ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POBŘEŽÍ KOSTER

Zvláštní, podivnou atmosféru má namibijské pobřeží za africkým městem Swakopmund. Je to poušť a má jednu z nejhorších pověstí. Právě tady, mezi studeným mořem a horkým kontinentem, totiž leží Skeleton Coast.

 

Každý ví, že Afrika je nesmírně pestrá a proměnlivá a zdaleka ji netvoří jen Sahara, pyramidy a safari. Stejně tak je to i s Namibií, nejméně osídleným státem na jihu Afriky. Dokonce i její poušť, která dominuje celému pobřeží, je zvláštní. V podstatě ji lze rozdělit na tři naprosto odlišné oblasti.

 

Zcela neprobádané obyčejnými smrtelníky jsou končiny mezi městem Lüderitz a jižně položenou hraniční řekou Oranje. Ne že by se do tamních skalnatopísečných plání nikomu nechtělo, to ne – nikdo tam ale nesmí. Na uzavřeném území, takzvaném Diamantensperrgebiet, se těží diamanty. Západním světem tolik ceněné a žádané blyštivé kaménky se tady však již nesbírají z povrchu země ani nepřesívají z písku jako na začátku diamantové horečky, která se tu rozhořela po roce 1908. Dnes se musí dobývat přímo z tvrdých vulkanických ložisek nebo bagrovat z naplavených mořských usazenin.
Od Diamantensperrgebiet (německy znějící názvy jsou pozůstatkem historie, kdy byla Namibie německou kolonií) směrem na sever se po délce asi tří set kilometrů táhne velmi rozsáhlá písečná poušť – nádherná a neobvykle červená. Cihlově zbarvené putující pobřežní duny dosahují výšky sta až dvou set metrů a zasahují až sto dvacet pět kilometrů do vnitrozemí.

 

A POTOM UŽ POBŘEŽÍ KOSTER...
Jižní část Pobřeží koster leží mezi Swakopmundem a dvě stě kilometrů vzdáleným, většinou vyschlým řečištěm řeky Ugab. Je volně přístupná.
Dalších pět set kilometrů pobřeží o celkové rozloze 16 390 kilometrů čtverečních spadá do velmi přísně chráněného a těžko přístupného parku Skeleton Coast National Park.
Poušť je tu skalnatopísečná, prašná a po celé své délce přechází v nekonečně dlouhý, mírně se svažující břeh. Protože se tu střetává studený Benguelský mořský proud s horkým kontinentem, bývá moře velmi neklidné a břeh se halí často do mlhy. Právě zrádné písčité mělčiny, mlhy a bouře byly příčinou katastrof mimořádně velkého množství lodí. Protože zdejší studené vody byly odjakživa velmi bohaté na ryby, ztroskotávaly tu hlavně rybářské a velrybářské lodě. Sem tam se ale připletl nějaký ten dobrodruh, jindy zase válečná loď.
Pro námořníky znamenalo ztroskotání jistou smrt. Kdo neutonul ve studeném moři, zahynul na rozpáleném písku. Jiná možnost prakticky nebyla. Vydat se dál do vnitrozemí bylo stejně čirým bláznovstvím, neboť za nekončícími dunami nebylo nic a zase nic – jen neobydlená, pustá a na troud vyprahlá poušť. Jak těžko se muselo umírat všem těm ztroskotaným, kteří se s největším úsilím dostali na břeh a doufali, že nejhorší mají za sebou...
O tomto největším pohřebišti lodí se zmiňuje nejeden zápis z konce devatenáctého století. Kdysi tu leželo vedle ubohých lodních skeletů množství vyvržených lan, lodní řetězy, polámané stožáry, ráhna, rozervané plachtoví, kotvy, harpuny. A mezi nimi se povalovaly zbytky těl a končetin nebohých trosečníků, o kus dál pak další vysušené kosti a lidské lebky.
Díky moderní vyspělé technice s vyvinutou satelitní navigací se na Pobřeží koster již velké lidské tragédie téměř nedějí a lodních vraků tak v podstatě nepřibývá. Proto je možné vidět na Skeleton Coast již jen několik od sebe hodně vzdálených ztroskotaných lodí v různém stadiu rozpadu. Všechny trupy pomalu mizí v neklidném moři a pod nánosy naplaveného či navátého písku. Kolik ztroskotaných lodí pouštní písek skrývá, ale ani dnes nikdo neví – o jejich počtu a jménech neexistují žádné přesné záznamy. Stejně tak se neví, kolik lidských těl navždy leží pod pískem.

