ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VELBLOUDÍ PŘÍBĚH

Jaisalmer v indické poušti Thár. Místo jako z pohádek, kde na vás klidně může vybafnout Ali Baba,že hledá čtyřicet loupežníků. Nedobytná obrovská pevnost, ze které je vidět snad až do Pákistánu, s nímžse ještě nedávno válčilo. Po staletí byla strategickým cílem velbloudích karavan.

Rádžasthán, pohádkově barevná země, kde i muži nosí květované náušnice v obou uších a křiklavě oranžovéturbany, zatímco ženy mají v nose kroužky a náramky od podpaždí po zápěstí jako brnění. A nedaleko odsudprovedla Indie sérii jaderných pokusů.



PEVNOST V POUŠTI

Jaisalmer je řídící centrum nejsušší oblasti Indie, velké pouště Thár. Založil ho v roce 1156 člověk se snadno zapamatovatelným jménem - Maharawal Chandarvanshi Yadav Bhatti Rajput Jaisal. On a jeho rodina byli prý potomky samotného Krišny. Až do čtrnáctého století byl Jaisalmer pro karavany velbloudů uzlem spojovací cesty mezi Východem a Západem. Velbloudí karavany přepravovaly hlavně opium, indigo, koření, kovy, kokosy, vlnu, sušené ovoce a podobně. Důležitost Jaisalmeru rostla v mughalském impériu. V tomto období se v Indii neodehrávaly žádné války, a tak tu obchodníci ze sousedního státu Gudžarátu ukládali své bohatství. Umělci a malíři navrhovali náboženské stavby i paláce, kterým se obdivujeme dodnes. Během monzunu lidé žili v Jaisalmeru, pak odcházeli s karavanami za obchodem. S koncem vlády Mughalů začalo období úpadku. Během britského regentství se přístavy v Bombaji a Kalkatě staly centrem obchodu, Jaislamer i velbloudí karavany měly stále menší význam, lidé odtud odcházeli a starobylá pevnost málem zanikla. Novou prosperitu přinášejí až cizinci, kteří tu zakládají kanceláře pro turisty a znovu rozvíjejí obchod.

Po osamostatnění Indie se město stává centrem celé oblasti. V roce 1961 na nádvoří bydlelo asi 8362 lidí. Od indicko-pákistánské války v letech 1965 až 1966 ale Jaisalmer začíná růst a od roku 1968 díky zprovozněným vlakovým tratím město opravdu znovu ožívá. Indíra Gándhíová ho dokonce označila za historické místo a v roce 1975 jmenovala ministra pro Rádžasthán.

V roce 1980 tu byl založen pouštní národní park. Kolem 3162 kilometrů čtverečních pouště, na které můžete ze hřbetu velbloudů vidět chrámy a ruiny, vyschlá koryta řek, miliony let staré fosilie, ale i živá zvířata, ptáky a hlavně tradiční život lidí v primitivních vesnicích.

Příchodem civilizace, obchodu a turistů se mnohé změnilo. Před budovami jsou koupelny, toalety, svítí tu elektrické pouliční lampy, byly zbudovány vodovody, místa jsou osídlená. Centrum komerčních záležitostí.


PŘEDSUNUTÝ VAL CIVILIZACE

Proslavená rádžasthánská umělecky zdobená okna jsou mistrovské mozaiky, všechno je tu uděláno s péčí o detail jinde v Indii nevídanou a celá architektura má okrově hnědou barvu pouště. Dokonce i hudba je tu snovější a barvitější a hraje se na důmyslnější nástroje. Zboží, které se tu dá koupit, je jaksi foremnější a umělečtější než jinde v Indii, restaurace - jak už to v obdobných místech bývá - evropštější, i když na kraji divočiny. Předsunutý val euroamerické civilizace. O tom svědčí i německá pekárna a britské pivo.


