ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NÁVRAT NA MĚSÍČNÍ POHOŘÍ

Když jsme tudy před dvěma lety na expedici Živá Afrika poprvé přejížděli ze Zairu, byl pro nás pohled na novou neznámou Afriku pod námi na východní straně pohoří příjemným šokem. Končily týdny probíjení se autem močály, končil dlouhodobý pobyt v bahně.

 


Bujná vegetace pokrývající pohoří

 

RUWENZORI ­ MĚSÍČNÍ POHOŘÍ

O bájném "Měsíčním pohoří" kolovaly legendy od dávnověku. Již Ptolemaios ve druhém století našeho letopočtu píše o "Horách měsíce", ležících někde v samém srdci Afriky. Zde se má rodit otec vod, řeka Nil, i všechny ostatní africké veletoky. Ale až největší skotský cestovatel, lékař a misionář David Livingstone, který prožil v Africe celkem 32 let, jako první konečně poodhalil roušku tajemství, které skrývalo nitro černé Afriky. Livingstone objevil v roce 1855 Viktoriiny vodopády na řece Zambezi a v letech 1866­67 usilovně pátral po pramenech Nilu. Spatřit samotné "Mountain of the Moon" ­ "Měsíční pohoří" ­ se mu však nepodařilo. Sir Stanley se při své dobrodružné pouti k pramenům Nilu v roce 1876 přiblížil k "Modrým horám". O dvanáct let později, v roce 1888 se Stanley stal prvním cizincem, který spatřil na vlastní oči bájné "Měsíční pohoří". Prý tentokrát dlouho považoval vrcholky hor pouze za klam, vytvořený nakupením mraků. Stálost "přeludu" na jednom místě jej definitivně přesvědčila, že je u cíle. Ale až naše dvacáté století dovolilo skutečně nahlédnout do samotných hor. V roce 1906 Duke of the Abruzzi, věhlasný italský horolezec, se stal prvním člověkem, který odkryl světu opravdovou tvář tajemných hor. Velkoryse pojatá expedice, čítající přes 400 členů, byla tehdy početnější než obyvatelé městeček na míle daleko. Místní domorodci nazývají pohoří "Ruwenzori". Ve volném překladu to znamená "Hory, kde se rodí déšť".

ZAPLACENÉ HORY

Obtíže naznačil již střet našeho autobusu s Toyotou v džungli. To, že všichni přežili, oslavili někteří z pasažérů domácí banánovicí z nejbližší chýše, takže při dalším pokračování v jíždě pospávali na podlaze autobusu.

V Ugandě, která je se svými cenami obvykle vyšponovaná hodně vysoko, stál litr kvalitní banánovice z džungle méně než dolar (proto také všichni banánovému opojení lehce podlehli). Extrémně opačným případem jsou permity, vstupní povolení do hor. Nejen v Ugandě, ale i v ostatních atraktivních horských masivech Afriky se právě hory stávají ideálním prostředkem k finančnímu ždímání přijíždějících turistů. Za nejvyšší africkou horu Kilimandžáro turisté běžně platí 500 dolarů, za druhou nejvyšší Mt. Keňu se platí mezi 200­500 dolarů. Kruté poplatky jsou vyžadovány i na nižších zajímavých afrických horách. Hlavní potíž bývá v tom, že se obvykle nelze poprat s horou samostatně. Nedá se tu oprostit od vnucovaného servisu a průvodcovského zajištění. Jak všude u všech bran zdůrazňují, dělají to v zájmu vašeho pohodlí a bezpečí. Pro výstup je třeba brát s sebou nejen nosiče, ale i průvodce. Ten musí mít navíc svého vlastního průvodce. Celou tuto sestavičku má platit pochopitelně turista. On je přece tím, kdo z rozmaru leze po horách. Navíc každý bílý je v myslích afrických obyvatel chorobně bohatý. V tomto názoru Afričany úspěšně utvrzují americké reklamy a videa.

My jsme se v podhorském ugandském Fort Portalu definitivně utvrdili v tom, že se nebudeme pouštět do žádných aktivit s místními horskými specialisty a pro začátek zkusíme jenom přeběhnout přes hřeben na jeho severním okraji z východu na západ.

