ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEJDELŠÍ ÚSVIT NAD NORMANDIÍ

Ráno 6. června 1944, tři minuty po půl deváté britského válečného času. Kdo právě poslouchal BBC, strnul. Program ustal v půlce písničky a z reproduktorů se ozval hlas plukovníka Dupyho, tiskového mluvčího nejvyššího spojeneckého velitelství. Řekl jen jednu větu: „Pod vedením generála Eisenhowera zahájily naše námořní síly, podporované silnými leteckými svazy, dnes ráno vyloďování spojeneckých vojsk na pobřeží severní Francie.“ V době, kdy bylo komuniké zveřejněno, se už několik hodin bojovalo. Sedmnáct národností tu na plážích svádělo boje, které předznamenaly konec německého snu o nadvládě nad světem.

UTAJENÍ
Slova plukovníka Dupyho oznámila světu, že nastal tak dlouho a toužebně očekávaný den D, že skončily měsíce a roky plánování a příprav největší vyloďovací operace v historii lidstva. Avšak ještě předtím, než z invazních člunů vyběhli první vojáci, zaplatily za utajení celého plánu svými životy stovky mužů. Byli mezi nimi i námořní průzkumníci, kteří se v temných nocích vyloďovali z ponorek nedaleko francouzského pobřeží. Jejich úkolem bylo přivézt s sebou vzorky půdy z pláží, aby tak bylo možno určit, zda tudy mohou projet tanky. Ale nejen to. Tito muži byli kvůli zamlžení skutečného místa vylodění často vědomě vysíláni tam, kde se s invazí nikdy nepočítalo a kde se předpokládalo, že padnou do rukou Němců, kterým v zajetí podají mylné informace. Byli spojeneckým velením vědomě obětováni a jejich zajetí se téměř vždy rovnalo smrti, protože neoperovali v uniformách, a proto byli Němci považováni za špiony. Předání gestapu pro ně neznamenalo nic jiného než mučení a popravu. Podobný osud čekal i stovky francouzských odbojářů a jejich britských velitelů, když jejich odbojovým sítím bylo nejprve nenápadně naznačeno falešné místo a čas vylodění, aby pak byly jejich britským ústředím schválně vyzrazeny a zničeny. Velitelé této špinavé války, krytí pod kryptonymem FORTITUDE, totiž dobře věděli, že německé mučení prakticky nelze vydržet, a tak měli jistotu, že se všechny informace, které obětovaní muži věděli, spolehlivě dostanou tam, kam chtějí – do podzemí pařížského domu v Rue de Foch, sídla gestapa.
Lest byla prostá. Němci měli uvěřit, a také uvěřili, že k vylodění dojde jinde a jindy, než bylo skutečně plánováno. Úspěch léčky spočíval v tom, že jí protivník uvěří beze zbytku, a proto byli cíleně obětováni pěšáci, důstojníci, ale i „velké ryby“ francouzského odboje. Pragmatismus celé přípravy nejlépe shrnují následující slova zpravodajského důstojníka: „Teď víte, že byste vy a vaši lidé nezemřeli zbytečně,“ řekl v Londýně plukovníku Donetovi, legendě francouzské odbojové skupiny Résistance, který byl zázračně zachráněn přímo zpřed hlavní popravčí čety. „Oba jsme vojáci a víme, že někdy je nutno obětovat deset lidí, aby se jich zachránilo tisíc.“ Těžko lze dnes spočítat, kolika mužům v útočných vlnách dne D tyto špinavé triky zachránily život, ale jako pravděpodobný se jeví i názor, že pokud by se nepodařilo odlákat pozornost Němců od skutečných vyloďovacích pláží v Normandii, invaze by byla sražena zpět do moře a celkem jisté je, že i v tom nejlepším případě by k už tak velkým ztrátám přibyly desítky tisíc dalších padlých.

PLÁNOVÁNÍ
Pro invazi bylo nutné najít pobřeží pokud možno beze skal, s mírným sklonem pláží, pevného povrchu a rozumné síly příboje. V úvahu se musel vzít mořský příliv a odliv. Oblast musela být také v dosahu stíhaček, které měly nad prostorem vybojovat vzdušnou nadvládu a podporovat útočící vojska. V roce 1943 byl po předchozím pečlivém výběru vytipován pruh asi 120 kilometrů normandského pobřeží od paty poloostrova Cotentin na západě až po ústí řek Dives a Orne do Seinského zálivu na východě. I když těmto záměrům lépe odpovídala nížina u Pas de Calais, která byla i blíže britským ostrovům, volba padla nakonec na tuto část pobřeží kolem Bayeux. V Pas de Calais totiž invazi čekali i Němci, a tak zde měli nejsilnější opevnění a nejlepší jednotky. Dál na západ bylo pobřeží Bretaně skalnaté a členité, stejně jako křídové útesy u Fécampu u přístavu Le Havre, nehledě na to, že bylo od Británie ještě dál než Normandie. Část pobřeží s naplánovanou invazí byla rozdělena na pět úseků (a ty na několik menších, odpovídajících zhruba frontě útočné brigády), pojmenovaných Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. První dva připadly Američanům, zbylé tři na východě Britům a Kanaďanům. Díky filmu Zachraňte vojína Ryana zná prakticky každý peklo a masakry, kterými museli při invazi projít američtí „boys“. Co je však dodnes prakticky neznámé, jsou osudy a hrdinství vojáků na úsecích Gold, Juno a Sword, kteří na mnoha místech museli překonávat minimálně stejně silná opevnění a zatvrzelý odpor Němců jako jejich američtí kolegové.

