ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PŘÍSTAVNÍ BOX

Labužnické doutníky, mohutná pole cukrové třtiny, stylové bary i drinky, šťavnaté ženy, vedro většinou k zalknutí a všudypřítomný charizmatický Fidel: to je Kuba v hrubých rysech. Začátkem naší cesty se k těmto utkvělým představám přidružil ještě box - ne v naleštěné podobě stadionových oficialit, ale jako součást běžného kubánského života, ulitá na zaplivaných pláccích v útrobách periferie.

 

Kubánští domorodci si příliš nenechají rušit své - léty bolševismem zažrané - kruhy. Nedůvěra a (jak nám došlo později) vědomé zakrývání očí před vším polooficiálním či neschváleným visí ve vzduchu, krom finančního užitku není ani pár dalších důvodů pouštět si k tělu cizince, navíc ještě s foťákem, a tak nás všichni odkazovali jen na obludný stadion, jako by to byl jediný boxerský stánek v Santiagu de Cuba.

Zaplaťpánbu za Plaza de Dolores, město ve městě, magnet pro kurvičky a útočiště nejdivnějších místních týpků. Tady jsme s kolegou Davidem Neffem potkali našeho známého s rastamanskými copánky a kámošem s obstojnou znalostí angličtiny (ta příjemnost nebývá ve Fidelově kraji zvykem), který nám začmáral v mapě vysněné místo: notný kus od centra a jeho sportovních oddílů, v úzkých přístavních uličkách.

NA VLASTNÍ PĚSTI

Vypravili jsme se tam hned druhý den. Bylo to jako ve filmu: s brašnami jsme procházeli okolo skladišť, nádraží a frajírků flákajících se u zdí baráků nebo očumujících ve vchodových dveřích. Zapomenuté špinavoučké místo, kde se zastavil čas. V průchodu spící ženská rozvalující se v křesle. Vzbudili jsme ji a sotva nám řekla, že máme počkat, že brzy přijdou, usnula znovu. Seděli jsme v průchodu asi půl hodiny, když se ozval ostrý hvizd a objevil se maličký vyschlý chlapík, přes rameno brašničku, na k rku píšťalku, pod sebou kolo model Ukrajina, zánovní šaty, vyčištěné boty. Po chvíli se k němu přidal chlap jako hora, přes metr osmdesát masa, naboso v trepkách, vytahaných teplácích, ošuntělé čapce a jediném díratém tričku amerického mančaftu. Dva důležití pánové - trenéři Manuel Rodriquez a Diego Sanchez. Trochu nás oťukávali, vyprávěli o Španělovi, kterého před pár dny kvůli foťáku poslali pryč. I přes jazykovou bariéru jsme pochopili - ačkoliv do té doby nám vůbec nepřišlo na mysl, že by mohlo jít o černotu, najednou jsme věděli, že oba pánové skutečně podnikají jenom na vlastní pěsti.

PROBLÉM TŘINÁCTÉ ŽIDLE

Fidelův režim v poslední době popustil opratě. Ale jen odtud-potud - soukromničení v kubánském pojetí je stejně neuvěřitelné jako vůdcovy sedmihodinové projevy. Prvním předpokladem je dvojkombinace peníze - povolení. Pakliže je dostatek movitých příbuzných ve Spojených státech anebo v Evropě, dají se peníze (rozuměj americké dolary) poslat. A i když se s nimi údajně nesmí platit, otevírají dveře úřadů. Když jsou peníze i povolení, může se začít - třeba s restaurací. V ní smí být pouze do dvanácti ži dlí, to znamená, že třináctá už zavání problémem. Navíc přidělená licence neznamená každoměsíční výdělek pro majitele, ale především zaručený paušál pro bezednou úřední kapsu. Když majitel penzionu nemá stálý přísun klientů a v hubeném měsíci jej pronajme na jediný týden, odevzdá stržený peníz jako poplatek za licenci.