NAHÉ DIVADLO

Raději vzhůru do hor. Hodně vysoko při stoupání nás stále obklopuje "plantain" ­ planý banánovník s nízkým kmenem a širokými listy. Dřeň kmene se primitivně strouhá a vytváří se z ní místní hlavní pokrm "matoke". Sám "matoke" dokáži pojíst, kamarádův žaludek však místní specialitu nekompromisně odmítá.

V nejvyšším bodě sedélka je strom, na který místní domorodci váží šlahouny rostlin a pruhy kůry stromů. Prý kvůli duchům džungle, aby je bez obtíží nechali ve zdraví dojít do cíle na druhé straně. Procházíme pod klenbami mohutných horských bambusů a začíná opravdový tobogán klesání na druhou stranu. Dolů spíše kloužeme a sesouváme se. Kilometr a půl převýšení na blátivé "šikmé ploše" s občasnými zastávkami u domorodých chýší, často připomínající včelí úly. Naši ukrutnou žízeň si netroufáme zatím hasit vodou, zachraňují nás ještě nezralé zelené okolní plody. Navzájem se ubezpečujeme, že trpká chuť je na opravdovou žízeň to nejlepší. U prvního z potoků už zase téměř v podhůří dole se vysvlékáme a žíznivě pohazujeme svými těly do koryta potoka. Vyrušeni jsme náhle ženami, které sem dorazily za vodou s nádobami na hlavách. Opouštíme vodní lázeň a spěšně se oblékáme. Jejich pohledy zcela nezastřeně směřují na naše nejbělejší místa. Již oblečeni se smíchem sledujeme, jak "naše" ženy nově příchozím zapáleně líčí, co měly možnost vidět, a svými malíčky ohnutými dolů stále dokola znázorňují, co ještě před chvílí viděly.

BOLESTIVÁ JÍZDA

Dostat se zpět do našeho výchozího místa Port Fortalu vyžaduje objet celý zbytek horského hřebene. Ne každý si může dovolit zaplatit astronomickou částku za džíp, my u sebe potřebný "obolus" máme a tak za svítání společně s mnoha dalšími toužebně vyčkáváme příjezdu džípu. To, co přijelo, by neprošlo ani tou nejopilejší policejní kontrolou. Pick up už má na své korbičce přeplněno, stále však na nás nalehávají další vrstvy. Počítám spolujezdce do 26, pak už ztrácím přehled. Je neuvěřitelné, co s námi i v tomto počtu šofér dokáže. Kola auta mizejí ve stále hlubších bahnitých nástrahách. Zatím se nám daří unikat z pastí. Na každé noze mi stojí několik dalších pasažérů: o prostor je třeba se podělit. Mnohem horší je způsob držení. Já svírám někoho za ramena, ten se drží někoho před ním kolem pasu, a ten se snad pevně drží něčeho pevného z automobilu. Podobně pokračuje i řetěz za mnou, i já jsem držen. Nejpodstatnější je pochopitelně ten první. Raději nedomýšlet, co kdyby se některý ze článků řetězce pustil.

"Matatu" se nazývá v Africe vůz, automobil, minimubus, kára či cokoliv jiného, kde lidé za jízdy různě visí, chytaje se ostatních pasažérů. Zažil jsem už různá "matatu", toto je zcela určitě to nejhorší. Kdybychom nevěděli, že další "vůz" pojede nejdříve zítra, okamžitě vystupujeme. Je zbytečné se zamýšlet nad místní neuvěřitelně tragickou nehodovostí. Četl jsem dokonce, že každé třetí vozidlo nedosáhne cíle.Projíždíme územím Pygmejů, lidských trpaslíků džungle, míjíme fantastické přírodní útvary, mění se kolem vegetace. Nejsem však schopen nic z toho vnímat. Jen se zoufale a křečovitě držet. Doslova melu z posledního. Proboha, jak to ostatní kolem mohou vydržet. Přichází chvíle, kdy ze mne nějak nezadržitelně a automaticky vypadává "Stop, pleas!" Nedokázal jsem tomu zabránit. Údy mám naprosto nefunkční, z "matatu" mne spíše sundávají. Dále odjíždějí bez nás. Nadšeně nám mávají. Bodejť by ne, zbavili se dvou pasažérů. Raději zůstat v džungli, než bídně zahynout na korbě vraku.