ÚSVIT, KTERÝ NORMANDIE NEPAMATUJE
Na vyloďovací pláže Normandie vrhli Britové ty nejlépe vycvičené a vyzbrojené jednotky, jaké jejich armáda měla. Celé čtyři roky budovali 2. armádu, kde se pod vedením generála Dempseye setkali muži, kteří zažili trpké ústupy z Norska, Dunkerku a Kréty a pak po celé měsíce útočili výpady na území okupované Evropy nebo bojovali jako legendární „tobrucké krysy“ v Africe a pak v Itálii. Ještě než invazní loďstvo spustilo bubnovou palbu na pobřeží, bylo slyšet z lodních reproduktorů výzvy: „Bojujte, aby se vaše jednotka dostala na břeh, bojujte, abyste zachránili své lodi, a zbude-li vám ještě trochu síly, bojujte, abyste zachránili sebe!“ ... „Pamatujte na Dunkerk!“ ... „Pamatujte na Coventry!“ ... „Pošlete je k čertu!“ Z lodi naložené francouzskými commandos zazněl slavnostní hlas: „Zemřeme na písku naší drahé Francie, ale neustoupíme!“ Kontraadmirál Jaujard ke svým důstojníkům prohlásil: „Je to strašné a odporné muset střílet na svou vlast, ale dnes to od vás očekávám.“ A pak, když muži nastoupili do člunů a ty zamířily k mlžnému obzoru, přišel povel, který si dodnes většina veteránů pamatuje: „Všechny čluny vpřed!“ Odpovědí mu bylo tlumené mumlání tisíců modliteb: „Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ A touto modlitbou začalo peklo.
Kvůli postupu přílivu ze západu na východ nastala pro britské vojáky hodina H až v 07.00 hodin britského času, což poskytlo Němcům trochu času na vyhlášení poplachu. Navíc proti Britům stály všechny zálohy, které měl Hitler v oblasti Normandie k dispozici. Proto bylo prvořadým úkolem prolomit co nejrychleji Atlantický val a obsadit co největší území kolem Caen a Bayeux, aby se zde mohlo zřídit polní letiště pro přímou podporu vojsk a také vydržet protiútok Hitlerových tankových záloh, který musel zákonitě přijít. Na rozdíl od zastaralé taktiky Američanů spočívající v čelním útoku proti zakopanému protivníkovi, navíc bez podpory techniky, však britská pěchota, jejíž veteráni už skoro pět let cedili krev v bojích po celém světě, zvolila lepší způsob boje.

KOUZLA TANKOVÉHO GURU
Britská armáda zřídila speciální 79. tankovou divizi, jejíž velitel a tankový guru generál Percy Hobbart se kvůli svým nekonvenčním, ale, jak budoucnost ukázala, až neuvěřitelně realistickým představám raději nechal na začátku války degradovat na kaprála domobrany, než by musel poslouchat rozkazy diletantů. Churchill na něj však nezapomněl a ke štěstí britského impéria ho nechal povolat zpět do aktivní služby a poskytnul mu vše, co potřeboval ke splnění svých představ.
Hobbart totiž okamžitě pochopil, že pro den D, kdy ještě nebudou k dispozici dobyté přístavy, kde by se mohly tanky klasicky vyložit z lodí, bude zapotřebí zkonstruovat takové tanky, které se na pláže dopraví samy. Dnes je už zcela běžné, že existují obojživelné tanky, schopné díky lodnímu šroubu plout po vodě, ovšem tehdy si Hobbart při prosazování svého nápadu musel připadat jako Ericsson, konstruktér první pancéřované lodě Monitor s otočnou dělovou věží. A ke slovu přišly i další generálovy výstřední nápady. Hobbart věděl, že v Atlantickém valu budou muset jeho tankisté překonat četná minová pole. Vymyslel tedy zároveň s plovoucím tankem i tank Krab, který za jízdy před sebou mlátil do země těžkými cepy, jimiž přiváděl miny k předčasnému výbuchu. Hobbart je také autorem dalšího fungujícího experimentu, tanku zvaného Cívka, který s sebou vezl zásobu polen k zasypání tankových příkopů a jiných překážek. Jiný tank měl místo kanonu obrovský hmoždíř, schopný svými mohutnými náložemi prorazit stěny většiny německých bunkrů. A konečně se v Hobbartově výzbroji vyskytovaly i stroje s krycím označením Krokodýl, které byly vybaveny místo kanonu plamenometem, různé varianty mostních, buldozerových a dalších tanků. Právě s jejich pomocí se podařilo Britům projít smrtící pobřežní pásmo rychleji a za daleko menších ztrát, než jakými zaplatili Američané za dobytí „bloody Omaha“.

