ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LEDOVCOVÝM EXPRESEM ŠVÝCARSKÝMI ALPAMI

Mraky rozpíchané alpskými štíty vydatně skrápějí zem - hotely, banky a kostely ve Svatém Mořici, lesklé asfaltky i neklidnou hladinu mořického jezera. V Ledovcovém expresu, jenž má neoficiální přízvisko "vyhlídkový", se i dnes navzdory počasí vystřídají během 260 kilometrů dlouhé jízdy davy lidí. Turisté většinou po osmi hodinách dojedou až na konečnou - do malebného Zermattu.


Rychlost Glacier expressu není nijak závratná - na necelých
300 kilometrů vlak potřebuje téměř osm hodin. Rychleji by to
ani nešlo, protože jenom viaduktů vlak přejíždí 291.

Na minutu přesně vyjíždí z malého nádraží jeden z nejslavnějších vlaků světa. "Glacier express" se vydává na cestu, při níž vystoupá do výšky více než 2000 m n. m., překoná 291 mostů a projede 91 tunely. Dnes ho vyprovází zvuk hromu. Svatý Mořic, městečko nevelké rozlohou, nicméně pro Švýcary obrovské významem, nechává za zády.

SVATÝ MOŘIC

"Banka, luxusní obchod, cestovní kancelář... typické Švýcarsko," směje se naše průvodkyně, když se loudáme jednou z úzkých mořických uliček. "Tady v Mořici mají zastoupení všechny švýcarské banky," dodává, abychom se moc nedivili, když míjíme jednu za druhou. Jenže my se nedivíme ani trochu, protože jestli tohle horské městečko nemá o něco nouzi, tak jsou to bohatí návštěvníci. Když je dobrý rok, vystřídá se jich tu kolem 250 000. Téměř všichni obyvatelé letoviska pracují v cestovním ruchu, ať už jako zaměstnanci, provozovatelé či majitelé hotelů, nebo jako průvodci, lyžařští instruktoři a obsluhovatelé nejrůznějších, většinou sportovních atrakcí. Jen pro příklad, zdejších 350 km sjezdovek obhospodařuje 60 vleků a lanovek.

Ovšem dávno předtím, než lidé objevili kouzla zimních radovánek, byl Sv. Mořic známým a vyhledávaným letním střediskem. Už ve středověku sem mířili návštěvníci za léčivou minerální vodou a zbytky prvního zřídla se datují do doby bronzové. Dnes tu lidé mohou v létě hrát golf, jezdit na koních, bicyklech či windsurfingu. Co se týče zimních aktivit, neexistuje snad žádná, která by se tu nedala provozovat.

Přes ohromující počet návštěvníků si městečko uchovává provinční ráz. Budovy se zde neškrábou do závratných výšek, o co je však všechno menší, o to je to luxusnější.

"Vidíte, že tu nemáme jenom luxusní obchody, ale i obyčejné," snaží se nás navnadit průvodkyně a ukazuje na značkový obchod Luise Benettona. Hm.

Popíjíme kávu v jedné "obyčejné" restauraci a povídáme si. V angličtině. Stejně tak bychom ale mohli hovořit německy, italsky nebo rétorománsky, neboť tyto jazyky se tu běžně používají. Ačkoli je beznadějně zataženo, odevšad se na nás šklebí malá žlutá sluníčka. Jsou na popelnících, ubrouscích, jízdních řádech, hotelových vozech i odpadkových koších. Žluté sluníčko je symbolem Svatého Mořice a ten se stal ve třicátých letech prvním místem, které si svůj symbol nechalo patentovat. Později, v osmdesátých letech, měl už Mořic patent na celé logo. Jeho součástí je věta "St. Moritz - Top of the World". Tak už to zůstane navždy, i když městečko leží v nadmořské výšce kolem 1800 metrů.

"To sluníčko není jen tak náhodně zvolené. Podle oficiálních statistik má Mořic 322 slunečných dní v roce. Když je při vaší návštěvě náhodou zataženo, jste vlastně svědky výjimečné události," chlácholí nás průvodkyně.

