ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HONGKONG - DVA ROKY POTÉ

 

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem se ocitl v pasti. Pohodlný vlak KCR hongkongské železnice mě unášel do vesnice Lo Wu, ve které se nachází jediný železniční hraniční přechod s Čínou. Teprve nyní jsem si na mapce vyvěšené na stěně vagonu všiml, že vesnice Lo Wu leží v jakémsi příhraničním pásmu označeném silnou červenou čarou. Mé tušení se proměnilo ve skutečnost, když jsme po několika minutách vjeli do betonového koridoru obehnaného vysokým drátěným plotem. Ze stanice nebylo úniku a všechny východy směřovaly k celnici. Neměl jsem pro Čínu vízum a nakonec ani pas, který jsem nechával v hotelu. Přesto jsem se odevzdaně vydal směrem k pasové kontrole, kde se už ukázněně řadily desítky cestujících se svými kufry, batohy a vřískajícími dětmi. Pak jsem spatřil kancelář s nápisem INFORMACE a před ní postávajícího celníka.

"Trochu jsem to popletl," povídám mu. "Nemám zájem pokračovat do Číny. Chtěl jsem si prohlédnout vesnici, ale není tu žádný východ."

"Pokud nemáte vízum, nemůžete vystoupit ze stanice a jít do vesnice. Jediná cesta pro vás je vrátit se zpět," řekl celník a pobaveně si mě prohlédnul.

"Ale kudy?" zeptal jsem se rezignovaně.

"Otevřete si támhletu branku a vyjděte po schodech nahoru. Tam je nástupiště pro vlaky do Hongkongu."

Moje zdejší nejdelší cesta vlakem skončila naprostým fiaskem.


ÚZKOST A ÚLEVA

"To víte, že jsme z toho měli strach," věcně říká pan Tang Wong Cheng. Sedíme spolu na lavičce v parku ve čtvrti zvané Kennedy Town. Nachází se v západní části Hongkongu až na samém okraji města. Je to čtvrť malých obchůdků i obyčejných restaurací, plná prostých lidí, přístavních dělníků, drobných řemeslníků a obchodníků. Kolem nás se na hrazdách a kruzích protahují staří pánové a malá děcka v doprovodu svých maminek nebo babiček prolézají provazová bludiště nebo skotačí na skluzavkách.

"Desítky tisíc lidí opustily Hongkong v posledních několika letech z obavy před nadcházejícím převzetím území Čínou," pokračuje pan Tang.

"Také jsem trpěl úzkostí. Nikdo z nás nevěděl, co bude následovat. Teď po roce už vím, že se prakticky nic nezměnilo. Byznys pokračuje jako obvykle. Mnozí emigranti se vracejí. Ne všem se v cizině vedlo dobře. Dlouholeté kontakty, které měli tady, se nevybudují přes noc. Já pořád jezdím do Číny jako předtím. Nakupuji tam kožené brašny, kabelky, řemeny. Tady to se ziskem prodávám. Obchod je dobrý, ale pořád musím myslet na zadní kolečka."

"Víte, co mě nejvíce překvapilo?" řekl jsem a přešel jsem na jiné téma. "Všichni ti staří lidé, kteří cvičí. A to nejen na hřištích nebo v parcích, ale i na ulicích u stánků nebo v obchodních domech. Nedovedu si u nás představit starého člověka, který si to vykračuje po rušné ulici a z ničeho nic začne dělat dřepy nebo se různě protahovat."

Pan Tang se pousmál. "My to máme v krvi. Pro nás je to samozřejmostí. Lidé si udržují kondici a dožívají se vysokého věku. Pro nás je to cvičení nejen pro zdraví, ale i pro duši."



