nad hladinu moře. Z nedávné historie jsou známy případy Surtsey u Islandu a Capelinhos u Fayalu na Azorách. Stává se však také, že ostrov navždy zmizí ve vlnách oceánu. Ačkoli je Atlantik ve srovnání s Pacifikem geologicky relativně klidný, občas i zde dochází k dramatickým událostem, které v mnohém připomínají konec bájné Atlantidy.

MEGATSUNAMI
Většina vln tsunami vzniká v Pacifiku, jehož hranici tvoří téměř kompletní řetězec hlubokomořských příkopů, kde se oceánské litosférické desky vrací zpět do zemského pláště. Tření mezi tektonickými deskami na těchto místech způsobuje ničivá zemětřesení, zkázonosné sopečné výbuchy a podmořské sesuvy. Hranice Atlantiku jsou naopak povětšinou stabilní, oceánská deska zde plynule přechází v kontinentální. Koncem devadesátých let minulého století však vědci přišli s alarmujícím zjištěním, že na jednom z Kanárských ostrovů se nachází sopka, která je doslova časovanou bombou. Ještě více než samotný výbuch vědce zneklidnily jeho potenciální následky. Název, který si vědci vymysleli pro vlnu, kterou by výbuch mohl způsobit, budí hrůzu – megatsunami.
Simon Day z univerzity v Londýně poprvé začal studovat vulkány na Kanárských ostrovech v roce 1994. Pozval ho tam španělský geolog Juan Carlos Carracedo z místní vulkanologické stanice, který zjistil, že v minulosti několikrát došlo na ostrovech k mohutným sopečným výbuchům, které následně vedly ke zhroucení vulkánů. Zvlášť se zajímal, jestli sopce Cumbre Vieja na turistickém ostrově La Palma hrozí podobný kolaps. Po dobu tří let se Day zabýval intenzivním geologickým průzkumem a mapováním oblasti. Na západní straně vulkánu Cumbre Vieja objevil trhlinu, která vznikla během předposlední erupce v roce 1949. Bližší studium ukázalo, že kdyby příští erupce aktivovala tento zlom, zřítila by se do moře celá jedna strana sopky, tedy zhruba 500 miliard tun hornin.
„Kdyby se úbočí vulkánu sesunulo do moře, lavina by uvedla do pohybu ohromnou masu vody a vytvořila by vlnu tsunami mnohonásobně větší, než všechny, které byly doposud zaznamenány v lidských dějinách,“ řekl Day časopisu New Scientist v roce 2000. „Vlna by se šířila přes Atlantik rychlostí tryskového letadla a zasáhla by území po celé délce východního pobřeží USA. Voda by při této rychlosti smetla budovy, stromy, silnice..., prostě všechno,“ oznámil.

