ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HAITI - ČERNÁ BÍDA V BARVÁCH

Port-au-Prince považují Haiťané - co do geografie - za střed karibského světa. Vzdušnou čarouje odsud stejně daleko do venezuelského Caracasu, na severoamerickou Floridu, i do pevninské StředníAmeriky, do Hondurasu. Ostrov Hispaniola, po Kubě druhý největší, náleží ještě spolu s Jamajkou aPortorikem do skupiny Velkých Antil.

Hispaniola vypadá na mapě tak trochu jako rozevřená tlama (říkají, že krokodýlí). V bezpečí jejího jícnu, schován navíc za Gonávským ostrovem a chráněn pahorky z vnitrozemí (bohužel však ne před zemětřesením a požáry), se prostírá Port-au-Prince. Strategické místo, které se při vyhlášení první černé republiky v roce 1804 stalo hlavním městem. Dnes je se svým půldruhým milionem obyvatel zdaleka největším a nejdůležitějším městem Haitské republiky (velikostí druhý Cap-Hai-tien na severu země nemá ani sto tisíc obyvatel).

Opustíte-li střed města, můžete vystoupit k Pétionville, jakémusi předměstí plnému vilek, obydlenému hlavně místní elitou. V Pétionville stačí přesednout a dát se vyvézt ještě kousek, směrem na Kenscoff, vzdálený od velkoměsta pouze čtyřiadvacet kilometrů, zato však ve výšce 1300 metrů. Z těchto míst, kde je alespoň trocha zeleně, nějaké ty borovice, hezká políčka ve stráních, květy... Odtud prostě vypadá lidské mraveniště dole docela malebně. V srdci Port-au-Prince ale život tepe jinak. Mimo jiné i v chudinských čtvrtích, jejichž obyvatel je až o deset procent ročně víc...


HAITI ČERNÉ


Není divu, že se v době pokolumbovské stal ostrov významným záchytným bodem. Sám Kolumbus sem zavítal již při své první výpravě, a hned tu zanechal osádku. Tehdy zde žili pouze Arawakové, Indiáni, kteří postupně osidlovali Antily, pravděpodobně z oblasti dnešní Venezuely. Ostrovu říkali Ayti, respektive Haiti, což znamenalo cosi jako "vysoká a divoká pevnina". Španělé přišli s vlastním názvem Isla Españnola, zkomoleným následně na Hispaniola (posléze a nakrátko ještě se jménem San Domingo).

Značná část současných zeměpisných jmen v karibské oblasti pochází z těchto dob, a často nesvědčí o příliš velké fantazii "objevitelů". Například Port-au-Prince, tedy "Princův přístav" je prostě místo, kam ke konci 17. století připlula francouzská loď Prince...

Nešťastní domorodci měli proti dobyvačným přivandrovalcům kromě jiných i tu nevýhodu, že na poměrně velkém ostrově byli nejednotní; existovalo tu pět oddělených říší s vlastními panovníky. Španělé se k Indiánům chovali stejně bezohledně jako všude jinde, takže Arawaků krutě ubývalo. Kdo nezahynul přímo v boji, toho umořila nelidská práce v dolech. A protože na ostrově se "zásoby výrobních sil" doplňovaly podstatně obtížněji než na americkém kontinentě, začali sem dovážet africké černochy, převážně z oblastí kolem Guinejského zálivu.

O tom, že by se kolonizátoři chovali k Afričanům citlivěji, si nelze dělat iluze. Znamenali pro ně ještě mnohem míň. Samotnému velkému obhájci Indiánů, dominikánu Bartolomé Las Casasovi, nepřišlo vůbec na mysl, že by svůj humanismus mohl směrovat také k černošským otrokům; sám dokonce nějaké vlastnil.