GOLD BEACH
Stejně jako Američané mají svoji Omahu, i Britové vzpomínají na vylodění na „zlaté“ pláži jako na nejkrvavější boje dne D. V čele útoku stály jednotky XXX. sboru, konkrétně 50. divize a 8. tanková brigáda. Jejich úkolem bylo vylodění na ploché pláži, chráněné z týlu bažinami a ohraničené na bocích silně opevněnými vesnicemi Le Hamel a La Riviére, plnými bunkrů a postavení děl. Sama pláž byla pochopitelně zaminovaná a navíc hustě posetá různými překážkami. Celý úsek kromě toho ovládala těžká baterie lodních děl, umístěná na vysokém kopci nad křídovými útesy u Arromanches a baterie v betonových postaveních u vesnice Ver-sur-Mér.
Kromě nepřítele stála proti Spojencům i příroda. Nepříznivé počasí narušilo vylodění důležitých, převážně tankových jednotek a navíc bránilo účinnějšímu bombardování ze vzduchu. Pěšáci měli do jednoho mořskou nemoc. Výrok seržanta Durbana, prokládaný zvracením a pronesený pod těžkou palbou: „K čertu, už abychom byli pryč (z lodí). Raději se postavím sám celému wehrmachtu, než tady strávit ještě minutu,“ svědčí jasně o pocitech mužů útočících na pláži Gold proti Atlantickému valu.
Největší jatka mezi údernými oddíly způsobila palba z vesnice Le Hamel, protože německá postavení přečkala bez problémů ostřelování z lodí i nálet perutě Typhoonů. Prvnímu praporu 231. brigády trvalo několik hodin, než německou obranu v La Hamelu zlomil, a to ještě za cenu krvavých pouličních bojů muže proti muži. Po tu dobu byl západní úsek Goldu prakticky neprostupný. V bojích se vyznamenal zvláště seržant Hollis, který doposud ve válce zabil 90 Němců. Sám zaútočil na nepřátelský bunkr, dobyl ho a do večera svoje skóre navýšil až k číslu 102. Jinou částí brigády byl 1. dorsethireský prapor. Ten měl větší štěstí, protože se vylodil dále od La Hamelu a navíc se při invazi neutopila většina jeho podpůrných tanků, včetně speciálních „Krabů“. Dorsetským se podařilo rychle probít přes pláže a zaútočit na dalekonosné baterie nad Arromanches. Veteráni z 352. německé divize se však bránili až do odpoledne, kdy se je podařilo vytlačit po koordinovaném útoku pěchoty a tanků. Tím se uvolnil jeden z plánovaných prostorů pro vybudování umělého přístavu Mulberry, jehož obrovské zbytky se na zdejších plážích tyčí dodnes. Právě v tomto přístavu se vylodila československá obrněná brigáda.
Východní část nepřátelské obrany u La Riviére se naštěstí námořníkům podařilo rozstřílet dříve, než na pobřeží vstoupili první muži 69. brigády. Ostřelování z námořních lodí však přežil jeden betonový bunkr s obávaným 88mm „flakem“, který během několika minut vyřadil dva tanky. Trvalo to ještě dvě hodiny, než v tvrdých pouličních bojích vesnice La Riviére padla.
I když se britský postup proti plánu trochu zpozdil a nepodařilo se dosáhnout všechny plánované body, do večera britská pěchota stačila ještě obsadit důležitý hřeben za pobřežními močály, rozšířit předmostí na plochu 10 x 10 km a její průzkumné hlídky vstoupily do předměstí Bayeux. Nepodařilo se ale navázat spojení se sousedními americkými jednotkami v úseku Omaha. Speciální britské jednotky 47. komanda námořní pěchoty totiž i přes ztráty nedokázaly až do večera 8. června obsadit několik kilometrů vzdálený přístav Port-en-Bessin, který ležel na rozhraní britských a amerických zón. Jen při samotném vylodění zahynulo pod dělostřeleckou palbou 34 jeho mužů, další desítky pak padly při několikakilometrovém probíjení se k přístavu, v dvoudenních pouličních bojích proti dvojnásob silnějšímu a opevněnému nepříteli a ve ztečích na kótu 47, která dominovala zdejšímu pobřeží nad městečkem.

JUNO BEACH
Útok na Juno byl výsadní záležitostí Kanaďanů. Válečníci javorového listu měli Němcům co oplácet: v řadách jejich úderných oddílů bylo mnoho veteránů pamatujících masakr 3000 svých kamarádů v Dieppe v létě 1942. Útok na pláže v okolí městečka Courseulles a ústí řeky Seulles vedla 3. pěší divize a 2. tanková brigáda, zatímco ve vzduchu tyto jednotky kryli českoslovenští stíhači ze 134. křídla. Kvůli zpoždění přílivu byla v tomto úseku stanovena hodina H na 7.45 hodin britského času. V ten okamžik se však na Junu nic nedělo – první jednotky se zde vylodily až o půl hodiny později. Další zpoždění způsobilo počasí, které zde bylo bezkonkurenčně nejhorší ze všech invazních pláží. Na jednotku čekaly překážky a miny, takže třeba z 306 vyloďovacích plavidel užitých na Junu jich byla třetina zničena nebo poškozena. Německá obrana přečkala ostřelování prakticky bez poškození, což se bohužel týkalo i betonových bunkrů v ústí Seulles, vyzbrojených obávanými flaky a kulomety. Jejich palba přikovala útočící 7. brigádu až do příjezdu Hobbartových DD tanků.
„Můj tank vyjel první na břeh a Němci mě začali ostřelovat ze všeho, co měli,“ vzpomíná na slavné okamžiky invaze seržant Leo Gariepy. „Když jsem však na pláži zastavil a shrnul plátěnou konstrukci, která mě držela na hladině, teprve teď uviděli, že je to pravý, nefalšovaný Sherman. Stále si budu pamatovat německé kulometčíky, jak se zvedli ze svého postavení a zírali na nás s otevřenou hubou.“ Pohled na tanky vyjíždějící z moře s Němci otřásl a stroje DD ovládly situaci.
Ani v jiné části úseku Juno, v oblasti vylodění 8. brigády, se kanadským vojákům nevedlo lépe. Z roty útočící na Bernieres, opevněné čtyři metry vysokým vlnolamem, kanony, minomety a kulomety, nepřežilo 50 % mužů překonání prvního 100metrového úseku pláže. I přes tyto problémy se podařilo odpor Němců během dvou hodin zlomit, i když pláže za údernými jednotkami zůstaly přecpané vyloděnou technikou ještě hluboko do odpoledne. Toto zdržení způsobilo, že se Kanaďanům nepodařilo obsadit cíl číslo 1 – město Caen, a to přesto, že za soumraku ho měli na dohled a průzkumné hlídky dokonce dosáhly jeho předměstí. Město padlo až po několika krvavých ofenzivách, připomínajících jatka zákopových bojů 1. světové války, a to po více jak měsíci bojů. Přes tento neúspěch se ještě za soumraku podařilo Kanaďanům obsadit největší část území ze všech spojeneckých jednotek a na svém pravém křídle se spojit s britskými oddíly útočícími z úseku Gold, a vytvořit tak jediné kompaktní předmostí dne D. Spojení s úsekem Sword, které mělo zajistit útokem 48. komando ze západu a 41. komando z prostoru Sword, se však nepodařilo realizovat, neboť 48. komando zůstalo trčet už v pouličních bojích v Langrune-sur-Mér, ani ne jednu míli od pobřeží Juno.