 

PŘÍPAD NEŠŤASTNÉ LODI
Nejznámějším a nejlépe zachovalým vrakem na namibském pobřeží je nákladní loď Eduard Bohlen, která roku 1909 narazila jižně od přímořského města Swakopmund na mělčinu. Posádka se nejprve snažila plavidlo vyprostit z písku a téměř se jí to i podařilo, pak ale silná bouře vyvrhla loď zpátky na břeh.
Vrak se nachází ve velmi odlehlé oblasti jménem Conception Bay, přibližně osm set metrů od moře, na okraji písečných dun. Po mnoho let sloužil „zlatokopům“ hledajícím diamanty jako komfortní ubytování. Dnes pomalu mizí pod vrstvami navátého písku.
Dalšími známými vraky jsou pak lodě Shaunee (1976, Conception Bay), Winstor, Henrietta, Montrose II, Atlantic Pride, Kaiu Maru, Dunedin Star a Sir Charles Elliott. Většina však ani nemá jméno, i když je s každou spjata nesmírná beznaděj, utrpení a smrt. Při jedné výpravě za diamanty prospektoři našli na jednom písečném pahorku, dosti vzdáleném od břehu, dokonce starou galeonu, obchodní plachetnici z 15. až 17. století.
Téměř neskutečný příběh jedné nešťastné lodi se odehrál v době druhé světové války, tedy něco před šedesáti lety.
Dne 29. listopadu 1942 narazila britská nákladní loď Dunedin Star na skalisko v blízkosti ústí severní hraniční řeky Kunene. Na lodi se nacházelo celkem 106 lidí – 21 pasažérů, 85 členů posádky, pošta a vojenský náklad. Kapitán nechal silně poškozenou loď najet na písčitou mělčinu. Požádal potom vysílačkou Walvis Bay, jediný velký namibijský přístav, o pomoc. Z přístavu zaslali zprávu dál do Kapského Města.
Bezprostředně nato byly vyslány čtyři záchranné lodě – Manchester Division, Temeraire, Nerine a Sir Charles Elliott. Počítalo se, že jejich plavba potrvá přibližně dva dny.
Druhého dne bylo moře neklidné. Hrozilo, že se trup lodi Dunedin Star roztrhne. Kapitán se proto rozhodl, že začne s vyloďováním. Na půl kilometru vzdálenou pevninu se podařilo evakuovat všechny pasažéry a 42 členů posádky. Zbylí námořníci zůstali na lodi, motorový člun měl poruchu. Kapitán požádal Walvis Bay o vyslání záchranného letounu, který se měl postarat o ztroskotané na pevnině.
Třetího dne dopluly k místu neštěstí všechny čtyři záchranné lodě. Všech 43 námořníků z vraku bylo zachráněno, ke ztroskotaným na pevnině se však žádná z lodí nedostala, moře bylo příliš rozbouřené. Dvě lodi se musely vrátit kvůli ubývajícímu uhlí. Situace vypadala dost špatně, a tak byl z namibijského hlavního města Windhoeku ještě vyslán záchranný pozemní konvoj osmi vozidel.
Čtvrtého dne začali mnozí ze ztroskotaných propadat beznaději. I tak mizivé zásoby jídla a vody ubývaly a pomoc se zdála být v nedohlednu. V noci trýznila trosečníky vlezlá zima, přes den je spalovalo pouštní slunce. Od rozbouřeného moře nepřestával vát silný vítr. Vydávat se někam dál mezi duny bylo ještě beznadějnější.
Všechen proviant, který se pokusili námořníci ze záchranných lodí dostat na pevninu, odnesly vlny směrem k Angole.
V tu dobu odstartoval z Kapského Města zánovní dvoumotorový bombardér Ventura. Ve Walvis Bay nabral pilot jménem Naudé zásoby a pak pokračoval v letu podél pobřeží směrem na sever. Po nějaké době spatřil jedno z vracejících se záchranných plavidel, loď Sir Charles Elliott. Pilot nevěřil svým očím, neboť tato loď ztroskotala také. Při návratu do přístavu ztratila směr a najela na mělčinu. Jako naschvál se uvázlé posádce převrátil záchranný člun a na tři sta metrů vzdálený břeh se podařilo doplavat jenom třem námořníkům. Zbylých sedmnáct muselo zůstat na vraku. Pilot podal o nešťastné události zprávu základně a letěl dál.
Když se ocitl nad ztroskotanými z lodi Dunedin Star, shodil jim veškerý proviant včetně vody a léků, a i když to měl zakázáno, rozhodl se sám přistát, aby mohl zachránit alespoň část z lidí. Při pokusu vzlétnout se však zabořil hluboko do písku.