INVAZE BUKANÝRŮ

Když se do hry vložili francouzští bukanýři, kteří násilím obsadili část ostrova, bylo třeba vymezit zájmy velmocí. Rijswický mír z roku 1697, uzavřený mezi Francií, Anglií, Španělskem a Holandskem, přiřkl Francii západní oblast. Na přelomu 18. a 19. století však docházelo k černošským vzpourám, jež vyústily nejprve ve zrušení otroctví (1801) a záhy i ve vyhlášení nezávislosti nové země se starým názvem Haiti (1804). Pod tímto jménem byl ostrov sjednocen v letech 1822 až 1844, kdy došlo ve východní části k vyhlášení Dominikánské republiky.

Nyní, po sto padesáti letech, nemají oba státy kromě hranic takřka nic společného. Pevninský přechod z jedné země do druhé přináší tolik prudkých, náhlých změn, že se spíš podobá skoku přes půl zeměkoule, na opačný světadíl. Haiti je jedinou zcela "černou" zemí Ameriky, tedy - zhruba z 95 procent, přičemž zbytek tvoří vesměs mulati (kreolové), to jsou ti, kterým já říkám také černoši... Turistů pomálu, takže se Evropan nemusí bát, že by zde zůstal nezpozorován nebo ještě lépe: nepozorován.

Dominikánská republika není rasově tak vyhrocená, tři čtvrtiny obyvatelstva tu tvoří snědí mulati. Ti už se za vámi neotáčejí, tím spíš, že "bílých" turistů, obzvláště Němců, sem dojíždí habaděj. Změna se týká též jazyka: v Haiti mluví většina lidí pouze francouzskou kreolštinou (v místní verzi), vedle u Dominikánců zase panuje španělština. Na západní části ostrova je průměrná životní úroveň údajně pětkrát vyšší než v Haiti, což ovšem ani zdaleka neznamená, že by Dominikánská republika oplývala boha tstvím. Avšak rozdíly pokračují. Únik z haitské skoropustiny za hranici, kde přežívá podstatně více zeleně, se rovná úlevě. Nemluvě o chování místních. U Dominikánců vládne pohodový, uvolněný životní styl se vším všudy, lidé tráví spoustu času vysedáváním venku, usrkávají zvolna svůj rum či likér a k tomu jim hraje optimistická "merengue", zdejší hudební specialita. Nikdo nikam nespěchá. V Haiti nezní hudba. Něco jako labužnická zahálka tu není myslitelné. Když si dá někdo rum (i tady velmi levný), pak leda "na stojáka". Nikdo vás nezastaví "na skleničku", zvědav, odkud pocházíte. Haiťané umějí bělochy sami oslovit pouze takto: "Hey, you, give me a dollar." Výuka angličtiny se v těchto končinách zarazila na jediné, nejužitečnější větě. Ta se líbí hlavně dětem.


TLAČENICE JMÉNEM PORT-AU-PRINCE

V hlavním městě je těsno až tísnivo. Zmítá-li se Haiti v bídě, přispívá k tomu přelidněnost v důležitých oblastech. Množství obyvatel země narostlo v posledních třiceti letech na dvojnásobek, ale v Port-au-Prince za necelých dvacet let rovnou na desetinásobek! Při téměř shodném počtu znamená současných sedm milionů Haiťanů dvakrát větší hustotu obyvatelstva než v Dominikánské republice, a tedy i dvakrát větší než v Čechách. Kdysi zelené Haiti se ze značné části proměnilo ve zpustošenou krajinu se 65 % částečně či úplně nezaměstnaných a "skvělým" populačním růstem Port-au-Prince.

