ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SÁZKA NA MOKELE MBEMBE

 

V Anglii se sází na všechno. K charakteristice klasického anglického gentlemana patří nejen tvídové sako, vycházková hůl a lulka, ale též vášeň pro sázení. Na jaře vypsali bookmakeři své kurzy na velmi neobvyklý podnik: podaří se expedici DINO 2000, připravené na říjen letošního roku, objevit v bažinaté oblasti Likouala Republiky Kongo legendárního tvora mokele mbembe, připomínajícího svým vzhledem sauropodního dinosaura? Nebylo to poprvé, co přijímali sázky na podobný podnik. Dosud žádný z nich neuspěl. Ale co když se to podaří tentokrát?


NEJSTARŠÍ ZPRÁVY

Zprávy o tomto záhadném živočichu nejsou novodobým výmyslem senzacechtivých novinářů. Objevují se v literatuře již před více než dvěma sty dvaceti lety, v době, kdy o existenci dinosaurů nemělo lidstvo nejmenší tušení. První taková informace byla publikována v roce 1776 v knize abbého Lievaina Bonaventury Proyarta, pojednávající o činnosti francouzských misií ve střední Africe. Kniha nesla dlouhatánský název "Histoire de Loango, Kakondo et Autres Royaumes d'Afrique, Rédigée d'aprés les Memoires des Préfets Apostoliques de la Mission Francoise". Misionáři nejen popisují celkový vzhled záhadného tvora, o němž jim vyprávěli domorodci, ale uvádějí i to, že jednou při cestě pralesem narazili sami na stopy tohoto zvířete, které dle jejich názoru muselo být opravdu monstrózní. Šlépěje měly obvod devadesát centimetrů a vykazovaly jasné otisky velkých drápů. Nejpodivnější je to, že paleontologové poznali dinosaury až o půl století později a apatosaurus - první ze skupiny sauropodních dinosaurů - byl objeven až sto a jeden rok poté, kdy vyšla kniha abbého Proyarta. Nikdo se tedy při popisu tohoto zvířete nemohl nechat "inspirovat" známými fakty. A to, že zadní nohy sauropodů byly opatřeny silnými drápy, nevěděli paleontologové ještě ani v polovině dvacátého století. Stačí se jen podívat na Burianovy rekonstrukce z té doby, které maloval pod odborným vedením profesora Augusty.

Zprávy o tomto tajemném tvoru přicházely pak již z Afriky pravidelně. Koncem devatenáctého století přichází A. A. Smith, známější pod přezdívkou Trader Horn, se sdělením, že v bažinaté oblasti Gabonu nazývají domorodci toto zvíře jago-nini nebo amali. Trader Horn sice nikdy záhadného tvora nespatřil, ale na vlastní oči viděl obrovské neznámé stopy. V roce 1913 se setkává se zprávami domorodců o tomto zvířeti v bažinaté oblasti Likouala v dnešní Republice Kongo německý cestovatel kapitán von Stein. Domorodci zde nazývali tohoto živočicha mokele mbembe.

"Domorodci tvrdí, že toto zvíře má hnědošedou barvu," píše von Stein, "a hladkou kůži, je velké jako slon, nejméně však jako hroch. Má prý dlouhý a velmi ohebný krk a pouze jediný zub (tím je zřejmě míněn roh na čenichu). Někteří hovoří o dlouhém svalnatém ocasu, podobném ocasu aligátora. Tvrdí, že lodice, které se dostanou do blízkosti tohoto zvířete, jsou ztraceny. Mokele mbembe napadá čluny a zabíjí jejich posádky. Mrtvá těla však nežere. Při hledání potravy vystupuje prý na břeh i za dne. Jeho potrava je výhradně rostlinného původu. Domorodci mi dokonce ukázali rostlinu, kterou se živí nejraději. Je to druh bělokvěté liány s mléčnou šťávou a plody podobnými jablkům. U řeky Ssambo mi ukázali stezku vyšlapanou tímto zvířetem při jeho cestě za potravou. Stezka byla čerstvá a nedaleko byly rostliny výše popsaného druhu."