MUŽ, KTERÝ ZALOŽIL MUZEUM

V jaisalmerském muzeu jsme potkali jeho zakladatele, vysloužilého učitele. Jmenuje se Nand Kishore Sharma a v Jaisalmeru se narodil. "Zažil jsem ještě mahárádži před vyhlášením nezávislosti, a v této oblasti to bylo velmi složité i během prvních dvaceti let samostatné Indie," vzpomíná Sharma. "Na vesnici nebylo možné získat vzdělání, ve městě byla jediná vysoká škola a studenti tam museli jezdit z celého Rádžasthánu na velbloudech, protože tu nebyly autobusy ani vlaky."

Silnice se začaly stavět až po první válce mezi Indií a Pákistánem po roce 1965. Vodní prameny se staly základem pro studny. Cesty kolem města, letiště a vojenské jednotky, to všechno vzniklo také až po válce. Po zvolení Indíry Gándhíové se postavilo ve městě mnoho úřadů. V roce 1947 se Jaisalmer konečně dostal na světové turistické mapy - a počínaje rokem 1980 tu stále vzrůstá turistický ruch. Měsíc co měsíc vznikají nové hotýlky, hlavně ze starých budov. "Není pochyb o tom, že finanční pozice Jaisalmeru se zlepšuje," říká Sharma, "ale cítíme pochyby v tom, že bez kontroly nechtěných jevů, které turismus přináší, můžeme zkazit nebo zničit tradiční místní kulturu. Hodnoty jsou den ode dne pomíjivější, otevírají se tu nové a nové cestovní kanceláře, ubytovny, restaurace, ale místní lidé odcházejí z města, jsou vytlačováni. To je naše odpovědnost - udržení kulturních tradic, předávání životního stylu další generaci, což je dobré i pro turisty, kteří navštěvují město."


CAMEL SAFARI

Mnoho návštěvníků sem přijíždí proto, aby zažili pravé velbloudí safari v poušti. Skupiny lidí, stáda ovcí, velbloudů a dalších zvířat. Je příznačné, že podivně rozpačité české slovo velbloud má tak zvučný anglický ekvivalent camel. V rozdílné zvukomalebnosti těch dvou slov se skrývá celá paleta nálad a pohledů na velbloudy. Může to být elegantní běžec i ošklivá herka, sympatický tahoun nebo vzteklý paličák, slintající zvíře s pěnou u huby či ztělesnění vytrvalosti. Je to monotónní zvíře do monotónní krajiny.

Velbloud se řídí pomocí opratí, které má provlečené nozdrami a zkřížené pod krkem. Levou rukou taháte za pravou nozdru a on se stočí doleva. Přechod v klus se provádí zvláštním mlaskáním, stejně jako povel "sedni" nebo "stůj". Kromě toho jezdci velbloudům něco povídají v hindštině, snad jim vyprávějí pohádky nebo zpívají písničky.

Řídit velblouda není problém. Naučíte se to rychleji než řídit auto, takže zbývá jen obava z odřené zadní části těla. I když má velbloud sebelepší sedlo, není to pohodlné automobilové posezení. Samozřejmě se necháte unášet kolébavým rytmem chůze, a tak otřesy minimalizujete, ale to vás od mozolů neuchrání. Velbloud se vlastně kolébá, takže každým krokem se třete o sedlo, nemluvě o klusu, který připomíná výrobu másla.


VELBLOUDI PRO UMĚLCE

Velbloud ze severozápadní Indie je základem pro umělecké výtvory. V Rádžasthánu se ustálily speciální ornamenty - dekorované sedlo, podbřišní pruh, speciální oděv, náhrdelník, ozdoby na krku, pokrývka neboli houně, ozdoby na nohách a na ocase. Například výroba podbřišníků pod sedla je uměleckým řemeslem a dědí se z generace na generaci. Tradičním materiálem jsou černé a bílé kozí chlupy, převládají podbřišníky jednotné anebo dvojité, vyrábějí se podle osobního stylu. Sedla vůbec hrají důležitou roli v celkové vizáži velblouda - tvoří je vrstva vlny melkhury, následují čtyři vycpávky singhara a sedlový potah se čtyřmi body pro upevnění. Velbloudi vždy figurují na nejdůležitějších akcích rodiny, jako jsou svatby a různé společenské události. To oni nosí nevěstu na svatbu a do jejího pokoje.