SWORD BEACH
Nejvýchodnějším invazním úsekem byl Sword. Čest vylodit se na zdejších plážích a dobýt je dostala britská 3. divize. Protože bylo vyloďovací pásmo velmi úzké, dopadl během palebné přehrady na pobřeží Swordu nejničivější příval ohně a oceli, který se během dne D snesl na pobřeží Normandie. Veteránům od Dunkerku začalo peklo. 41. komando po vylodění dosáhlo Lion-sur-Mér, načež bylo zastaveno přesnou palbou z bunkrů ukrytých mezi domy a podél vlnolamů. Tím vznikla mezi úsekem Sword a sousedním Juno mezera, kterou jen shodou šťastných náhod nevyužili Němci k zničujícímu protiúderu do boku. Ještě hůře pak dopadla 8. brigáda. „Říkali nám chladnokrevně, že všichni v první vlně pravděpodobně padneme,“ vzpomíná na breefing John Gale z 1. praporu. „Ať se stane cokoliv, musíme se dostat na břeh a odtud už nebude evakuace možná, nebude cesty zpět.“ Povzbuzeni takovouto perspektivou, probili se tito vojáci rychle přes pláž i přilehlou vesnici Hermanville a zastavila je až palba 21. německé tankové divize z plošiny Périés. Skutečným očistcem si však prošel jejich soused. V jeho úseku naproti ouistrehamským lázním leželi mrtví od okraje moře až k prvním domům. Během několika minut zde padly skoro dvě stovky mužů. „Viděli jsme těla naskládaná na sebe jako polena,“ vzpomíná bývalý příslušník 4. komanda John Mason. Běžel jsem mezi hromadami mrtvých pěšáků, které to srazilo jako kuželky.“ Právě commandos, kteří se vylodili v druhé vlně, teď nesli největší břímě útoku na Ouistreham. V jejich čele pak postupovali bretonští příslušníci francouzského komanda, kteří za cenu těžkých ztrát toto kdysi proslavené lázeňské městečko Němcům za zpěvu Marseillaisy nakonec také vyrvali. Jeden z jejich důstojníků, kterému výbuch miny utrhl obě ruce, stačil ještě volat na své podřízené: „Do vnitrozemí, chlapci, než se fric z toho tance vzpamatuje!“ Těžké boje v ulicích Ouistrehamu způsobily také smrt desítek francouzských civilistů, z nichž některé zmasakrovalo v nedalekém lesíku omylem britské dělostřelectvo. Kvůli velké zácpě na pláži se začalo zpožďovat vyloďování a postup, takže muži britské 6. výsadkové divize, bojující několik kilometrů vepředu kolem německých dělostřeleckých baterií a na mostech přes řeky Orne, Dives a Caenský kanál, které bránili před postupujícími německými tankovými zálohami, zbytečně trpěli o několik hodin déle, než se k nim podařilo probít. Jednou z těchto zle tísněných jednotek, hájících nesmírně důležitou vartu, byli muži „kluzákové pěchoty“ mjr. Johna Howarda – pravděpodobně první britští vojáci, kteří se v den D snesli na francouzskou půdu.