V prosinci roku 1919 pořídil nákres tohoto zvířete jistý Walter Winans. Na čenichu zvláštního tvora ční vzhůru lehce stočený roh, z tlamy šlehá rozeklaný jazyk a z každé čelisti trčí dva ostré hadí zuby. Nohy připomínají tlapy lva. Na první pohled je zřejmé, že Winans nekreslil podle vlastního pozorování, ale složil dohromady jednotlivé znaky mokele mbembe podle vyprávění domorodců.

V roce 1938 přináší zprávu o podobném zvířeti v této oblasti von Boxberger. Podle informací, které získal od domorodců, se vyskytuje na soutoku řek Mbam a Sangha a u řeky Ntem.

VÝZKUM NA VĚDECKÉM ZÁKLADĚ

V polovině sedmdesátých let dvacátého století studuje život krokodýlů v Gabonu americký herpetolog Powell. V roce 1976, přesně dvě stě let poté, co vyšla kniha abbého Proyarta, se tu setkává se zprávami o stejném zvířeti nazývaném n'yamala (zřejmě "amali" Tradera Horna). Po konzultacích s Bernardem Heuvelmansem, pozdějším prezidentem Mezinárodní kryptozoologické společnosti, a profesorem chicagské univerzity Royem Mackalem se Powell v roce 1979 znovu vrací do Gabonu, aby získal více věrohodných zpráv o tomto tajemném tvoru.

Kromě Gabonu a Republiky Kongo se údajně vyskytuje i ve Středoafrické republice, kde ho nazývají diba, songo, bandigui, ngakula-ngu nebo guaneru. Zdá se, že obývá rozsáhlou nepřístupnou bažinatou oblast zasahující do všech uvedených států. Všude ho popisují stejně, jak pokud jde o velikost (asi 12 metrů), tak i co se týče druhu přijímané potravy. Tou nejoblíbenější, jak již bylo řečeno, by měly být plody bělokvěté liány z rodu Landolphia, nazývané domorodci molombo. Na základě ekologické studie uvedené oblasti došel profesor Mackal k závěru, že pokud toto zvíře opravdu existuje, bude se jeho výskyt zřejmě koncentrovat do krajů východně od Gabonu, do dosud neprozkoumané močálovité oblasti mezi řekami Sangha a Ubangi v severní části Republiky Kongo. Jde o obrovskou oblast o rozloze přes 150 000 čtverečních kilometrů.

V roce 1980 vyrazili Mackal s Powellem na novou průzkumnou expedici, která je zavedla do Impfonda, pralesního města na řece Ubangi. Zde se jejich předpoklady potvrdily dalšími zprávami. Výprava dosáhla města Epéna na řece Likouala, jež dala celé této oblasti jméno, a její členové se dověděli, že u nedalekého jezera Telle (oválné jezero o rozměrech asi 5 x 4 km) viděli prý někdy koncem padesátých let rybařící Pygmejové dvě mokele mbembe, z nichž jedno po dlouhém boji zabili. Stalo se to údajně u výtoku moliba Oumé (molibo zde znamená výtok říčního kanálu), spojujícího jezero s řekou Bai, jímž sem obě zvířata pronikla od vzdálenějších močálů. Maso zabitého jedince však nebylo poživatelné, a proto ho nechali na místě. Mackal s Powellem se pak vrátili do USA, aby na základě získaných informací připravili expedici, jejímž cílem bylo proniknout přímo k jezeru Telle.

Hned v následujícím roce se Mackal objevil ve střední Africe znovu - tentokrát v čele dobře organizované expedice. Jejími členy byli Richard Greenwell a James Wilkinson, oba z univerzity státu Arizona, a Marie T. Womack. Velkou pomocí byla i účast amerického baptistického misionáře Eugena Thomase, působícího v Impfondu, který znal dokonale zdejší kraj, vedl po mnoho let pečlivou dokumentaci všech zpráv domorodců o mokele mbembe a již dříve poskytl Mackalovi cenné informace. K výpravě se připojili též zástupce konžského ministerstva vodního a lesního hospodářství zoolog Marcellin Agnagna a tři příslušníci konžské armády k zajištění její bezpečnosti. Původně se měl této cesty zúčastnit i černý Američan Herman Regusters, konzultant NASA v kalifornské laboratoři tryskových motorů, který se však ještě před odletem výpravy rozešel s Mackalem ve zlém a rozhodl se pak zorganizovat expedici vlastní. A tak na podzim roku 1981 operovaly v Republice Kongo dvě americké skupiny, které se však v terénu nikdy nesetkaly.

