ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

25 000 MIL DLOUHÝ PODZIM

Je to zoufalý. Pátek odpoledne, na předměstí Toronta vrcholí špička. Kolem sviští auta jedno za druhým, ve čtyřech pruzích v jednom směru, v průměru sto aut za minutu. Každý se zarytě drží volantu, tupě zírá před sebe a kalí to kupředu co to jde, aby už byl z toho pekla pryč. Připadám si jako mravenec, stojící před nějakým obrovským umělým mechanismem, jehož chod není možno nijak narušit. Živý ­ cizí element v plně technizovaném světě. Během těch pětačtyřiceti minut čekání mě minulo asi 4500 aut, než mě z té beznaděje vysvobodil mladý kluk a popovezl na potřebnou výpadovku, pro stopa ve směru na "Najgrfóls" už přijatelnější. Nebylo to daleko, tak deset kilometrů, ale v některých místech se tvořila zácpa, a tak byl čas si krátce pokecat. On odhadl, že jsem Čech!

 


New York

 

Šikovně mě vyvezl z toho pekla a na rozestavěné ploše vedle magistrály zanechal mému osudu. Přesunul jsem se za křižovatku na další nájezd, a než jsem se rozkoukal, zastavil perfektní veselý chlapík s malým "vanem". Vzadu seděl připoután bezpečnostním pásem na sedačce hezký hošík ­ synek jeho známého ­ byli spolu pozorovat mušličky na pláži. Když mi to sdělil, připadal jsem si jak ve snu. Kde tady může být pláž a na ní mušličky?! Všude kolem jsou obrovské průmyslové komplexy, rozlehlá skladiště, staveniště a dálnice. Chlápek dřív za mlada taky hodně stopoval, měl docela projetý Státy i velkou část Kanady..., byl to trošku takový kerouacovský týpek. Hned se ptal, jestli jsem měl v Kanadě nějaký problémy s policajty, stopovat na highway je zakázaný. On dělá někdy maséra, někdy kuchaře na jachtách a teď šetří na vlastní jachtu, chce to objet kolem dokola koule... Taky jsem se dozvěděl, že Američani jsou daleko bláznivější než Kanaďani. To jsem ještě netušil, že jednoho opravdu z nejbláznivějších potkám už zanedlouho. Ten dobrý člobrda mě popovezl o něco dál, než sám potřeboval jet, a vůbec se nám nechtělo rozloučit se, jak jsme byli zaujatí vzájemnými dotazy a odpověďmi. Osaměl jsem v hukotu projíždějících aut ­ už to nebylo tak zuřivé jako na předměstí Toronta, ale hukot to byl. Přesunul jsem se k nedalekému nájezdu a pozoroval zvolna zapadající slunce. Ale to mi už stavil VW-brouček a divoký kluk Bernt mě zval dovnitř. Prý jede taky právě do Niagara Falls ­ bydlí tam a pracuje jako barový naháněč. Už toho má ale plný zuby, chystá se změnit klima a vyrazit do Evropy. Původ neprozradil, ale typoval bych ho na Chorvata ­ zkoušel na mě několik českých a slovenských, značně zkomolených slovíček. VW to švihal hodně přes 100 km/hod, a tak než jsem se nadál, opodál hučel pověstný vodopád. Zastavili jsme přímo na nábřeží před vodopádem. Bernt mně ukazoval park, kde bych mohl přespat ­ prý v pohodě, a ochotně se se mnou rozdělil o cigára, když jsem si o jedno řekl (koukat na Niagáru ­ to chce cigárko), dal mi vizitku a zmizel v turistickém mumraji.

Pět set metrů od rušné Hill Street už ale panuje poměrný klid, narušený jen tu a tam vracející se skupinkou rozjívených turistů. Vzal jsem to podél mohutných útesů a nad hlubokánským kaňonem si pod širákem ustýlám asi sedm metrů od kraje toho srázu.

 

. . . . .
ND (znamená next day, protože jsem už dávno ztratil přehled o datech). Při balení po poklidné teplé noci nepříjemné překvápko ­ někde jsem včera ztratil deník! Obešel jsem na kanadské straně místa, kde jsem byl včera, a spěchal zkontrolovat telefonní budku, doufal jsem, že jsem ho tam večer zapomněl: bohužel nic. Ještě se vracím na místo té večeře, ale taky nic. Otráveně se loudám k Visitor center ­ je třeba se poinformovat, kudy odsud vyrazit dál, ale nikdy jsem tam nedošel.Na parkovišti se ke mně obrátili dva mladíci v rokenrolových černých brejličkách. Ten vyšší ­ špinavý blond, krátké vlasy ­ volá:

 

"Where are you from?" (Odkud jseš?)"Why?" (Proč?)"You don?t look from here." (Nevypadáš jako odtud.) To jistě ne, s tím obrovským báglem na zádech a trochu ošuntělý po deseti dnech stopu napříč kontinentem...