VLNA, KTERÁ VYMRŠTILA BALVANY
Další klíčové poznatky byly získány laboratorními modely dopadů podmořských lavin a sesuvů na pohyb vodních mas a zkoumáním vlivu magmatem ohřáté vody na pohyb tektonických zlomů. Obraz hrozící zkázy dokreslily údaje z dávné minulosti. Carracedo zjistil, že před 120 000 lety na kanárském ostrově El Hierro doslova explodoval vulkán, který se tyčil do výšky nejméně 1500 metrů. Dnes z něj zbyla jen zátoka měřící 15 km na šířku, za kterou vystupuje hora ve tvaru půlměsíce. Událost musela mít strašlivý dopad. Důkaz o ničivé síle výbuchu a následné vlny tsunami přinesli vědci na opačné straně Atlantiku. Americký geolog Paul Hearty zveřejnil studii, ve které popsal výskyt obřích balvanů o hmotnosti až 2000 tun na bahamském ostrově Eleuthera. Balvany cosi vymrštilo do výše 20 metrů nad hladinou moře. Hearty došel k závěru, že jediným možným mechanismem mohly být neuvěřitelně silné vlny. Studie si všimnul Day a zjistil, že předpokládaná doba této události se shodovala s výbuchem na ostrově El Hierro. Další výzkum navíc naznačil, že vlny ostrov zasáhly ze směru odpovídajícího Kanárským ostrovům. „Byly to důkazy o události, která byla tak mimořádná, že by ji mohlo způsobit pouze něco tak katastrofického, jako zhroucení oceánského ostrova,“ řekl Day.
V roce 2001 vytvořil Simon Day ve spolupráci se Stevenem Wardem z univerzity v Kalifornii nový model, který předpokládá, že by se ihned po kolapsu sopky Cumbre Vieja moře vzedmulo do výše 900 m a šíře desítek kilometrů. Podle výsledků publikovaných v roce 2001 v periodiku Geophysical Research Letters by zpětný návrat vymrštěné vody do moře vyvolal sérii vln tsunami, které by v oblasti Západní Sahary sahaly do výšky 100 m a u severního pobřeží Brazílie 40 m. Na hustě obydlené pobřeží Floridy a na Karibské ostrovy by se valily vlny dosahující výšky 50 m. Zkáza by se nevyhnula ani Británii, Španělsku, Portugalsku či Francii.
„Ti, co plánují dovolenou na Kanárských ostrovech, ani samotní ostrované nemají důvod k panice. Nová erupce Cumbre Vieji zatím nehrozí, takže krátkodobá či střednědobá rizika jsou zanedbatelná. Výbuchy Cumbre Vieji se odehrávají v intervalech desetiletí až jednoho století a je možné, že proběhne řada výbuchů, než se sopka zhroutí,“ snažil se Day v rozhovoru pro časopis Scientific American uklidnit veřejnost. Varování je však přesto namístě. „Přestože je meziroční pravděpodobnost rozpadu sopky nízká, výsledná vlna tsunami by způsobila mohutnou katastrofu, která by měla nepřímé dopady na celém světě. Musíme pečlivě monitorovat Cumbre Vieju, abychom rozpoznali příznaky blížící se erupce a deformace, která by předcházela kolapsu,“ řekl Day časopisu Scientific American.

ŠIRÝ OCEÁN
Střední části oceánů se až na výjimky podobají pustině. Subtropické a tropické oceány neovlivňují sezonní teplotní změny, takže svrchní vody jsou trvale chudé na živiny. Nejsou zcela bez života, ale vyskytuje se v nich o poznání méně rozmanité společenství živočichů, než v pobřežních oblastech či na kontinentálním šelfu. Během dne často průzračně modrá voda uprostřed Atlantiku nejeví žádné známky života. Tato skutečnost však naštěstí nevypovídá o celkovém množství živočichů v oceánských vodách. Většina mořských živočichů se totiž přes den skrývá hluboko pod mořskou hladinou.

NOČNÍ STĚHOVÁNÍ
Noc co noc dochází v hlubokých částech oceánu k hromadnému stěhování milionů živočichů – planktonu, ryb, medúz, hlavonožců a jiných organismů. Z hloubek 200 až 1000 metrů se přesouvají do povrchových vod. Zcela přesné vysvětlení pro tento největší hromadný přesun živočichů na Zemi stále neexistuje, ale hlavním důvodem se zdá být to, že se přes den většina mořských organismů skrývá před dravci a v noci se vydávají do svrchních vod za potravou. Nejmenší plankton je schopen urazit jen 10 až 20 m za noc, větší živočichové, jako je například žralok modravý, urazí za noc až 1000 m, ryby lampovníci táhnou z hloubky 1700 m do hloubky 100 m. Ve dne se ve svrchní vrstvě nachází jen 10 procent v moři přítomných organismů, přes noc je toto množství čtyřnásobné. Na některých místech se asi třiceticentimetrová vrchní vrstva oceánu uprostřed noci přímo hemží planktonem.

MOŘE UPROSTŘED OCEÁNU
Na Zemi existuje jedno moře, jehož břehy netvoří kamenné skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Sargasové moře se rozprostírá v rozsáhlé oblasti mezi Bermudami a Azorami (mezi 20° a 35° severní šířky a mezi 30° a 70° západní délky) a pokrývá plochu velikosti USA. Jméno získalo podle hnědých řas rodu Sargassum, které se v něm hojně vyskytují. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se spolu se svou posádkou, že pevnina je nablízku. Ačkoli je tato mylná domněnka nejprve povzbudila natolik, že pokračovali ve své plavbě ke břehům Nového světa, posléze v nich budilo zoufalství, že po mnoha dalších dnech byla pevnina stále v nedohlednu.
Řasy rodu Sargassum původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, které jsou domovem unikátního společenství živočichů. Mnohé z nich bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, a na širém oceánu se původně ocitli společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři.