PRVNÍ EXPEDICE

Rozhodující důkaz však nepřinesl nikdo. Pouze jedna z expedic zahlédla na řece Likouala mohutnou vlnu, vzniklou krátce předtím ponořením nějakého velkého neznámého zvířete (sloni ani hroši zde nežijí), a ve vesnici Dzeke viděla širokou stezku vyšlapanou v porostu, o níž místní domorodý lovec Mongoumela tvrdil, že tudy mokele mbembe chodí na pastvu. Podařilo se jí také získat vzorky plodů bělokvěté liány molombo, které jsou podle domorodců jeho nejoblíbenější potravou. V USA pak byly podrobeny laboratornímu rozboru, pokud jde o jejich nutriční hodnotu.

Začátkem roku 1982 se vláda Republiky Kongo rozhodla vyslat za mokele mbembe vlastní expedici. Vedl ji zoolog Marcellin Agnagna, účastník Mackalovy výpravy z předchozího roku. Zdlouhavé přípravy a finanční problémy ji poněkud pozdržely, takže se vydala na cestu až na jaře 1983. Napřed byl proveden podrobný průzkum v širším povodí řeky Likouala, odkud v minulosti přicházelo nejvíce zpráv. Ve vesnici Edzama došlo údajně čtrnáct dní před připlutím výpravy k nehodě, kdy se mladá dívka jedoucí na kánoi vydlabané z kmene stromu střetla s obrovským zvířetem, které odhodilo její loďku na písčitý břeh. Dívka utrpěla šok, křičela a zmítala se na zemi. Tak byla později nalezena rodiči, kteří se ji vydali hledat. Prohlašovala, že neznámé zvíře mělo dlouhý krk a bylo velké jako čtyři sloni. Ve vesnici Dzeke ukázal lovec Mongoumela Agnagnovi čerstvé stopy, které nebyly údajně starší než čtyři dny, a tvrdil, že během sedmnácti měsíců po Mackalově odjezdu spatřil mokele mbembe celkem třikrát. Kromě plodů molombo se prý záhadný tvor živí i rostlinou nazývanou mabondži.

Pak se již expedice vydala k jezeru Telle. Použila cesty, kterou předtím objevil Regusters, s výchozím bodem ve vesnici Boha. Dne 1. května došlo pak k jednomu z nejdiskutovanějších pozorování v historii kryptozoologie. Agnagna tvrdí, že mokele mbembe viděl v jezeře na vzdálenost asi 240 metrů. Tvor měl obrovský klenutý hřbet, dlouhý, téměř kolmo vzhůru vztyčený krk a malou hlavu. Agnagna sestoupil ze břehu a postupoval mělkou vodou. Zadní část krku stejně jako hřbet byly černé a leskly se na slunci, přední část měla barvu hnědou. Zvíře otáčelo hlavu po vetřelci, jako by sledovalo jeho postup. Pak se ponořilo a nad hladinu vyčníval jen dlouhý krk s malou hlavou. Nakonec zmizelo pod vodou úplně. Agnagna se je pokusil nafilmovat, ale po předchozím filmování pralesních květů měl prý kameru nařízenou na makro rozsah. Než svůj omyl zjistil, došel mu film. Další neměl. Do tábora to byly dva kilometry. Pozorované zvíře sice potom nakreslil, ale jeho zpráva o tom, že mokele mbembe je opravdu přežívajícím sauropodním dinosaurem, vzbudila velmi rozpačité reakce.

Mackal a Greenwell, kteří ho znali z předchozí výpravy, podpořili jeho odbornost a věrohodnost. "Je to poprvé," zdůrazňovali, "kdy mokele mbembe pozoroval profesionální zoolog." Skeptiků však zůstalo velmi mnoho.

