ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČELNOCI

 

ČELNOK - ČLUNEK, LOĎKA, MALÉ PLAVIDLO (Rusko-český slovník)

 

Od pádu komunismu uplynulo už osm let. Následovaly chaos, bída a ztráta jistot, které přinutily obyvatele bývalých socialistických států začít nový život, většinou pod heslem "pomoz si, jak umíš". Oblíbenou činností se stalo převážení zboží z jednoho místa na druhé kvůli jeho výnosnějšímu prodeji. Dokonalosti zdaleka největší dosáhlo zmíněné umění v Rusku. V místním slangu se tomu říká "čelnocký byznys".

 

. . . . .

 

Před pěti lety pracovala Jekatěrina Vasilijevna v jednom z velkých strojírenských podniků na předměstí Moskvy. Plat padesát dolarů měsíčně, obědy a pracovní plášť zdarma. Žádná velká výhra, ale ani ne katastrofa, mnoho jejích známých tehdy žilo daleko hůře. Závod na výrobu motorů pro stíhačky se však dostal do potíží a vedení poslalo část zaměstnanců na delší, samozřejmě neplacenou, dovolenou. Paní Jekatěrina měla doma dvě děti a manžela, podplukovníka milice. Z jeho platu se naštěstí dalo existovat, a tak si nemusela příliš lámat hlavu, co dál. Když za ní - ženou v domácnosti - přišla kamarádka, aby jí nabídla kšeft, jen ze slušnosti ji nevyhodila ze dveří. Potom se jí to ale rozleželo v hlavě a řekla si: "Proč to nezkusit?"

 

Kamarádce Irině tehdy "vypadla" společnice, prostě jí řekla, že končí. Prý má už po krk věčného trmácení do Varšavy a zpět, strachu před celníky, v létě nesnesitelně dusných, v zimě naopak mrazivých nocí v autobuse - a to všechno za pár rublů, které vydělají na provezeném zboží, když zrovna celníci nemají špatnou náladu a nechtějí příliš vysoké úplatky.

 

Výlet do Varšavy trval šest dnů, z toho tři zabralo čekání na hranici. Zkušená Irina již věděla, jak na to. Doma nakoupily pět kartonů cigaret a několik láhví vodky, na kterých lze vydělat až dvojnásobek původní ceny. "Nesmíš to přehánět, na cigarety a vodku jsou polští celníci zvlášť vysazení. Když tě nachytají s deseti kartony, ani nevíš jak, a máš v pase razítko nežádoucí..." Dopadlo to dobře. Celníci již byli otupělí z přívalu "turistů" a jejich autobus nechali na pokoji. Ve Varšavě již Irina věděla, kde a hlavně za kolik vodku a cigarety prodat, na zpáteční cestu pak nakoupily košile a dámské spodní prádlo. To už nezajímalo polské, ale pro změnu zase ruské celníky, všechno však vyřešil pětidolarový úplatek.

 

Paní Jekatěrina přijela domů totálně vyčerpaná a zapřisáhla se, že už ji nikdo nikam nedostane. Vydělala si však šedesát dolarů, a tak za týden jela znovu.

 

Když byla ve Varšavě pošesté, jela vlakem - od té doby věří, že cestování po kolejích přináší smůlu. Padesát kilometrů před Varšavou vtrhlo do vagonu policejní komando. Prohledali úplně všechno, včetně míst nejintimnějších. Kdo protestoval, dostal obuškem přes záda. Celá záležitost měla za následek ostrou diplomatickou nótu a vyšetřování, při němž padaly hlavy náčelníků policie. Paní Jekatěrině však už razítko "nežádoucí po dobu dvou let" nikdo vymazat nemohl. Přišli jí na třicet kartonů cigaret...

 

Dnes vzpomíná na své začátky s úsměvem. Jediný komentář - byl to amatérismus. Předně - změnila směr cesty. Místo do Varšavy teď létá do Istanbulu, místo dvou set dolarů vozí čtyři tisíce, místo šedesáti dolarů vydělává tisíc a pašování cigaret považuje za džob pro ušmudlané amatéry. Jen zboží se nezměnilo, stále obchoduje se spodním prádlem.

 

ČELNOCKÝ BYZNYS

 

Takový příběh není v dnešním Rusku neobvyklý. Když se ruští novináři ptali jednoho z úředníků ministerstva financí, kolik lidí se čelnockým byznysem zabývá, dostalo se jim vyčerpávající odpovědi - "...tohle opravdu neví nikdo..." Existují jen odhady obchodních či poradenských firem. Podle nich tvoří čelnoci a ti, kteří se na jejich činnosti podílejí (jako prodavači, řidiči nebo zprostředkovatelé), až 41 procent všech práceschopných obyvatel. Těžko uvěřit.

 

Množství čelnoků a skutečnost, že neodvádějí daně do státní pokladny, dělá vrásky na čele vládním ekonomům. Minulý rok vytáhli do boje za zničení čelnocké obce. Vymysleli docela jednoduchou fintu - snížit limit pro dovoz "zboží osobní potřeby" ze dvou na jeden tisíc dolarů.