HAM AND JAM!
Když se major John Howard snášel se svými muži tichou jarní nocí v kluzáku Horsa ke svému cíli – zvedacímu mostu přes Caenský kanál, netušil, že jeho akce vstoupí do dějin. Jeho jednotka dostala velmi těžký a nesmírně důležitý úkol – překvapivým útokem se zmocnit mostů přes Caenský kanál a řeku Orne na kraji Ranville a Bénouville a udržet je až do příchodu posil tvořených 1. speciální brigádou commandos lorda Lovata (legendární Zelené barety). Právě kvůli překvapení a rychlosti Howard už na začátku příprav vyloučil seskok své jednotky padákem. Namísto toho zvolil přesun kluzákem, který oproti padákovému výsadku umožňuje (pokud se při nočním přistání do zaminovaného prostoru neroztříští na tisíc kousků nebo nepřistane bůhvíkde) okamžité nasazení většího počtu vojáků do boje.
Při výcviku na tento útok dostal Howard zcela volnou ruku a všichni vojáci byli vybaveni i značnou peněžní částkou pro případ, kdyby zůstali dlouho odříznuti v nepřátelském týlu. Když bylo po všem, přiznal se Howard, že většinu peněz prohrál v noci před akcí v pokeru s praporním kaplanem. Několik dnů před útokem navíc přišla zpráva, že v prostorech vysazení kluzáků Němci vztyčili těžké protivýsadkové překážky. Když ale Howard ukázal fotky pilotům, kteří je měli vysazovat, dočkal se překvapivé odpovědi: „To je skvělé, to je přesně to, co jsme potřebovali! Vždycky jsme se totiž báli, co se stane, když při přistávání přejedeme tenhle malý prostor a narazíme do náspu na břehu kanálu. Ty kůly jsou od sebe tak daleko, že nám na každé straně urazí kousek křídla, což nic neznamená, ale přitom nás to zabrzdí.“ Kluzáky s uklidněným Howardem odstartovaly ve 22.56 hod. dne D minus 1.
První kluzák se přiblížil ke Caenskému mostu v 00.20 hodin. Za okamžik se ozval náraz doprovázený rojem jisker, a když vše ztichlo, zůstal kluzák stát 15 metrů od bunkru chránícího most. „A jdeme na to!“ zařval majorův zástupce poručík Brotheridge a všichni, kdo přežili přistání, vyrazili ven z trosek kluzáku k mostu. Německý strážný kaprál Hellmut Romer si zpočátku asi myslel, že se zřítil nepřátelský bombardér, ale když si uvědomil svůj omyl, bylo už pozdě. Střílnami byly vhozeny do bunkru granáty a komando sprintovalo přes most na druhý břeh. Když byli přesně uprostřed, ozvala se krátká dávka a poručík Brotheridge padl k zemi s prostřeleným krkem. V tu chvíli vojín Gray uviděl Němce, který se chystal vystřelit poplašnou raketu. Vypálil od boku a Němec se zhroutil právě v okamžiku, kdy se světlice rozprskla na obloze. Nic už ale neovlivnila, protože most přes Ornu byl už obsazen posádkou druhého kluzáku.
Major Howard si ihned po obsazení mostu zřídil své velitelské stanoviště v hospůdce za mostem. Tento podnik se tak může pyšnit nejenom titulem prvního osvobozeného domu, ale také první osvobozené francouzské hospody. Právě odtud vyklepal radista svobodník Tippelmann kódovanou zprávu o úspěchu, která zněla: „Ham and jam.“ (šunka označovala mosty přes Caenský kanál, marmeláda přes Ornu) Za několik hodin bylo 150 Howardových mužů posíleno muži 7. výsadkového praporu 6. divize, kteří seskočili později. Úkol však ještě nebyl splněn. Němci se začali osmělovat a výsadkáři museli odrážet stále častější útoky. Svítalo a od moře se začaly ozývat zvuky kanonády – pozemní část invaze začala. U mostů všichni zoufale čekali na posily od commandos. A pak uslyšeli zvuk dud. Brigádní dudák Billy Millin hrál už při vyloďování na plážích Swordu, i když kolem něj dopadaly miny, a také teď spustil na rozkaz lorda Lovata na plné měchy „Modré barety překročily hranice“. První je uslyšel výsadkář Wilkies: „Člověče, zdá se mi, že slyším dudy!“ Jeho kamarád v zákopu vojín Gray na něj vrhl zničující pohled: „Ty ses asi zbláznil!“ Za pár vteřin ale Wilkies prohlásil znovu. „Já ty dudy opravdu slyším!“ A pak je i uviděli. Pohled na pochodující vojáky se zelenými barety namísto ocelových přileb byl pro Brity i Němce natolik fascinující, že na několik okamžiků úplně přestala střelba na obou stranách. Když Němci znovu spustili palbu, bylo už pozdě. Zelené barety 1. speciální brigády stačily přeběhnout mosty a vmísily se mezi červené barety 6. výsadkové divize. Bylo vyhráno. Mosty, tak důležité pro další postup britských invazních jednotek, byly zachráněny. Těžké boje však do večera zavinily smrt nebo zranění 60 ze 150 Howardových mužů. Mezi zraněnými byl i sám Howard, kterému kulka německého snipera prostřelila přilbu a zranila ho na hlavě.

NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ DNE D
Ačkoliv se v různých publikacích dočteme, jakým způsobem bylo chráněno invazní tajemství, málokdo ví, že ještě větší utajení, než samotný plán vylodění, nesl projekt Mulberry (Moruše) – plán na vybudování v té době unikátního umělého přístavu. Je to však pochopitelné. Každý Němec včetně Hitlera totiž věděl, že k invazi s největší pravděpodobností ve Francii musí jednou dojít, všechny plány německé obrany ale počítaly s tím, že pokud se podaří udržet anebo alespoň dostatečně poničit přístavy v invazní oblasti, budou spojenecká vojska zbavena možnosti zásobování a sražena zpět do moře. Za pravdu dávali Němcům i spojenečtí plánovači. Vypočítali, že i kdyby se podařilo do 14 dnů ode dne D obsadit některý velký přístav (např. Cherbourg), bude trvat ještě nejméně 2 měsíce, než bude vyčištěn od min a plně připraven přijímat konvoje s posilami a materiálem. Britové měli čerstvé zkušenosti ze Singapuru v únoru 1942, kde jim v Indickém oceánu chyběly vhodné zásobovací prostory. Myšlenka umělých přístavů byl skutečný technický rébus založený na oprášeném starém Churchillově nápadu z 1. světové války na vybudování umělého přístavu při vylodění na Fríských ostrovech. „Přístaviště užitá na plážích se musí pohybovat v souladu s přílivem a odlivem,“ napsal 30. 5. 1942 Churchill ve svém memorandu. „Vyřešen musí být i problém ukotvení.“ Tak vznikl projekt Mulberry.
K výstavbě umělých přístavů v Normandii, jejichž zbytky můžeme dodnes spatřit jako unikátní válečné svědectví na několika místech normandského pobřeží, byly využity obrovské, až desetipatrové železobetonové kesony, přezdívané Phoenix. Největší z nich měl výšku 20 metrů, délku 66 metrů a vážil přes 6000 tun, tedy skoro tolik, jako lehký křižník. Celkem bylo vyrobeno více než 200 Phoenixů a spotřeboval se na ně více jak jeden milion tun betonu a 70 000 tun ocelových armatur. Na jejich výrobě pracovalo nepřetržitě dnem i nocí 20 000 lidí a pro jejich dopravu do Normandie bylo nutno použít více než 200 lodí. Plovoucí pohyblivá přístaviště dostala krycí název Mulberry A a Mulberry B a každé z nich mělo kapacitu doverského přístavu. Jejich jednotlivé díly byly přetaženy přes La Manche a potopeny nebo ukotveny na předem pečlivě vybraných místech. Celý umělý přístav byl po zkompletování tvořen vnějším plovoucím vlnolamem, vnitřním pevně ukotveným vlnolamem a čtyřmi plovoucími ocelovými příjezdovými silnicemi, schopnými pohybovat se díky přílivu a odlivu až o 8 vertikálních metrů.
I když několik dní po zprovoznění prudká bouře v Atlantiku jeden z plovoucích přístavů, umístěný zhruba na úrovni úseku JUNO, rozmetala, druhý přístav Mulberry sloužil spolehlivě ještě několik měsíců. Až do dobytí Antverp v září 1944 byly totiž všechny ostatní přístavy obsazené spojenci tak zničeny, že začaly fungovat až v příštím roce. Za tu dobu přes něj prošly miliony tun válečného materiálu a vylodily se zde statisíce spojeneckých vojáků. Přístavy Mulberry, kolem jejichž zbytků se dodnes za odlivu procházejí turisté, byly tedy skutečným klíčem k otevření západní fronty a ke konečnému vítězství v Evropě.

 


VZPOMÍNKY Z BRITSKÉHO DENÍKU BRIGÁDNÍho DUDÁKa Billa Millina:
Bill Millin se vylodil v Normandii dvakrát. Poprvé jako jedenadvacetiletý dudák britské 1. výsadkové brigády pod velením lorda Lovata. Podruhé si to na pláži Sword zopakoval ve filmu „Nejdelší den“ o 15 let později.
Lord Lovat, který vedl svou jednotku do boje s vycházkovou holí, nařídil Millinovi hrát píseň brigády „Highland Laddie“, ačkoliv tím porušil rozkaz nadřízených, kteří se obávali, že zvuk skotských bagpipes (dud) přiláká větší pozornost německých ostřelovačů.
Dnes 78letý Bill Millin potvrdil, že scéna, kterou filmoví diváci brali jako režisérovu licenci, se skutečně odehrála: „Byl jsem tam jediný v kiltu (skotské sukni), s píšťalami, dýkou na lýtku a jinak neozbrojen. Kilt jsem měl po tatínkovi, který v něm bojoval v 1. světové válce. Nejhorší zážitek nebyla kulometná střelba, ale skok v kiltu do studeného moře. Lovat se na mne otočil, usmál se a já začal hrát.“ Měch dud umlčel až za čtyři dny německý šrapnel.
Po válce Millin nechal bagpipes opravit a naposledy na ně zahrál na pohřbu lorda Lovata v roce 1995. Nedávno věnoval nástroj, baret, kilt a dýku Skotskému národnímu válečnému muzeu jako připomínku činů, které zdánlivě nemají logiku, ale dokáží aspoň trochu zlidštit neúprosný chod války.

 

