ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UGANDA VSTÁVAJÍCÍ Z PRACHU

Vypleněná země, 300 000 mrtvých, 40 000 vystěhovaných, popravy bez soudu, bezuzdé vraždění, válka... takové byly důsledky nedlouhé vlády jednoho z největších afrických diktátorů, Idi Amina. Mezi rokem 1971, kdy se pučem dostal k moci, a rokem 1979 zničil nejnádhernější africkou zemi. Týraná země si nestačila ani vydýchnout, když se po její půdě přehnala "osvobozovací" tanzanská armáda, jejímž prvním činem bylo vyplenění hlavního města. Diktátor pak vystřídal diktátora a masový terorismus tří neukázněných a většinou neplacených "armád" prodloužil utrpení kdysi pohádkové země. Občanské války jí zmítaly donedávna, až v roce 1990 vláda podepsala mírovou smlouvu s povstaleckým hnutím. Od té doby se může země pyšnit jedním z nejdemokratičtějších systémů v Africe. Vítá nás?


Hranice je rozžhavená, "ofis" plná lidí, kteří chtějí tam nebo zpět, uniformy celníků jsou načervenalé od všudypřítomného prachu a děti nám předvádějí jednoduché hračky. Jako jediné se v africkém poledni dokáží pohybovat rychle. Drátěná vrata se po nekonečném dohadování otevírají a stařeček autobus se s funěním dává do pohybu. Klaksonem radostně zvěstuje, že "jede", Uganďané posedávají před svými hliněnými domy a těší se ze stínu banánovníků, vesnice střídá vesnici a tabule u cesty upozorňují na místa, kde lze zakoupit kondomy.

KAMPALA - MĚSTO ZMRZAČENÝCH

Kampala je hlavním městem země, která zná občanské války a teror lépe než demokracii, o níž se nyní snaží. "No change" - hlásají otrhané a vybledlé plakáty, které tu zbyly z posledních voleb, díky jimž se do čela Ugandy opět dostal současný prezident Yoweri Museveni. Po komplikované cestě k nezávislosti na Velké Británii, po převratech, totalitním režimu a bojích s okolními zeměmi k němu obyvatelé vzhlížejí s nadějí na klidných následujících několik let. Dál do budoucnosti se nikdo neopovažuje podívat. Museveni je jako prezident velmi oblíbený a ve světě velice dobře hodnocený. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že Uganda dostala od Světové banky příslib vysokého úvěru na obnovu zničené země. Díky současnému prezidentovi se o zemi také začínají zajímat zahraniční investoři. Museveniho obrovským přínosem byly totiž skutečně svobodné a čestné volby, ve kterých i opozice dostala nejen stejný čas a prostor ve sdělovacích prostředcích, ale i stejný počet terénních vozů na předvolební kampaň. Kromě Museveniho je prý ale ve hře ještě jedno eso.

Stojíme na pahorku, jednom z mnoha kampalských. Vévodí mu vysoká kuželovitá stavba připomínající obří chýši. Je to bývalý bugandský královský palác, postavený v roce 1882. Dnešní Uganda vznikla spojením čtyř království, z nichž největší a nejvýznamnější mělo jméno Buganda. Po tomto království nese dnes jméno celá země. (Uganda a Buganda vlastně znamená totéž, tedy území nebo říši Gandů, kteří mluví jazykem Luganda, tedy gandsky. Ovšem s příchodem Angličanů, které doprovázeli průvodci a nosiči z východoafrického pobřeží hovořící svahilsky, se název změnil na Uganda, neboť ve svahilštině musí mít názvy území vždy předponu "u".)

Zevnitř je královský palác překvapivě prostorný a velmi prostým způsobem velkolepý. Osmatřicet kruhů na střeše znázorňuje počet etnických skupin v Ugandě. Uvnitř stále hoří oheň - prý symbol života. O něj a o palác se starají čtyři žijící ženy posledního krále, který nyní přebývá v Anglii. Žen ovšem měli králové nepoměrně více, o čemž svědčí množství malých chýší, v půlkruhu obepínajících palác. V nich žilo až osmdesát královských manželek. Králové jsou pohřbeni v zadní části paláce a oštěpy, připomínající oltář, jsou symboly jednotlivých vládců.