Obohaceni o jednu výjimečnou zkušenost smutně pozorujeme proudy deště, bušícího na okna restaurace.

NEJVYŠŠÍM TUNELEM ALP

Vlak se dává do pohybu a turisté ještě naposledy kontrolují, zda mají své fotoaparáty nabité. Jízda Ledovcovým expresem je trochu něco jako safari, jen kromě divoké zvěře se do objektivů loví neustále se měnící švýcarská krajina.

Ta je cestou ze Svatého Mořice zpočátku milá, údolí Engadin, v jehož horní části Sv. Mořic leží, je rozkvetlé, na pohled příjemné. Cestu lemují modříny a alpské pastviny, turisté se vyklánějí z okýnek a pátrají na mírných svazích po kozorožci, jenž tu má vedle dalších pětadvaceti druhů savců žít. Engadinské údolí je poměrně vysoko položené, a tak se alpské vrcholy nezdají ani tolik nepřístupné a příkré. Jelikož se ale štíty dnes odmítají ukázat, kocháme se engadinskou architekturou. Většina selských stavení má obytné prostory, dvůr, ohradu na dobytek, stodolu a stáje. Tento typ staveb vznikl již v 16. století a dobře odráží drsné klima velehor. I tady však lidé měli smysl pro krásu, a tak jsou stavení ozdobená sgrafity, mají velké vyřezávané portály a malá okna často zdobí paličkované krajky. Pravda, občas i červení trpaslíci.

V údolí Engadin sleduje trať Ledovcového expresu řeku Inn a opouští ji ve vesničce Scuol, kde zahýbá do údolí Val Bever. Brzy se ocitneme v drsných údolích Mittelbundenu. Nejdříve si ale vychutnáme první z "železničních lahůdek", jež jsou pro nás přichystány: na neuvěřitelně krátké trase 12,6 kilometrů vlak překonává za pomoci obloukových tunelů, mostů a nadjezdů převýšení 416 metrů! Krátce nato vjíždíme do další technické zajímavosti. Tunel Albulatunnel je dlouhý necelých šest kilometrů a se svou nadmořskou výškou 1820 metrů je nejvýše položeným železničním tunelem v Alpách. Vyplivne nás ve vesnici Preda, která se narodila až ve chvíli, kdy se začal stavět tento úsek železnice - v roce 1898.

VIADUKT A NÁKUPY VE VLAKU

Když se v roce 1902 začal stavět unikátní Landwasserviadukt, byl to počin vpravdě revoluční. Tento most, nesený šesti elegantními oblouky s rozpětím 20 metrů, dodnes bezpečně překračuje zpěněnou řeku. Při jeho stavbě byla použita tehdy velmi neobvyklá technologie - pilíře se totiž vyzdívaly bez lešení. Uvnitř měly zazděny ocelové sloupové konstrukce, které během stavby nesly jeřáby. Jeřáby byly umístěné mezi jednotlivými pilíři a s jejich pomocí byl nahoru dopravován stavební materiál.

Na viadukt vjíždíme 215 metrů dlouhým tunelem, který ústí na kolmé skalní stěně.

Do Thusis pak sjíždíme dlouhým údolím, nejprve úzkým tak, že se na jeho dno vejde jenom divoká řeka a na svah koleje. Postupně strmé svahy ustupují, až nakonec údolí pojme celé město a mohutný Zadní Rýn, jehož vody jsou nyní žluté a rozdivočelé. Vlak už vyjel z mraků a bezpečně klouže širokou rovinou, jejíž obzory stále ohraničují vysoké kopce. Jsme ale bezpečně v nejnižších místech naší cesty, v nadmořské výšce kolem šesti set metrů. Po krajině jsou roztroušené zámky, hrady a zříceniny, jichž bychom podle průvodce měli vidět celkem dvacet. Což se vzhledem k mlžnému počasí nedaří, a tak se mnozí cestující věnují nákupu suvenýrů, které nabízí personál podobně jako v letadle. Mohou si tu například zakoupit láhev vína s vinětou Glacier express za devatenáct franků či odznak s týmž motivem za franků osm. Krom toho se mohou zabavit jídlem či pitím nebo jezdit prstem po mapě vyvedené na každém stolku.

