ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DRUHÁ TŘÍDA BEZ MÍSTENKY

"Při jednom z největších železničních neštěstí v Indii, v Gaisanu asi 80 km od města Džalpáigurí, přišlo o život kolem 300 osob a více než 1000 bylo zraněno. Rychlíkové soupravy Abodh Ásám jedoucí z Gauhátí a Brahmaputra Mail z Dillí se srazily v rychlosti asi 100 kilometrů za hodinu. Oficiální zdroje nevylučují, že příčinou katastrofy byly špatně vydané signály, které svedly oba vlaky na jednu kolej."

(Agentura Reuter, srpen 1999)


Čekárnou nádraží v Ahmadábádu se rozezvučí znělka nádražního rozhlasu. Hala na okamžik strne v napjatém očekávání. "Vážení cestující, expresní vlak do Trivandrumu bude asi pět hodin opožděn. Omlouváme se vám za případné potíže," ozývá se z amplionu příjemný ženský hlas. Na rozdíl od našich zemí nevyvolává toto hlášení vlnu nadávek a klení. Nikdo se nežene za přednostou stanice, aby "dal věci do pořádku". Většina mužů rozkládá bez jakýchkoli emocí deky na podlaze čekárny a pokojně usíná. Jejich manželky vybalují benzinový vařič a pouští se do přípravy jídla (s lehkou nadsázkou se říká, že Indové nedokáží cestovat bez žehlicího prkna). Všem je jasné, že u pětihodinového zpoždění nezůstane.

Zklamaně pozorujeme černou tabuli s nápisem Zpožděné vlaky, ke které čas od času přichází nádražák a ušmudlaným hadrem stírá napsaná čísla, aby je vzápětí aktualizoval. Po počátečním nadějném poklesu na čtyřku zpoždění neochvějně narůstá, ba dokonce přešplhává k dvojciferné hodnotě. Když už se nám, netrpělivým Evropanům, po čtrnáctihodinovém čekání zdá, že by bylo snazší těch zbývajících 1000 km dojít pěšky, vlak se konečně objevuje ve stanici. V tu chvíli má člověk pocit, že se stal zázrak ? a není daleko od pravdy. Stačí si uvědomit, že se po indické železnici projíždí dnes a denně 11 000 vlaků s 10 miliony cestujících, kteří nastupují a vystupují v 7072 stanicích, spojených mezi sebou sítí kolejí dlouhou 61 000 kilometrů (1,5x obvod zeměkoule!). K tomu, aby takový kolos fungoval jak náleží, potřebuje indická železnice 1,6 milionu zaměstnanců, což je světový rekord v počtu lidí zaměstnaných u jediné organizace. (Modrá armáda České republiky čítá přibližně 92 tisíc zaměstnanců.) Divil by se někdo, že to občas v téhle mašinerii zaskřípe, či dokonce "bouchne"? Indické dráhy jsou sice mezi domácím obyvatelstvem velice populární, vlaky však zároveň bývají neuvěřitelně přeplněné. Dva rychlíky při letošní srpnové katastrofě vezly údajně 2500 lidí! Železniční neštěstí nejsou v Indii ničím výjimečným. Srpnová nehoda byla ovšem nejhorší od roku 1995, kdy při srážce poblíž Dillí zahynulo 358 lidí.

SEKTÁŘSTVÍ I NA KOLEJÍCH

Indická hromadná doprava (vlaková i autobusová) nabízí širokou úroveň služeb. Když pomineme krajnosti ? jízdu na střeše vlaku či autobusu (pozor na elektrické vedení!) i opačný extrém, tedy cestování v přepychových vlacích Royal Orient či Palace on Wheels, ve kterých za osmidenní hru na indického mahárádžu rozmařilci zaplatí víc, než vydělá většina Indů za celý svůj život ? můžeme úroveň cestování rozdělit podobně jako u nás do dvou tříd ? první a druhé. Je ale samozřejmé, že s tak hrubým dělením typický indický smysl pro třídění nevystačí. Proto na indické dráze najdete různé subkategorie, aby si každý mohl vybrat, co mu kapsa dovolí.

Nestačí vám expresní autobus? Zvolte si přepychový de luxe bus. I to je málo? Co potom přepychový de luxe bus s klimatizací?