První král, Mutesa I. (1860-1884) pozval do země misionáře, rozvinul obchod s Arábií a vytvořil pravidelnou armádu. Druhý král byl brzy poslán do vyhnanství a jeho syn vládl pod vedením tří regentů již od jednoho roku života. Studoval v Anglii a honosil se britskými válečnými řády z první světové války. Čtvrtý král se stal prvním ugandským prezidentem, než byl svržen tehdejším ministerským předsedou Obotem. Odešel do Anglie, kde v roce 1969 zemřel. Teprve v roce 1988 byly jeho ostatky převezeny sem, do královského paláce, který nyní zeje prázdnotou. Házíme drobné mince do čtyř misek čtyř žen nepřítomného krále, ale promluvit s nimi se nám nepodaří. Až drobná černoška prodávající nedaleko suvenýry nám konspirativně prozradí:

"Král, který žije v Anglii, je mladý. Je mu dvačtyřicet let a vrátí se sem. Opravdu, tady tomu spousta lidí věří a pracuje pro něj..." Klidně tomu věřím, vždyť kdo může říci, co se bude dít v zemi za pět let.

Ale pryč z královských výšin. Dnešní Kampala žije přece jenom něčím jiným. Ve městě jsou tři ulice, na nichž se soustřeďuje vše moderní, co v Kampale je - stojí tu Hilton, kanceláře British Airways, obchody s luxusním zbožím. Ovšem všudypřítomní ptáci marabu svými zahnutými zobáky ukazují na srdce Kampaly - down-town. Tam je přeplněné "autobusové nádraží", obrovská tržnice, barevný rej lidiček, kteří vychvalují své zboží, hádají se, smějí se a pláčou. Postávají tu, sedí a leží žebráci, jichž je tu spousta, ale určitě ne více, než mrzáků. Bez rukou, bez nohou, s těly, jimž chybí všechny končetiny. Živé pomníky všeho zlého, co zemi potkalo. Míjím ležícího chlapce, který je snad ještě živý, ale po jehož těle už lezou brouci a mouchy. Zakopává o něj nevidomá žena. Nikdo si toho nevšímá.

V podvečer jsou úzké prašné uličky Kampaly ještě plnější než přes den. Posedává se před hospodami, na židlích, lavicích, dřevěných bednách... Putující prodavači horečnatě stupňují svou aktvitu. Sedíme před jednou nálevnou a kolem nás již potřetí projde matrace, zpod které slyšíme stále stejná slova. Mladičký prodavač ani není vidět. Je teplý, mírumilovný kampalský večer... když se těsně vedle nás strhne hospodská rvačka. Od vedlejšího stolku se zvedá člověk v roztrhaných džínách a utíká. Jeho pronásledovatel s očima podlitýma krví ho stíhá. Je vidět jenom bělmo jeho vztekem rozpálených očí, když si všimne, že židle vedle nás je volná. Na vteřinu se zastaví, směrem k nám prohodí "sorry", vezme židli a dál utíká zabíjet. Dostihne svou oběť téměř okamžitě. Až za chvíli jsou slyšet výstřely, vypálené z pušky samozvaným ochráncem pořádku. Diváci, v půlkruhu sledující průběh rvačky, se střelbou nenechají zneklidnit, jen první řada zalehne na zem. Na krátkou dobu je klid, zanedlouho ale rvačka a střelba pokračují. Přece jenom se nám nelíbí, sedět tři metry od létajících kulek, tak se dáváme na ústup. Všimne si toho děcko dvanácti až třináctileté a dá se do smíchu.

"To je to tak veselé?" ptám se zaraženě.

"No, to víš že je..." odvětí bezchybnou angličtinou africké dítě a pokračuje ve sledování pravděpodobně každodenního představení.

Není možné tvrdit, že by v Ugandě vládlo násilí, protože vláda skutečně vynakládá značné prostředky na zajištění bezpečí a klidu v zemi. Avšak nedávná minulost, značně krvavá, přece jenom nese své plody.

