ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK JSME DOBÝVALI KORSIKU

"Kapesné jste si jistě vzali. Doporučoval jsem tak 300 až 500 franků. Veškeré zbraně už máme naložené. Střelný prach bude zajištěn na místě vylodění," oznámil všem pan Vlastimil Schildberger, soudní znalec v cenových odhadech zbraní, chladných i palných. V této chvíli však už velitel autobusu, i když ještě v civilu také generálmajor a velitel granátnického praporu 1. moravského pěšího pluku. "Doufám, že nikdo z vás si nezapomněl pas. To by mohlo ohrozit konečný výsledek naší mise," dodal a pohodlně se usadil do sedačky za řidičem.

 

To, že pojedu na Korsiku, jsem se dozvěděl pouze několik dní před odjezdem. Pokládal jsem to za běžný turistický zájezd a o nějaké speciální misi jsem neměl já a pravděpodobně ani kolega Michalec, který mě na cestu vyslal, potuchy. Ocitl jsem se ve společnosti lidí, jejichž jediným smyslem života byly zbraně, vojenská taktika a dějiny bitev. Byl jsem z toho poněkud nervózní.

VYLODĚNÍ V AJACCIU

O dvacet čtyři hodin později, po neuvěřitelně lehkém a bezproblémovém přejezdu Rakouska a Itálie, jsme v tichosti zaparkovali autobusy v přístavu francouzského města Nice. Po vyřízení běžných formalit spolykalo břicho ohromné trajektové lodi společnosti FERRYTERRANEE naše autobusy jako velryba plankton. Po několikahodinové plavbě jsme kolem poledne přistáli v liduprázdném přístavu Ajaccio. Ostrov Korsika, rodiště velikána jménem Napoleon Bonaparte, nás přivítal bez jakékoli pompy. Namodralé pahorky na pozadí města se třepetaly v sálavém vedru. Vylodění proběhlo bez nejmenších problémů. Nikdo se nenamáhal cokoli zkontrolovat. Do mého podvědomí se však počaly vkrádat útržky pochybností.

Nastoupili jsme do rozpálených autobusů a asi po hodině jízdy dorazili do stanového tábora. Všechno tu bylo velice účelné. Stany vybavené železnými postelemi, vojenskými přikrývkami a prostěradly zatavenými do igelitového obalu. Společné umývárny pouze se studenou vodou, sprchy i záchody dodávaly tomuto prostředí velice strohý ráz. Ocitli jsme se daleko od moře, města i civilizace. Místo bylo vybráno účelově za jistým záměrem. Odpoledne jsem strávil procházkou po lese a poleháváním v rozpáleném stanu.

VEČEŘE POD PALMAMI

Teprve po setmění jsme vyrazili na společnou večeři. Veškeré mužstvo se posadilo v rozlehlé zahradní restauraci. Několik pikolíků poletovalo svižně mezi nimi a roznášelo předem připravené jídlo. Já jsem měl tu čest sedět s panem Guy Lannoyem, který mně byl představen naší tlumočnicí Evou jako majitel společnosti CORSIKA MARITTIMA. U stolu seděl též pan Vlastimil Schildberger, který zde už zjevně nepůsobil jako pouhý cenový odhadce a průvodce autobusu. Vedle něho, jak jsem se dozvěděl od své kolegyně paní Hůrové, seděl také ještě v civilu - velitel rakouských horských myslivců. Paní ing. Irena Antlová, majitelka cestovní kanceláře IBIS, se držela v pozadí, ale když promluvila, dodávala její zvučná francouzština na pikantnosti celé atmosféře večera. Společně s námi sedělo i několik Poláků. Jejich účast při večeři byla v té chvíli pro mne velkou neznámou. Jedno je jisté. Pan Lannoy je měl pod kontrolou. Občas si je bral stranou, kde spolu tiše mluvili a divoce gestikulovali. Večer probíhal - abych tak řekl - ve velice přátelské atmosféře. Dávám si však za vinu, že jsem z průběhu hovorů téměř nic nepochytil, neboť má znalost francouzštiny začíná i končí slůvkem "merci".

PŘÍPRAVA


Jedním z rakouských granátníků byl i malý chlapec -
Bohuslav Adámek z Brna. Samotných bojů se nezú-
častnil, ale na přehlídkách stával v první řadě.

Druhý den ráno mě probudil lomoz čilého vojenského tábora. Ranním vzduchem se ozývalo halasné pokřikování rozjařených vojáků, hlasitý smích několika samaritánek a řinčení rozebíraných zbraní. V rychlosti jsem naklusal do přecpané umývárny a ošplouchnul si rozespalé oči studenou vodou. Po celém táboře se to hemžilo desítkami rakouských granátníků v bílých vlněných uniformách a vysokých černých botách. Někteří už měli na zádech plné polní a na hlavách naražené vysoké medvědí čepice. Tu a tam jsem zahlédl hnědou uniformu rakouských dělostřelců nebo zelené mundury rakouských horských myslivců. Do útrob autobusů se naložily vyleštěné kanony, bedny se střelivem a další vojenská výstroj a výzbroj.

