ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OSLAVA SVOBODNÉ REPUBLIKY OUTREMEUSE

Přes 200 000 lidí ze všech koutů světa se každým rokem rozjede do Liège v Belgii, aby zde 15. srpna oslavili národní svátek státu, který nenajdete na žádné mapě: svobodné republiky Outremeuse.

Oslavy jsou směsicí náboženských, folklorních, a vlastně i politických prvků. Na dobu tří dnů probouzejí ze spánku kousíček minulosti, zasutý až kdesi hluboko, ale mající překvapivě čerstvou chuť.

NA ZAČÁTKU BYLA STUDENTSKÁ RECESE

Outremeuse je ostrov v centru Liège tvořící samostatnou městskou čtvrť. Každým rokem se na dobu tří dnů hlásí ke své nezávislosti a odtrhuje se od zbytku Belgického království.

Vše začalo, když se psal rok 1921 a parta studentů z Liège podnikla "studijní" cestu do Paříže. Co se studií týče, těžištěm jejich zájmu byly především kabarety okolo Montmartru, jemuž byl právě kulturními institucemi čerstvě udělen titul Svobodná obec starého Montmartru.

Studenti se vrátili do Liège právě v době, kdy se město chystalo na každoroční procesí místní farnosti spojené s Nanebevzetím Panny Marie. Z čisté provokace se - v Belgickém království - rozhodli založit "svobodnou republiku Outremeuse". Zvolili mezi sebou prezidenta, na ostatní zbyly ministerské posty. Celá cháska se pak v procesí patřičně předvedla.

Všechno mohlo skončit jako studentská recese, nebýt toho, že se jim od místního obyvatelstva dostalo přijetí vpravdě triumfálního. Republika Outremeuse tak byla na světě a 15. srpen, den jejího zrodu, se pochopitelně stal národním svátkem.

Vláda republiky nemá žádnou výkonnou či legislativní moc a ani po ní neprahne. Její stanovy jsou jasné: "chránit folklor a zlaté lidské srdce". Takže důvod její existence je zároveň i jejím úkolem: ochraňovat a zušlechťovat lidovou tradici. Minulost s lidským rozměrem. Prezident a ministři se snaží zhostit tohoto úkolu co nejlépe a nejvíce práce mají samozřejmě s přípravami oslav na 15. srpna.

PÍSEŇ PRO MARIE

Prezident republiky Léon Mormont strávil skoro celý den tím, že blahopřál k svátku všem Mariím republiky. Je jich několik desítek, mladých i starých, ze samoobsluhy i z útulku. Jedna z nich dnes dokonce slaví sté narozeniny. Každá dostane růži, a to za doprovodu sboru, který zpívá:

"Máří, Marie,
kdo víno nalije,
sklenice září.
V polích se rozvije
pro tebe lilie,
Marie, Máří."

Nyní má prezident před sebou další povinnost: zažehnout sérii slavnostních petard. Je pět hodin ve městě ohnivě červených cihel, městě s tisíciletou historií bohatství a nezávislosti, kde ze slavné hornické minulosti dnes zbývá jen nezaměstnanost. Liège se otřásá stovkami kaskádovitých detonací. Říkají tomu salva, neboli "le tir des Campes". Stovky litinových nádob napěchovaných střelným prachem řetězově explodují. Jediným cílem tohoto unikátního pyrotechnického kousku je udělat co největší kravál. Jasný signál k započetí oslav, který rychle probouzí město z blažené letní ospalosti.

Spousta rozbitých okenních tabulek. Pár lidí sice brblá, ale všichni z toho mají legraci. Kouř se zvedá, mračna stoupají k nebi. V průběhu tří dnů bláznivost narůstá a otřásá celou republikou.

POSMĚVÁČEK, REMCAL A OCHMELKA

V muzeu Tchantchs, jež je sídlem vlády svobodné republiky, se právě zvedá červená opona. "Pssst!" sykne hlas ze zákulisí. Na scénu se dokolébá veliká loutka. Osůbka s rozplácnutým nosem, okolo krku červený kapesník, v modré haleně a černé čepici. Typický kostým horníka z 19. století. Tchantchs.

Tchantchs, valonská varianta běžného Francois, je víc než jen maskot. Mít republika vlastní měnu, byl by Tchantchs vyražen na mincích. Jeho upřímnost, kuráž a věčná žízeň jsou ztělesněním typického obyvatele nejen Outremeuse, ale i Liège: posměváčka, remcala a ochmelky.

Tchantchs se zrodil v roce 760. U kolébky stáli dva místní pobudové. Již jeho první výrok byl zaznamenáníhodný: "Šenkýřko, nalej!" Na mléko byl od malička alergický a z vody se mu dělalo zle. Takže byl odkojen sušenkami máčenými v pécketu, což je místní obdoba jalovcové. Převeden na pevnou stravu ve formě slanečků, získal dokonalé předpoklady pro trvalou žízeň.