IDI AMIN A TI DRUZÍ

Nástup generála Idi Amina byl rychlý a násilný. Jeho předchůdce, poněkud neschopný profesionální politik Milton Obote, si svůj pád připravil do značné míry sám. Uganda získala nezávislost v roce 1962 a o rok později byla vyhlášena republika v čele s prezidentem - králem Mutesou II. Ministerským předsedou byl právě Milton Obote, který v roce 1966 pověřil svého generála Amina, aby vzal útokem palác bývalého bugandského krále a vyhnal jej násilím. Za své přitom vzala i ústava, čehož o pět let později využil Amin k násilnému svržení Oboteho vlády a nastolení vlády vojenské. Obote uprchl ke svému příteli, tanzanskému prezidentovi, a ponechal zemi napospas diktátoru Aminovi a jeho vojákům.

Amin měl pověst velmi krutého a tvrdého vojáka. Byl synem lugbarské čarodějky a v šestnácti letech se stal muslimem. Jako chlapec se dal naverbovat ke Královské africké pěchotě a posléze byl povýšen na důstojníka, přestože neměl vzdělání. Brzy se stal neblaze proslulým svým tvrdým postupem proti zlodějům dobytka. Je o něm známo, že zavraždil domorodce kmene Pokot a zanechal jejich mrtvoly napospas hyenám, vymáhal informace od kmene Karamajog pod pohrůžkou uříznutí penisu mačetou a osmi domorodcům skutečně genitál usekl. Jeho dalšími známými oběťmi bylo dvanáct turkanských vesničanů. Tehdy ho mohl Obote jako masového vraha potrestat, avšak neudělal to a o několik let později se Amin stal jediným vládcem Ugandy. Jeho režim byl rasistický. Od začátku pracoval v zájmu muslimů (ti tvoří v Ugandě jen 5 % obyvatelstva) a Arabů a několik týdnů po převzetí moci zahájil masakrování kmene Langiů a Acholiů. Nato vyhnal ze země Asiaty a v roce 1972 začalo skutečné plenění země. Způsob vlády dobře ilustruje zákon z března roku 1972: "Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespokojenci, smí tyto osoby postřílet." K mrtvým brzy patřili všichni veřejní činitelé, kteří Amina nějakým způsobem kritizovali nebo se mu stavěli na odpor - například arcibiskupa Janan Luwuma umlátil vlastníma rukama. Často se zúčastňoval zvěrstev soukromé povahy - jednu svou manželku zabil a rozsekal podle obrazů z anatomického atlasu, svého syna zabil a snědl jeho srdce, protože mu to doporučil kouzelník. Zcela jistě byl Idi Amin kanibal, který přechovával lidské orgány v lednici.

Země v té době neměla tradiční policii, ale soupeřící bezpečnostní složky. Amin osobně vytvořil veřejnou bezpečnost, vojenskou policii a tajnou službu zvanou Státní výzkumné středisko. To bylo vedeno palestinskými a libyjskými poradci, kteří byli většinou vyškoleni v Sovětském svazu. Zabíjelo se tam železnou palicí a středisko bylo tunelem spojeno s Aminovou vilou, kam se obvykle zvaly na koktejl budoucí oběti. Ve středisku se také každý den v pravidelnou hodinu odbývalo bití vězňů. Výsledkem této hrůzovlády bylo 300 000 mrtvých.

Mezitím kolem sebe v sousední Tanzánii soustřeďoval Milton Obote exulanty, z nichž postupně vytvořil Frontu národního osvobození, s pomocí které byl Amin roku 1979 svržen. Hlavní zásluhu na ukončení teroristické vlády má ale tanzanská armáda, která do Ugandy vtrhla poté, co Amin Tanzánii napadl. Cizí vojska si ale nepočínala nijak v rukavičkách a navíc se zdevastovaná a zmatená země dostala do nekonečného kolotoče občanské války. O deset let později (1980) zmanipuloval Milton Obote volby a stal se prezidentem, ovšem země se dál zmítala ve zničující válce. Bujelo nepřátelství mezi jednotlivými etnickými skupinami, vedla se partyzánská válka proti vládě. Umírali další a další lidé.