Všude se tlačí hloučky, všude jezdí auta, všude někdo chodí nebo postává s bedýnkou plnou umělohmotných lahviček limonády Juna nebo čehokoli jiného. I jídlo většinou obstarávají černošky s hrnci na chodníku, stejně jako kafe. Jinde tryská voda, takže se tam hrnou desítky lidí s kýbly. A co teprve na tržišti! Ke sto let staré budově Marché de Fer v centru města se slévají proudy lidí. Nepřehledná změť prodavačů a hlavně prodavaček všeho možného se táhne odsud až k přístavu a přesahuje, společně s hal dami odpadků, do všech okolních ulic. Ostatně hned naproti Marché de Fer se asi na dvou - neoznačených! - místech řadí autobusy a nákladní auta, kde se pořád přimačkávají noví a noví cestující. To však jen dokresluje celkový dojem živelného lidského davu, jímž se stěží dá proplést. Haiťanky jsou zkušené prodavačky, dokonce se stěhují i na tržiště některých dalších ostrovů (např. francouzské Malé Antily). Před sebou mívají veliké ošatky a v nich pečlivě, úhledně srovnané zboží: mýdla, šampony, boty, bonbony, žvýkačky, zeleninu, ovoce, slepičí pařáty a hlavy, pečivo, jež často balí ne vždy čistýma rukama přímo před kupcem do pytlíků... Vládne horko, proto si přikrývají hlavy šátky, širokými slamáky nebo přinejmenším novinami, popřípadě igelitovou taškou. Okolo vystavených hromad mouky a rýže, rozsypaných zručně po pytlovině, poletují mouchy. Všude křik, pohyb. Seženete tu ledaccos, ale nevznášejte hygienické požadavky. Vždyť i dál od centra, v samoobsluhách, kde mají potraviny lépe balené, nabízej í občas bílý chleba (dovezený přímo z pekárenské linky) se zelenavou plísní.


VEŘEJNÁ DOPRAVA - MÁVEJTE A HULÁKEJTE!

Haiťané mají především své "tap-tapy". Vůz velikosti osobního auta s ložnou plochou - místo té má "tap-tap" zastřešenou kabinu s podlouhlými sedátky po obou stranách. Uvnitř se tlačí běžně i šestnáct osob, a s těmi, co sedí jiným na klíně nebo napůl stojí a napůl visí vzadu, se sveze i dvacet. Kdo chce vystoupit, zakřičí na řidiče nebo zabuší do stěn plechu. Skutečné stanice mimo konečných neexistují, řidiče lze stavět kdykoli, klidně každých dvacet metrů. Lidé se zvedají až po zastavení, potom jdou platit řidiči - ve městě jednotnou cenu jeden a půl gourdu (nějaké tři koruny). Chcete-li nastoupit, mávejte, hulákejte, dělejte co umíte. Ne vždy se vám povede ho zastavit. Nakolik se pozná, kam který jede, jsem nestačil vyzkoumat.

Sláva "tap-tapů" však spočívá především v jejich vnější výzdobě. Bohatě barevné, zdobné nápisy jsou většinou čerpány z křesťanského světa: Immaculée (Neposkvrněná), Jésus resuscité (Zmrtvýchvstalý Ježíš), La foi de Job (Jobova víra), Psaume 137 (Žalm 137)... Objevují se však i hesla pro nezasvěcené až záhadná: Le dieu la patrie le travail (Bůh vlast práce), Mon reve: Sagesse (Můj sen: Moudrost) atd., ojediněle i nápisy v angličtině: You speek I work... Zbytek "tap-tapu" doplňují neumělé pokusy o vypodobení svatých a jiných tváří, hvězdičky, barevné vzory.

Ve městě lze zastavovat rovněž taxíky nebo osobní vozy. Soukromých aut ale v Haiti moc nejezdí, většinou patří smetánce (v okolí Pétionville někdy i bílé), a ta zase zastavovat nechce. Jednou jsem vlezl na korbičku "pick-upu", který můj černý kamarád zastavil. Když si řidič všiml, že se mu cpe na vůz i běloch, vystoupil, a dalo dost práce otupit jeho nevraživost alespoň natolik, že mě, popřípadě nás oba, nevyhodil. Mimo město lze stop sotva doporučit. Ačkoli - jednou jsem se o to pokusil a svezlo mě pár metrů kolo.

