ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA LOVCI LEBEK

Zásluhou několika dobrodružných románů a senzačních zvěstí z druhé ruky se Šuárové stali v očích světa nejnebezpečnějším a nejkrvelačnějším indiánským kmenem celé Jižní Ameriky. Autorům, kteří z celkem pochopitelné touhy po senzaci zneužili podstaty starého šuárského zvyku zmenšovat lidské hlavy, nešlo zdaleka o vysvětlení pravé skutečnosti.

Vytvořily se tak představy o krutých lovcích lebek, o krvežíznivých šelmách a záludných zabijácích, kteří na potkání vraždí člověka jedovatými šípy, oštěpy a pastmi. Podivný zvyk odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti se změnil ve zvířecky zvrhlou sběratelskou vášeň, která prý končí tím, že každé šuárské obydlí je obklopeno kůly s nabodanými hlavami nepřátel.

ZAČAROVANÝ KRUH SMRTI

Odhaduje se, že Šuárů, pověstných lovců lebek, nežije už dnes v horním povodí Amazonky víc než 25 000. A den ode dne jich ubývá. Jednou nastane okamžik, kdy vyhynou stejně jako celé desítky jiných indiánských kmenů.

Kromě vnějších příčin, jež vedly k postupnému vymírání Indiánů, staly se stejně zhoubným činitelem i vlastní zvyky Šuárů a jejich způsob života. Krevní msta spolu se zvykem zmenšovat hlavy nepřátel hraje mezi nimi stěžejní úlohu. Obojí vyvolává vlnu odvetných výprav, jimiž se uzavírá začarovaný kruh věčného, nekonečného vraždění.

Hnací silou tohoto uzavřeného kruhu je moc kouzelníků spolu s pověrami a strachem z duchů. Šuárové nevěří v přirozenou smrt. Ať zemře člověk nebo zahyne domácí zvíře, vždycky způsobil smrt nepřátelský kouzelník, a to buď z vlastního popudu, nebo na přání příslušníka rodu. Také těžká onemocnění, náhodná zranění, neúroda, bezdětnost nebo lovecké neúspěchy zavinil zlý duch, jehož přivolal nepřátelský kouzelník.

ZBROJAŘI A PŮST

Čím déle jsme žili mezi Šuáry a čím častěji jsme je pozorovali při střelbě foukačkou, tím víc jsme se museli obdivovat jejich fantastické zručnosti a přesnosti střelby. Nejednou jsme je viděli střílet po letících ptácích a téměř nikdy se nestalo, že by se minuli cílem. Počínali si s neuvěřitelnou sebejistotou, klidem a záviděníhodnou rozvahou. Sami však své střelecké úspěchy nepřisuzují vlastní zručnosti nebo vynikajícímu zraku. Podle jejich pověr spočívají v nadpřirozených vlastnostech zbraní.

Všechny šuárské zbraně jsou vyrobeny z jediného materiálu: z dřeva démonického stromu, palmy čonty. Nejpracnější a nejdůležitější je výroba ume, foukačky.

Ať už Šuára vyrábí jakoukoli zbraň, musí se po celou dobu jejího zhotovování podřizovat přísným pravidlům půstu, nesmí se stýkat se ženou, ba nesmí s nikým promluvit ani slůvko.

Před lovem zvěře, na kterou Šuára nestačí obvyklými zbraněmi, zavěsí si k toulci ještě malou nádobku s prudkým rostlinným jedem tsesa. Těsně před výstřelem napiluje ostrým krabím klepetem šipku nedaleko hrotu, na opačný konec namotá těsnící ucpávku z vláken ceiba, aby vzduch kolem šípu nemohl unikat a neubíral tak na jeho počáteční rychlosti a průraznosti. Ponoří pak napilovaný konec do jedu a opatrně zasune do ume.

O Šuárech kolovaly dlouho pověsti, že otrávených šípů používají i v boji proti svým nepřátelům. Je to výmysl. Šuárové nepoužijí svých ume proti člověku ani v největším nebezpečí. Brání jim v tom opět jejich pověry. Věří totiž, že v takové chvíli by jejich zbraň jednou provždy ztratila svou kouzelnou moc a že už by s ní nikdy nic neulovili.

V boji proti nepříteli slouží Šuárům jen oštěpy a důmyslné pasti. Obojí jsou v jejich rukou stejně hroznou zbraní jako ume.