Jedním z vůdců partyzánských skupin byl i současný prezident Yoweri Museveni. V roce 1986 vstoupil se svými oddíly do Kampaly a byl okamžitě všemi uznán jako právoplatný prezident. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba, neboť Museveni skutečně zavedl v zemi pořádek a důsledně uplatňoval politiku národního usmíření.

VŠECHNA MÍSTA NA "K"

Čert ví, jak se tahle vesnice jmenuje, tabule místo zeměpisného údaje zase hlásá, že je možné zakoupit tu prezervativy. Uganda má totiž jeden smutný primát - největší zamořenost AIDS v Africe. Počátkem roku 1994 bylo infikováno virem HIV 1,5 mil. obyvatel, z toho 55 % žen. Nemoc si do té doby vyžádala 411 000 lidských životů a do roku 1998 se předpokládá 880 000 obětí. Ovšem toto prvenství je relativní, neboť jako v mnoha ostatních ohledech ugandská vláda i tady vsadila na poctivost a čísla nemocných a nakažených na rozdíl od ostatních zemí zveřejňuje v jejich hrůzné pravdivosti. Uganďané se také snaží s AIDS bojovat a prevenci věnují hodně úsilí. Kromě propagace kondomů - i v nejzapadlejších krčmách visí plakáty zobrazující dva mladé rozesmáté černochy, kteří se drží za ruce a nad nimiž místo svatozáře září prezervativy - je nejoblíbenějším způsobem osvěty divadlo. Pochopitelně věnující se otázce bezpečného sexu. Jenom v Kampale je okolo dvou set amatérských divadelních souborů.

Zpozorním u nápisu Kabale. Je to veliké město, neboť tu stojí nemocnice. Mají tu také dva hotely, prodejnu firmy Baťa (stejně ale Uganďané dávají většinou přednost ťapkám vyrobeným z pneumatik), krámek se suvenýry a samoobsluhu (!) - na další narazíme až v hlavním městě. V samoobsluze bezcílně bloumám a přemýšlím, zda si mám koupit rybičky v konzervě. Kromě nich se tu dají pořídit ještě plastové nádoby, které jsou nejžádanějším africkým obchodním artiklem. Čilý obchodní ruch panuje pochopitelně až na tržnici, která je k nerozeznání od tržnic všude na světě - snad jen ananasy a oříšky signalizují, že jsme na černém kontinentě. Tržnice je zahalena štiplavým dýmem, stoupajícím z nedalekého smetiště. S požitkem se v něm hrabou kluci v krátkých roztrhaných kalhotech.

"Matatu, matatu" - mezi tisícihlasým pestrobarevným chórem obchodníků a cestujících, mezi rykem motorů a ječením klaksonů jasně rozeznávám tato dvě slova, která jsou klíčová pro dopravu v této hornaté části země. Matatu je místní název pro pick-up, který je cosi jako veřejná doprava. Vyjíždí každý den po obědě z Kabale do Kisora (a také odjinud jinam) a po cestě přibírá tolik cestujících, kolik se jich vejde. Na maličkou korbičku navážeme naše batohy, místní přidají pár trsů banánů a auto je na první pohled plné. Ovšem teprve nyní se začíná nastupovat. První si doprostřed korby lehá matka s malým dítětem u prsu. Vedle leží její na smrt nemocný dvanáctiletý syn. Všichni se je snažíme nezavalit, ale nějak se těch dvacet lidí musí vejít...

Před sebou máme sedmdesátikilometrovou cestu do pohraničního městečka Kisora. Prvních pět pasažérů stojí a drží se řidičovy kabiny, ostatní se drží jich. V zatáčkách se drží všichni všech a těch zatáček je na úzké hrbolaté cestě nespočetně - přejíždíme totiž sedlo ve výšce zhruba 2500 m n. m. Pod námi je nekonečné množství sopečných pahorků, na nichž jsou přilepeny domky a jejichž strmé stráně jsou obdělány. Lesklá světlá plocha v dálce není velké jezero, ale bílé plachty stanů rwandského utečeneckého tábora. Dítě na korbě matatu začíná plakat a matka mu znovu nabízí prs, který slouží jako dudlík. Chlapec na podlaze těžce dýchá a na rtech se mu tvoří bílozelená pěna. Trs banánů, na kterém sedím, mě silně tlačí do zadku. Raději vstávám a na jedné noze v těsném objetí s mladým černochem se spolu s pick-upem řítím do údolí.

