ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ SILNICE NA SVĚTĚ

Bolivijská silnička z La Pazu do Coroica působí na někoho jako katalyzátor příjemně vzrušivého vzedmutí hladiny adrenalinu v krvi, pro jiného je důvodem ke zpytování svědomí před očekávaným posledním soudem. Pro místní, kteří jsou nuceni užívat ji častěji, je její absolvování běžnou rutinou. Ale opravdu jen málokterý bolivijský řidič nevyjádří před odjezdem úctu horským božstvům, byť pouze tradičním přípitkem čistým alkoholem, o který se symbolickým ukápnutím s nadpřirozenými silami poctivě podělí.




. . . . .


Jenže cesta přes tropické Coroico je jedinou možností, jak se dostat do severních rychle se rozvíjejících provincií Bolívie. Těžba zlata, produkce tropických plodin, ale i zakázky na dřevo, to vše je příčinou stále rostoucího provozu na nejnebezpečnější silničce v Jižní Americe a možná i na světě.

Na prázdné korbě jednoho kamionu vyráží z La Pazu spolu se mnou dalších sedm pasažérů. Tři typické "buřinkové" indiánky se svými vaky, dva dospělí muži a dva kluci kolem 18 let. Přechod z rušného centra velkoměsta do jeho okrajové části je velmi rychlý. Směrem, jímž z lapazského údolí stoupáme, lemují město velmi strmé svahy, které hustotu osídlení značně omezují. Silnička nás vede asi 20 minut do vysokohorského sedla La Cumbre, aby pak zahájila mnohahodinový velkolepý sestup napříč andským hřebenem . Během prvních dvou hodin cesta klesne na 100 kilometrech z nadmořské výšky 4700 metrů o dobré 3,5 kilometru. A vůbec nejhorší je úsek mezi kontrolním bodem Unduavi a Yolosou, kde cesta padá na pouhých 43 kilometrech o 2027 metrů! Během čtyř hodin jízdy vede cesta napříč všemi vegetačními pásy od chudých vysokohorských pastvin až po bujnou celoroční tropickou zeleň.

SKRZ MRAKY DO PRALESA

Hned za sedlem La Cumbre, respektive nad ním, se tyčí velkolepé velehorské štíty tvořené jen černými skalami a ledem. Silnice se pod nimi stáčí do svahu hlubokého údolí. Na jeho dně se válí cáry bílých mračen, do kterých za chvíli vjedeme. Horký vzduch z tropů tady naráží na chladnější masy, a všechna vlhkost se sráží. Srázy nad námi se začínají tyčit do úctyhodných výšin. Ale i údolí pod námi se neustále prohlubuje...

Zatímco na La Cumbre se každý halil, do čeho mohl, teď už by stačil jen kousek igelitu. Trojice indiánek s ústy nacpanými kokovými listy už dávno ulehla na své balíky, v hlubokém předklonu tureckého sedu s nimi vytvořily homogenní hmotu, splynuly. Já vyhlížím spolu se dvěma zvědavými kluky přes korbu. Projeli jsme krátkým tunelem, najednou to drnclo, a teď už to drncá pořád - skončil asfalt.

Noříme se hlouběji do té oblačnosti - mlha nás obklopuje ze všech stran - a mrholení se mění v drobounký déšť. Kolem přibývají nové druhy květeny a údolí nemá konce, jen mohutní. Srázy jsou stále strmější. A my se tím ženeme ne zrovna pomalu... Pak po ostrém hřebeni přejedeme nad sousední údolí - prudké srázy se přesunuly z pravé na levou stranu té chatrné vozovky. Na hřebeni je také křižovatka - jediná na desítkách kilometrů. Zatímco pravá cesta je jednou z mála přístupových cest do tropických krajů na východ od La Pazu, naše levá cesta umožňuje jediný přístup do oblasti zvané Yungas. Za touto křižovatkou se nám otevřel působivý výhled: nové údolí, ještě hlubší než předešlé. A srázy strmější. Je to vlastně celý systém údolí a bočních roklí, kterými se vine vozovka plná bahna a kluzkého kamení často v šíři jediného vozu. Co se tady označuje za krajnici, o tom by se dalo dlouho diskutovat. V některých úsecích jsou srázy skoro kolmé, cesta byla vysekána do skály. Pod námi několik desítek až stov ek metrů kolmá propast. Fascinován těmi pohledy nadskakuji s oběma kluky na korbě, z níž pohled dolů pod nás míří kamsi do prázdna... Až se svírá srdce, když občas zmizí sporadická krajnice a kolo se žene centimetry od prázdného prostoru. A přitom ničím nenarušená zelená hladina hluboko pod námi působí tak měkoučce...