DÍRA SMRTI

Šuárové používají v podstatě dvou druhů pastí, z nichž oba jsou stejně záludné jako jednoduché. V době zvýšeného nebezpečí je umisťují na všech přístupových stezkách v okolí héje (obydlí). Jednodušší z nich je mesértyňu huá, doslova díra smrti. Je to hluboká jáma zakrytá lehkou vrstvou větví, lian a listí. Na jejím dně jsou nastraženy asi půlmetrové kůly z tvrdého čontového dřeva, obrácené ostrými hroty vzhůru. Šuárové dovedou takovou past zamaskovat tak mistrně, že ji neodhalí ani zkušený bojovník zvyklý na život v divočnině.

Mnohem nebezpečnější je druhá past, tambúnčí. Šuárové osekají větve mladého pružného stromku u cesty · obvykle v jejím ohybu · a ve výši břicha a hrudi dospělého muže upevní na něm tři nebo čtyři dřevěné bodce, asi čtvrt metru dlouhé. Stromek pak ohnou a lehce upevní tenkými lianami, jejichž konce zavedou na pěšinu a větvemi i listy živých rostlin je zakryjí tak důmyslně, že nic netušící nepřítel na ně musí šlápnout. Zranění způsobená vymrštěným hřebenem bývají obvykle smrtelná.

Rozhodnou-li se Šuárové na radu kouzelníka k útoku, podnikají válečnou výpravu vždycky v noci. Útočí jen nepočetná skupina válečníků ozbrojených oštěpy, štíty, mačetami nebo ostrými noži z obroušeného bambusu. Pravidelně je vede nejzkušenější příslušník rodu. Celá skupina se neslyšně plíží pralesem. Za celou cestu nesmí padnout ani jediné slůvko dorozumívání. Bojovníci se drží za ruce a pokyny vůdce výpravy si sdělují stiskem, pohybem nebo pouhým záchvěvem ruky. Úspěch takové preventivní válečné výpravy závisí téměř vždycky na momentu překvapení. Podařilo-li se bojovníkům dostat se bezpečně přes všechny nástrahy a překážky až do bezprostřední blízkosti nepřátelské héje, čekají trpělivě celé hodiny na nejvhodnější příležitost k útoku. Protože všichni Šuárové pijí velké množství nyhámánči, bývá nejpříhodnějším okamžikem, kdy si některý z obyvatelů héje vyjde ulevit. Bojovníci využijí jednak rozespalosti, jednak toho, že vchod héje zůstal v takové chvíli zevnitř nezajištěn. Přepad se odehraje často tak neslyšně, že obyvatelé héje nemají ani tušení, že jeden z nich zatím padl do rukou nepřátel.

Zabitím tohoto jediného nepřítele a ukořistěním jeho hlavy bylo splněno poslání výpravy, bojovníci se co nejrychleji stahují, aby se vyhnuli otevřenému boji, při němž by mohli sami utrpět ztráty, nebo při němž by přepadení mohli poznat útočníka.

Tím ovšem všechno nebezpečí neminulo. Duch zabitého je podle Šuárů daleko mocnější nepřítel, než byl dokud ještě žil. Teprve po návratu z takové výpravy nastává vítězi, který si odnáší trofej, nejtěžší úkol. Jeho naplnění trvá někdy řadu let. Jsou to složité obřady podrobení a zotročení nepřítelova ducha.

ŠELMY V LIDSKÉ PODOBĚ

Žili jsme mezi těmito "šelmami" s podivným zvykem odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti řadu týdnů. A vlastníma očima jsme se mohli přesvědčit, že Šuárové jsou laskaví a pohostinní jako většina indiánských kmenů nepokažených vlivem pseudocivilizace. Sžili jsme se s nimi a podařilo se nám stát se nejen pozorovateli jejich všedního mírového života, ale ověřit si i řadu známých skutečností, spojených se záhadnými tajuplnými obřady válečnickými. A měli jsme bezpočet příležitostí přesvědčit se, že Šuárové, nepodléhají-li strachu a pověrám, nedovedou ublížit ani domácímu zvířeti, že neuhodí psa, natož pak dítě.