VZPOMÍNKY Z AMERICKÉHO DENÍKU PRŮZKUMNÍKa NORBERTa AUERBACHA:
V roce 1939 jsme spolu s rodiči a sourozenci utekli před Němci z Československa do Francie. Odtud jsme se pak přes Portugalsko a Brazílii dostali v roce 1940 do Ameriky. V Americe jsem po dokončení gymnázia nastoupil na univerzitu a snažil se dostat do kanadské nebo britské armády, abych se mohl zapojit do boje proti Němcům. Než se mi to ale podařilo, přišel Pearl Harbor, Amerika vstoupila do války a já skončil v její armádě jako dobrovolník. Protože jsem ovládal několik jazyků, poslali mě do průzkumnické školy, kde jsme se kromě základního výcviku učili, jak jednat se zajatci, organizaci německé armády a další „dovednosti“, které se nám v budoucnu měly hodit. Následně jsem prošel také tankovým výcvikem a vojenskou školou v Texasu, která mě naučila zacházet s různými typy zbraní od pistole po dělo, a to nejenom s nimi střílet, ale také je rozebírat a opravovat. Po skončení výcviku jsem se pln ideálů snažil využít první příležitosti, abych se dostal do Evropy. Záhy se mi naskytla a já nastoupil na loď do Anglie.
Cesta do Anglie byla nepohodlná. Absolvovali jsme ji na relativně malé, narychlo postavené lodi „Liberty Ship“. Na ní jsme po třech týdnech spolu s dalšími 5000 americkými vojáky přistáli v Anglii, kde se začaly tvořit jednotky. Přidělili mě k informační a průzkumné rotě připojené k 2. tankové divizi, která byla rozdělená na dvě části – bitevní komando A a „combat command B“. Já byl se svojí průzkumnou a informační rotou zařazen k velení komanda B. Naším úkolem mělo být shromažďování taktických informací pro naše komando B a celou tankovou divizi. Jak se nakonec ukázalo, větší část divize byla poslána do Afriky a ta menší zůstala v Evropě s tím, že dorazí později. To se ovšem nestalo. Místo toho jsme začali trénovat vylodění a rádiovou komunikaci a brzy bylo jasné, že to není trénink pro Afriku, ale pro invazi do Francie. Někteří z nás se také učili plavat, protože to vůbec neuměli a správně vytušili, že by se jim to mohlo hodit.
Jednoho dne nám to konečně oznámili oficiálně. Máme se připravit na cestu do Normandie, protože se tam očekávají nějaké větší problémy. Nalodili jsme se a čekali tři dny a tři noci na rozkaz. Loď sice pohodlím neoplývala, ale velice dobře nás krmili. Nesměli jsme z lodě pryč, s nikým mluvit, všechno bylo strašně tajné. 6. června 1944 jsme se dozvěděli o začátku invaze a konečně jsme na našem speciálním plavidle, zkonstruovaném pro transport tanků a dalších vozidel, vypluli z přístavu. Loď byla kvůli snadnému přistání na pláži velice plochá a moře si s ní hrálo jak se skořápkou od ořechu. Mým úkolem bylo spolu s dalšími hlídat vozidla na palubě. Jednalo se o kamiony a jeepy, které byly připevněny k palubě řetězy. Tanky byly schovány uvnitř lodi. Během cesty bylo moře tak rozbouřené, že jsme byli úplně vyčerpaní a posléze jsme všichni dostali mořskou nemoc. Zvraceli jsme, proklínali vlnobití a nakonec nám bylo úplně jedno, jestli tam ta vozidla budou, nebo je moře spláchne. Všichni jsme se vesměs na hlídkování na palubě vykašlali a schovali se někde v koutě. Bylo nám moc mizerně. Nakonec se loď přiblížila k velké pláži, o které nám řekli, že to je Omaha Beach. Bylo to ráno třetího dne od takzvaného dne D, což většina vojáků vyslovovala jako „Death Day“.
Kvůli nějakým problémům se loď nemohla dostat až na pláž, a my proto museli naskákat do vody. I bez německé palby to byla věc maximálně nepříjemná a já přemýšlel, jaké to tu muselo být pod německými kulomety a minomety. Teď už byla pláž asi na jeden až jeden a půl kilometru volná a zajištěná 1. a 29. divizí americké pěchoty. Říkal jsem si, že jedním z důvodů úspěšného obsazení pláží před třemi dny musela být určitě i ta zatracená mořská nemoc, ze které nám, asi stejně jako těm klukům před námi, bylo tak špatně, že jediné, co jsme chtěli, bylo dostat se z lodi rychle pryč na pevninu. Fofrem jsme se z ledové vody drápali na břeh a neměli vůbec přehled, co se děje. Vylodili jsme se v úzkém úseku pláže, na kterém nám někdo řekl, jděte tam, protože tam je nějaký červený prapor, tam se shromážděte a odtamtud půjdete tam a tam. Shromáždili jsme se na určeném místě a jako rota začali spolupracovat s pěchotou v jejím postupu a shromažďovat taktické informace, jak nám bylo určeno.
Ve filmu od Spielberga „Zachraňte vojína Ryana“ jsou záběry, jak američtí vojáci procházejí spolu s pěchotou mezi poli a úzkými silnicemi, kde jsou zakopaní Němci. Ve filmu se ti vojáci baví o všem možném, ale my jsme se ve skutečnosti o ničem nebavili, protože bylo nutné dávat pozor, odkud přijde palba a včas na ni reagovat. Byli jsme už z Ameriky vycvičeni na vyslýchání a sběr taktických údajů od zajatců, a tak jejich „zpovídání“ bylo naší hlavní náplní. Den co den se získávaly nové a nové informace, které šly rádiem na regiment, odtud k divizi a pak výš, kde se shromažďovaly. Na jejich základě se pak vyhodnocovala situace a navrhoval další postup. Tenkrát ještě nebyla taková technika jako dnes a rádio zabíralo polovinu jeepu. A protože pro nás bylo rádio životně důležité, bylo jednou z našich nejdůležitějších starostí chránit jeep, aby byl v pořádku. V této souvislosti si vzpomínám na jeden incident, který se stal na cestě k mostu u Remagenu. Kvůli velkému bombardování velice účinnými německými kanony ráže 88 mm, kterým se slangově říkalo „osmaosmdesátky“, byla celá naše divize donucena zastavit. Kromě tanků, které pokračovaly dál, jsme všechna vozidla odstavili na prostranství před nějakým dvorem, do kterého jsme se všichni stáhli, protože jsme tam byli alespoň trochu krytí. Z úkrytu jsem sledoval, jak jednomu autu za druhým při tom bombardování propichují pneumatiky odletující šrapnely. Když bylo jasné, že to brzy dopadne i na náš jeep, nevydržel jsem to, vyběhl k němu a uprostřed toho bombardování s ním vjel do dvora. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by šrapnel mohl zasáhnout také mě. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, že u našeho jeepu přijdeme o všechny pneumatiky a budeme muset dál pěšky. Viděl to tenkrát nějaký plukovník, který jen nevěřícně kroutil hlavou, díval se na mě a zeptal se: „Vy jste blázen nebo co?“