Foto: Richard Dobson - HONG KONG, ALLPHOTO

MRAVENIŠTĚ

Hongkong je pokládán za dynamické město a patří k osmi největším přístavům světa. Začal jsem ho nazývat mraveništěm již druhý den. To pro jeho mrakodrapy a neustálé hemžení desítek tisíc lidí. Oblast Hongkongu je rozdělena na několik územních celků a nejznámější je právě ostrov Hongkong se svým ohromným obchodním a bankovním centrem. Já jsem se ubytoval v části zvané Kowloon ve čtvrti Tsim Sha Tsui, která je pravým turistickým rájem, pokud se týče zábavy, nákupů nebo nočního života. Ještě o půlnoci jsou ulice přecpané lidmi a procházet se na širokých chodnících je vlastně utrpení. Davy lidí často vytvářejí neproniknutelnou hradbu a předejít toulající se skupinku je mnohdy nemožné. Potom přicházejí na řadu lokty a averze vůči ostatním chodcům, kteří vám neumožňují pokračovat v chůzi. Nesmělým strkáním to začíná a tvrdými bodyčeky končí. Místní lidé mají svou důkladnou průpravu již od mládí a při soupeření s turisty vítězí jasně na body. Strkají všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Často do mě vrazila křehká postarší dáma a v očích jí zableskla jiskřička šibalství nad dobře provedeným zásahem.

Přejít křižovatku na zelenou vyžadovalo únikovou taktiku a vybíhání mimo přechod. Rychlost při tom byla velice důležitá. Po několika dnech jsem si osvojil systém nadúrovňových chodníků s jejich kilometry dlouhými přechody. Na některých úsecích jsou instalovány dlouhé pohyblivé pásy. Při cestě do kopce je to jedna z nejúžasnějších věcí technické civilizace. Pohyblivé pásy jezdí vlevo stejně jako veškerá doprava.

Po čase jsem se vyznal i v nekonečných propletencích desítek obchodních domů, které svými klimatizovanými chodbami umožňovaly stovky metrů dlouhé průchody. Z počátku mě překvapovalo, že ty ohromné luxusní obchodní domy, plné přepychových věcí, byly téměř neustále poloprázdné. Ke konci pobytu mě to už jenom unavovalo a procházel jsem tou nádherou, jak nejrychleji to bylo možné. Snad proto, že jich bylo tolik a byly si podobné jako vejce vejci.


HROMADNÉ PŘEMISŤOVÁNÍ

V Hongkongu jezdí desítky tisíc osobních automobilů, z převážné části luxusních. Jeden Mercedes tu připadá na tisíc obyvatel, a dokonce jsem spatřil i několik Rolls-Royců. Nikdy jsem neviděl žádnou rachotinu a nejstarší auta měla tak čtyři, pět let. Přesto střed města není automobily ucpán a dopravní zácpy tu téměř neznají. Výjimkou jsou snad jen vjezdy do tunelů, které spojují pevninskou část s ostrovem. Platí se tu mýtné, a tak se několikaminutovým zdržením platí za pohodlí a vlastnictví automobilu.

Mnoho lidí automobil vůbec nemá. Ne že by si ho nemohli dovolit, ale síť silnic je velice omezená a dlouhé cesty jsou vyloučeny. Auta jsou spíše luxusem než nezbytností. Velkou konkurenci jim tvoří vybudovaná síť veřejné dopravy. Ta je rychlá, bezpečná a především ekonomická.

Páteř celého systému tvoří metro, které je dovedeno k dokonalosti. Nedá se v něm totiž prakticky cestovat na černo. Před jízdou si musíte zakoupit jízdenku z automatu. Cílovou stanici zmáčknete na displeji, vložíte potřebné peníze a vypadne vám lístek. Ten při vstupu do metra necháte projet turniketem a vezmete s sebou. Při výstupu musíte udělat to samé. Pokud jste si zakoupili lístek třeba jen pro jednu stanici, ale ujeli jste jich pět, turniket vás nepustí z metra a zavolá dozorčího stanice. Ten vám sice nedá pokutu, ale rozdíl v ceně musíte doplatit.