DO HOR

Díky krvavému režimu krutovládce Idi Amina si Uganda udržela po dlouhá léta svoji izolovanost. Až v poslední době se sem začínají vydávat turisté. Počet návštěvníků celé rezervace "Ruwenzori" je ale za rok menší, než počet turistů na Kilimandžáru za jediný den. I díky této dlouholeté izolaci je možné ve spodní části parku potkat s dávkou štěstí slona či buvola. A při dávce smůly je možné narazit na levharta ještě ve výšce 4 km. Hluční šimpanzi, modré opice či zvláštní druh opice ruwenzorský Colobus jsou zde hojně rozšířené. Dosud zde není žádný zákon na ochranu zvířat, takže lovci mohou v okrajových částech pořádat lovecké orgie. I když věhlasný Idi Amin se svými ozbrojenci Ugandu od zvěře pěkně "očistili".

O tom všem se bavíme při našem prvním noclehu ve výšce našeho Gerlachu. I druhý den jsem stejně nepoučitelný a zase šlapu jenom v kraťasech. Nohy mám o trny do krve poškrábané. Banánovníky, horské bambusy jsme již dávno nechali pod sebou. Směrujeme si to nyní neuvěřitelně krásnou hustou clonou džungle. Ze stromů visí chomáče mechů, parazitující rostliny vytvářejí nejbizarnější spletence. I orchideje jsou zde výrazně větší. V opojení z pohádkové podívané kolem se houpeme na liánách jako Tarzani.

LEDOVÉ SRDCE TROPICKÉ AFRIKY

Křišťálově čistá voda potoků, vodopády, skály a skalky se střídají se všudypřítomným blátem. Bláto se stává nejmocnějším bojovníkem proti horským vetřelcům. Je skutečně znát, že jsme se správně trefili do období dešťů. Definitivně se utvrzuji v tom, že naši dva tmaví kamarádi jsou zde opravdu neocenitelnými pomocníky ­ kdyby nic jiného, znají cestu. Navíc nesou dřevěné uhlí, ze kterého pravidelně děláme ohně. Ve stálém mokru a sušení mokrých kalhot je oheň i malým zázrakem. Z pravé části našeho okruhu je nejobtížnější a nejhezčí zároveň zdolávání úseku kolem jezera Bujuku. Vysoko nad námi se našemu zoufalému počínání vysmívá Margherita ­ zatímco nahoře je bílo, my jsme od hlavy k patě hnědí. Za pomoci dlouhých holí a klacků se zvolna suneme bahnem. Žofré udává směr, my se "bahníme" za ním.

Nepříjemný déšť se mění v drobné sněžení. Ve studené vlhké noci toho moc nenaspíme, spíše se připravujeme na časný noční start.

Vyrážíme do chladu končící noci. V kvalitních pohorách je stoupání ledovcem jiné kafe. Pevně doufáme, že cesta k vrcholu nebude obtížná orientačně. Jsme zde sami, informací o vrcholovém úseku jsme moc nezískali. Střídavě stoupáme a klesáme. Křižujeme i dráhy menších lavin a modlíme se, aby se některá neurvala právě v naší přítomnosti. Ledovcové útvary kolem připomínají všechno možné, jenom ne rovníkovou Afriku. Počáteční pocitová nejistota je vytlačována pohodou a uspokojením z klidně probíhajícího stoupání. Už je jasné, kde je ten správný vrchol a kudy na něj. Zdá se, že Margherita už nám neunikne.
Jen zkusí ještě trošku zazlobit silnějším větrem, ale to už pod finálním skalnatým výstupem odkládáme i cepíny. Vrcholový lezecký úsek je mnohem snadnější, než vypadal zdola. Jsme nahoře.Všude kolem pod námi jsou sněhové závěje, ledovce a ledopády. Ledová tropická Afrika. A jsme přímo v jejím srdci. Ve větru se ztrácí náš chlapecký pokřik na pět a my začínáme sestupovat.Vyhráno máme ale až ve chvíli, kdy slezeme z mokrých a klouzavých skal, probrodíme se nesčetnými potoky a je vyslyšena naše modlitba, aby nám rozvodněné říčky neodřízly ústupovou cestu. U řeky Mubuku už se není čeho obávat.
 
Březen 2007

Ale na "Ruwenzori" jsme se tenkrát při našem výšlapu příliš vysoko nedostali. Šest drsnějších chlapíků s puškami nás "z hory" záhy vyvedlo. Nyní se k horám přibližuji znovu, a o to více se třesu na dobrodružné poznávání nejdivočejších a nejkrásnějších koutů planety. Jak dopadneme tentokrát?
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group