DRAVÉ RYBY
Otevřený oceán, ve kterém se potrava vyskytuje jen sporadicky, se stal doménou neuvěřitelně rychlých dravých ryb, mezi které patří tuňáci, mečouni a plachetníci. Tělo těchto tryskáčů podmořského světa je uzpůsobené pro dosažení maximálních rychlostí. Mají výrazně hydrodynamický tvar – špičatý rypec, dosahující u mečounů a plachetníků až metrových délek, a mírně kuželovitou zadní částí těla se srpovitou ocasní ploutví. Vysoká hřbetní ploutev stabilizuje polohu těla. Někteří z těchto dravců dosahují úctyhodných rozměrů. Tuňák obecný dosahuje velikosti tří metrů, zatímco největší mečoun, který byl dosud uloven, měřil celých šest metrů!
Plachetník je rychlostní rekordman. Na krátkou vzdálenost dokáže plavat rychlostí 110 km za hodinu! Mečouni většinou loví samotářsky (zaútočí na hejno ryb a kořist probodnou či omráčí svým „mečem“), tuňáci a plachetníci často loví v koordinovaných hejnech. Všechny tyto ryby se vyznačují zvláštní fyziologickou adaptací – evoluční tlak na dosažení dokonalého hydrodynamického tvaru způsobil, že nepřijímají kyslík obvyklým způsobem, tj. pumpováním vody přes žaberní oblouky, ale plavou s otevřenými ústy a tím ženou okysličenou vodu přes rozvětvené žábry. Aby mohly dýchat, musí se tyto ryby neustále pohybovat značnou rychlostí. Mečouni a plachetníci loví ryby, které žijí v hejnech, například sledě a makrely, podobný jídelníček mají i tuňáci, kteří ovšem nepohrdnou ani garnáty a sépiemi. Mezi rychlé dravé lovce širého oceánu patří i zlak nachový. Jednou z jeho kořistí je velice specializovaný druh ryby.

ŠUPINATÍ KLUZÁCI
Jen v západním Atlantiku se vyskytuje přes deset druhů takzvaných létajících ryb. Schopnost „létat“ se přitom vyvinula u několika různých skupin. Letouni většinou plavou těsně pod hladinou, kde se živí planktonem. Na rozdíl od mnoha jiných druhů ryb se ve svrchních vodách oceánu vyskytují nejen v noci, ale i přes den. Přestože se občas shlukují v hejnech, jako hlavní způsob obrany používají mnohem dramatičtější strategii. V nebezpečí se mohutnými údery ocasní ploutve vymršťují ven z vody, načež roztáhnou dlouhé a široké prsní ploutve. Na těchto „křídlech“ dokáží letět déle než deset vteřin a překonat při tom vzdálenost více než dvou set metrů. Většina druhů má modrošedé až stříbřité zbarvení.
Zlak nachový neboli koryféna (Coryphaena hippurus) je zeleno-zlatá dravá mořská ryba, dosahující délky 1,6 m a váhy až 40 kg. Vyskytuje se v tropických a mírných pásmech moří a oceánů na celém světě. Živí se rybami, sépiemi a korýši. Při pronásledování létajících ryb jsou zlaci schopni vyskočit z vody do výšky jednoho metru. V USA a v Karibiku je též známá pod názvem „dolphin fish“, jelikož její hlava v profilu poněkud připomíná hlavu delfína. Viděn skrz hladinu moře vyniká zlak nachový pozoruhodným zbarvením, které však zdaleka není tak markantní pod vodou, ani když je ryba vytažena z vody ven. Barevné obrazce, které se zřejmě vytvářejí vlivem refrakce světla skrz hladinu, pravděpodobně slouží jako výhružné znamení proti napadení mořskými ptáky. Zlaci loví těsně pod hladinou, takže by mohli být snadným terčem pro útoky prováděné ze vzduchu například tereji a rybáky. Takové útoky byly skutečně zaznamenány.
Zatímco zlak nachový není ohroženým druhem a dosud se nestal obětí usilovného průmyslového rybolovu, zásoby jiných velkých pelagických ryb, zejména tuňáků a mečounů, již byly drasticky sníženy. Společnou vlastností všech těchto ryb je, že překonávají ohromné vzdálenosti napříč oceány. Naše znalosti o tažných cestách ryb a dalších živočichů však zůstávají velice omezené.