V době, kdy Uganda byla britskou kolonií, měla poměrně slušnou silniční síť a především slavnou železnici, spojující keňskou Mombasu s Ugandou. Když Ugandu v roce 1908 navštívil Churchill jako náměstek ministra pro kolonie, napsal: "Uganda je pohádka. Místo po fazolovém stonku šplháte po železnici a nahoře je báječný nový svět."

Uganda byla předmětem sporů mezi koloniálními mocnostmi, neboť byla považována za nejbohatší africkou zemi. Nakonec své nároky nejdůrazněji uplatňovali Angličané a roku 1890 zíslala tzv. helgolandskou smlouvou Ugandu Velká Británie. Uganda se stala součástí Britské východní Afriky a vzkvétala prakticky až do doby, kdy získala nezávislost. Jako řada dalších afrických diktátorů, i Idi Amin bezmála zničil dopravní síť, která mu pravděpodobně znemožňovala absolutní kontrolu nad obyvatelstvem. Proto se nyní kodrcáme po rozbitém pruhu země, který představuje cestu. Ani v dalších dnech to nebude o mnoho lepší, i když na hlavních tazích přece jenom zbývají části asfaltky.

Kisoro. Centrem nevelkého městečka u hranic se Rwandou je park, v němž horský vítr prohání odpadky. Nad Kisorem se sbírají bouřkové mraky a vzduch je neuvěřitelně svěží. I nemocný chlapec se trochu probouzí a na tenkých, nejistých nohou se potácí domů. Hustý horský prales téměř čtyři tisíce vysokých sopek v okolí je domovem stříbrošedých horských goril, které se jinde na světě nevyskytují. Proto se řada vesničanů živí jako horští průvodci. Ostatní pracují na svých políčkách, která obdělávají i na prudkých svazích. Oblíbenou živností je holičství. V malém Kisoru je řada salonů "of beauty" a ti méně majetní provozují holičské a kadeřnické služby v parku. Na stromě zavěšené zrcátko, pod ním židle a místo stropu vysoké nebe. Husté kudrnaté vlasy padají do trávy a mísí se s ostatními odpadky. Romantický obrázek má jen jednu vadu - černí kadeřníci se odmítají nechat vyfotit.

NENÍ HRANICE JAKO HRANICE

Ta ugandsko-rwandská je neklidná, stejně jako ugandsko-zairská. Obě dvě se stýkají na vrcholu sopky Sabinio, neboli Zuby starého muže. Zuby jsou tři. Ten nejvyšší se vypíná se do výšky 3645 metrů nad mořem a díky mezinárodní situaci musíme mít s sebou ozbrojené průvodce. Pocit bezpečí se rychle stává relativním při pohledu na "ozbrojence" v holínkách, kteří se o hlaveň samopalu opírají jako o hůl a co chvíli na nás míří. Sopky jsou již dávno vyhaslé, o pocit dobrodružství se nám nakonec postará pěkná bouřka s kroupama, které nás nemilostrdně bijí do holých nohou. Na prvním vrcholu si jeden z "horských vůdců" sedá a nenápadně s námi nepokračuje. Jeho kolega nám jednoduchou angličtinou vysvětluje: "On není tak silný, aby mohl jít dál."

Průvodců je jenom v Kisoru asi pětatřicet a o živobytí mají slušně postaráno. Tři týdny pracují a týden mají volno. Příjemné zaměstnání se jeví poněkud jinak ve světle toho, že se pohybují na hranici poněkud horké.

I tahle hranice se ale dá přejít. Rwandsko-ugandská celnice je malý barák, řada samopalníků a dřevěná závora. Teprve při cestě z Rwandy do Ugandy poznáváme, jak nepřekonatelná je jedna primitivní závora uprostřed neklidného kontinentu. Teď je ale slunečné ráno, rwandští emigranti stojí velmi ukázněně ve frontě, kterou by neproklouzla ani myš. Matky s dětmi, mladíci, starci - ti všichni si spořádaně dýchají na záda. Jejich cílem je Uganda - země zaslíbená. O dva dny později si přečteme v novinách, že její severní pohraničí je právě bombardováno.