Během několika minut jsme odjeli posnídat do stejné restaurace jako včera večer. Snídaně však už dnes probíhala rychlostí vlastní všem vojenským batalionům.

PŘEHLÍDKA

Na nábřeží, na místě nazvaném Miot, kam jsme po snídani odjeli, bylo postaveno vojenské stanové ležení a kolem to bzučelo jako v úle. Vojáci mnoha národností, především Francouzi, ale také Belgičané, Švýcaři a k mému velkému překvapení i Rusové, zde dolaďovali poslední technické nedostatky. Břitké povely protínaly horký vzduch a pochody jednotlivých oddílů se střídaly s přehlídkovými bravurami. Úderem jedenácté se na povel generála Sokolova (Rus ve službách francouzské armády), který velel všem složkám tohoto neuvěřitelného uskupení, vydaly všechny jednotky na pochod městem. Polední vedro vykonávalo své a vojáci navlečení do neuvěřitelně teplých stejnokrojů pomalu ztráceli síly. Několik jich kolabovalo a ostatní, kteří přežili mnohakilometrový pochod, vypili hektolitry minerální vody.

Na náměstí Austerlitz, pod mohutnou sochou Napoleona Bonaparte, na místě zvaném La Grotte, předal zástupce naší jednotky dar starostovi města. Až do této chvíle jsem všechny události, které se hromadily kolem mne, pokládal za skutečné slavnosti s jakýmsi nedefinovatelným nádechem frašky. Pořád mně v tom něco nehrálo. Můj instinkt volal po obezřetelnosti. Soustředil jsem se na jednoho rakouského dělostřelce jménem Božej Urbanski. Už jeho polské jméno napovídalo, že tady někde bude klíč k hádance. Sledoval jsem ho na každém kroku a k večeru jsem zjistil, že jsem se nemýlil. Zahlédl jsem ho ve chvilce volna, jak si v davu lidí živě povídá s jedním z Poláků, kteří se zúčastnili včerejší večeře.

CITADELA

Před smrákáním opustil Božej Urbanski svou jednotku a vydal se společně s jedním spolubojovníkem k pevnosti. Pod záminkou slavností a za pomoci polsky mluvícího důstojníka z kasáren se oba dostali do přísně střežené zóny. Nevím, jak byla operace zajištěna, ale během několika dalších minut obsadili rakouští granátníci a myslivci celou pevnost. Stávající posádka pod vlivem nečekaného vývoje událostí opustila ve zmatku objekt kasáren. Oslava vítězství však byla předčasná. Francouzské jednotky společně se svými spojenci Švýcary a Belgičany zahájili zdrcující útok. Naši spojenci, kterými podle dohody měli být elitní vojáci ruské armády, se převlékli do francouzských uniforem a od moře napadli vysoké zdi pevnosti. Celé město se otřásalo mohutnými dělostřeleckými salvami, třeskem zbraní a výkřiky raněných. To, že nenápadný Božej Urbanski hrál klíčovou úlohu, se mi potvrdilo v průběhů bojů. Nechal se zajmout i se svým dělem, aby potom ve chvilce nepozornosti stropil v týlu nepřítele hotovou paseku. Ještě než slunce stačilo sklouznout na obzoru za Krvavé ostrovy, zavlál nad pevností prapor císařských jednotek, které se staly zárukou znovu získané svobody. Tisíce lidí se shromáždily kolem pevnosti a provolávaly slávu novému guvernérovi ostrova, kterým se stal po zásluze pan Guy Lannoy.

I já jsem cítil velikost okamžiku. V zápalu euforie jsem přestal mačkat spoušť svého fotoaparátu a stal se na okamžik jen pouhou figurkou ovládanou davem a nadšením. Jen Bůh ví, jestli toho lituji.

 

Během několika příštích dnů ovládly jednotky rakouské armády celý západ ostrova. Přístav Porto podlehl jako první a dobytí Calvi a Bonifacia bylo už jenom rutinní záležitostí. Na závěr bojů jsem dostal od guvernéra pana Guy Lannoye pamětní publikaci s jeho vlastnoručním podpisem a vyjádřením díků.

"Doufám jen, že budete pravdivě informovat světovou veřejnost."

 

Na naší straně se žádné velké oslavy nekonaly. Narazilo se jen několik dovezených beček piva a mužstvo nemuselo dodržovat večerku. Většina vojáků už toužila po urychleném návratu domů. Abychom nebudili zbytečný rozruch, odjeli jsme z Korsiky tajně nočním trajektem do Marseille. Po jednodenní zastávce v Itálii, kde jsme se trochu odreagovali a načerpali nové síly, jsme pokračovali přes Rakousko na cestě do vlasti. Ani na našich hranicích jsme se nedočkali žádné odezvy. Připadalo mi, že jsme všem lidem úplně lhostejní.

Do Brna jsme přijeli v pozdních nočních hodinách. Vytratil jsem se z autobusu a splynul s čekajícím davem na nádraží.


Cestu reportéra sponzorovala cestovní kancelář IBIS - Lužova 26, 613 00 Brno tel. 05/57 49 07 nebo 0603 41 17 96.vy
 
Září 1997

. . . . .

. . . . .

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group