TUDY CESTA NEVEDE?
V roce 2001 byly ve vědeckém měsíčníku Science zveřejněny výsledky nového výzkumu, který byl zaměřen na sledování pohybu tuňáků obecných. Barbara A. Blocková a její tým z univerzity ve Stanfordu opatřily 377 těchto ryb chycených u východního pobřeží USA elektronickými značkami, které v intervalech dvou minut zaznamenávaly polohu, hloubku a teplotu moře. Z nashromážděných dat, která byla sbírána od roku 1996, vyplývá, že tuňáci často podnikají cesty napříč Atlantikem. Téměř třetina těchto přístrojů byla nalezena v tělech tuňáků ulovených na opačné straně Atlantiku a ve Středozemním moři. Význam nové studie však nespočívá pouze v nových poznatcích o pohybu těchto obřích predátorů v Atlantiku, ale také přináší nový pohled na současnou strategii ochrany těchto rybolovem významně ohrožených ryb. Dosud se k tuňákům obecným žijícím na opačných stranách Atlantiku přistupovalo jako ke zcela odděleným populacím s vlastními migračními trasami. Na těchto znalostech byla založena i ochranářská strategie. Dosud byly stanovovány různé kvóty pro rybáře na opačných stranách Atlantiku. Jelikož na západě klesla populace výrazněji, bylo zde také zavedeno přísnější omezení lovu tuňáků. Nové poznatky naznačují, že západní populace tuňáků je ohrožena i rybolovem na východě. „To znamená, že obnovení populací tuňáků obecných vyžaduje užší spolupráci všech zemí, které je loví,“ řekla Barbara A. Blocková časopisu Scientific American.

TULÁCI V BRNĚNÍ
Mořské želvy z čeledi karetovitých (Cheloniidae) se ve světových oceánech vyskytují již několik set milionů let. Před sto miliony let se na zemi poprvé objevili předkové dnešních sedmi druhů. Karety se, stejně jako ostatní plazi, vyvinuly z obojživelných předků. Podobně jako mořští savci k životu potřebují plynný kyslík a jejich vejce se mohou vyvíjet a líhnout jedině na souši.
Z příboje na pobřeží Surinamu, Guayany a Francouzské Guyany se každoročně během několika nocí vynoří tisíce karet zelenavých (Lepidochelys olivacea), aby na plážích nakladly vejce. Přestože se na souši pohybují velice pomalu a neobratně, tvrdý krunýř je většinou dokáže ochránit před všemi nebezpečnými dravci, kromě člověka. Když se však o několik týdnů později narodí malé želvičky, pravý opak je pravdou. Čerstvě vylíhlé želvičky svádí jeden z nejdramatičtějších bojů o přežití v živočišné říši. Jakmile se vyhrabou s písku, číhá na ně celá plejáda hladových predátorů – krabi, hadi, supové či zdivočelá prasata. Šťastlivci, kterým se podaří překonat nástrahy na souši, pak ve vodě musí čelit soustředěnému útoku mořských ptáků a ryb, například kaniců či barakud. Pouze nepatrný zlomek malých želviček (jedna z tisíců) dosáhne velikosti obřích obrněných korábů, které pak v průměru deset až dvacet let křižují oceány. Tvrdý krunýř většinou dospělé želvy ochrání i před útoky nebezpečných dravců, i když byly zaznamenány smrtelné útoky žraloků, a dokonce i kosatek dravých. Tato nejmenší z mořských želv, která dorůstá do délky 70 cm, se většinou nevzdaluje více než 15 km od pobřeží.
Některé druhy karet však podnikají dlouhé oceánské cesty, které mají unikátní postavení v živočišné říši. Karety obrovské, které většinu svých životů tráví osamělým putováním podél pobřeží Brazílie, každoročně během tahu překonávají vzdálenost 2400 km, aby nakladly vajíčka na ostrově Ascension. Tento osamělý ostrov tvoří nepatrnou tečku uprostřed mapy Atlantiku. Nejširší část ostrova měří pouhých 11 kilometrů. V posledním desetiletí byla provedena řada průzkumů s použitím elektronických značek a satelitů v kombinaci s analýzou DNA, které ukazují, že samice se rok co rok vracejí na stejné pláže.