"You are right!" (Máš pravdu!)
"And?" (A?)"Czechoslovakia, jedu stopem z Aljašky do N.Y.C. a teď si jdu do Visitor center pro mapičku Najgrfóls.""My si jdem zrovna udělat vyhlídkový let nad vodopády, nechceš se proletět s námi? Proč bychom ho nevzali?" mrká blonďák na toho druhého. "Zaplatíš nám pak oběd.""Ale já na to nemám prachy, zaplatit vám oběd.""Dobře, tak ho nemusíš platit."

A bylo dojednáno. Vrátil jsem se s nima k jejich hotelu, kde jsme nechali můj bágl, a vydali jsme se na autobus. Richard neboli Richie byl kdysi v Praze, vylezlo z něj, že má české předky ­ a příjmení Kozacek! On sám je ale z Hawaje. Jeho přítel Mark je ze státu Connecticut (stát severně od státu New York). Oba se zabývají létáním ve volném čase ­ je to jejich hobby.

Autobusy dnes jezdily jen z konečné, je neděle, bylo tam třeba dojít. Richarda zaujalo, že jsem přijel stopem, tak mává na každé projíždějící auto a pokřikuje, že chceme stopem na letiště. Nakonec jsme málem jeli taxíkem, ale naštěstí přijel bus č. 50 a odvezl nás levněji. Kluci mají totiž pronajaté letadélko Piper Arrow z půjčovny na letišti v Connecticut, včera přiletěli, dnes je v plánu ten vyhlídkový let a zítra se vrací. Mark tak prý ukazuje Richardovi USA. Mark provedl technickou prohlídku a už rolujeme 300 metrů potřebných k překonání zemské gravitace. Jen co jsme se trochu vznesli, Richie vytahuje přenosný telefon a dlouho někam telefonuje... Bohužel je dnes zataženo a trochu opar. Přesto pohled na vodopády stojí za to. Pro soukromá letadla je ve vzduchu vyhrazen určitý koridor ­ musíme zůstat poměrně vysoko, nižší polohy jsou vyhrazeny helikoptérám... Let trval asi 40 minut, udělali jsme si dvě kolečka. Pak zpět do hotelu, tentokrát už taxíkem. Taxíkáře Richie vyslýchá, jaký je tu život, kde jsou dobré podniky, jak se snášejí Kanaďani a Američani v hospodě, dozvěděli jsme se, že taxíkář nikdy neletěl letadlem, protože by se bál, apod. V hotelu se kluci natáhli na postele, Richard se natáhl po telefonu a volá zřejmě svému sweetheart, od nejlíbeznějšího hlásku plného něhy a souznění duší přechází k hádavému tónu a tvrdě si hájí svá stanoviska...

Nabral jsem si pitnou vodu do láhve a hotovím se k odchodu. Richard mezi řečí na mě křičí:

"Kam jdeš?""Na stopa, než bude tma.""A kam že to jedeš?""Do N.Y.C.""Poletíš do N.Y.C. My tam letíme zrovna zítra, tak počkej přece. Byl by to technický problém, Marku?""Ehmm.""Počkej, počkej minutku, až dotelefonuji, to se vyřeší."

A pokračoval ve svém vášnivém hovoru. Podívali jsme se s Markem na sebe a pousmáli se. Crazy. Když Richard dotelefonoval, bylo to rychle dohodnuto. Mark už mezitím propočetl váhu zvětšenou o mě a můj bágl kontra palivo ­ a dohodli jsme se, že to nebude přímo na JFK-International Airport, mezinárodní letiště v New Yorku, kde se platí 50 dolarů za každé mezipřistání a byla by to pro kluky zajížďka, ale poletíme přímo do Old Heaven v Connecticut, kam kluci letí. Odtud je to pouhých 70 kilometrů do centra N.Y.C. Spát prý můžu v jejich pokoji na zemi a teď se půjdem projít k vodopádům na kanadskou stranu.