A ještě jedna ze života: k penězům na koupi auta je nutná i oficiální poukázka, na další papír má majitel nárok až ve chvíli, kdy se mu kára úplně rozpadne. Žádné bazary a prodej přes Annonci - auto se totiž nesmí ani prodat, protože poukázka je přece udělována konkrétní osobě, a nikomu jinému! Jakákoliv černota je zkrátka problémem, a proto si ji dovolí jen ti nejotrlejší. Jak je to s provozováním malých boxerských škol, jsme bohužel nezjistili, ani nevíme, kolik se jich v Santiagu skrývá. Ale vzhl edem k tomu, že jsme se o pár dní později ocitli až na prahu mrňavé suterénní posilovny, jistě tam podobných podniků bude více.

NA DVOŘE, ALE PO EVROPSKU

Manuel Rodriquez a Diego Sanchez nás odkázali na další den. A situace se znovu opakovala: lelkující frajírci, spící ženská, dlouhé čekání, ostrý hvizd a nakonec hoši ze sousedství a místní školy. Průchod ústil do dvora, vchodová stěna sloužila jako podpěra pro nejvyšší řadu očesaných sedaček, proti vchodu čistá zeď, ze dvou zbývajících stran stěny domů s okny do dvora. Celková rozloha zhruba 20 na 30 metrů, ale užitná plocha jen tak tak na ring, ohraničený bytelnou zrezlou konstrukcí, hromadami hara mpádí, výkopem a malinkým kamrlíkem na erární rukavice, trenérské lapačky a boxovací pytel. Samotný trénink působil ze začátku dost chaoticky, až po chvíli pozorování šlo vystopovat jeho pevný řád: hošíci (nejmladší sotva šestiletí, nejstarší zhruba osmnáctiletí, většina tak okolo dvanácti) běhali, a protože plácek byl příliš malý, pobíhali po okolních ulicích, namísto činek zvedali betonový kvádr a přitahovali se na zrezivělých tyčích a špinavých provazech a nakonec v ringu pilovali boxerské údery. Manuel Rodriquez a Diego Sanchez všechno obdivuhodně stíhali - zatímco jeden v ringu hlídal smečku, druhý z ní postupně vytahoval po svěřenci a trénoval individuálně. Měli respekt a schopnost srovnat všechny do latě, ať už za flákání anebo jakoukoliv hloupost. Jejich role byly stanovené vcelku přesně: zatímco hromotluk Diego Sanchez šel rovnou k věci a seřval hošíka na tři doby, Manuel Rodriquez, uvyklý coby muší váha strategii, volil psychologický tlak - ukazoval, hleděl upřeně zblízka do očí, mlu vil a mluvil, až i největšímu lotrovi poklesla ramínka. I přes neutěšenost celého prostředí tedy žádný amatérismus: však taky oba trenéři, jak jsme se později dozvěděli, byli ve své váze jak kubánskými, tak panamerickými šampiony. Zatímco Diegova profesionální dráha skončila poté, co si při utkání poranil ruku a dodnes mu v ní při pohybech hrají všechny kosti, ze závodníka Manuela se stal evropský trenér - nejdřív vedl sovětskou "sbornou", pak pokračoval v NDR. Když se to tam zvrtlo s režimem, odlif rovali ho zpátky domů.

FOTKY ZA TENISKY

Na dvoře jsme byli celkem třikrát. Prošli jsme si několika fázemi - od naprosté nedůvěry šampionů až k přátelskému poťukávání pěstí na hruď, od kradmých pohledů svěřenců až k přirozeným pozdravům při posledním loučení, od placení trenérům za zkouknutí prvního tréninku až k prosbám o tenisky či sportovní soupravy, po nichž na stará kolena ještě touží a které už asi nikdy neseženou. I když totiž hoši za každý trénink svým učitelům platí, nedá se říci, že by taková "soukromá škola" byla zrovna bohatým výdělkem a doménou movitých. Možná spíš synové plní nerealizované sny svých otců - přerůst svým uměním ušpiněný dvůr, stát se Manuelem nebo Diegem a napodobit jejich kariéru. Dost možná, že jsme tam viděli alespoň jednoho budoucího kubánského šampiona, který nakonec bude mít víc štěstí než jeho vzor a neskončí na předměstí se špatně srostlou rukou a jedněmi roztrhanými tepláky.

 

PS: V zájmu zachování anonymity obou hlavních hrdinů příběhu byla změněna jména i reálie.
květen 1998

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group