Metro pokrývá především střed města a některé příměstské oblasti. Na metro navazuje železnice, jež si s metrem nezadá ani co do pohodlí, ani co do rychlosti. Spojuje Hongkong se vzdálenějšími oblastmi a s Čínou. Ani železniční vagony, ani vlaky metra nejsou posprejovány ošklivými graffiti. Zato velmi rozšířeným nešvarem je to, že mladí lidé nebo děti jsou absolutně bezohledné a ani je nenapadne, aby přepustili své místo i velice starým a často viditelně trpícím lidem.

Dalším článkem systému jsou autobusy, které jezdí snad všude. Všechny autobusy jsou patrové a nikdy nejsou plně obsazené. Lze je použít pro delší cesty na odlehlá místa a z patra je krásná vyhlídka po krajině.

Velmi rozšířeným dopravním prostředkem jsou převozy. Jsou hojně využívané a z pevniny na ostrov Hongkong jezdí v intervalech několika minut. Ty nejfrekventovanější pro městské spojení mají řízení na obou stranách - posádka prostě přejde na druhou stranu a může se pokračovat v plavbě. Dřevěné sedačky pro cestující mají pohyblivá opěradla, která si pasažéři překlopí na potřebnou stranu, a mohou tak sedět vždy ve směru plavby. Převozy jsou také jediný způsob, jak se dostat na mnohé okolní ostrovy. Posledním článkem systému jsou tramvaje, které jsou také patrové a jezdí jen na ostrovní části Hongkongu. Jsou poměrně pomalé, ale pro turistu, který nemá naspěch, mohou posloužit i jako levná alternativa k prohlídce města.


VELKORYSÁ VÝSTAVBA

V příštích pěti letech hodlá hongkongská vláda investovat do dopravního systému na 100 miliard hongkongských dolarů na vylepšení dopravy a dalšího spojení se zatím obtížně dostupnými místy. V Hongkongu nejsou politici ani byznysmeni žádní troškaři. Staví se všude a velkoryse. Rozšiřují se stávající komunikace, budují nové mosty, ale především se staví byty a zase byty. Desetitisíce bytů ročně. Pozemky jsou ale velice drahé a také možnosti výstavby jsou omezené, neboť převážná část ostrova je skalnatá a každý čtvereční metr musí být doslova vyrván z kamene. Staví se tedy především do výšky a obytné domy o třiceti nebo čtyřiceti podlažích nejsou výjimkou.

Budují se stále nové obchodní domy, i když ty stávající mají dostatek prostor k pronajmutí. Moderní technika je všude a podíl rukodělné práce je mizivý. A tak jsem docela zíral, když jsem viděl padesátipodlažní mrakodrapy obložené bambusovým lešením, svázaným na styčných místech provazy. Je to jistě ekonomické. Bambus je lehký, pevný a prakticky zadarmo, neboť roste volně v přírodě.


HONGKONGSKÁ BURZA

Slečna z public relations, která se stará o návštěvníky burzy, mně přišpendlila na košili cedulku opravňující ke vstupu a zavedla mě do místnosti pro novináře. Dole pod sebou jsem viděl ve vyrovnaných řadách stovky počítačů a za nimi stovky makléřů. Mnozí z nich telefonovali, jiní se v novinách probírali posledními burzovními zprávami a někteří jen tak civěli na obrazovku. Na ohromném ústředním panelu uprostřed rozsáhlé místnosti, jež připomínala spíše sportovní halu, naskakovala a mizela směsice písmen a čísel. Pro mě to byly nic neříkající hieroglyfy.

"Máte štěstí, že jste přišel v deset hodin. Burza právě začala obchodovat," řekla slečna.

"Nevidím žádnou činnost," řekl jsem laicky. "Nikdo tu nestojí a nevykřikuje údaje ani nehází papíry do vzduchu."