Richie je společenský typ, teda spíš šoumen. Na ulici se s každým, kdo ho jen trochu zaujme, krátce pobaví... Je to umění, začne se bavit, jako by navazoval na právě přerušený rozhovor. Lidi jsou často vyvalený, ale Richieho to neuvádí do rozpaků, povídá si s nimi jakoby nic, všude rozdává usměvavou náladu. Tu se někoho zeptá na cestu k vodopádům ­ jsme na jejich dohled, tu koukne jinému přes rameno do mapy, vzápětí zastaví s gesty strážníka provoz na pěší zóně ­ někdo si dělá fotku: naše rodinka a vodopády, hned další nic netušící oběť upozorňuje s veškerým důrazem na svůj postřeh:

"Jů, to je ale vody?"Jiného člověka na druhé straně upozorňuje, že tady je ten vodopád atd. Rozhazuje úsměvy na všechny strany. Už s Markem od smíchu ani nemůžeme. Došli jsme pod vyhlídkovou věž a nastupujeme do výtahu plného turistů. Richie je přesvědčuje, že to jede dolů, místo nahoru, vzápětí je v plné konverzaci s nějakými holkami, když se ke mně otáčí s dotazem:

"Jak je česky: máš hezký oči?"

A hned to šeptá zpitvořenou výslovností jedné holce, která vyprskává smíchy ­ Richie tam totiž vyhmátl tři český turisty, které teď baví českými slovíčky, kterými ho potají zásobuji. Rozhovor s nimi vlastně už začal ve frontě do výtahu, když si stoupl přímo do jejího čela a začal vyzvídat, zda výtah jede nahoru či dolů a přesvědčoval lidi o opaku. Vyjeli jsme na vyhlídku, Richard se zatím naučil "seš svobodna?" a vzápětí ke mně nadšeně přibíhá, že to funguje perfect... Na plošince se ještě diví rozsáhlé výbavě jakéhosi profesionálního fotografa a ukazuje mu nadšeně svůj miniaturní kompakt. Pak jsme se odebrali do Kanady, akorát se stmívá a je rozsvěcováno barevné osvětlení vodopádů. Kluci šli na večeři do vyhlídkové věže Skylon, já to oželel a vrátil se do hotelu, kde si dávám pořádnou sprchu a večeři, chleba s lunchem a česnekem, vařím si konev kafe a v pohodě dopisuji ten deník. Když se kluci vrátili, ještě přiobjednali přistýlku, abych prý doma nevykládal, že mě v Americe nechali spát na zemi...

. . . . .

ND. Ráno jsme s napětím volali na centrální službu počasí pro piloty ­ včera předpovídali bouře, silný vítr a kluci nemají oprávnění (dost zkušeností) k létání v extrémnějších podmínkách. Předpověď se potvrdila, a tak máme před sebou klidný den, většinou na pokoji, kde si kluci čtou (Mark studuje něco o letadlech), já převážně pracuji na deníku, pak píši pro Richieho pohled v češtině pro jeho vzdáleného strýce ze Zlína na Moravě. Odpoledne opět vylezlo slunce, tak jsme se šli pokochat k vodopádům ­ dnes na vzdálenější vyhlídku na americké straně, kde jsem ještě nebyl. Richard byl na ulici opět ve svém živlu, žertoval s kolemjdoucími. Najednou se mě ptá, zda vím, jak se řekne čínsky či japonsky "nazdar". Proti jdou tři asijská děvčata a Richard už na ně povykuje ahoj (čínsky). Nic, holky nereagují, už jsou na naší úrovni, když Richard přechází na japonštinu. Holky se přátelsky usmějou a opětují vesele pozdrav. Richard, trochu zklamán, že nerozeznal národnost na první pohled, prý se tak na sedmdesát procet trefí... Americká terasa u hlavní části vodopádu je dnes na návětrné straně ­ z obrovského kotle, který je permanentně naplněn vodní tříští, to mohutně hučí, vítr unáší vodní kapičky a smáčí všechny očumující turisty. Ale je perfektní fotogenický den. Dole na řece krouží vyhlídkové parníčky, v přístavišti se neustále hromadí srandovní dav čekajících turistů: před odjezdem všichni vyfasují pláštěnku zahrnutou v ceně vstupenky, na americkém pobřeží modrou a na kanadském břehu žlutou, produkované speciálně jednoúčelově pro tento výlet. Po cestě zpět jsme se dočetli v jedné kavárně o úspěšném zdolání vodopádu v sudu jedním Kanaďanem, a to dokonce dvakrát, a pak o jednom neúspěšném pokusu maníka, který to po letech psychické přípravy zkusil v kajaku, ale po vjezdu do vodopádu ho už nikdo nikdy víc nespatřil... Večer jsem opět na pokoji, kluci někde na večeři.