ZA HUMNY JE DIVOČINA

V Reichenau přepřaháme lokomotivu, což nám umožní vystoupat neuvěřitelných téměř čtrnáct set metrů až na Oberalppass. Zatím ale jen mírně stoupáme kaňonem Rýna, zvaným také Ruinaulta, který je uzounký a divoký a v němž jedinou známkou civilizace jsou koleje, po nichž supí náš vlak.

Představujeme si ohromné přírodní síly, které tohle údolí modelovaly. Po poslední době ledové tu došlo k obrovským sesuvům skal. Masa kamení a štěrku pokryla plochu téměř 50 km2 a místy dosahuje tloušťky až 300 metrů! Až mnohem později si touto překážkou začal razit cestu Rýn. Výsledkem jsou říční zákruty, strmé vápencové stěny, žleby a věže - krajina děsivá, krásná, nedotčená a člověkem nedotknutelná.

Nakonec se začnou znovu objevovat lidská stavení, salaše s ovcemi a případně pravými švýcarskými krávami, celé vesnice a konečně město Ilanz. Na téhle trati, a na Švýcarsku vůbec, je nejzajímavější, že takřka neschůdnou cestou jedete někam, odkud se vám zdá, že už není návratu. Objevíte tam prosperující město a ještě dál v ještě nedostupnějších terénech další. A hloupě vás překvapí, že vidíte nablýskané banky, školy, kostely a rychlá auta, i když za humny je divočina.

STÁLE VÝŠ

Ve starobylém městečku Disentis znovu přepřaháme a pasažéry Ledovcového expresu zachvátí šílenství. Fotografují nádraží, vagony, lokomotivu, sebe před nádražím, před vlakem. Sebe s nádražním zřízencem, jehož oranžová uniforma je okrášlena kloboukem tyrolákem a moderní vysílačkou. Foťáky putují z ruky do ruky a filmů ubývá. Přitom nás to nejlepší teprve čeká...

Z Disentisu začne vlak ukrajovat výškové metry rychlostí, z níž nám zaléhají uši. Stoupáme k průsmyku Oberalppass, do výšky 2033 metrů. Místy vlak s osmi vagony připomíná spíš lanovku. Však mu také na strmějších úsecích pomáhají ozubená kola a ozubený hřeben mezi kolejemi, a to jak při stoupání, tak při brzdění. Tato dráha, zvaná Furka-Oberalp-Bahn, byla postavena v letech 1911-1915. Ovšem již v roce 1916 musel být v důsledku finančních problémů, chronického nedostatku pracovních sil a vypuknutí 1. světové války zastaven její provoz, který pak byl obnoven až v roce 1926.

Poslední úsek cesty na Oberalppass vede jakýmsi polotunelem vydlabaným v bočním svahu. Jedna jeho stěna je v pravidelných úsecích volná, ovšem výhled uspokojí asi jen milovníky extrémního počasí. Šedá tma z husté mlhy dává totiž jen tušit hloubky pod námi. Jsme v mracích, kapky vody pleskají na střechu. Pak pár stovek metrů úplnou tmou, a šok. Vjíždíme do světa sněhu a ledu, tak vysoko, že i mraky, které nás celý den trápily, jsou pod námi. Ostré slunce odrážející se od sněhu bodá do očí. Celý vagon vydechne překvapením. Na nejvyšším bodě této trasy, v těsné blízkosti vysokých alpských štítů, opouštíme kanton Graubunden a vjíždíme do kantonu Uri. Chvíli jedeme zimní krajinou, pak začneme mírně, ale vytrvale klesat. Už jsme na kropenatě zasněžené zelené trávě. Kvetou tady blatouchy. Hluboké klesání je rozvrženo do mnoha zatáček, které stráň omotávají jako hadice. Za chvíli jsme u konečné stanice lyžařského vleku. Městečko Andermatt máme pod sebou jako na dlani.