Indický muž vždy sedí v zadním sedadle sedla a řídí sám zezadu. To proto, aby za ním nemohla sedět strašidla nebo cizí duše, když řídí v noci. Když veze matku nebo sestru, sedí před ním. Manželky někdy řídí velblouda samy a sedí vzadu. Turisté většinou sedí vpředu.


NOC V POUŠTI

Po hodinové cestě dorazíme na okraj písečné duny, něčeho, co jsme stokrát větší viděli na Sahaře. Utábořili jsme se pod dunou, průvodci posbírali suché klacíky z okolí, rozdělali oheň a pěkně pomalu a důkladně, jak je tady zvykem, navařili čaj s mlékem, rýži a brambory. Nakonec pekli pověstné placky čapátí. Žádné polotovary - přivezli s sebou mouku, ze které na místě zadělali těsto, uváleli placky a pak je sázeli na rozpálenou pánvičku. Špinavé nádobí se v poušti drhne pískem - je to hygieničtější, ekologické i praktické. Večer se rychle setmělo, nebýt ohně, neviděli bychom na spacák. Průvodci se sesedli kolem ohně a vedli silné řeči, přičemž každá třetí věta zněla: "Je poušť pěkná? Líbí se vám tady?" Během půl hodiny jsme byli podle věku jejich bratři a otcové. Obloha se rozsvítila tisíci hvězd, které jsou vidět jen tam, kde jim nepřekáží městská světla. V noci byla zima ještě zesílená větrem, teplota klesla k bodu mrazu, ale ráno na nás čekal pěkný den, opečené toasty s džemem a pokračování v cestě. Došli jsme vyschlým korytem řeky do údolí, kde jsme se utábořili k obědu. Zatímco průvodci vařili, přivezl mladík z nedaleké vesnice velbloudí samici, aby ji připustil k mému vzteklému samci s věčnou pěnou u huby. Samici svázali přední nohy, aby nemohla utéct, a samci museli zavést úd ručně. Celé to trvalo čtvrt hodiny a obešlo se to bez dramatických momentů. Velbloud je monotónní zvíře.


HUMOR BABA SINGHA

Pálenka z cukrové třtiny chutná jako arak, vlastně to je arak. Náš průvodce Shanker Singh, syn Bheekh Singha, provází turisty už patnáct let. Vybral od nás sto padesát rupií na whisky, ale přinesl jenom obyčejnou domácí pálenku. V jeho prostém vesnickém domě vládla ale tak příjemná atmosféra, že jsme mu nemohli nic vyčítat. Vzpomínal, že dřív dělal na farmě a teď si trochu polepšil, za měsíc vydělá asi tak 1000 rupií. Protože velbloud stojí 10 až 20 tisíc rupií, vlastní jen jednoho, ostatní půjčuje firma, která cesty turistů organizuje. Velbloudi sice žijí 25 let a od dvou nebo tří let začnou tahat, ale ke stáří už za moc nestojí. Z našich velbloudů byl nejlepší Pepův čtyřletý Rata, elegantní hnědák, nejstarší můj Kalu, osmiletý samec, který vyfukoval bublinu z krku, a pak šestiletý Muml, na němž jezdí Singh. Velbloudi jsou pověstní vytrvalou chůzí, mohou ujít stovky kilometrů bez jídla a vodu dokáže jejich organismus vyprodukovat z tukové zásoby uložené v hrbu. Jaisalmerští velbloudi jsou menší a mají štíhlejší šíji. Jejich srst se používá v továrnách - hlavně na výrobu koberců a pro další zboží. Využívá se i jejich kůže - pro výrobu velkých láhví na olej a hudebních nástrojů. Velbloud je tu vedený jako univerzální tažná síla, protože zde nemají ani těžkou, ani lehkou mechanizaci. A nakonec jsou i zdrojem vtipů: "Baba, banana OK?" zeptal se nás, baba Singh, když jsme sesedli po dvouhodinové jízdě ze sedla.