Slečna se shovívavě pousmála a s kouzelným šarmem oznámila: "My tu nemáme systém out cry." (To znamená, že nikdo nic nevyvolává.) "Všechno tu probíhá elektronicky a každý makléř dostane veškeré informace, které potřebuje, na svém počítači. Žádné vzrušení od toho nečekejte," dodala.

"Zůstat můžete, jak dlouho budete chtít," zašvitořila, profesionálně se usmála a zmizela mi z očí.

Dal jsem fotoaparát na stativ a fotil. Pořád se mi zdálo, že ti lidé tam dole pode mnou se příjemně baví a čtou si noviny. Druhý den jsem si přečetl v novinách, že hongkongská burza spadla o několik bodů dolů. Kromě mě a makléřů to asi nikdo jiný nevzal vůbec na vědomí.


CO ZNAMENÁ ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ?

Přes vysokou životní úroveň (průměrný příjem na obyvatele je kolem 2000 US dolarů měsíčně) se mnozí lidé musí uskrovnit, neboť pronájem bytu spolkne značnou část jejich výdělku. Při koupi bytu se pak mnohdy zadluží na celý život. Byty jsou však na naše poměry velice malé, spíše jako klícky. Přesto se tu hodně jí v restauracích a hlavně ty nejlevnější jsou vesměs plné. Ceny se tu pohybují v desítkách hongkongských dolarů. V lepších restauracích se cena jídla počítá na stovky a v těch nejluxusnějších jde již o tisíce hongkongských dolarů za příjemný večer v rodinném kruhu.

Televize patří k úplné samozřejmosti a lze ji spatřit téměř kdekoliv. V Hongkongu se lze dívat asi na dvacet televizních kanálů a dva z nich jsou anglicky mluvené. Šokujícím překvapením pro mě bylo vysílání našeho filmu Kolja. Vysílali ho v českém znění s čínskými titulky. Jen jsem se podivoval, jak rychle se ty znaky mění a jak je možné to v té rychlosti přečíst.

Všudypřítomnou vymožeností jsou mobilní telefony. A je nutné podotknout, že Číňané telefonují rádi, dlouho a všude. Pokud mobilní telefon nevlastníte, nemusíte zoufat. Veřejných telefonních automatů nemá Hongkong na tak velké město zrovna mnoho, ale v malých obchůdcích a restauracích mají telefon někde poblíž pokladny nebo okna volně k použití. Zavolat si můžete kdykoliv a zdarma. Místní hovory se totiž v Hongkongu neúčtují.

I tady naleznete bezdomovce, kteří si bez ostychu ustelou na rušném chodníku, ale musím podotknout, že ty, jež jsem spatřil, bych pravděpodobně spočítal na prstech jedné ruky.


VICTORIA PEAK

Je to jedna z největších atrakcí Hongkongu, neboť z jeho 552 m vysokého vrcholu můžete pod sebou vidět město jako na dlani. Některé mrakodrapy velkých bank se zdají téměř na dosah. Byl jsem v Hongkongu ve druhé polovině března a po celou dobu byl vrcholek Victoria Peaku v mracích a město pod ním neustále zahaleno v mlžném oparu. Jednoho rána, když jsem měl namířeno úplně jinam, vystoupil vrchol z mraků. Nezaváhal jsem a vyjel nahoru. Byl to ten jediný den, kdy se to povedlo. Na vrchol lze vyjet autobusem nebo tramvají, či spíše velkým výtahem, který využívá kolejí a šplhá v 45° sklonu.

Na vrcholu najdete megalomanskou sedmipatrovou rozhlednu s restauracemi i zábavními atrakcemi typu "Věřte, nevěřte", "Světově nejpodivnější muzeum" a nebo "Jízda skrze minulost Hongkongu". Za všechny atrakce se musí ovšem platit nemalý peníz. Vrchol všeho nevkusu tvoří čtyřpatrový obchodní dům velikosti Kotvy. Kolem vrcholku se nalézají také obydlí mnohých vlivných a bohatých lidí, kteří si své soukromí chrání vysokými ploty a bezpečnostními agenturami. Tak zbývá jen procházka po úzké asfaltové cestě vydlabané do svahu, jehož stěny jsou zpevněné betonem a pak nabarvené na hnědo, aby zapadly do přírodního prostředí.