Na delší vzdálenosti jezdí většinou autobusy a tzv. "camionnettes", což znamená zejména velké náklaďáky s lavičkami na korbě, jež je doplněna o jakousi kovovou kostru - stojící se může chytit, a když je plno, dá se po ní vylézt nahoru (stejně jako na střechy autobusů mezi zavazadla). Vždycky je narváno k prasknutí. Kdyby ne, počká se, až bude. U odjezdů, stejně jako na každé zastávce po cestě, opět nechybí houfy prodavačů všeho, od Juny a pytlíků vody, žvýkaček, zmrzliny a pečiva, až po ohmatané knihy všeho druhu, hřebeny, přívěsky, baterky, nebo dokonce velké mačety.


HAITI PESTRÉ

Kdysi zalesněná krajina s kopci olysává. Nikdo tady nikoho nepřesvědčuje, že by bylo třeba zbylé stromy chránit. Dřevěné uhlí je nejlevnější. Poslední zelení v zemi budou za chvíli kaktusy.

Oč chudší a špinavější Haiti je, o to víc se lidé uchylují k tomu, co jim poskytuje určitou naději. Právě proto se v zemi (a v hlavním městě dvojnásob) daří všemožným církvím a sektám. Vedle tradičně silnějších katolických a evangelických církví se zde nesmírně daří například i jehovistům. O vztahu domorodců k víře nejlépe vypovídá způsob, jakým tu zcela přirozeně vplynula do folklóru. Co Haiťan, to malíř. Jméno boží a všech možných svatých lze číst na každém reklamním štítu. Prodejna stavebního materiálu se jmenuje Velký Jehova, pekárna Velikost boží, lékárna Ježíš žije, garáže Syn boží atd. Víra se prožívá hluboce i vesele, speciálně na venkově se pak stále ještě - byť mírně v skrytu - konají obřady "vaudou" (woodoo), které se už však pomalu prolínají s křesťanským světem.

Episkopální katedrála v Port-au-Prince, zvenku obyčejná, se dnes pyšní vnitřní výzdobou. Když se jí na počátku padesátých let ujaly místní hvězdy naivního malířství, čerpající právě z tradic "vaudou", nastaly v církevních kruzích pořádné rozpaky, až pobouření...

Kromě naděje přicházející z jiného světa je ovšem potřeba i nějaké té přízemní. Jaký div, že Haiťané sázejí. V každé ulici stojí alespoň jedna Bank - zdejší loterie. A aby tam nestála tak sama (obchodů tu moc není, vše se prodává v ulicích), vedle ní se vždy objeví nějaká ta lékárna. I to je haitský folklór.

Při tom všem se zdá, že nízkou životní úroveň vynahrazuje hravost a fantazie. Nejde tu už pouze o barvy nápisů, mimochodem - s hojnými pravopisnými chybami. Ačkoli, chybami - z hlediska francouzštiny jistě, z hlediska kreolštiny, která nemá pravidel, možná o chyby nejde, třebaže negramotnost v zemi doposud hraje značnou roli.

Haitské umění proslulo svými naivními malíři a stalo se díky nim skutečným pojmem i inspirací pro celou Latinskou Ameriku (jeho patrný vliv lze odkrýt např. u Kubánce Wilfreda Lame či Kolumbijce Fernanda Botera). Jakkoli někteří tvůrci získali v době, kdy haitské malířství proráželo do světa (hlavně kolem poloviny tohoto století) značnou slávu (Rigaud Benoit, Wilson Bigaud, André Pierre), nutno vidět, že naivní obrazy jsou v Haiti opravdu daleko víc všelidovým uměním než záležitostí několika osobností. Totéž, co o malbě, platí rovněž o tradičním kovotepectví, různých nástěnných kovových plastikách či sochách, často malovaných, s bohatou symbolikou.

Žel, věhlas haitské výtvarné umění výrazně poškodil, stalo se velkou "dojnou krávou", vyrábí se hromadně a pro obchod, jako suvenýry. Lidovosti se zneužilo a umělé kopie neumělých, leč upřímných originálů zaplavují prodejní galerie nejen tady, ale i na okolních ostrovech.