SOUSTŘEDĚNÝ NÁPOR

Zájem světa o tajemství deštného pralesa v kraji Likouala byl probuzen. Na rok 1986 byly připravovány hned tři expedice. Dvě americké (Mackal a Regusters) a jedna anglická, vedená ambiciózním dobrodruhem Billem Gibbonsem. Gibbons byl přesvědčen, že příčinou neúspěchu předchozích výprav byl příliš akademický a nesoustředěný přístup k celému problému. Jako voják britské armády v Belize získal zkušenosti ze života v džungli a hodlal vést celou akci ne jako vědeckou expedici zkoumající podmínky celého ekosystému, ale jako válečnou výpravu s jediným cílem - nezvratně prokázat existenci záhadného zvířete. Mackal poskytl Gibbonsovi veškeré informace a sám se nakonec vlastní expedice vzdal, Regusters nesehnal dostatek finančních prostředků. A tak byl Gibbons se členy své výpravy Operation Congo a Marcellinem Agnagnou po boku nakonec jediným, kdo se v roce 1986 u jezera Telle objevil. Expedice tam strávila několik dní. Nejen však že mokele mbembe ani nezahlédla, ale málem skončila katastrofou. Jen z posledních sil se její účastníci dovlekli do Impfonda, kde se jich ujal misionář Thomas se svou ženou. Gibbons pak z vděčnosti přestoupil na baptistickou víru a nechal se Thomasem pokřtít v řece Ubangi, což byl jediný, byť ne příliš slavný výsledek jeho expedice.


K obrazu z roku 1980 inspirovala malíře Frazettu zpráva o boji Pygmejů s mokele mbembe, čerstvě přinesená Mackalem z Konga.

V roce 1988 se u jezera Telle objevila japonská výprava, ze všech dosavadních nejlépe organizovaná, vybavená nejmodernější technikou. Doprovázel ji Marcellin Agnagna, který se v problematice mokele mbembe vypracoval na uznávaného znalce. Pod vedením Hidevuki Takana ji tvořili samí odborníci - členové Expedičního klubu univerzity Waseda. Včetně domorodých průvodců a nosičů z vesnice Boha se jí zúčastnilo čtyřicet devět mužů. Hladinu jezera křižovaly dva gumové čluny, jejichž posádky měly triedry s velkou rozlišovací schopností, nejmodernější fotoaparáty i videotechniku. Z paluby člunu mapoval dno nehlubokého jezera sonar a hledal obrovské tělo ukryté pod vodou. Průzkum se nezastavil ani v noci, členové expedice sledovali hladinu pomocí dalekohledů na vidění ve tmě. Pátého dubna časně ráno vzbouřili základní tábor dva domorodí průvodci. Tvrdili, že při lovu ryb u západního břehu jezera spatřili ze člunu v mlze ve vzdálenosti asi sedmi metrů hledaného obra. Jeho dlouhý krk čněl vzhůru a mohutné tělo vyčnívalo z vody celou svou horní polovinou. Než se stačili vzdálit, vyrazilo zvíře dokonce hlavou proti nim. Později zažila tříčlenná posádka člunu v říčním průtoku Oumé jinou neobvyklou příhodu. Bylo to nedaleko výtoku Oumé z jezera, kde v padesátých letech zabili údajně jedno mokele mbembe Pygmejové. Voda tu byla velmi kalná a jen asi metr hluboká. Oba břehy kryla hustá vegetace, která se nahoře spojovala, takže se průtokem projíždělo jako v tunelu. Náhle upoutal pozornost výzkumníků praskot lámaných větví. Nějaký předmět udeřil do vody, která vysoko vystříkla. V houštině se na okamžik ukázalo velké šedivé tělo a pak již jen slábnoucí praskot označoval směr, kudy se neznámé zvíře prodíralo. Sloni ani hroši u jezera Telle nežijí.