OSTROVY

Na ostrovech je život úplně jiný než v rušném Hongkongu. I když i sem zasáhla civilizace a vyrůstají tu mrakodrapy a obchodní centra, přeci jen se tu žije mnohem klidněji.

Největší ostrov je Lantau, který je velice sporadicky osídlen. Jeho hlavní atrakcí je jedno z nejmodernějších letišť světa Chek Lap Kok, jež bylo dokončeno teprve v roce 1998. S centrem města ho spojuje rychlodráha a autobusy. Ostrov s pevninou spojuje nejdelší závěsný most světa Tsing Ma, který je využíván jak vozidly, tak železniční dopravou.

Ostrovní městečko Tai O bylo dříve docela rušným rybářským přístavem, ale dnes je to ospalé poklidné místo. Život jako by z něho vyprchal. Převoz, který dříve spojoval Tai O s Hongkongem, už přes dva roky nefunguje a turistů se tu mnoho neobjeví. Na lavičkách lze spatřit tiché důstojné stařenky, ve stínu stromů postarší pány čtoucí noviny a v úzké uličce několik rybářů nabízí své úlovky. Ticho místa ruší jen pokřik hrajících si dětí. Plechové domečky roztroušené kolem přístavu vypadají jako velké hračky.

Dalším z ostrovů, který jsem navštívil, je Lamma. Je přístupný pouze přívozem a nejsou na něm žádné silnice. Městečko Yung Shue Wan je vlastně jediná úzká ulice, kterou sem tam projede vozítko podobné naší motokáře. Kolem nábřeží jsou těsně vedle sebe namačkány malinkaté restaurace a obchody. Jejich majitelé se snaží nalákat do svých prostor asi dvě desítky turistů, kteří právě dorazili přívozem. Jsou to ti, kdo chtějí na čas uniknout ruchu velkoměsta a strávit zde několik klidných dní.


CHRÁMY UPROSTŘED SÍDLIŠTĚ

Chrámů je v Hongkongu několik desítek. Jedním z nejznámějších je největší buddhistický chrám Po Lin, který je světově proslulý díky mnoha akčním filmům. Leží na ostrově Lantau. Na vrcholku kopce poblíž chrámu je umístěn největší sedící bronzový Buddha.

Ve vnitřku Buddhy se nachází restaurace, ale lístek na oběd, jakousi vstupenku, která vás opravňuje ke vstupu do jeho útrob, si musíte zakoupit už před výstupem. Kolem něho jsou sochy jemu oddaných bohyň, u nichž se lidé nechávají fotografovat nebo se pokoušejí vhodit do jejich nastavených dlaní drobný peníz. Když jsem odcházel od jedné z nich, zaslechl jsem krátké zapraskání a po něm delší tlumený vzdech. Chlapec, který šel přede mnou, se bázlivě otočil.

"Stal se zázrak," řekl jsem neuváženě. Chlapec si mě přísnýma očima změřil od hlavy k patě a bylo na něm patrné, že mu nestojím za odpověď.

Taoistický chrám Wong Tai Sin je jedním z nejhezčích a nachází se uprostřed velikého moderního sídliště. Podle starobylé legendy byl Wong Tai Sin pastevec, který žil někdy ve 4. století n. l. a v 15 letech se stal učedníkem u Nesmrtelného. Během jeho studií se mu podařilo namíchat lék, jenž dokázal vyléčit veškeré nemoci. Není tedy překvapením, že je uctíván všemi, kteří se starají o své zdraví. Přichází sem velká spousta mladých lidí a velkodušně zapalují stovky vonných tyčinek. Skleněné urny, kam lidé vhazují své příspěvky, jsou plné papírových peněz. A ty začínají až od hodnoty 20 HK$.