KOMPAS V KRUNÝŘI
Již dlouhou dobu se spekuluje o tom, jakým způsobem se želvy orientují v prostoru. Dosud bylo vyřčeno mnoho různých hypotéz, například orientace podle slunečního kompasu či pachových vodítek v moři, ale zcela uspokojivá odpověď nebyla zatím nalezena.
Na podzim roku 2001 byly v časopisu Science publikovány výsledky výzkumu, který byl proveden na karetách Caretta caretta. Tyto až metr dlouhé karety podnikají cesty napříč Atlantikem, přičemž při cestě na východ sledují Golfský proud, na zpáteční cestě zase proud Kanárský. V nových experimentech vědci zkoumali reakci mláďat karet na různá magnetická pole v bazénu naplněném mořskou vodou. Směr a intenzitu magnetického pole řídil počítač. Karetky, které byly vystaveny magnetickému poli napodobujícímu přirozené magnetické pole u severního pobřeží Floridy, například plavaly směrem na jihovýchod. V poli, které napodobovalo střední část tahové cesty, plavaly karety na západ až severozápad. „Naše výsledky poskytují přímé důkazy, že mladé karety mohou využít magnetická pole jako navigační značky. V okamžiku, kdy karetky vylezou ze svých hnízd, jsou již připraveny reagovat na specifická magnetická pole řízenými pohyby, které jim umožní dostat se do systému proudů a nalézt tahovou cestu,“ napsal vědecký tým. Výzkumníci se zároveň domnívají, že podobný mechanismus by mohli používat i jiní živočichové, například ryby, mořští savci a ptáci.
Jediným predátorem, který dokázal výrazným způsobem ohrozit přežití karet, je člověk. Karety se odpradávna loví zejména kvůli výrobě šperků a jiných předmětů ze želvoviny. Mnoho dalších želv uhyne v rybářských sítích či na udicích určených pro velké pelagické druhy ryb, jako jsou tuňáci. Všech sedm druhů karetovitých je chráněno dohodou o ohrožených druzích (CITES) a dva z nich jsou podle organizace IUCN (Mezinárodní unie pro zachování přírody a přírodních zdrojů) kriticky ohrožené.

PUTOVÁNÍ NA KŘÍDLECH
Neméně ohromující jsou tahové cesty mořských ptáků, mezi jednotlivými skupinami a druhy však existují značné rozdíly. Racek chechtavý se příliš nevzdaluje od pobřeží, a dokonce se dokonale adaptoval na život ve vnitrozemí. Racek žlutonohý je však stěhovavým druhem, který během několika prvních let svého života podniká dlouhou cestu ze severní Evropy až k pobřeží Senegalu. Chaluha velká (Catharacta skua), která hnízdí na Islandu a v severní Evropě, tráví většinu roku nad oceánem a při svých cestách napříč Atlantikem příležitostně sleduje rybářské lodě a krmí se zbytky ryb, které rybáři vyhazují do moře.
Velkými vzdušnými cestovateli jsou rybákovití (Sternidae). Rybáci mají úzká a špičatá křídla, hluboko vykrojený ocas ve tvaru vidlice a špičatý zobák. Největší přeborník v překonávání vzdáleností nad Atlantikem je bezesporu rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). S rozpětím křídel asi 70 cm je o něco menší než racek chechtavý. Loví většinou tak, že se ve vzduchu vznáší na místě rychlým máváním křídly a pak se za kořistí obratně vrhne do vody. Podniká nejdelší vzdušnou pouť ze všech ptáků. Ze svých hnízdišť v severní Evropě se vydává až k ledovým břehům Antarktidy.