 

"Kdybych nebyla na podobné nesmysly zvyklá, zděsila bych se, že nějakému úředníkovi už zase přeskočilo," komentuje zmíněné opatření Jekatěrina. Čelnoci jsou totiž náramně přizpůsobiví a ovládají různé finty, nejvíc umění domluvit se s celníky.

 

Za svou "kariéru" poznala Jekatěrina dva druhy čelnoků. První, již mají mírnou převahu, kupují zboží za dva až pět tisíc dolarů a potom se, obtěžkáni taškami, snaží využít všechny možné i nemožné triky na oklamání celníků. Ti druzí se s nějakými taškami nezdržují. Nakoupí ohromné množství tovaru, a pak už se neohlížejí nalevo ani napravo - a jen platí, platí a platí. Peníze vynaložené na úplatky se jim vždy bohatě vrátí. Jakékoli represe či vybírání cel nikdy nesplní svůj účel a v duchu Parkinsonových zákonů se pravidelně obrátí proti instituci, která je vymyslela a uvedla do praxe. Chybí totiž spolehlivý vykonavatel.

 

SEN STÁT SE CELNÍKEM

 

Ruské celníky těžko nazývat zkorumpovanými - hodilo by se spíše slovo překorumpovaní. Ne zbůhdarma povýšilo toto povolání na sen všech mladých mužů. V současném Rusku a vlastně všude ve východní Evropě (naše nablýskané Čechy nevyjímaje) byste provezli přes hranice i tank, pokud nabídnete odpovídající úplatek.

 

OBCHODNÍ CESTOVKY

 

Od skromných začátků, kdy kolony přetížených autobusů značky Ikarus kousek po kousku zdolávaly štreku Moskva-Istanbul, uplynulo již několik let. Čelnocký byznys prošel během té doby převratnými změnami. Za prvé - i když hlavním centrem čelnoků zůstal nadále Istanbul, jako houby po dešti se objevilo několik dalších měst, která by mu chtěla konkurovat. Turecký Trabzon, syrské Aleppo, egyptská Káhira, Dubaj ve Spojených arabských emirátech, indické Nové Dillí, thajský Bangkok, Singapur a samozřejmě tradiční Varšava. Protože do Bangkoku starý Ikarus nedojede, musela svou převratnou revolucí projít i doprava. K bezmezné radosti leteckých společností se většina čelnoků rychle přeorientovala. Na byznysu je tak závislá řada nově vzniklých firem, které se svými "polonákladními" letadly provozují jen a jen charterové lety pro potřeby čelnoků a celkem slušně je toto podnikání uživí. Autobusy jsou populární v místech blízkých Turecku a Polsku - tedy v Moldávii, Zakavkazsku, Pobaltí a na Ukrajině. Tureckým autobusovým firmám se podařil obdivuhodný kousek - vytlačit všechny "domácí" dopravce, a na dopravu čelnoků tak získat absolutní monopol.

 

RIZIKO PODVODU

 

Podstata byznysu je jednoduchá: nakoupit - převézt - prodat. Dopravní firmy či cestovní kanceláře tak obstarávají pouze prostřední článek řetězu. Jedinou činností, kterou čelnok vykonává zcela sám a ve které musí být nejvíce zkušený, je nákup. Každý má příslušnou specializaci - kusový textil, boty, spodní prádlo, hračky, kůže, spotřební tovar a podobně. Riziko podvodu je obrovské.

 

Jen v istanbulské čtvrti Aksaraj je na třicet tisíc obchodníků a pouze jedna třetina z nich má svou živnost oficiálně zaregistrovanou. "Když tě ošulí, smiř se s osudem. Podvodníka nenajdeš, a i kdyby, nic mu nedokážeš," říkají ostřílení borci.

 

Trochu to připomíná kocourkovskou logiku, ale prodej zboží na moskevském rynku už nebývá takovým problémem jako jeho nákup. Je potřeba mít zaběhnutou živnost, a jen pak si lze pronajmout stánek na tržnici a zaplatit prodávajícího. Na kolik to přijde? Třicet dolarů denně na nájem, deset odměna pro prodavače.

 

KRÁSOU PROTI ZÁKONU

 

A jak vypadá běžný pracovní cyklus čelnoka? "Létám dvakarát do měsíce, většinou do Istanbulu," popisuje ho paní Jekatěrina. Využívá jednu a tu samou cestovní kancelář, kde je stálou klientkou, má desetiprocentní slevu. Každý výlet ji přijde na "pol tara limona", tedy jeden a půl milionu rublů, což představuje asi 300 dolarů. V ceně je všechno potřebné - letenka, dvě noci ve tříhvězdičkovém hotelu a "proclení". Za přepravované zboží však musí zaplatit zvlášť, většinou v jednoduchém poměru - dolar za kilo nákladu.

 

Stává se pravidlem, že po neuvěřitelně zdlouhavém odbavení, kdy celníci zkouší trpělivost cestujících a ti zrovna nehoří touhou strkat jim úplatky hned na začátku cesty, dorazí do Istanbulu až pozdě večer. Další den ráno je třeba vyrazit na nákupy.