Kolem chrámu mají své stánky jasnovidci. Skleněné koule, karty nebo dlaň jsou jejich pracovními pomůckami. Ostatně dlaň je velice často používána jako zápisník.

Unikátním chrámem je chrám Deseti tisíc Buddhů, který se nachází na okraji Sha Tin. Těch Buddhů by ve skutečnosti mělo být 12 800 a nacházejí se podél zdí hlavního chrámu. Pro usnadnění přístupu ke chrámu stojícímu v prudkém kopci byly instalovány výtahy i pohyblivé schody. Chrám je jakési velké pohřebiště, nebo snad místo, kde je vzdávána úcta zemřelým předkům. V komplexu je několik desítek místností s tisíci fotografiemi zesnulých, kam se chodí jejich pozůstalí modlit. Chrám je prodchnut silnou vůní stovek zapálených svíček a vonných tyčinek.


NÁVŠTĚVA U SANGA

Několik dnů před odjezdem jsem se seznámil s designérem interiérů Yue Koon Sangem. Seděli jsme spolu u stolu pod širým nebem v malé restauraci na nočním trhu. Kolem nás procházely stovky lidí v očekávání, že najdou ten správný předmět jejich touhy za neuvěřitelně nízkou cenu. Kousek od nás si parta místních pijáků dopřávala hongkongské pivo San Miguel. K tomu připíjeli někteří ze skupinky čínskou medicínu, jež se prodává v lékárnách a je to vlastně docela slušně silná kořalka. Matthew, jak si nechal můj známý říkat, pojídal ústřice a pil k nim čínské pivo Tsing Tao. Je velice dobré a vyrábí se v pivovaru, který kdysi postavili Čechoslováci.

"Vydělávám v průměru 20 000 hongkongských dolarů (1 US$ je asi 7,70 HK$). Je to slušné, ale přesto si nemohu moc vyskakovat," řekl mi, když jsme se trochu oťukali. "Pracuji pro firmu TRENDS and ASSOCIATES, navrhuji interiéry restaurací a kanceláří. To jméno Matthew používám, hlavně když jezdím do zahraničí. Pro cizince je to obvyklejší a snáze si mě pamatují. Bydlím ale s rodiči a ti jsou již v důchodu a já se o ně musím postarat."

Když jsem mu řekl, že pracuji jako fotograf pro časopis, nedalo to moc přemlouvání a pozval mě k sobě domů.

"Přijeď zítra v deset hodin na stanici metra Lai King. Budu tam na tebe čekat," řekl, než jsme se rozloučili.

Druhý den při cestě autobusem mi oznámil, že matka šla nakoupit na tržiště a pravděpodobně se hned tak nevrátí. Trochu mě to mrzelo, protože jsem chtěl mít rodinku pohromadě. Věděl jsem, že je to jen výmluva, neboť čínské ženy (hlavně ty starší) se bojí fotografování. Vyjeli jsme klikatou cestou do prudkého stoupání a zastavili poblíž dvacetipatrového činžáku. Sangův otec hrál někde v zákoutí se stejně starými přáteli karty a Sang mi řekl, že přijde za chvíli.

Všechny byty i v těch nejvyšších poschodích jsou opatřeny mřížemi jak na vstupních dveřích, tak i na oknech. Byt dosahoval sotva rozměrů větší garsonky. Obýváček jako dlaň s malou pohovkou. Křeslo se tam už nevešlo. Uprostřed stěny televize a na druhé straně malý jídelní kout. Hned vedle kuchyňka, kde se dva lidé nedokáží otočit. Ložnice rodičů tak dva krát jeden a půl metru, největší část zabírala úzká postel. Z balkonu pak byl vstup do WC, které zároveň sloužilo jako sprchový kout. Automatická pračka zabírala podstatnou část malého balkonu.