MILOVNÍCI BOUŘÍ
Buřňáci a buřňáčci (Procellariiformes) jsou příbuzní albatrosů a patří mezi ptactvo, které je nejlépe uzpůsobeno životu nad vlnami oceánů. Buřňáci, kteří dosahují rozměrů středně velkých racků, jsou bravurními a neúnavnými letci. Na souši se v době páření a hnízdění naopak houpavým krokem neobratně šoupají po zemi. Mimo toto období se u pobřeží objevují, pouze když je tam zaženou velké bouře. Buřňáci létají velice úsporně – vznášejí se těsně nad vlnami a jen občas zamávají křídly. Buřňák severní (délka 35 cm, rozpětí křídel 75 cm) podniká cesty ze svých hnízdišť na severu Evropy až k severní Argentině. Buřňáci se živí malými rybami, například sledi a sardinkami.
Buřňáčci, menší příbuzní buřňáků, jsou zcela mimořádnými oceánskými ptáky. Zarážející je již jejich velikost – největší druh je velký asi jako kos (buřňáček malý svou velikostí i zbarvením připomíná jiřičku obecnou!). Klikatě poletují mezi hřebeny vln, pohybují se těsně nad vodou nebo doslova ťapkají po hladině. Živí se planktonem, malými rybkami a mořskými řasami. Navzdory malé velikosti překonávají neuvěřitelné vzdálenosti napříč světovými oceány – například buřňáček malý v zimě migruje ze svých hnízdišť v severní Evropě na jih až k mysu Dobré naděje.
Na první stránky světového tisku a do reportáží společností BBC a CNN se letos dostala zpráva o jednom mimořádně dlouhověkém buřňákovi severním. Pracovníci Britské ornitologické nadace v dubnu při kroužkování na ostrově Bardsey poblíž severního Walesu narazili na buřňáka severního, který byl kroužkován již v roce 1957. Vědci odhadují, že se narodil v roce 1952 a v průběhu svého života nalétal zhruba 5 milionů vzdušných mil, z toho 500 000 mil přímo na tahových cestách z Británie do Jižní Ameriky a zbytek při lovu. „Není zcela výjimečné, že nacházíme ptáky, jejichž věk dosahuje 15 až 20 let, ale 50 let – to je opravdu pozoruhodné,“ řekl agentuře Reuters britský ornitolog Chris Mead.

DRAVCI S „ÚSMĚVEM“
Na celém světě bylo zatím identifikováno osmdesát druhů kytovců, v Atlantiku jako celku se jich vyskytuje několik desítek, v severním Atlantiku pak více než třicet druhů. Přestože delfíni a jim příbuzní ozubení kytovci nekonají tahy v pravém slova smyslu, občas dochází k velkým přesunům těchto nejdokonaleji adaptovaných mořských savců, většinou za potravou. Skutečně pelagickými druhy delfínů v Atlantiku jsou delfín obecný, delfín skákavý a delfín skvrnitý.
Delfíni obecní dorůstají do délky 2,5 m a dokáží plavat rychlostí až 40 km za hodinu, přičemž se často z vody vynořují v seřízených skupinách a někdy vyskakují vysoko nad hladinu. V Atlantiku, podobně jako delfíni skvrnití, občas vytvářejí obrovské skupiny čítající několik stovek jedinců. Delfíni se houfují zejména tam, kde je hojnost potravy v podobě velkých hejn ryb. V těchto velkých stádech však delfíni zároveň věnují mnoho času upevňování vzájemných vztahů, společným hrátkám a páření. Většina delfínů je polygamní a volně vyvíjejí sexuální aktivity. Zbytek času tráví v menších skupinách, ve kterých loví nejen ryby, ale také sépie a jiné hlavonožce.
Mimořádnému zájmu vědců se v posledních letech těší interakce mezi delfíny skvrnitými a většími delfíny skákavými. Bylo mezi nimi zaznamenáno mezidruhové páření. Setkání většinou probíhá tak, že samci delfínů skákavých připlavou k hejnu delfínů skvrnitých, rychle se spáří se samičkami a opět odplavou. Zprávy o smíšených hejnech delfínů skvrnitých a skákavých jsou ovšem často zpochybňovány tím, že mladí jedinci delfínů skvrnitých, kteří ještě nemají výrazné skvrny na těle, jsou omylem identifikováni jako delfíni skákaví.
Delfíni mají jen málo přirozených nepřátel. Byly zaznamenány případy, kdy na ně zaútočili velcí žraloci, zejména žraloci tygří (Galeocerdo cuvieri) a bílí (Carcharodon carcharias) nebo kosatky dravé (Orcinus orca). Jsou zároveň známy i případy, kdy delfíni bez nejmenší zjevné provokace zaútočili na žraloky, možná ve snaze předejít útoku z jejich strany. Tisíce delfínů a dalších ozubených kytovců bohužel v Atlantiku každoročně hynou v důsledku různých činností člověka, zejména průmyslového rybolovu. Na Faerských ostrovech dodnes pokračuje tradiční vybíjení kulohlavců černých (Globicephala melaena). Ostrované sice nezabíjejí extrémně velké počty těchto až 8,5 metru dlouhých kytovců, nicméně pokaždé zlikvidují celé stádo a tím pádem i určitou genetickou jednotku. Lov je navíc vůči těmto inteligentním a vysoce společenským savcům krajně krutý. Celé stádo kulohlavců je nejprve nahnáno do zátoky, která je vzápětí uzavřena, aby žádné zvíře nemohlo uniknout. Kytovci jsou potom ubodáni jeden za druhým. Ačkoli je tento lov brutální ukázkou činnosti, která má destruktivní dopad a vliv na obyvatele Atlantiku, některé lidské aktivity jsou o mnoho zákeřnější.