Toho večera se musela vydat na zpáteční cestu už třetí loď Manchester Division.
Pátého dne byla pro nedostatek paliva nucena odplout i poslední záchranná loď Nerine.
Šestého dne vystartoval z Kapského Města další bombardér. Stejně jako první letadlo uviděl i druhý pilot jménem Robbs ztroskotaného Sira Charlese Elliotta. Tou dobou bylo na vraku už jen 13 námořníků. Pět se totiž pokusilo přeplout na břeh na staré veslici, ale ta se ve vlnách převrhla. Tři námořníci doplavali na břeh, jednomu se podařilo vrátit na vrak, pátého stáhl proud. Robbs shodil na zem proviant oběma ztroskotaným posádkám.
Sedmého dne se po velké námaze podařilo již páté vyslané lodi Natalia dostat ke ztroskotancům zásoby. Mezitím se posádka Sira Charlese Elliotta, která přišla ještě o jednoho muže, dokázala dostat na břeh.
Ještě téhož dne byl vyslán druhý pozemní konvoj. Jeho úkolem bylo vyhledat posádku Sira Charlese Elliotta, dorazit ke ztroskotaným lodi Dunedin Star a pokusit se cestou najít i ztracený první konvoj, o kterém nikdo nic nevěděl.
Osmého dne se vydal hledat ztracený konvoj i pilot Robbs. Bez výsledku. Ze základny vystartovala ještě další dvě letadla a loď Nerine se opět vypravila na záchrannou akci.
Devátého dne se všechna tři letadla potřetí pokusila nalézt pohřešovaný první pozemní konvoj. Auta zapadla hluboko do písku a nemohla se vyprostit. Vysílačku posádky vozů neměly, a tak se musely spolehnout samy na sebe.
Nerine se podařilo nalodit 19 lidí ze ztroskotané lodi Dunedin Star.
Desátého dne se pak nalodilo dalších sedm trosečníků. Druhý automobilový konvoj dojel k posádce lodi Sir Charles Elliott, která se mezitím přemístila na nedaleký Rocky Point, odkud je lépe mohla odvézt letadla. Druhý konvoj mohl pokračovat dál.
Jedenáctého dne se Nerine musela vrátit do Walvis Bay. Na pobřeží zůstalo ještě 41 lidí.
Čtrnáctého dne uvázl v písku i druhý pozemní konvoj. K prvnímu místu neštěstí, k lodi Dunedin Star, mu ale zbývaly už jen tři kilometry. Druhý den se mohl spolu se zachráněnými vydat na zpáteční cestu. Asi po deseti kilometrech jízdy narazil i na první konvoj. O čtyři dny později dorazila celá výprava na Rocky Point, odkud pak pomáhalo odvážet ztroskotance jedno z letadel.
Záchranná akce tím ale neskončila.
Když se všichni trochu zotavili z útrap, umínil si pilot Naudé, že nenechá napospas písku své uvázlé letadlo. S deseti auty a dvaceti sedmi dobrovolníky se vydal zpátky na místo neštěstí. A 20. ledna se mu skutečně podařilo se dvěma muži na palubě vzlétnout. Po třičtvrtěhodinovém letu však začal vynechávat jeden motor a bombardér se zřítil do moře. Všem třem se naštěstí podařilo dostat se na břeh. Zůstali ale bez jídla, pití a vysílačky a vypadalo to, že jsou ztraceni. Nikdo o nich nevěděl. Nakonec se rozhodli, i přes řadu drobných zranění, vydat se napříč nemilosrdnou pouští a pokusit se zkřížit cestu vracejícímu se konvoji. Po padesáti kilometrech úmorného plahočení se jim to skutečně podařilo. Měli opravdové štěstí, neboť vozidla byla v tomto těžkém terénu dost pomalá a zdolala za tu dobu pouhých sto deset kilometrů.
Oba vraky lodí Dunedin Star a Sir Charles Elliott a zbytky letadlového motoru teď patří Pobřeží koster.
Podnebí na jednom z nejnebezpečnějších pobřeží je poměrně chladné. Po většinu roku je vše zahaleno do husté mlhy, která obvykle náhle končí až po pár kilometrech směrem do vnitrozemí. Za ní je veškerá země opět spalována prudkým africkým sluncem. Ticho přehlušuje šum moře a po celou dobu vane studený a silný vítr. I dnes je tento kdysi obávaný a často proklínaný kraj jen pro silné povahy. Může se stát, že v měkkém hlubokém písku někdo uvázne. Když ne s lodí, tak třeba s autem. Dočkat se pomoci pak může znamenat hodiny, někdy i dny čekání.