Ve vlacích je to obdobné. Na vrcholku pyramidy stojí soukromé klimatizované kupé I. třídy se dvěma či čtyřmi lehátky. Za pohodlí se ale platí a cena jízdenky se v tomto případě moc neliší od ceny letenky. Drtivá většina obyčejných Indů má však jiné starosti, než lámat si hlavu, jestli zvolit kupé I. třídy s klimatizací, nebo bez ní. Rozdíly v cenách jízdenek značně zužují jejich možnosti.

Poslední nadějí na pohodlné cestování je místenka do druhé třídy. Za pár rupií (korun) je to doslova poklad, díky němuž získáváte množství výhod ? cestujete na pohodlných měkkých sedačkách a váš čas je neustále zpříjemňován přepestrým vnitřním životem indické železnice, který byste ve sterilní klimatizované I. třídě rozhodně nenašli. Neustále slyšíte křik prodavačů čaje, pražených buráků a cizrny. Pětileté děti s vervou tančí jako národní idol Sanjay Dutt ve svém posledním trháku a do toho se prolíná vemlouvání obchodního cestujícího s mastí proti impotenci. Když nastane večer, sedačky se pouhým sklopením přemění v lůžka, na kterých se můžete vyspat do růžova. A jestli je někdo švorc a nemá ani na místenku? Pak musí být připraven na nejhorší ? "second class unreserved".

DRUHÁ TŘÍDA BEZ...

Po osmi hodinách stání se konečně uvolňuje "místo". Na dřevěné lavici pro čtyři osoby se tísní pět mužů a já jako šestý přisedám na zbývajících deset centimetrů na okraji lavice. Prostor pro zavazadla nad hlavou obsadili další čtyři pasažéři. Proti mně je situace obdobná, jen dole sedí dvě ženy a čtyři muži.

Na chvíli podléhám falešnému uspokojení ? i když nepohodlně, přece jenom sedím, a co víc bych chtěl? Optimismus ale není na místě. Po dalších šesti hodinách poposedávání a hledání nejsnesitelnější polohy mám polovinu těla ochrnutou. Připadá mi, že se moje místo po milimetrech scvrkává a mění v uzounký břit. Šestý muž z lavice naproti, který má stejně jako já pouhých pár centimetrů lavice, klidně spí. Vskutku fakírský výkon!

Muž nade mnou bohužel nespí. Za dvě rupie si koupil buráky od prodavače, který jako gymnasta proplouvá nad hlavami cestujících na podlaze. Slupky buráků mi padají za zpocený krk. Nemám už ani tolik sil, abych se rozčiloval. Zoufale přejíždím očima své čtyři sousedy... Kéž by tak někdo z nich na příští stanici vystupoval...


Purvá expres z Dillí do Kalkaty. Dvacet sedm hodin jízdy
je víc než dostatečná doba na vnitřní přemítání.

"Tak co? Kam vy?" snažím se vymámit cíl cesty svého spolupasažéra. "Kalkata," zazubí se zvesela. Mně do smíchu není. Kalkata je cílová stanice Purvá expresu, kam bychom měli dorazit až další den odpoledne. Nemohu už déle vydržet, a pouštím jednoho z mužů, který sedí na podlaze u mých nohou, na své místo a sám raději stojím. Svítá. Vjíždíme do Váránasí.

Přestože polovina cestujících vystupuje, náš vagon je stále přecpaný, protože uvolněná místa bleskurychle zaplňují pasažéři z podlahy. Každé zaváhání může být osudné. Mobilizuji zbytky svých sil a odměnou je mi překrásné posezení uprostřed lavice. Slastně nasaji směsici vůní a výkřiků nádraží ve Váránasí. V tu chvíli je mi to místo stejně svaté jako všem Indům. Za rupii kupuji od vyřvávajícího prodavače horký čaj a s prvním douškem zapomínám na všechny své otlačeniny. Vsadil bych se, že ani v I. třídě s klimatizací neservírují lepší. Do Kalkaty už zbývá pouhých třináct hodin. Snad budou klidné...


"Příčinou srpnového neštěstí v Gaisanu byla podle indického ministra železnic Nitiše Kumára kriminální nedbalost pracovníků dráhy. Sám ministr podal demisi, aby tak přijal svou morální odpovědnost. Indická vláda vyjádřila nad neštěstím zármutek a přislíbila kompenzaci každé rodině oběti ve výši 400 000 rupií (asi 9240 dolarů)."

(Agentura Reuter, srpen 1999)
říjen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group