Občas míjíme jiný náklaďák, řidiči se dopředu upozorňují troubením před každou nepřehlednou zatáčkou. Při takovém střetu se většinou couvá k nějakému rozšíření té neskutečné cesty. Ale je-li širší úsek, třeba jen sto metrů dlouhý, hned nás předjíždějí silnější vozy, jedoucí rychleji než my. Déšť ustal, údolí se projasnilo, je vidět daleko před nás. Míjíme náklaďák se zcela mokrou plachtou. Říkám si, že dole asi zase prší. Ze srázů stékají čurky potůčků, padající na cestu a občas i na nás. Pak nad se bou indiánky najednou roztáhnou velký kus igelitu a vzápětí projedeme vodopádem... Než se stačím vzpamatovat, mizí nám vodopád San Pedro z výhledu za dalším skalním převisem. Bláznivá cesta se plazí nesčetnými postranními roklemi, sledujíc tak hlavní údolí, jako by neměla konce. Přestože nenápadně sjíždíme níž, hloubka pod námi je stále úctyhodná. Ze zeleného stropu, který často zastřešuje silnici, na nás kape voda, ale nás to už nijak nevzrušuje. Velmi příjemně se otepluje a vlhkost nestudí.

Pak se údolí otevře, vrcholy několika nižších hřebenů jsou pokryty trávou, jinak vše pohlcují pralesy. Na kopci proti nám se objevuje městečko Coroico - skupina bílých domků svítí v občasných záblescích slunce. My ale městečko, ke kterému vede 12 kilometrů dlouhá odbočka, podjíždíme a pokračujeme po dně údolí hlouběji do Yungasu.

SMUTNÁ HISTORIE

V roce 1994 se podle oficiálních statistik zřítilo do strží a srázů celkem 26 vozidel (čerstvější údaje se mi nepodařilo nikde sehnat!). Tedy průměrně jeden pád každé dva týdny. Následujícího roku se cesta z La Pazu do Coroica opravdu objevila ve zprávě Americké rozvojové banky jako nejnebezpečnější silnice na světě.

Smutné prvenství si může připsat i nejhorší silniční nehodou v Bolívii. V roce 1983 spadl dolů náklaďák s více než 100 pasažéry na korbě. Zahynuli všichni. Cestu lemuje velké množství křížků. Cestující na korbách náklaďáků patří k nejchudší části populace. V případě nehody jejich příbuzní často nemají prostředky na vytahování nebožtíků z propasti. U cesty jen postaví křížek a těla nechají dole...

Ke zvláštnosti cesty, po níž v současnosti projede v průměru 120 vozů v jednom směru denně, patří značky s nápisem "Jezděte po levé straně". Toto na pohled kontroverzní ustanovení bylo zavedeno z velmi praktického důvodu: dolů jedoucí řidiči mohou snáze kontrolovat stav krajnice pod levými koly... Za 60 let existence této hrozné cesty zkoušeli řidiči různé způsoby, jak ji absolvovat co nejbezpečněji. Například v 50. letech jezdili opatrnější jedinci zásadně v noci - kužely světel protijedoucích vozů byly proti kolizím daleko účinnější než všeobecně rozšířené houkání klaksonů před nepřehlednými zákrutami. Současné turistické průvodce označují za nejbezpečnější způsob jejího zdolání jízdu minibusem. Jenže při vyhýbání se s těžkými náklaďáky je to sporné...

Cesta do Coroica má nejen smutnou bilanci dopravních nehod, nýbrž lidské tragédie se k její historii váží od samého zrodu. Za svůj vznik v letech 1936 až 1940 vděčí tvrdé práci vězňů z války o Velké Chaco. Bolívie tehdy krvavý spor s Paraguayí prohrála (jako ostatně všechny další války či teritoriální tahanice se svými sousedy: s Argentinou r. 1898, s Brazílií r. 1899, s Chile r. 1884, s Peru r. 1909, s Paraguayí r. 1935). A tak o zacházení s mladíky ze znepřátelené země nikdo nemusí pochybovat. V r ukavičkách se s nimi jistě nejednalo. Později, v 60. letech za vlády prezidenta Villarruela, se zase na strmých srázech mezi La Cumbre a Yolosou - v místě zvaném Chuspipata - zbavila vládní garnitura nejméně 20 politických vězňů. Byli za živa svrženi do bezedné propasti...

Vzhledem k velmi obtížné udržovatelnosti této navzdory všemu stále frekventovanější tepny přistoupila vláda v listopadu 1994 k výstavbě nové cesty. Její trasa se vyhne alespoň nejhorším úsekům té současné. O grandióznosti připraveného projektu svědčí prostá fakta: na kritických 44 kilometrech, kde cesta klesá ze 3200 m n. m. na pouhých 970 metrů, bude vybudováno 28 mostů, 20 tunelů a navíc využity dva tunely přírodní... Se zprovozněním se počítá během tří až pěti let (2000-2002). Ale realističtí ces tovatelé, toužící po dobrodružství zvaném "cesta do Coroica", se při pověstném jihoamerickém pracovním tempu nemusí obávat toho, že o tuto atrakci přijdou, jistě o několik let déle. Jakmile ale bude nová cesta zprovozněna, starou již nikdo udržovat nebude a nejspíš zanikne pod přívaly bláta a kamení už během prvního deštivého období...
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group