 

PÁNBŮH BEZ FANTAZIE?
Jižní, volně přístupnou část Pobřeží koster využívají mnozí z obyvatel k pravidelnému rybolovu. Úlovky bývají velmi bohaté. Je dokonce možné často vidět rybáře stojící přímo na břehu, jak s dlouhými pruty zcela nerušeně loví.
Krajina je tady hodně plochá a jen sem tam mírně zvlněná, její monotónnost jen místy narušují oblasti pokryté barevnou popraskanou vrstvou soli. Člověk si tady připadá, jako by se ocitl někde na konci světa, na místě, na kterém už Pánu Bohu došla fantazie.
Ale na stotřicátém kilometru stojí za to udělat větší zastávku. Tady na skalnatém výběžku Cape Cross žije největší namibijská kolonie lachtanů. Stav populace během roku značně kolísá mezi osmdesáti až dvěma sty tisíci jedinci. Nejvíc živo je v kolonii v prosinci, když se rodí mláďata.
Ale ani blízké okolí Cape Cross nedělá jménu Pobřeží koster žádnou ostudu. Kam se oko podívá, všude se na písčitém břehu povalují vybělené lachtaní kosti a zbytky ploutví. Poněkud mrazivý je pohled na lebky s vyceněnými ostrými zuby, páteřní obratle a cáry vysušené kůže porostlé slepenými chlupy. Při trošce štěstí lze nalézt i žebra mořských kytovců, někde dokonce i kosti z celé velryby.
Ještě před vstupem do vlastního parku Skeleton Coast odbočuje nezpevněná cesta směrem k moři. Tady leží už jen ubohé zbytky napůl rozlomené rybářské lodi Winston se zrezivělými železnými pláty. Ztroskotala v roce 1970.