ŽIVOT V DHANI

Když jsme probrali velbloudy, rozhovořil se baba Singh o rodině. Shanker má šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Ve vesnici Dauwa, kde žije, bydlí asi 300 lidí, voda se čerpá ze 100 metrů hluboké studny a vesničané si mohou nabrat tolik vody, kolik potřebují. Kozy pěstují pro mléko i na maso, v každém domě jich jsou celá stáda.

V poušti je mnoho malých i velkých vesnic. Velká vesnice se nazývá gaon, malá je dhani. Vládne tu hierarchie a představený vesnice má největší dům a všeho víc než ostatní. Někde prý dokonce může být i majitelem slona. Každá vesnice má studnu nebo nádrž na vodu, kde ženy perou prádlo. Voda je na pití i na mytí. Ženy vstávají velmi brzy ráno, podojí, přinesou mléko, udělají snídani, nanosí vodu a celý den jsou zaměstnány prací v okolí domu. Večer prý vesnice společně popíjí anebo kouří opium. Co se týče jídla - většinou se všichni živí rýží, hlavní složkou je zelenina, oblíbeným jídlem je tenký baira, neboli čapátí. Hinduistické ženy nosí barevné rhakra, muži dlouhé košile a turbany. Většina hinduistů používá růžovou, žlutou a šafránovou barvu a to se nazývá kutcha. Veselé zářivé barvy jsou pro svobodné dívky, zatímco odstíny, jako černá, zelená, modrá, šedivá, se nazývají paka a nosí je vdovy.


UMÍTE ČESKY?

"Co vaše manželka?" zeptal se mě jeden z mladíků, který tu Singhovi fungoval jako tlumočník. Nebylo by na tom nic zaznamenáníhodného, kdyby se nezeptal česky.

"Cože? Vy umíte česky?"

"Yes, sir."

Uměl sice jen tuhle jedinou větu, ale i tak je to výkon. Angličtinu se učí od třetí třídy jako povinný předmět, studuje ekonomickou školu v nedalekém Jaisalmeru a plánuje velkou kariéru státního zaměstnance s královským platem 3 až 4 tisíce rupií. Po škole sice připadá na stovku míst tisíc uchazečů, ale on věří, že se pro něj něco najde. Řekl jsem jen Pepovi šeptem, že si musí pomoci bakšišem, a bylo to jako kouzlo, všichni hned ožili. "Bakšiš, bakšiš," smáli se a ukazovali výmluvné gesto palcem a ukazováčkem.

Bavili jsme se taky o Michaelu Jacksonovi jako symbolu euroamerické civilizace. Znají ho tu, před rokem na něm bylo v Bombaji 50 000 lidí. Za 5000 rupií vstupného, což je skoro půlroční plat velbloudího průvodce. Seděli jsme s babou Shankerem asi do deseti hodin, vypili pár skleniček a pořád čekali, kdy přijde něco k jídlu.

"Máte hlad, baba?" zeptal se konečně baba Shanker baba Pepy. Baba znamená cosi jako důstojný pán a stáří se tady těší velké důstojnosti.

"Něco si dát můžeme."

"Protože u nás v Indii se jí, až když skončí pití."

"To my klidně můžeme pít i potom."

Tak nám přinesli na plechovém talíři brambory s květákem a pálivou omáčkou, to jsme nabírali mističkou z přeloženého čapátí. Člověku se ani nechce věřit, že může být život tak skromný - jedna holá místnost bez nábytku, jen s policí na nádobí, kuchyň, která připomíná polní stan, několik dek na přikrytí, stádo koz a ovcí na dvorku, a to je vše. Životní styl půl miliardy Indů žijících na vesnici. Životní styl asi tak dvou třetin lidstva.


ZVUKOVÁ POHLEDNICE SEVERNÍ INDIE

Součástí tohoto článku je CD "ZVUKOVÁ POHLEDNICE SEVERNÍ INDIE" z edice "ZVUKY PLANETY ZEMĚ", který obdržel každý abonent speciálního předplatného.

O Indii v mnoha směrech platí totéž co o hinduismu - je to změť možností a žádná definice neuspokojí všechny, kterých se má týkat. Pochopit mystickou a zároveň i zemitou Indii je neuskutečnitelný projekt, stejně jako pokus o zvukový portrét postihující skutečnou atmosféru země, navíc pro někoho, kdo tam nikdy nebyl. Přesto se o to nechceme přestat pokoušet.

