ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CO ZABÍJÍ NEJSILNĚJŠÍ MUŽE

Z tajemných oblak se vynořuje postava. Nemá rohy ani kopyto, není to ďábel ani čert. Má vietnamky, zaprášené džíny a pod propocenou roztrhanou košilí jsou vidět mohutné zádové svaly. Vzápětí se objeví další - ztrhané nohy s křečovými žilami, krvavé puchýře na ramenou, sípavý dech. Opatrně pokládají svůj zářící zlatavý náklad na předem připravené podpěry tak, aby ho nemuseli později příliš zdvihat vzhůru. Zdravíme je sami, jim už na pozdrav nezbývá síla, čas a možná ani chuť: "Mister, máš cigaretu ?!" Proč by si vlastně měli šetřit zdraví, když práce v primitivních sirných dolech v kráteru sopky Ijen je už sama o sobě pomalou přípravou na smrt.

. . . . .


Nejen Jáva by se mohla zcela výstižně jmenovat Sopečný ostrov. Celé Indonésii patří nejedno vulkanické "nej": nejznámější výbuch - sopka Krakatau ležící mezi Jávou a Sumatrou, největší výbuch - roku 1815 sopka Tambora na ostrově Sumbawa. A východ Jávy? Zatímco na ostrově nejvyšší sopka (gunung) Semeru (3676 m) vybuchuje zcela nepravidelně, gunung Bromo kouří pokojně a je jednou z turisticky nejsnáze přístupných aktivních sopek. A gunung Ijen, po jejíž návštěvě nám mnohé neřešitelné problémy a starosti budou připadat naprosto malicherné, je právě před námi...

Hlava se točí, točí se i pusté skalní srázy okolo. Hlavně neupadnout a nesedat si. Kolem se valí nažloutlé mraky a někde pod námi přerývaně syčí žhavá zem. Tělo odmítá dýchat štiplavé sirné výpary. Pomalu, krok za krokem, se snažím vrátit vzhůru k životu a k modré obloze. Nechci skončit jako osmačtyřicetiletý Francouz, kterého před dvěma týdny ukládali nahoře rovnou do cínové rakve.

I když se tmí před očima a motáme se jako opilí, nakonec dokážeme vyšplhat zpět na okraj kráteru. Ano, teď už máme trochu představu, jak by mohlo vypadat peklo a jak hrozné by muselo být v něm pracovat. Plíce se konečně vzpamatovaly po sirném "chemickém čištění," a v klidu a bezpečí se znovu očarovaně zadíváme na ďábelsky úchvatné divadlo v hloubce pod námi. Na hladině mléčně zeleného jezera v kráteru (kawah) sopky Ijen se líně převalují drobné vlnky. Je to kyselina sírová, nebo ne? Co by se s talo, kdybychom tam spadli? Ptáme se sami sebe bez šance dostat odpověď.

Šedé, nažloutlé a zelenkavé skály bez jediné známky vegetace pokrývá na návětrné straně kráteru povlak síry. Dole u jezera se lesknou bílé krystalky nám neznámé horniny. Jsou také jedovaté...? Podivně působí malá přehradní hráz, kterou lidé postavili na vzdáleném břehu jezera, aby zadržela případný nápor jezerních vod. Říčka, která z kráteru vytéká, obsahuje mimo jiné i síru, která jí dodává nahořklou chuť - odtud i jméno říčky Banyu Pahit (Hořká voda).

Je téměř neuvěřitelné, že stačí udělat pár kroků, sejít o pár metrů níž na vnější stranu kráteru, a objeví se první buxusovité keře a zvláštní, borovici připomínající stromy - Casuarina junghuhmana. Krajina u vrcholu však stále ještě nemá nic společného s hlubokým tropickým pralesem, který v nepříliš širokém pásu lemuje úpatí této 2386 metrů vysoké sopky na samém východě indonéského ostrova Jáva.

NEJSILNĚJŠÍ MUŽI

Vítr se otočil a znovu nám vmetl do tváře smrduté páry. Muži se zlatavým smrtícím nákladem odpočívají. Zkoušíme nadzdvihnout jejich náklad. Nic. "Každý sto kilo, mister." Típnou cigaretu a sopečný prach na cestě brzy ztlumí skřípění bambusové tyče a košíků. Jejich práce nikdy neskončí, vždyť každý den se ukládá na dně kráteru deset tun tolik žádané čisté síry. Sopka má energii nejen na to. Je stále aktivní a v průběhu 19. a 20. století pětkrát explodovala. A jako by ani to nestačilo, kromě " užitečných" výparů uniknou čas od času ze dna jezera skutečně jedovaté plyny. Naposledy zabily v roce 1989 dvacet pět dělníků.

Ráno s rozbřeskem začínají horníci stoupat z 1800 metrů, z místa, kde se váží donesená síra, na okraj kráteru do 2200 metrů. Celkem jich tu pracuje ke dvěma stům. Po kamenném chodníčku, který místy svou šířkou a strmostí připomíná spíš žebřík, pak sestupují o dvě stě padesát metrů níž, aby ze dna vynesli svou první várku síry a nadýchali se své první dávky sirných plynů.