Zmocní-li se však Šuára hlavy svého domnělého nepřítele, jeho smrtelný strach tím zdaleka nekončí. Právě naopak. Bojí se, že kdyby si pomocí složitých obřadů nepodrobil ducha sídlícícho v nepřítelově hlavě, zemřel by a s ním všichni jeho příbuzní. Může-li se proto vyhnout přepadení protivníka tím, že proti vůli kouzelníka ustoupí mimo dosah nepřítelovy moci, obětuje raději svou héu, stěhuje se s celou rodinou, pracně kácí a mýtí prales, zakládá nová pole a o hladu si staví novou héu jenom proto, aby nemusel zabíjet člověka, a aby proti sobě nepopouzel jeho ducha i duchy ostatních příslušníků nepřátelského rodu, zemřelých už dávno předtím.

Zabije-li přesto, je to jen na naléhání kouzelníka. Všechno, co je pak spojeno s usmířením ducha zabitého, provádí v neustálem strachu o svůj život. Jeho vítězství je poznamenáno poraženectvím.

O tom, jak zmenšují Šuárové hlavy svých nepřátel, kolovala řada nejrůznějších pověstí a dohadů. Ještě začátkem našeho století šla víra v magické čáry indiánských kouzelníků a jejich tajuplných bylin tak daleko, že se obecně věřilo v jakýsi záhadný proces, který umožňuje zmenšovat lidskou hlavu i s lebkou.

Etnografové se dostali o krůček dopředu, když podle prvních získaných tsants zjistili, že jde jen o zmenšenou kůži. Zůstávala však nezodpověděnou otázkou, jak se takový proces provádí. Ani v největších jihoamerických muzeích, jež jsme navštívili, jsme nenašli jednotné a dostatečně přesné vysvětlení. Ani doktor Rafael Karsten, profesor univerzity v Helsinkách a autor obsáhlé monografie o Šuárech, nikdy vlastníma očima tento proces nespatřil, třebaže žil mezi nimi několik let.

TSANTSA - ZMENŠENÁ HLAVA

Od příslušníků Ambúšovy héje jsme se kousek po kousku dověděli řadu podrobností svědčících, že i oni se nejednou účastnili válečných výprav a že obřad zmenšování hlavy dobře znají.

Po skončení válečné výpravy odřízne šuárský válečník nepříteli hlavu, a to co nejblíže k trupu. Od týlu rozřízne kůži přes temeno ke kořenům vlasů nad čelem a stahuje ji opatrně dopředu, směrem k tváři. Zejména tomuto úkonu věnuje nesmírnou péči, protože věří, že by zemřel, kdyby svou neobratností zavinil proděravění nebo jiné poškození kůže. Řez znovu sešije, rovněž zašije rty a oční víčka a temenem pak prostrčí lianu zevnitř uvázanou na hlazený kolíček, který zabraňuje vyvléknutí. Lebku · od tohoto okamžiku nečistý předmět · odhodí v pralese, daleko od héje i od všech přístupových stezek.

Kůži takto připravenou ponoří do obyčejné říční vody a nechá ji vařit tak dlouho, až se odstraní všechen tuk i drobné zbytky masa. Nato ji vytáhne, nechá ve stínu oschnout a přehrne kůži na krčním řezu kolem tenkého proutku stočeného do kruhu tak, aby otvor dutiny zůstal pevný. Po této přípravě začne vlastní vysušování a tím prudké smršťování kůže. Válečník vsypává do hlavy nejdříve drobné oblázky rozpálené na ohni a postupně jemnější a jemnější písek tak, aby vnikl do všech záhybů. Horké kamínky odstraní zbytky svalstva a tuku a způsobí, že kůže ztvrdne. Obřad je velmi zdlouhavý a vyžaduje neustále pozornosti a zručnosti válečníka, který v jeho průběhu ztvárňuje prsty obličej zabitého, aby uchoval jeho přesnou podobu.

Celý tento proces musí být zhruba dokončen, než válečník dorazí se svými průvodci z válečné výpravy k domovu. Mezi jednotlivými obřady, jež následují a jež trvají velmi dlouhou dobu, je potom tsantsa zavěšena nad ohništěm, kde se postupně konzervuje kouřem. Dostává se jí přitom i typické tmavohnědé, někdy až černé barvy.

Je pochopitelné, že vousy i vlasy mrtvého zůstanou v původní, nezmenšené velikosti, tím se stává, že tsantsa působí obvykle dojmem, jako by hlava byla jen filigránským přívěškem na prameni vlasů, dlouhém často celý metr.