Další nápor na tajemství záhadného obra byl podniknut v roce 1992. V deštných pralesích v oblasti řeky Likouala se opět objevil Bill Gibbons v čele expedice Operation Congo II. Získal zde nejnovější zprávy od domorodců a vydal se proti toku řeky Bai na sever k jezerům Foulouko a Tibeke, odkud přišly čerstvé informace o spatření mokele mbembe. Tato jezera chybí na většině map a podle místních obyvatel se tu záhadný tvor objevuje dost často. Jeho spatření je prý však otázkou mnohadenní trpělivosti, neboť jde o zvíře velmi ostražité a plaché.

Ve stejném roce byly podniknuty ještě další dvě expedice. Britský cestovatel Redmond O'Hanlon, opět doprovázený Marcellinem Agnagnou, se bezvýsledně pokoušel objevit mokele mbembe u jezera Telle. Krátce po něm tam dorazila i v pořadí druhá japonská výprava. V září 1992 došlo možná k tomu, na co celý svět tak dlouho čekal. Japoncům se podařilo nafilmovat v řídké mlze záhadný předmět, připomínající dno převráceného člunu, na jehož přední straně čnělo vzhůru něco, co vypadalo jako dlouhý krk. Předmět plul napříč jezerem a "krk" se zřetelně pohyboval a kroutil, takže se v žádném případě nemohlo jednat např. o větev nějakého zlomeného kmene. Prokazatelně to bylo živé. Celková silueta připomínala až nápadně Agnagnův nákres z roku 1983. Kritici však namítají, že se mohlo jednat o domorodý člun se dvěma muži, z nichž ten vpředu v loďce stál, připraven harpunovat oštěpem ryby. Vzhledem k nejasnosti záběru nelze tento názor vyvrátit, a tak hádanka mokele mbembe zůstává stále bez odpovědi.

NENÍ TO BLÁZNOVSTVÍ?

Není to však bláznovství, pátrat na samém konci dvacátého století v rovníkové Africe po přežívajícím sauropodním dinosauru, když přece každé dítě ví, že dinosauři vymřeli již koncem druhohor před 65 miliony let?

Takhle formulovaná otázka mohla být snad více či méně oprávněně položena tak před dvaceti lety, ale dnes již ne. Podle jedné z teorií jsou ptáci potomci dinosaurů a těch dnes žije více než dvakrát tolik druhů (okolo devíti tisíc) než savců (okolo čtyř tisíc). Konec konců ani ti klasičtí velcí dinosauři nevymřeli všichni najednou na konci doby křídové, ale na některých lokalitách v Severní i Jižní Americe, Africe i Indii přežili velmi dlouho, nejméně jeden milion let do třetihor. Nesprovodil je ze světa dopad velkého meteoritu ani kometky. Z povrchu Země se vytráceli postupně, tak jak se měnilo k horšímu jejich životní prostředí. Neúměrné sucho a chlad byly příčinou toho, že nakonec zmizeli z nejznámějších lokalit svého předchozího výskytu. Ale co tam, kde se od konce druhohor jejich životní podmínky nezměnily?

Právě to platí o oblasti deštných pralesů v rovníkové Africe. Dokazuje to studie "Late Cretaceus and Tertiary Vegetation History of Africa", publikovaná v roce 1978 paleobotaniky D. I. Axelrodem a P. M. Ravenem. Nenastaly tu ani žádné významné horotvorné procesy nebo klimatické změny. Území, na němž se má údajně mokele mbembe vyskytovat, se svou rozlohou rovná Moravě. Je krajem rozsáhlých močálovitých deštných pralesů okolo řeky Likouala a jejích přítoků, oplývajícím mnohem větším bohatstvím zvěře než jakákoliv jiná oblast v Africe. Většina zdejších zvířat nikdy nespatřila člověka. Domorodé osídlení je tu nesmírně řídké. Ten, kdo sem pronikne, musí být připraven snášet neustálé útoky obrovského množství hmyzu, z něhož jsou nejhorší komáři, musí počítat s tím, že každou chvíli objeví na svém těle velkou pijavku až k prasknutí nasátou jeho vlastní krví, musí se smířit s tím, že se bude po celé hodiny brodit až po kolena v houpavém močálu a prodírat se hustě zarostlými houštinami a spletí lián. Musí vzít v úvahu i to, že velké zvíře, které uslyší několik metrů od sebe, zůstane před jeho očima navždy skryto neproniknutelnou zelenou clonou. V takovém prostředí může opravdu žít mnoho neznámých živočichů včetně těch největších.