Fantazie Haiťanů se projevuje i v literatuře. Jako tryskající fontána smyslovosti a smyslnosti působí třeba romány Reného Depestrea, nejznámějšího haitského spisovatele, žijícího dnes ovšem ve Francii. Ve svém románu "Hadriana ve všech mých snech" napsal příznačnou větu: "Číhal jsem na nějakou zvláštní událost, která by mou inteligenci přivedla na stopu každodenního surrealismu."

Mohlo by se zdát, že Haiťané vedou šedivý život. Pod povrchem však můžete, ke svému překvapení, odhalit čirou poezii.


CO BY DNES ZVOLAL KOLUMBUS?

Když sem prvně připlul Kolumbus, zvolal prý uchvácen nádherou místa: "Es una maravilla!" (To je zázrak!) Honosnost pozdějšího jména opravdu podle všeho neodporovala skutečnosti.

"Nejkrásnější záliv na světě, hned po Riu, Hong-Kongu, Haiphongu, Paopau a Neapolském zálivu. Město je tak krásné, že thermidorián Bilaud-Varennen sem utekl v roce 1816, neboť chtěl žít a zemřít raději zde, i přes Napoleonovu velkodušnost a půvab Paříže," rozplývá se nekritickým nadšením Maurice Bitter ve své knížce o Haiti.

Do některých měst by se člověk vracet nemusel. Řekl bych, že k nim haitská metropole patří. Co by zvolal Kolumbus dnes? Jenom, že tudy každý cestovatel nutně projet musí. Co hůř, musí se do hlavního města znovu a znovu vracet - všechny cesty tady končí nebo začínají. Od hranic z východu, ze severu i z jihu. Od moře i letecky. Vracím se taky.

Přelidněnost, bída, a hlavně špína. Port-au-Prince vypadá jako obrovské smetiště, ulice se podobají šedivým stokám, a koryta, v nichž snad někdy tekly řeky, nahrazují žumpu - pomyje v nich netečou, nýbrž stojí, a tyčí se z nich haldy odpadků. Nic na tom, že hned o několik kroků dál nabízí prodavačka ovoce, nejspíš nemytá nedozrálá manga. Nadšením se netají tuční bezelstní vepři, ve stojaté tekutině slastně ponoření až po uši. Čím se krmí oni a pobíhající drůbež, se neptejte. Vy se pravděpodobně budete krmit jimi, maso zde servírují všude, na chodnících... Nejvíce ty nejodpudivější části.

Také v jinak půvabném městečku Jacmell na jižním pobřeží tlejí odpadky a pobíhají tu a tam krysy, avšak Port-au-Prince má nepochybné prvenství. Dokonce i kanály tu zívají bez poklopů do ulic. Když prý nastanou deště, zůstávají Haiťané zalezlí. Mírně nakloněným Port-au-Prince stékají všechny ty páchnoucí splašky, už takhle rozlezlé všude. Stojí za to nebrat si sandály, suchou nohou tohle město neprojdete.

Mějte na paměti i to, že jde o zemi s vysokým procentem AIDS. A vůbec, buďte ve střehu - pánové močí kdekoli, dámy ne tak okatě, pro bacily všeho druhu není třeba chodit daleko. Nebo spíš - přestaňte být "cimprlich".

Vzdal jsem to. Na konci pobytu jsem začal - s přemáháním - házet smetí na zem i já. Neboť jeden z rozdílů mezi Dominikánskou republikou a Haiti vězí také v tom, že v Haiti nepotkáte kontejner ani odpadkový koš. Vlastně ano, na jeden jsem narazil, přímo u Muzea umění (druhá nejdůležitější výstavní síň, příliš skromná obsahem). Visel nad zemí, postrádal dno, a nad ním vyzývala vlastenecká tabulka: "Udržujte Port-au-Prince čistý". A vskutku. Pod košem a v jeho bezprostředním okolí se nikdo neodvážil odhodit ani tu chlupatou pecku od manga.
 
Únor 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group