TOXICKÉ VELRYBY
Vědecký týdeník New Scientist letos publikoval zprávu o výzkumu, který probíhá v ústí řeky sv. Vavřince v kanadském Quebecu. Zjistilo se, že více než čtvrtina úmrtí zdejších běluh, bílých ozubených kytovců, kteří dorůstají do délky 4,5 metru, je způsobena rakovinou. Většina z celkového počtu 70 000 běluh na světě žije v arktických vodách, zhruba 650 jich však žije v subarktických vodách v ústí řeky sv. Vavřince. Mezi lety 1983 a 1999 bylo nalezeno 263 mrtvých velryb. Daniel Martineau a jeho tým z univerzity v Montrealu provedli 100 pitev. Zjistili, že rakovina, zejména trávicího traktu, způsobila smrt 18 procent mladých a 27 procent dospělých jedinců. „Rakovina u volně žijících živočichů je málo probádanou oblastí, ale taková procenta zhoubných nádorů nebyla zjištěna u volně žijících živočichů kdekoli jinde na světě. U delfínů a suchozemských zvířat je běžný výskyt okolo dvou procent,“ řekl Martineau. Pitvy zjistily ve tkáních kytovců vysoké koncentrace polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH) a polychlorovaných uhlovodíků (PCB). Laboratorní testy již dříve prokázaly, že kromě toho, že tyto látky přispívají k tvorbě zhoubných nádorů, mohou také způsobit abnormální tělesný růst, narušují imunitní systém, poškozují nervovou soustavu a snižují schopnost rozmnožování. Kromě těchto látek obsahují mléko a tkáně běluh také jedovaté těžké kovy. Běluhy z ústí řeky sv. Vavřince se již dříve staly smutně proslulé, když bylo zjištěno, že tkáně některých jedinců obsahují tolik toxických látek, že je kanadské zákony zařazují mezi toxický odpad. Vědci se domnívají, že hlavním viníkem neutěšeného stavu této populace mořských kanárků je továrna na výrobu hliníku, která se nachází proti proudu řeky. Toxické látky se hromadí v sedimentech na dně řeky a běluhy jsou obzvlášť zranitelné, jelikož získávají potravu tak, že prohrabávají usazeniny na mořském dně a požírají bezobratlé živočichy.

ZÁHADNÝ TROJÚHELNÍK
Zájem o oblast, která leží poblíž jihovýchodního pobřeží USA a je známa jako bermudský či ďáblův trojúhelník, vzrostl zejména v šedesátých letech dvacátého století. Záhadologové, námořnictvo i vědci jsou zajedno v tom, že v trojúhelníku, který tvoří Florida, Puerto Rico a Bermudy, během uplynulých století bez zjevných a blíže určitelných příčin zmizela řada lodí a letadel. Některé známé případy, například zmizení námořních lodí USS Cyclops a Marine Sulphur Queen či celé letky bojových letounů TBM Avengers, zůstávají nevyřešenou záhadou, přestože se těmito událostmi zabývala řada institucí, včetně pobřežní hlídky a námořnictva USA. Skeptikové a „zasvěcení“ se liší zejména v počtech záhadných událostí – údaje o zmizelých plavidlech a letadlech se různí od 200 do více než 1000 v průběhu posledních 500 let.
Většina vědců jako hlavní příčinu neobjasněných událostí uvádí unikátní přírodní podmínky, které panují v této oblasti. Rychlý a zrádný Golfský proud, často nepředvídatelné místní povětrnostní podmínky a velice proměnlivá topografie mořského dna jsou uváděny jako hlavní faktory. Na straně druhé jsou zástupy nadšenců, ufologů a členů hnutí Nového věku, kteří prosazují nejrůznější rozmanité teorie o magnetických anomáliích a různých nadpřirozených jevech, včetně únosů mimozemšťany, působení magických krystalů, které zbyly po civilizaci Atlantidy, či vírů ze čtvrté dimenze.
Prvním člověkem, který proplul bermudský trojúhelník, se stal Kolumbus. Naštěstí pro Španěly, a naneštěstí pro domorodé obyvatele Ameriky, však jeho koráby nezmizely. Ve svých denících, které zkompiloval Fray Bartolome de Las Casas těsně po jeho smrti, se ovšem zmiňuje o nevysvětlitelných jevech, se kterými se setkal v této oblasti. „V noci ukazovaly kompasy na severozápad, zatímco ráno ukazovaly spíše na severovýchod,“ napsal o 13. září 1492. K podobné události došlo několikrát.