Náš postup pokračoval pomaličku asi týden až deset dní. Na co si vzpomínám a co zůstává v mé paměti, je strach, který je v takových chvílích zcela přirozený a může vám leckdy zachránit život. A kromě něj se mi vybavuje únava a strašná špína. Celé tři týdny jsme se nemohli převléknout, osprchovat se nebo se pořádně vyspat. Naší koupelnou byla naše helma, do které jsme nabírali vodu a zahřívali ji, aby naše hygiena měla alespoň minimální komfort. Další nepříjemnou vzpomínkou bylo jídlo, protože vojenské konzervy, které nám denně dávali, byly pořád stejné. My měli ale štěstí, neboť velitelem naší roty byl důstojník, který byl současně velice dobrým kuchařem. Protože já uměl francouzsky, podařilo se nám občas od místních sehnat nějakou cibulku, čerstvou zeleninu, nebo jednou za čas i čerstvé vejce či maso, což nám to jídlo trochu zpříjemnilo.
Asi po 3–4 týdnech postupu, když už jsme byli na cestě do Paříže, nás zastavili a stáhli. Museli jsme před sebe pustit druhou francouzskou divizi, kterou pak Pařížané vítali s velkou slávou jako své osvoboditele. Naše tanková divize tam pak přišla až po nich, i když jsme původně byli Paříži o moc blíž než oni. A tak jsme bez velkých ovací pokračovali dál do Německa.
To nejdramatičtější nás teprve čekalo. Němci přišli v zimě s protiofenzivou v Ardenách a naši jednotku spolu s druhou tankovou divizí poslali do Belgie pomoct našim zamrzlým jednotkám. Tam to nejhorší nebyli snad ani Němci, ale hrozná zima. Mrzlo a sněžilo a my pořád někde stáli a zápolili se zimou. Vybavuje se mi z Arden jeden kuriózní zážitek. Leželi jsme v příkopě a Němci po nás stříleli z kulometů a těžkým dělostřelectvem. Všude sníh, plno zraněných a mrtvých, když tu najednou z dálky slyšíme takový popěvek. Nikdo nechápal, co se děje. Pak jsme si všimli, jak uprostřed silnice kráčí skotský regiment, zpívá a vyhrává si k tomu na dudy, jako kdyby byli na parádě. Okolo nich řádila dělostřelba, svištěly kulky z kulometů, a oni jako by se nic nedělo. Dívali se na nás s opovržením, jak ležíme v těch příkopech, a my se cítili jako zbabělci. Pak se přeci jenom zastavili, usadili se vedle nás, začali si vařit čaj a my na ně vejrali jako na zjevení. O Skotech a jejich dudách se už od vylodění tradovala spousta historek, ale tady jsem poprvé pochopil, že v ničem nepřeháněly.
V Ardenách jsme se také dozvěděli, že Němci navlékli německé vojáky, kteří uměli anglicky, do anglických a amerických uniforem a vyslali je za naše pozice sabotovat. Proto stály na silnicích americké hlídky, které projíždějící zastavovaly a kladly jim různé otázky, aby se přesvědčily, zda jsou opravdu Američané. Ptali se třeba na basketbal a podobné věci, které každý Američan zcela samozřejmě zná. Já ale jezdil s jedním z našich důstojníků, který pocházel z Berlína. O americkém sportu vůbec nevěděl a ještě k tomu mluvil se strašným německým přízvukem. Hrozně jsem se tenkrát bál, že nás některá z hlídek zastaví a on bude muset odpovídat. Asi by nás rovnou zastřelili, a tak jsem mu říkal: „Henry, když nás někdo zastaví, tak nesmíš říct ani slovo, dělat němého a já budu odpovídat.“ Naštěstí se ho tenkrát nikdo na nic nezeptal, takže jsme jen o vlásek neskončili zastřelení v závěji coby němečtí sabotéři.
To je několik vzpomínek, které se mi z doby po vylodění vybavují. Na opravdu nebezpečné a dramatické situace má člověk tendence zapomenout a nemyslet na ně. Byli jsme jako tanková divize v první linii a každý věděl, že může umřít, ale každý z nás si říkal: „Já přece neumřu, já určitě ne, určitě přežiji.“ A každý jeden z nás, jak jsme tam byli, jsme tomu opravdu věřili i přesto, že kolem nás lidi vpravo i vlevo umírali. Ale i ti umírající určitě do posledního okamžiku věřili, že ani oni nejsou ti, co sem přijeli umřít. Člověk měl v sobě ten pocit, že jemu se to nemůže stát, a to ho drželo při smyslech. No a někdo měl k tomu pocitu i víc štěstí, a proto se o těchto pár vzpomínek s vámi mohu rozdělit.

NORBERT AUERBACH
Syn známého filmového producenta, jehož společnost Elektafilm zrealizovala ve 30. letech filmy Cesta do hlubin študákovy duše, Peníze nebo život, Tonka Šibenice a další. V roce 1936 se rodina odstěhovala do USA, kde po válce a studiích na Kalifornské univerzitě začíná od píky u filmového studia Columbia Pictures. Poté, co se zde stal šéfem evropské divize, přechází do společnosti United Artists a v 80. letech se stává jejím prezidentem. S jeho jménem jsou spojeny filmy jako je James Bond, Růžový panter, Vlasy, Rock, Most u Remagenu a řada dalších. Dnes, ve svých osmdesáti letech, žije v Praze se svou přítelkyní Alenou.
červen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group