 

DO PEKLA BRÁNOU S LEBKAMI
Pravé Pobřeží koster začíná po dalších pár kilometrech směrem na sever. Vjezd do národního parku Skeleton Coast je střežen bránou s namalovanými umrlčími lebkami. Kolem se povalují velrybí žebra a obratle. Dřevěný kýl lodi ztroskotané v roce 1976 leží pouhých pár desítek metrů od silnice.
Další vraky ale vidět nejsou. Většina se totiž nachází na nepřístupných a velmi odloučených místech, některé dokonce i mimo samotný park. I nejznámější vraky Sir Charles Elliott a Dunedin Star leží daleko na severu.
Nezpevněná, ale i běžným osobním autem dobře průjezdná silnice jen dál vede poměrně monotónní krajinou. Z barev převládá popelavě šedá. Někdy se přimíchají okrové a zemité tóny.
I když vypadá Pobřeží koster velmi pustě a osaměle, není ani zdaleka tak prázdné, jak se na první pohled zdá. Kromě vod plných ryb a míst obydlených lachtaními koloniemi se tady člověk může při trošce štěstí setkat s různými druhy gazel, zebrami, divokými prasaty, pštrosy, slony, žirafami, a někdy dokonce i lvy. Celkem často lze v písku spatřit stopy šakala a hyeny. Mořské bohatství vyhledávají rovněž vodní ptáci. Laguny obývají především plameňáci a pelikáni. Každé skalisko pak obléhají hejna černých kormoránů. A když se člověk ještě lépe zadívá, všimne si i zajímavých rostlin.
Teprve několik kilometrů před Torra Bay se ze země začínají zvedat ploché kopečky nakupeného světlého písku. Právě v těchto místech se rodí vlastní dunová poušť, která pak dominuje celému dalšímu pobřeží.
U osady Terrace Bay zpravidla cesta končí. Dál na sever se už hned tak každý nedostane kvůli velmi přísné ochraně, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Asi je to dobře, protože jenom takto je možné toto nesmírné přírodní i „lidské“ bohatství zachovat pro mnoho dalších generací.

 

 


Namib Desert
Město Swakopmund dělí od severně položené hraniční řeky Kunene dalších 700 km. Třicet až čtyřicet kilometrů široký pás této zvláštní pobřežní pouště překračuje řeku a pokračuje ještě kousek dál do Angoly.

 

Užitečné informace
Permity: Pobyt ve Skeleton Coast National Park je velmi omezený. Jenom na projetí parkem je potřeba zvláštní povolení, takzvaný permit, který se vydává přímo u vstupních bran. Poslední možnost vstupu je v Ugab River do 15 hodin, ve Springbokwater do 17 hodin. Kdo nemá předem zajištěné ubytování, musí park do 19. hodiny bezpodmínečně opustit.
Nocleh: Jediná možnost delšího pobytu je rezervovat si předem nocleh. Přenocovat je možné pouze v poměrně drahých bungalovech s plnou penzí v Terrace Bay. Cenově přístupnější kemp v Torra Bay je otevřený pouze v prosinci a lednu. Nocleh a vícedenní pobytový permit si lze zamluvit výhradně v turistickém centru ve Windhoeku nebo Swakopmundu. Přenocování nadivoko i ježdění mimo cestu je přísně zakázáno.
Aktivity: Bližší prozkoumání Pobřeží koster je možné v rámci několikadenní organizované výpravy napříč řečištěm Ugab River. K některým vrakům se pořádají poměrně drahé terénní a letecké výpravy, takzvaná Fly-in-Safari.
Benzinové stanice: Doplnit benzin lze ve Swakopmundu, Henties Bay, Terrace Bay, Palmwagu a Khoritasu.
Noclehy mimo park: Před vstupní bránou Springbokwater se nachází neoficiální velmi jednoduchý kemp. Dále je možné přespat v Hanties Bay, Palmwagu, Khoritasu nebo Swakopmundu.
březen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group