"Tak za tohle platím čtyři a půl tisíce," řekl Sang. "Není to nejhorší, ale žijeme tu velice stísněně, jak sám vidíš."

Po chvíli přišel Sangův otec. Stiskli jsme si ruce a on si obligátně zapálil cigaretu. Labužnicky nasál kouř a pak ho dlouhými výdechy foukal před sebe. Anglicky neuměl, a tak jen poslouchal a sem tam pokýval hlavou, když mu Sang přeložil útržek našeho hovoru. Matka se ani po hodině neukázala. Vyšli jsme se Sangem na střechu, která také sloužila jako sušárna prádla, a v poledním slunci obhlíželi tu moderní civilizační krásu pod námi.




NEKLIDNÁ HISTORIE RYBÁŘSKÉ OSADY


"Zlatý věk Hongkongu"
Frank Fischbeck - HONG KONG, fotoreprodukce: CAMERAPRESS, ISIFA

Skupinka ostrovů u pobřeží Číny se během 19. století změnila z rybářského
ráje na jeden z nejfrekventovanějších obchodních uzlů mezi Evropou
a Dálným Východem.

Ještě na začátku 19. století byl Hongkong malou rybářskou osadou a přístavem pro cestovatele a piráty. V letech tzv. opiových válek mezi Čínou a Velkou Británií se stal Hongkong přístavem pro britské loďstvo. V roce 1842 podepsala Čína s Británií Nankingskou dohodu, podle které se Čína vzdala Hongkongu ve prospěch Británie. V roce 1898 se Británie dohodla s Čínou na pronájmu poloostrova Kowloon a dalších sousedících ostrovů na 99 let. V průběhu půl století před druhou světovou válkou nastala postupná změna od řemeslnické výroby a zapomenutý kout světa se pomalu stával vzkvétajícím městem. Během občanské války v Číně ve 20. letech a potom po japonské invazi v 30. letech opustilo mnoho čínských podnikatelů nejisté území Číny a odešlo do bezpečnějšího Hongkongu. Během komunistického převratu v roce 1949 mohla Čína Hongkong bez potíží zabrat a nikdo by jí v tom pravděpodobně nezabránil, ale Čína byla na něm příliš závislá především po ekonomické stránce. V průběhu deseti let po převzetí moci komunisty byl Hongkong neustále zaplavován uprchlíky. Jeho populace se rozrostla ze 600 000 na 2,3 milionu. Hongkong měl v té době ohromné problémy především s byty. Stavěly se desítky tisíc bytů ročně, a stále to nestačilo. Rozšiřovalo a zkvalitňovalo se také bankovnictví. V průběhu korejské a potom vietnamské války vzrostla jeho ekonomická síla především v důsledku speciálního statusu, který Hongkong měl. Ani v bouřlivých letech "kulturní revoluce" (1966-1976) nedovolili Mao Ce-tung a po něm Čou En Lai, aby byla oblast Hongkongu nějakým způsobem ovlivněna. V roce 1984 podepsali čínští a britští představitelé dohodu o předání. Tato smlouva zajišťuje Hongkongu autonomii Zvláštní správní oblasti, a to po dobu nejméně padesáti let. V říjnu 1987 Taiwan po 40 letech zrušil zákaz styku vlastních obyvatel s Čínou a Hongkong toho opět využil ve svůj prospěch. V roce předání 1997 stouply enormně ceny pozemků. Ani po předání se nezměnila hongkongská měna, která je stabilizována podle amerického dolaru, oficiální úřední jazyk, jímž zůstala angličtina, anglické názvy ulic a veřejných budov a bankovní sektor, který si udržel svou nezávislost na vládě. Také soudy a prokuratura by neměly doznat vážnějších změn. Zůstala rovněž hranice mezi Čínou a Hongkongem, aby se zabránilo masové migraci do Hongkongu. V současné době prochází Hongkong ekonomickou krizí, jako ostatně celá Asie, roste nezaměstnanost a hospodářský růst se blíží nule.