NEBEZPEČNÉ BUBLINY
Jednu z teorií, která způsobila značný rozruch, předložil v roce 1998 britský vědec Dr. Ben Clennel z univerzity v Leeds. Během přednášky o možném využití hydrátů metanu jako nového zdroje energie se zmínil o tom, že by úniky plynného metanu z mořského dna mohly způsobit potopení plavidel. Dodal, že by se výbušný plyn navíc mohl vznítit a způsobit explozi letadel. Reakce byla bouřlivá, a většinou odmítavá, jak ze strany nadšenců pro nadpřirozené jevy, tak ze strany skeptické vědecké obce.
Záhady bermudského trojúhelníku většinou nevzbuzují zájem seriózních vědců. Minulý rok však renomovaný vědecký časopis American Journal of Physics publikoval výsledky laboratorních pokusů, které vrhají na tuto problematiku nové světlo. Poněkud bizarní testy prokázaly, že bubliny skutečně mohou potopit plovoucí předměty tím, že náhlý přísun bublin do tekutiny sníží její hustotu. „Byli jsme překvapeni, že jsme teorii potvrdili. Očekávali jsme, že vznikne odpor,“ řekl Denardo týdeníku New Scientist. Skeptický vědec, který chtěl teorii vyvrátit, dodal, že na otevřeném moři by mohly vzniknout vzestupné proudy, které by plavidlo udržely na hladině, teorii však nezamítá definitivně. „Jestliže se nějaký fenomén odehraje v laboratoři, zřejmě se také odehrává někde v přirozeném vesmíru,“ poznamenal.

ROPÁCI NA DNĚ OCEÁNU
Bezpečnost podmořských ropných vrtů se v minulém století stala primárním důvodem pro průzkum mořského dna. V roce 1984 došlo v Mexickém zálivu ke zcela nečekanému objevu. Biologové nalezli v hloubce zhruba 3000 m jedinečné společenství živočichů, které vzkvétalo v těsné blízkosti podmořského ropného jezera. Kolem chladné tůně se v 30 m širokém a 1,5 km dlouhém pruhu vyskytoval dosud neznámý ekosystém, který se v mnohém podobal tomu, jenž byl o několik let předtím nalezen poblíž hlubokomořských horkých vřídel v Pacifiku. Biologové zjistili, že základní prvek nově objeveného společenství organismů v temných hlubinách tvoří měkkýši, v jejichž tkáních žijí bakterie, které získávají energii fixací metanu. V toxickém a studeném prostředí se vyskytuje řada dalších živočichů – červi, krabi, stejnonožci, ryby a krytonožci. Od doby prvního objevu byla nalezena řada dalších lokalit, kde se vyskytuje toto podivné společenství přírodních ropáků. Celkem bylo dosud na těchto místech zjištěno 211 druhů živočichů, z nichž některé se vyskytují pouze v jedné lokalitě. Světový fond na ochranu volné přírody v roce 2001 publikoval rozsáhlou studii, kterou se pokouší zmapovat význam tohoto biologického bohatství. Bakterie, které žijí v tkáních těchto živočichů, by mohly být užitečné zejména při biologické likvidaci ropných odpadů a havárií. Můžeme jen doufat, že těžba ropných látek přímo z hlubin oceánů je nezničí dříve, než vydají svá genetická tajemství.
listopad 2002

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group