Vlastní výroba tsantsy však není cílem šuárského válečníka. Je jenom průvodním zjevem složitých obřadů, jež Šuárové považují za události rozhodující o jejich bytí a nebytí.




NESMRTELNÝ ARCHIV H+Z
napsal Petr Vavrouška

"My už jsme si s Jirkou užili díky našim sbírkám své," říká cestovatel a publicista ing. Miroslav Zikmund.

"V době okupace v roce 1968 dal Jiří Hanzelka z místa, kde se tehdy skrýval, pokyn ke zničení velké části korespondence. Ta mohla totiž spoustu lidí, jejichž jména se v ní vyskytovala, ohrozit. Já, když jsem viděl, jak kolem nás jezdí tanky a obával se domovních prohlídek, našel jsem ve Zlíně pár dobrých přátel, u kterých jsem svůj archiv ukryl. Riskovali, že pokud se u nich najde, půjdou do vězení nebo se s nimi stane ještě něco horšího. Ty kamarády jmenovat nebudu, i když by si to teď zasloužili."


Pánové Hanzelka a Zikmund budou mít kromě vlastního muzea také společný archiv. Odemykáme poslední překážku a vcházíme do malé pracovny, která je předsíní celého archivu. "Tak, tady to je," ukazuje pan Zikmund na dvě řady regálů a skříní.

"Jste první novináři, kteří mají možnost se na to podívat. Zatím je sem převezena část sbírky Jirky Hanzelky a postupně se tady objeví vše, co jsme doposud uskladňovali doma. V roce 1995 jsme se s Jirkou rozhodli věnovat naše archivy Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, aby náhodou vše, co jsme společně vytvořili, neskončilo někde na skládce nebo ve sběrně. Byla založena Nadace odkaz H+Z, která bude archiv spravovat. Vše má pod vedením současný ředitel Nadace H+Z PhDr. Karel Pavlištík. Ten totiž s nápadem vytvoření archivu přišel."

"Co tady vlastně bude?" Pan Zikmund přejede očima zatím poloprázné poličky.

"Všechno, a to nepřeháním. Korespondence, smlouvy, rukopisy našich knih, deníky, 120 000 negativů a diapozitivů, filmy, výstřižky z tisku, statistiky, evidence suvenýry z jednotlivých zemí, mapy, tiskové a rozhlasové reportáže atd."

"Podívejte se třeba na tohle," volá mě k jednomu z regálů pan Zikmund. "To jsou mapy Sovětského svazu. Když jsme je tenkrát vytáhli v letadle při letu nad Sibiří, považovali nás za špiony. Ptali se nás, jak jsme k mapám přišli, protože ani samotný pilot neměl tak podrobné údaje jako my. My jsme je přitom koupili v obyčejném knihupectví v Londýně."

O archivy obou cestovatelů se zajímalo Náprstkovo muzeum a Památník písemnictví. Ten chtěl například získat rukopisy knih. Nabízel dokonce slušnou sumu, ale pánové tuto lákavou nabídku odmítli. Náprstkovo muzeum se zase pokoušelo o archiv negativů a diapozitivů. Taky bez úspěchu. Podle slov pana Zikmunda o zamítavé odpovědi rozhodla také exkurze do depozitářů obou institucí. Materiály by se tak mohly dostat do vlhkých prostor, které rozhodně podobným dokumentům nesvědčí.

"Něco je stále nezpracované," doplňuje výčet pan Zikmund. "Vím například o dokumentu, který natočila nejprestižnější japonská televize NHK. Když jsme přijeli do Tokia, byli jsme pozváni do studia této televize a pořad s námi sledovalo několik milionů diváků. Ti měli na základě různých indicií a nápovědy uhodnout, kteří dva pánové zrovna ve studiu sedí. Tento snímek doposud u nás nikdo neviděl."

Při prohlídce archivu mě fascinuje, co všechno se za tu dobu nashromáždilo a zároveň si uvědomuji, jak pravdivé je klišé: "Jednou se to bude hodit, tak to nevyhazuj."

"To, že jsme s Jirkou tak pečlivě vedli archiv a evidenci, se nyní ukázalo jako dobrá myšlenka. Pokud náš archiv v budoucnu navštíví třeba motoristický fanda a bude chtít vidět technický deník naší tatrovky, najde zde údaje, které nikde jinde nejsou. Nebo ekonomové, politologové, novináři, pro ty všechny bude archiv studnicí vzácných informací."