ZERMATT

Řekne-li se Zermatt, musí se dodat Matterhorn. Městečko se totiž rozkládá pod určitě nejfotografovanější horou světa, jež byla poprvé pokořena roku 1865. Od té doby jsou k ní horolezci přitahováni jako vosy k medu a 4478 metrů vysoký vrchol hostí denně kolem šedesáti lezců. Již z tohoto čísla je zřejmé, čím žije Zermatt - samozřejmě turistikou. Stejně jako jiná horská městečka, i Zermatt obývá pevně stmelená komunita lidí. Toto sdružení občanů se nazývá Burgergemeinde a vlastní lesy, pastviny a hotely. V posledních třech a půl stoletích do tohoto sdružení pronikla jedna jediná "cizí" rodina.

Ve srovnání se Sv. Mořicem je Zermatt méně luxusní (hotely mají výrazně horský charakter) a více sportovní. Ostatně Zermatt zavřel dveře před automobilovou dopravou, a pohybovat se tu můžete pouze elektromobily nebo koňmo. Jenže mnoho lidí se přes den po Zermattu netoulá - všichni v zimě jako v létě využívají rozmanité lanovky, vláčky a zubačky (dokonce i metro!), aby se dostali výš. Stojí to za to. Kochat se totiž mohou nejen majestátním Matterhornem, ale také pohledem na Monte Rosu či Weisshorn.

Zermatt je také konečnou stanicí Ledovcového expresu. Úsek z Andermattu do Zermattu je přitom stejně zajímavý jako ty předešlé. Ráno v Andermattu nás rozesmutní - mlha je všudypřítomná. Jedeme jen několik desítek minut a noříme se do 15,4 km dlouhého tunelu Furka-Basistunnel. Díky tunelu podjíždíme kantonální hranici, vedoucí sedlem Furkapass (2431 m n. m.). Kanton Wallis nás příjemně vítá: mlha je pryč, na dosah ruky jsou zasněžené vrcholy, ještě blíž rozkvetlé louky. Daleko za námi, ale stále na dohled, je sedlo Furka, v němž se pohodlně rozvalují cáry mraků. Nyní až do starobylého Brigu neustále klesáme, poslední úsek vede pohostinným údolím Rhóny.

A nakonec finále. Úsek Brig - Zermatt se stavěl dva a půl roku a byl otevřen roku 1891. Po kolejích tehdy přijel k obyvatelům Zermattu blahobyt. U města Visp vlak opouští údolí Rhóny a obrací se k jihu. Jede podél slunných svahů Visperteminenu, kde nejvýše v Evropě - v nadmořské výšce 1400 metrů - roste bílé víno. Vlak najíždí opět na ozubená kola a supí nahoru, podél řeky Matter - Visp, jež hučí hluboko pod námi. Jedeme podél divokých stěn, přes mosty a tunely a zklidňujeme se v oblasti luk a pastvin, v Kapeltranu. Na západním úbočí se rozkládá nejstrmější z walliských vesnic - Embd (1538 m n. m.). Říká se, že zdejší obyvatelé musejí přivazovat i drůbež, aby jim nespadla do propasti.

Pohodlně usazeni v sedadlech Ledovcového expresu míjíme St. Niklaus, který býval v dobách prvních pokusů o dobývání Alp střediskem horských vůdců. Ve vesnici Täsch musejí automobilisté opustit své plechové miláčky, neboť příští stanice je Zermatt a tam auta nesmějí.

My do Zermattu vjíždíme Glacier expressem, který s námi projel kus Švýcarska a přesvědčil nás o tom, že jestliže jsou Švýcaři hrdí na své dráhy, mají na to svaté právo.
listopad 1999
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group