 

Jekatěrina jezdí se dvěma kolegyněmi, osvědčenou Irinou a mladičkou Tamarou, do party ji přibraly teprve nedávno. Hezká a sympatická Tamara sice spodnímu prádlu vůbec nerozumí, její úsměv však dělá s tureckými prodavači doslova divy a ceny letí rychle dolů. Navíc - kdo by neodolal - krása působí i na celníky. To je důvodem, proč se byznysu věnují většinou ženy. Vedlejší roli pak hraje "odborná" stránka věci. Muži se prý vyznají jen ve výrobcích z kůže, botách a bohužel i alkoholu. Správný čelnok totiž nepije, a když už, tak jen po dobře odvedené práci.

 

Nákupy jdou rychle. Hned první den je třeba nakoupit a odvézt zboží do hotelu, zkušené obchodnice už spolehlivě vědí, kam jít. Zbytek dne tráví toulkami po čtvrti Aksaraj spojenými s hledáním výhodných cen. I když své návštěvy Istanbulu už dnes ani nedokáží spočítat, znají z něj pouze jednu jedinou čtvrť. Na vyjížďky po městě už nezbývá čas.

 

OBCHODNÍCI, KTEŘÍ SE NENÁVIDÍ

 

Za velmi zvláštní by se dal označit vztah mezi čelnockými byznysmeny a tureckými obchodníky, bylo by škoda se o něm nezmínit. Obě skupiny sebou navzájem pohrdají, což má především historické kořeny - Rusové a Turci se nenávidí už jaksi z principu. O ruských a vůbec všech východoevropských čelnocích hovoří Turci jako o křupanech, jen neradi přiznávají to, co prodavač Murad: "Vždyť my je vlastně potřebujeme." Jen v Aksaraji utratí čelnoci kolem jedenácti miliard dolarů ročně. Nepostradatelnost svých ruských protějšků si obchodníci z Aksaraje velice dobře uvědomují. Před prezidentskými volbami uspořádal prý jejich profesní svaz sbírku a neuvěřitelných 5 milionů dolarů potom obchodníci poslali na volební kampaň prezidenta Jelcina...

 

Vraťme se však k paní Jekatěrině. Další den ráno přichází nejdůležitější část - dopravit zboží domů. Istanbul je poměrně bezpečné místo a největší strašák čelnoka - reket, se tu podařilo téměř úplně zlikvidovat. To však nelze říci třeba o Varšavě.

 

Slovo reket se dá přeložit jako organizované vydírání, či lépe vybírání výpalného. Je to specialitka ozbrojených band a co do činění s ním mají především vlakoví čelnoci, kterým pořádně otravují život. Obě skupiny hledají stále účinnější a účinnější metody a například v Polsku se vše odehrává pod hlavičkou bezpečnostních agentur. Minulý rok tam vypukla "válka černých šerifů", která vzrušila celé Polsko. Nakonec se ukázalo, že jde o boj mezi čelnoky a rekeťory.

 

Většina byznysmenů nemá největší strach z vyděračů - ale z celníků. Jsou v pravém slova smyslu nevyzpytatelní, i pro nejzkušenější z čelnoků zůstává způsob jejich práce záhadou. Někdy vyměřují "clo" podle velikosti zavazadel, podruhé si nechají vysypat jejich obsah, potřetí prohledají dotyčnému kapsy, počtvrté se podívají do pasu a nechají si zaplatit podle počtu razítek, popáté si řeknou o "paušál" a pošesté nechtějí vůbec nic - prý "zaplatíte příště".

 

Na celníky má paní Jekatěrina spolehlivý recept. Zná se s velitelem směny a snaží se cestovat tehdy, když má službu právě on. Hranice přátelství však nejsou bezmezné, a tak náčelník dostává svých pět procent už ceny kontrabandu. Přijde si na dobré peníze. Za všechny tři mu Jekatěrina položí na prkno slušnou sumičku pěti set dolarů.

 

. . . . .

 

Má čelnocký byznys nějaké hranice? Jde o fenomén doby, či spíše o jev, který tu bude stále? Ode všeho trochu.

 

Převážení tovaru a chamtiví celníci tu byli už za dob Římské říše a možná ještě dřív, nejde tedy o nic nového. Na druhou stranu však byznys dosáhl takové dokonalosti, že už nelze vymyslet nějaký trhák, zboží, na kterém by se dalo ze dne na den zbohatnout. Vše se řídí zákonitostmi trhu a ten se neustále vyvíjí.

 

Všichni čelnoci začínali stejně jako paní Jekatěrina - s několika dolary v kapse. Dnes jsou obchodníčky, či spíše zvláštním druhem "obchodních cestujících". Tak jako každý společenský jev prochází neustálým vývojem, vyvíjí se i ten čelnocký - dá se předpokládat, že mnozí z čelnoků v budoucnu odpadnou. Zůstanou jen ti nejvytrvalejší, nejchytřejší a nejdrzejší, z kterých se pak stanou - v pravém smyslu slova - obchodníci.

 

Ti dnešní čelnoci jsou totiž věrnou karikaturou společnosti, ve které žijí.
duben 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group