VE VLAKU DO HARIDWARU

Ganga nepatří mezi nejdelší řeky světa, ale snad žádná jiná není tak uctívaná. Ještě anglický cestovatel Mandevill roku 1356 tvrdil, že Ganga vytéká z ráje a ve štěrku na jejím dně je zlato. A hinduistům její vody nabízejí možnost vstoupit do nekonečné blaženosti. Možná i o tom zpívají ve vlaku třetí třídy venkovští hudebníci odjíždějící do Haridwaru na řece Ganze na velký hinduistický festival.

PRODAVAČ HOUSLIČEK

Nikde jinde pod sluncem nejsou zařízeni na tak organizovanou výrobu rafinovaných zvuků jako v téhle zemi, dokonce v jejím hlavním městě. Nejen na některé z rušných ulic, ale i tam, kde byste to nejméně čekali. Každý prodavač housliček ručí za kvalitu svých nástrojů, a tudíž se na požádání stane virtuosem.

ŽENY U ŘEKY GANGY

Haridwarské gháty jsou jakási moderní obdoba Váránasí - domy u řeky září novotou, Ganga je tu, v předhůří Himálaje, čistší a více členitá, spoutaná betonovou přehradou a rozčleněná celým labyrintem ocelových, sytě rudých konstrukcí. Když se ještě na českém venkově dralo peří, vyprávěly se u toho pohádky a legendy. Indické ženy legendy o Kršnovi, Rámovi a dalších při obdobné činnosti zpívají.

SVĚTOVÉ DNY JÓGY V RIŠIKÉŠI

Rišikéš je místo, které od Haridwaru proti proudu Gangy není daleko. Můžete se tu věnovat tiché meditaci stejně jako před lety Beatles, které sem pozval jejich guru Mahariši Maheši Yogi. Anebo se můžete nechat unášet vírem a rytmem na každoročních slavnostech jógy, na které se tu sjíždějí lidé z celého světa, hlavně však Japonci.

VE VLAKU DO HARIDWARU II

Haridwar je pro hinduisty něco jako Betlém pro katolíky. Ne že by se tu narodil některý z bohů jako ve Váránasí, ale o kus dál na sever se narodila nejsvětější řeka. Posvátné místo naproti hranaté věži se jmenuje Brahmakundá nebo Hari kí paurí, Boží schody.

SVÁTEK REPUBLIKY

Koncem ledna vrcholí svátek založení republiky oslavou, jejímž završením jsou alegorické vozy. Nečekejte ozdobené náklaďáky, jak je známe z Prvních májů. V Indii narazíte spíš na velkorysé plošiny s alegorickými výjevy z pohnuté historie obrovského národa. Každá "pojízdná encyklopedie Indie" měla svou hudební kulisu. Jak se objevil alegorický vůz, sílil i zvuk. Pak postupně slábl úměrně tomu, jak se vůz vzdaloval.

PRODAVAČ PÍŠŤALEK V DILLÍ

Pouliční prodavač píšťalek, vedle troubení aut, rikšů a halekání chodců - další ze zvukových rozmanitostí Indie. O indické kultuře se někdy říká, že je jako gigantická slepá ulička. Každý nově příchozí tuto stále složitější kulturu ovlivnil a poté jí byl pohlcen. Také já jsem si píšťalku musel koupit, pokud jsem chtěl nahrát tento koncert.

SLAVNOST KHUMBU MELA V HARIDWARU

Festivaly jsou hindská specialita, skoro na každý den nějaký připadá. Ale Khumbu Mela je opravdu něco výjimečného. Koná se jednou za čtyři roky a v roce 1989 se v Aláhábádu na této slavnosti sešlo největší množství lidí na světě - asi 12 milionů, přičemž 50 lidí zahynulo a další desítky byly uneseny proudem řeky. Na místo srazu zatím poslední Khumbu Mely v Haridwaru jsme proto loni přijížděli s obavami z obrovské tlačenice, které se naštěstí nenaplnily.
červenec - srpen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group