Sauropodní dinosauři byli jednou z nejúspěšnějších skupin dinosaurů. I když hlavním obdobím jejich rozkvětu byla doba jurská, jedna jejich čeleď (Titanosauridae) žila až do samého konce druhohor (období nejsvrchnější křídy) a některé nálezy z Jižní Ameriky i odjinud svědčí o tom, že přežila i do třetihor. Sauropodi tak patří mezi poslední velké dinosaury, kteří se na Zemi udrželi a přežili mnoho jiných svých příbuzných. Žili na naší planetě okolo 120 milionů let. Není možné, aby někteří z nich vydrželi na příznivých odlehlých lokalitách dalších 65 milionů let až do dnešních dnů? Když stále mezi námi v tak obrovském počtu druhů žijí coelurosauři, mezi něž patřil např. i známý tyranosaurus, proč bychom měli právo na přežití upírat sauropodům?

Netvrdím, že mokele mbembe opravdu existuje nebo že se skutečně jedná o přežívajícího sauropodního dinosaura. To je třeba prokázat. Ale nemyslím si, že je moudré házet všechna ta svědectví hodnověrných lidí, z nichž nejstarší pochází z roku 1776, jen tak za hlavu. Nechci se podobat nejuznávanějším světovým ichtyologům, kteří všichni v roce 1938 jako jeden muž odmítli pozvání profesora Smithe, aby se přijeli do East Londonu podívat na právě ulovenou lalokoploutvou rybu, čerstvě popsanou jako Latimeria chalumnae. Ti moudří pánové věděli předem, že by tam jeli zbytečně. Věděli, že to musí být podvrh, neboť lalokoploutvé ryby vyhynuly před 65 miliony let a nikdo je tedy nemůže lovit živé z moře.

EXPEDICE DINO 2000

Zdá se, že v letošním roce budou uskutečněny nejméně dva vážné pokusy o to, aby hádanka mokele mbembe byla zodpovězena do konce dvacátého století. Prvním z těch, kdo se o to pokusí, bude opět Bill Gibbons. Původně plánoval výpravu Operation Congo III již na loňský rok, odradily ho však občanské nepokoje v Republice Kongo, a tak se rozhodl svou expedici odložit. Vyrazí až letos a zaměří se na prověření nedávných, ale dosud zanedbávaných zpráv o spatření tohoto zvířete v sousedním Gabonu.

Největší pozornost je však soustředěna kolem tří zbrusu nových adeptů na vavříny objevitelů přežívajícího sauropoda. Tři sportovně založení dobrodruzi z Manchestru, Adam Davies, Andy Sanderson a John McDonald, mají již přes své mládí četné zkušenosti z výprav do tropických džunglí. Davies např. mimo jiné pátral i na Sumatře po záhadném hominoidu nazývaném domorodci orang pendek. Na cestu za mokele mbembe se vypravili již v roce 1998, ale vzhledem k nepokojům v oblasti se museli hned na jejím začátku vrátit. To je však neodradilo a jsou pevně přesvědčeni, že letos v říjnu se jim jejich úmysl zdaří. V současné době doplňují poslední účastníky výpravy, aby bylo po odborné stránce zajištěno její vyrovnané složení. Během tříměsíční expedice nazvané DINO 2000 chtějí prozkoumat pět cílových oblastí v okolí jezera Telle a v případě úspěchu pořídit průkazné fotografie a videozáznamy. Chtějí se také pokusit najít kosti jedince zabitého Pygmeji koncem padesátých let u moliba Oumé, což jistě nebude jednoduchý úkol, neboť toto místo zkoumalo již mnoho výprav před nimi a kosti budou zřejmě zapadlé hluboko v bahně.

Všichni tři jsou přesvědčeni, že šance na úspěch jsou sice malé, ale ne beznadějné. "Jde jen o to být ve správnou chvíli na správném místě," říkají.

Angličtí bookmakeři si ostří tužky a propočítávají kurzy. Vsadíte si na přežívajícího sauropoda ve střední Africe?
září 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group