Podle střízlivých odhadů Karla Pavlištíka, před kterým nyní stojí neskutečný úkol roztřídění materiálů a základní zaevidování, by mohl být archiv zpřístupněn odborné veřejnosti do tří let. Nikdy se však nikdo nedozví, kdo je autorem té které fotografie, reportáže či příběhu v knížce. Pod vším jsou podepsaní společně H+Z.

"Před námi byli dva cestovatelé. Dr. Jiří Baum a sochař F. V. Foit. Ti podnikli v roce 1931 s Tatrou 12 expedici do Afriky. Každý z nich potom vydal vlastní knihu a začali se přít o to, kdo kdy stiskl spoušť. My jsme si na základě jejich zkušenosti s Jirkou řekli, že něčeho podobného se nesmíme dopustit. Fotili jsme, filmovali a psali v týmu. Jen my dva víme, kdo je čeho autorem. Měli jsme i společný účet u Státní spořitelny. Veškeré honoráře, které docházely od tisku, rozhlasu, filmu a nakladatelů, jsme si dělili fifty fifty."

Možná, že současní cestovatelé mohou H+Z závidět, že v době, kdy oni křižovali světem, existovala na mapách bílá místa. Tak jako se H+Z vydali v Africe po stopách dr. Emila Holuba, navazují na spirálu historie další badatelé, kteří srovnávají nynější svět se světem, jaký ve svých reportážích popsali právě H+Z.

"Já bych si přál, aby budoucí adepti cestování za sto dvě stě let nahlédli do našeho archivu, čerpali z něj a doplňovali ho o nové poznatky a neuzavřeli tak knihu, kterou jsme s Jiřím začali psát."

Při prohlížení svých fotografií, rukopisů, článků nepociťuje pan Zikmund žádnou zvláštní nostalgii. Samozřejmě, že se mu vybavují konkrétní zážitky a situace, ale raději se dívá do budoucnosti. Jak říká: "Čo bolo, bolo." Jednou se zařekl, že se nevrátí do míst, která už jednou navštívil. Přece jenom toto předsevzetí porušil a možná toho lituje.

"Po 38 letech jsem byl znovu v Turecku. Na místech, kde jsme byli kdysi s Jirkou jedinými turisty, není teď k hnutí. Konkrétně v Efesu, Miletu, Pamukkale, Didime. Má to za následek neuvěřitelnou devastaci. Každý má svaté právo cestovat, ale měl by se také naučit k naší modré planetě šetrně chovat. Četl jsem například, že je módou českých podnikatelů, jet si odpočinout na 14 dní do Nepálu. Na chvíli opustit své mobilní telefony a rychlá auta, v kterých s těmi mobily telefonují. Opravdoví cestovatelé budoucnosti mají před sebou obrovskou paletu možností. Nechť se ale zaměří na mezilidské vztahy, co se mění v lidské kultuře a uvažování. Je potřeba jít do hloubky. Ne vytvářet jen nějakou dojmologii. Snad to zní smutně, ale já to vidím jako možné východisko z postupné zkázy Země."

Čas se chýlí ke konci. Začínáme balit. Při odchodu si ještě všímám zářící žluté stěny z časopisů National Geographic.

"Myslím si, že má sbírka je jedna z největších v republice. Ve své knihovně mám NG počínaje rokem 1929, chyběla jen čísla, která po únoru 1948 zabavila komunistická cenzura. Když jsem se o tom později zmínil jednomu z ředitelů ústředí ve Washingtonu, nechtěl věřit. Než mne provedl jednotlivými odděleními, ležely chybějící výtisky na jeho pracovním stole: With compliments, Mr. Zikmund a jen na okraj: tenhle skvělý zeměpisný magazín se dostává do rukou víc než deseti milionům předplatitelů po celém světě - měsíc co měsíc."

Snad to s naší planetou nedopadne tak katastrofálně, že cestovat budeme moci jen v takových archivech, jakým je ten ve Lhotce u Tečovic. Ještě než se s panem Zikmundem rozloučíme, poprosí mě. "Vy jste si všechno nahrával na diktafon, že? Mohl bych vás požádat o kopii?"

"Samozřejmě."

"Ta kazeta dostane své evidenční číslo a bude součástí archivu."
 
Prosinec 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group