. . . . .

ND. Ráno se potvrzuje, že tlaková níže je už pryč a my můžeme letět. Zašli jsme na ekonomickou snídani za dva dolary: dva tousty, dvě vejce, trošku slaniny, a odebrali se na autobus č. 53. Richard si dnes oprašoval svou téměř zapomenutou španělštinu a neustále na každýho pokřikoval zpěvavým hlasem "feliz navidad", zejména pak takto španělsky popřál veselé vánoce všem do autobusu přistupujícím cestujícím. Taky se mě zeptal, jak se řekne česky černý a velký, a "feliz navidad" pak prokládal výkřiky "cerny" a "velký cerny" ­ adresované obrovskému tlustému řidiči ­ černochovi. Mezitím na jednu paní mluvil asi 5 minut plynně německy, skvěle imitoval německý přízvuk a vůbec mu nevadilo, že mu ta dobrá žena nerozuměla ani slovo. Přesto jí to ale pěkně všechno vysvětlil. V černých brejličkách, šortkách a strakaté košili vypadal docela úspěšně na německého turistu, a tak ho paní brala docela shovívavě. Před letištěm v Niagara Falls se Richard zděsil a začal tomu řidiči vyčítat, že nás nepochopil a dovezl nás na toto letišťátko, když my přece chtěli na mezinárodní do Buffala, které je asi 20 kilometrů odsud.

"No, když už jsme teda tady," ukončil to směrem k řidiči, "najdeme si nějaké aerotaxi, třeba Piper Arrow, a do toho Buffala doletíme," a vystoupili jsme. Mark provedl nezbytnou technickou prohlídku a už rolujeme po startovní dráze a na moji přímluvu to míříme ještě jednou nad Niagara Falls ­ je dnes totiž daleko jasněji než předevčírem. A pak už kurz východojihovýchod, na New York. Let byl překrásný ­ krajina pod námi jen hořela podzimními stromy... Letíme ve 3000 metrech nadmořské výšky. Let trochu zpestřilo to, že Piperu nedoléhaly dveře u pravé zadní sedačky, a tak na mě táhl průvan o teplotě -20°C, až se mi na rukávu vytvořila jinovatka. Máme z toho srandu, prý musím být zvyklý, když jedu z Aljašky. Richard se po hodině letu ptá, zda vím, kde jsme. Říkám, že asi pěkně vysoko..., což ho vcelku uspokojilo. Po dvou a půl hodinovém letu kroužíme nad Connecticutem, slétli jsme již pod mraky ­ pod nimi slušná viditelnost, předtím bylo občas vidět kraj pod námi jen dírami v mracích. Nad mraky je klidnější vzduch, bez turbulencí, ty teď hází letadlem nahoru a dolů. Přelétáme Hudson River a když sledujeme pohledem její řečiště, je možno na obzoru rozeznat takový hrbolek plný malých jehliček ­ Manhatten. Krajina v Connecticutu je velmi příjemná, pestře zbarvené porosty listnatých stromů zaplňují téměř celý povrch, v nich jsou rozsety baráčky, pak městečko New Heaven a už se snášíme na letištní plochu a výlet je za námi. Kluci odevzdali letadlo, vyměnili jsme si adresy a Mark mě hodil na nádraží příměstské železnice, odkud to jezdí na Grand Central Station na 42. street, přímo do centra Manhattanu. Cesta trvá 90 minut. Dnes je navíc svátek ­ tudíž sleva, a proto platím jen US 10,­ a za 10 minut mi to dokonce jede. Vlak se brzy na dalších zastávkách zaplnil lidmi. Jinými lidmi, než na jaký jsem byl teď dlouho zvyklý ­ velkoměstskými lidmi. Ztahané tváře, pohledy do prázdna, hlavy s walkmany atd... Celou cestu jsme se ani na moment neocitli mimo plně urbanizovanou oblast.
(Úryvek z knihy o jednom stopu po Severní Americe ­ z Aljašky do New Yorku, která vyjde v nakladatelství Maťa.)
 

Prosinec 1996

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group