TURISTICKÁ PERLA ASIE


Počet návštěvníků Hongkongu od počátku de-
vadesátých let neustále roste. Například v roce
1996 sem přiletělo, přijelo nebo připlulo přes 11,7
milionů turistů, kteří tu utratili více než 84,5 miliardy
dolarů. Velká většina z nich používá k dopravě
do centra levných přívozů.
Foto: Josef Sloup

Před více než padesáti lety nikdo neočekával, že by se Hongkong mohl stát klenotem Asie a centrem turistického ruchu. V té době byly rikši téměř výhradním dopravním prostředkem a nedostatek hotelů mnoho turistů nelákal. Pokud nějací přesto přijížděli, bylo to většinou na palubách zámořských lodí. Letecká doprava však již začala vystrkovat své růžky a Cathay Pacific Airways měla Hongkong už ve svém stálém letovém plánu. Po revoluci v Číně se význam Hongkongu zvýšil a město začalo s rozsáhlou výstavbou hotelů a restaurací. Oficiální turistický byznys začal však vzkvétat až po 3. březnu 1958, kdy byla založena Hongkongská turistická asociace (HKTA). Ale až do roku 1960 navštěvovalo Hongkong méně než 50 000 turistů ročně. Rozšiřováním leteckého spojení začal narůstat i počet návštěvníků. Jenom v roce 1972 navštívilo Hongkong více jak 200 000 amerických vojáků, kteří tam odletěli z Vietnamu strávit svou krátkou dovolenou a utratili při tom 400 milionů dolarů. Počátkem 70. let už HKTA oznamovala, že turistický ruch přináší městu částku větší než 2 miliardy dolarů ročně a počet návštěvníků se přehoupl přes jeden milion. V 70. letech byl poprvé počet turistů z Japonska větší než počet návštěvníků z USA. Japonci sem začali jezdit především z ekonomických důvodů za nákupy spotřebního zboží a elektroniky. Své vykonala i relativní blízkost Hongkongu. Město se začalo prosazovat i jako středisko konferencí a jednání obchodníků z celého světa. Počet návštěvníků překročil 4,5 milionu. Hongkong byl v té době nejrychleji se rozvíjejícím turistickým centrem Asie. V roce 1987 se turistický průmysl stal třetím největším zdrojem financí a dosáhl výnosu 25,4 miliardy dolarů. Potom následovala studená sprcha. V důsledku nepokojů a demonstrací na náměstí Nebeského klidu v Pekingu zaznamenal Hongkong propad v počtu turistů téměř o 80 %. Ani následující rok nebyl pro turistiku příznivý a odrazila se v tom i válka v Perském zálivu. Aby znovu obnovila turistický ruch, rozhodla se HKTA v sezoně 1990/1991 zorganizovat akci "Zůstaňte ještě jeden den". Ten den navíc šel na náklady hotelů a akce se setkala s takovým úspěchem, že mnozí turisté ten den navíc nemohli zůstat prostě z toho důvodu, že nebyly volné pokoje. Počet návštěvníků od té doby neustále stoupal a vrcholu dosáhl v roce 1996, kdy do Hongkongu přiletělo, přijelo nebo připlulo přes 11,7 milionu turistů, kteří tu utratili více jak 84,5 miliardy dolarů. V roce 1997 zaznamenala HKTA mírný pokles v důsledku předávání Hongkongu Číně. V roce 1998 se otevřelo na ostrově Lantau nové mezinárodní letiště, které umožňuje bezpečnější přistávání většího počtu letadel, a rozšiřuje se i železniční síť. Hongkong hledí na svou budoucnost jako turistická perla Asie bez obav.

Veškeré finanční údaje jsou uváděny v US dolarech.
září 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group