Místní si však nepřestávají pochvalovat, jaký to že je v zemi klid a mír. Bombardování severní části země se jich netýká, neboť "to není problém Ugandy, ale Súdánu".

Není to ovšem tak úplně pravda. Zčásti jde o smutné dědictví Aminovy vlády. Poté co byl svržen, uchýlil se do Súdánu, jehož severní část je muslimská. Stejně tak učinili jeho muslimští stoupenci. A aby situace nebyla příliš přehledná, jádrem tohoto konfliktu je spor jižního a severního Súdánu, do něhož Aminovy hordy svým způsobem zasahují. A Súdán má tím pádem dobrou záminku k preventivnímu bombardování svého souseda - Ugandy.

NA BANDITY!

"Až jednou v Africe nebudou občanské války, nemoci, bandité a hrůzovládci, stane se rekreační oblastí pro celý svět," mudruji cestou do Kasese. Rovníkové městečko je jedním z výchozích bodů pro dobývání bájného Měsíčního pohoří - Ruwenzori, jehož vrcholy se zvedají na obzoru. Kasese se od jiných měst liší snad jen tím, že se na jeho ulicích potuluje nápadně více vlastníků střelných zbraní, na první pohled negramotných, než jinde. (Později ovšem zjišťuji, že není větší hlouposti, než chválit dne před večerem...) Zato Ruwenzori se liší od všech horstev, se kterými jsem kdy měla tu čest.

Na trek napříč horami plnými přízraků se vydáváme se sedmi nosiči, kteří tu jsou povinní. Vede je sporý chlapík Žofré, který pod svým nákladem není ani vidět. V jutovém pytli vleče jeden evropský batoh, trochu africké mouky a jednu kaseskou kozu. Koza i mouka jsou postupně snědeny. Pytel má zavěšen na popruzích vyrobených z palmového listí a zatímco se popruhy na mém batůžku po dvou dnech trhají, ty přírodní drží dešti i slunci navzdory. Obojího si užíváme vrchovatě, jak tak stoupáme z pralesa k senéciím a horským plesům, ke kamenitým sedlům a zase dolů.

Po pěti dnech oslavujeme svůj návrat z divočiny v horské vesnici při bráně do parku (Ruwenzori jsou národním parkem již od dob britského kolonialismu) a s povděkem přijímáme návrh našich průvodců, že bychom mohli zaplatit zabijačku. Jídlo nestojí ani za zmínku - dost velká část prasete se kamsi vypaří - ale samotné zabíjení je neskutečné. Je k tomu především potřeba dostatečně pádný dřevěný kyj, kterým "řezník" prase praští mezi oči, a pořádný oheň, který vepříka zbaví štětin. Pak může začít hodování: Mastné černé rty se lesknou v teplé noci, banánovice teče proudem, padají zábrany a začíná se zpívat. "Kluci nosičský" stojí kolem dřevěného stolu, kymácejí se v rytmu zpočátku těžko uchopitelném a později velmi podmanivém a překvapivě kultivovanými hlasy se mazlí s textem: "Rúúwenzóórií, Rúúwenzóórií..." Dojde i na nezbytné vyměňování adres, což se mi zdá směšné až do druhého dne, kdy jdeme na návštěvu k Žofrému.

Nosiči jsou sice podle všech "normálních" měřítek chudí, ale patří ke zdejší honoraci. Domeček Žofrého a jeho ženy stojí vysoko nad údolím. Jedna místnost s bytelným dřevěným stolem, na něm tlustá háčkovaná dečka a stěny plné odchlipujících se starých plakátů. Z hliněného stropu visí ozdoby - sáčky od darovaných polévek, prázdné konzervy a pruhy toaletního papíru. Usedáme za stůl a Žofrého žena nám z místnůstky za růžovým závěsem přináší hrníčky s vodou a misky s ugali (kaše z rozvařených zelených banánů). Pak Žofré pokládá na stůl svoji pýchu - album fotografií. Dobrou polovinu obrázků tvoří pohlednice, které mu poslali ti, které provedl svými divokými horami. Spousta dalších fotografií zobrazuje Žofrého na horských výpravách a do malé vesnice uprostřed Afriky našly cestu z evropských a amerických minilabů. Pečlivě si schovávám všechny adresy, které jsem si včera vzala z pouhé zdvořilosti.