Jen někdo z nich má alespoň holínky, jen pár z nich má helmu, a nikdo nemá dýchací přístroj. Místo kyslíkové masky nebo alespoň roušky si v případě nejvyšší nouze zamotají hlavu do sarongu (všestranně užitečný pruh látky 150 x 250 cm, většinou sešitý do roury - nejčastěji se nosí jako sukně). Ochranu před působením jedovatých plynů jim poskytuje také velké množství vypité vody, která prý pomáhá minimalizovat závratě apod.

Ocelovými tyčemi odsekávají a odlupují velké pláty síry a plní jimi bambusové koše, drobnější drť se dává do pytlů. Bambusová tyč přes rameno, na ní dva košíky a v každém k padesáti kilům těžkého nákladu. Pomalu, co noha nohu mine, vystupují jako přízraky vzhůru kráterem. Léta praxe je naučila zvláštní houpavé chůzi, jejíž rytmus určuje pohupování bambusové tyče se stokilovým nákladem. Nahoře si jen vydechnou, přehodí speciálním pohybem přes záda tyč na druhé rameno a drobnými kroky se téměř r ozběhnou čtyři kilometry dolů k váze. Tam shodí svůj náklad na zem a konečně se mohou alespoň na chvilku, než přijede náklaďák, svalit do stínu a zapálit si.

Dřív museli snášet svůj náklad o tisíc výškových metrů níž, a za den zvládli tuto cestu jen jednou. Před dvěma roky bylo dokončeno dalších osm kilometrů silnice, váha se posunula podstatně výš na její konec, a cesta dolů se výrazně zkrátila.

Dělníků je teď dvakrát víc, za den zvládnou i tři cesty a cena síry se snížila ze 125 na 110 rupií (tj. koruna za deset kilo!). Muži si tak mohou teoreticky vydělat až tři sta našich korun za den, což je na indonéské poměry úžasný plat. Jen jsem neměla odvahu ptát se těch na pohled vyhlížejících starců, jak dlouho pracují na kawah Ijen a kolik jim je vlastně let...

Staleté zásoby síry se při takovém tempu těžby pomalu vyčerpávají a jen zřídka má síra čas ztuhnout do obdivuhodných surrealistických oranžových skulptur. Ty si šťastný nálezce vždy dá navrch košíku, možná je po cestě k váze výhodně prodá nějakému bělochovi.

ZE SOPKY DO CISTERNY

Až na konci 18. století objevili lidé u jezera v kráteru sopky obrovské zásoby čisté síry. Po staletí tady ze skalních štěrbin pod tlakem tryská žhavý plyn nasycený minerály - jeho teplota dosahuje až pěti set stupňů Celsia. Síra v něm obsažená brzy chladne a kondenzuje v oranžově žlutý bublající roztok, který vzápětí tuhne a vytváří téměř nevyčerpatelné, neustále doplňované zásoby stoprocentně čistého materiálu.

Po druhé světové válce instalovali Holanďané v kráteru potrubí, kterým usměrňují fumaroly (výrony žhavých plynů). Jiné investice nebylo třeba, veškerou nebezpečnou práci a obtížnou dopravu na několika prvních kilometrech zajišťuje lidská pracovní síla z okolních vesnic, nevyčerpatelná a pravidelně doplňovaná zrovna tak jako síra na dně kawah Ijen.

Do sedmnáct kilometrů vzdálené vesnice Jambu dovezou pak horninu malé silné náklaďáky. V této první vesnici síru nahrubo zpracovává místní indonéská továrna a ještě tady se nad krajem vznáší s ničím nezaměnitelný jemný zápach sopečného plynu, připomínající zkažená vajíčka. Ve vzdáleném průmyslovém přístavu Surabaya čeká na síru holandská firma vyrábějící chemikálie, a mezi vařící se tekutou sírou v kráteru a plnými cisternami kyseliny sírové v přístavu je lidská práce, která se nedá nazvat jina k než - příšerná.

A CO NA TO TURISTÉ?

Prašnou cestou, kterou za desetiletí vyšlapaly bosé nohy horníků a nosičů v jedné osobě, teď prohlubují pohorky turistů. Podél cesty, na níž se z mužů, kteří mají pověst nejsilnějších v Indonésii, postupně stávají živoucí trosky, vyrůstají růžově natřené vyřezávané altánky pro odpočinek bílých výletníků. Ti většinou jen opatrně nahlédnou dolů z okraje kráteru, zacpou si nos a vyslechnou si varování od svých bíle oblečených manželek: "nechoď tak blízko, darling". Vyčerpaní čtyřkilometrovým výstup em v prachu a sopečné škváře neohrabaně kloužou zpět dolů, tam, kde na ně vedle vážního místa na parkovišti u domku strážců národního parku Ijen čeká pohodlný klimatizovaný autobus a v termosce důkladně vychlazené pivo (park byl založen roku 1962, z hlediska údržby parku spíše symbolické vstupné vyjde na deset našich korun).

Práce zůstala těžká jako před lety, ani mužské svaly se nezměnily, ale chlapi začínají uvažovat trochu jinak. Běží z kopce, chrchlají, někteří stěží zvedají nohy a... "Foto?" Ani nepostřehnu, jak dokážou natáhnout ruku: "Dej rupie nebo aspoň cigaretu!"
červenec - srpen 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group