"Ženil jsem se před čtyřmi měsíci a svatba mě stála jenom osm koz," chlubí se Žofré a ukazuje na fotografie ze svatby. Je na svou ženu, kterou si přivedl ze sousední vesnice, velice pyšný. Svatba je na naše poměry neskutečně tichá a spořádaná, pije se při ní totiž jenom coca-

-cola. Alkoholika tady v podhůří Ruwenzori vůbec najdete jen stěží, neboť pivo, banánovice i waragi (nejoblíbenější značka kořalky) jsou tu příliš drahým špásem. Dopíjíme tedy drahocennou vodu a loučíme se domkem horského nosiče a průvodce Žofrého, který má ze své chudé ložnice tak krásný výhled na Měsíční hory.

"Ježišmarjá," stačím si jenom pošeptat druhý den časně z rána, když mě ze spánku vytrhne několik dávek ze samopalu. Vrtám se hlouběji do svých dek a nechci nic vědět o světě. Když se odvážím vystrčit nos ven, místní vzácně shodně tvrdí, že nic neslyšeli. Podél silnice pak vidíme postávat hloučky mužů se samopaly.

"Číhají tu na bandity," neochotně nám vysvětluje řidič pick-upu.

"To oni ráno stříleli?"

"Možná," poprvé někdo připouští, že se cosi přihodilo.

 

A zase ugandské cesty a silnice. Vždyť právě kolem nich se vše odehrává. Prostředkem rozbitých silnic se řítí meziměstké autobusy. Hlavní součástí takového autobusu je klakson, který může troubit i několik melodií. Klaksonem se ohlašuje příjezd autobusu do města, klakson upozorňuje, že se blíží čas odjezdu. Hlavním poselstvím klaksonu je ale "z cesty, jedu". Všichni tuhle výzvu respektují - cyklisté, vezoucí na svých kolech až osm trsů zelených banánů, děti v barevných školních uniformách, které každý den našlapou cestou do školy několik kilometrů, ženy vlekoucí na hlavě náklad a na zádech nemluvňata, jejich lelkující manželé, potencionální pasažéři, kteří čekají u silnice - ti všichni se před jedoucím autobusem vrhají do příkopů. Jedinou autoritou pro řidiče autobusů jsou policejní hlídky se svými "ježky" přes cestu. Čím blíže k jakékoli hranici, tím častější jsou zastávky vynucené policií. Všichni muži vystupují, předkládají doklady a jdou sto metrů pěšky. Pak je autobus zase nabere. Ženy, děti a živá zvířata mohou zůstat v autobuse. Přijede-li autobus do města, znamená to pohotovost pro prodavače. Utrmáceným cestujícím nabízejí na dlouhém klacku nabodnutá kuřecí stehýnka (stačí vytáhnout ruku z okýnka), vajíčka vařená na tvrdo (se solí zabalenou do kousku igelitového pytlíku), čapati, koblihy, bonbony, limonády... Překřikují se a s blížícím se odjezdem autobusu slevují. Vždyť příští zákazníci přijedou nejdříve zítra. Ti šikovnější pronikají až do autobusu a vyhazuje je řidičův pomocník, který je také průvodčím a "osobním sluhou" řidiče.

Takovým vozidlem opouštím Ugandu. Ugandu barevnou, hlučnou, plnou divokých zvířat a svým způsobem přátelských lidí. Míjíme vesnice uplácané z hlíny, zděné domy vybavené televizními anténami, nekonečné pláně středoafrické savany a ještě nekonečnější lány banánovníků. Do monotónního drncání kol přemýšlím o tom, co zemi pod rovníkovým sluncem čeká...
 
Červenec 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group