Tenhle pravdomluvný sympatický násoska hrál zpočátku v místních loutkových představeních spíše druhé housle. Jeho hlavním úkolem bylo rozehřát atmosféru v sále a živou gestikulací doprovázet klasické kramářské písně, popisující dobrodružství Rolanda a Karla Velikého. Publikum si jej však brzy zamilovalo, a Tchantchs se zařadil mezi hvězdy. Pár scénářů bylo přepsáno tak, aby na něj vyšla nějaká ta hlavní role. Když pak potřeboval družku, stvořili mu ji. Celá věc se sice obešla bez necitlivých biblicko-chirurgických zásahů do hrudního koše, nicméně i tak je Nanesse nepochybně žena drsných pěstí a charakteru. Byl rovněž uveden ke Karlovu dvoru, kde v něm Roland našel učitele a přítele. Povídá se, že i s tou bitvou u Roncesvalles to bylo trochu jinak, než je zapsáno v knihách. Tchantchs se jí samozřejmě také zúčastnil. Poté co si na svůj účet připsal na tři tisíce uťatých saracénských hlav, příjemně unaven se rozhodl dát si menšího šlofíka. Pak není divu, jak to s Rolandem dopadlo.

Od těch dob je dobrým zvykem, že každá zahraniční (rozuměj "mimozamázská") folklorní delegace během své návštěvy svobodné republiky podaruje Tchantchse novým oděvem. Jde přece o prince ze Zamází. Dohromady jich dnes má už něco přes tři stovky.

Když dorazíte do Outremeuse slavit 15. srpen, nemůžete na Tchantchse a Nanesse nenarazit. Jsou zkrátka všude. Ti, kteří byli zpočátku pouhými loutkami, dnes ožívají v podání stovek lidí. Osobně ztělesňují legendu a ztotožňují se s tradicí. Na ulicích a u barových pultů se to hemží postavami v hornických modrácích, čepici, se šátkem kolem krku a červeným nosem. Líčidla nejsou zapotřebí. Lokály se naplňují, půllitry vyprazdňují, oslavy jsou v plném proudu.

CHODÍCÍ KVĚTINOVÝ KOBEREC

V kostelíku Saint-Pholien, který byl tak drahý Simenonovi, "nejslavnějšímu občanu Liège hned po Tchantchsovi", se připravuje ta nábožnější část oslav, protože pro křesťany je 15. srpen liturgickým svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Socha černé Madony dnes sestoupí se svého piedestalu a bude nesena v čele procesí. Spolu s ní se v něm objeví spousta dalších, menších madon. Téměř každá ulice má vlastní sošku, ze dřeva či ze sádry. Přes rok je umístěna v nějakém venkovním výklenku a ochraňuje okolí. Každá soška má svou opatrovnici, která ji před oslavami oblékne do slavnostního šatu, vlastnoručně ušitého a hýřícího krajkou a stužkami. Během oslav přijdou stovky lidí zasypat madony květinami.

Tahle úspěšná alchymie slučující církevní a světský svátek je pro oslavy v Outremeuse charakteristická. Vůbec nezáleží na tom, co si kdo myslí sám pro sebe. Slaví se společně a každý tu najde své místo. Jediným a nepsaným pravidlem je vzájemná tolerance.


Tři dny teče v Liège alkohol proudem
i po kapičkách. Kořalka se tu jmenuje
pécket a vyrábí se destilací z jalovce.

Jedním z důkazů zmíněné směsi světského a církevního je bouquet, květinový koberec víc než šest metrů dlouhý a vážící okolo osmdesáti kilo. Po celé délce jej zdobí směsice symbolů: najdeme zde křesťanský kříž, zednářské oko a trojúhelník, i čistě světského valonského kohouta, který je emblémem zamázské vlajky. Nesen na ramenou a doprovázen vyhrávající kapelou, procestuje bouquet celý ostrov. Po salvě des Campes je tohle druhá tradiční ceremonie oslav 15. srpna. Trasa je zpestřována četnými posilňovacími a občerstvovacími zastávkami. Kapela hraje zastaveníčko, místní obyvatelé vycházejí ven a nabízejí všem něco k pití. Alkohol teče proudem. Kdyby někdo byl náhodou natolik nahluchlý, že by se mu salvu podařilo přeslechnout, tento signál začátku oslav je prostě nepřehlédnutelný.

ČAROVNÝ PÉCKET

Dvě první noci a den mezi nimi jsou určeny výhradně k doladění formy. Skotská se pije jako pivo a "jen tak na chuť" se k ní přikusují kousky sýra. Dát si "trochu bílého" může být pro nezkušeného překvapením. Nedonesou mu ani víno, ani sýr (což by se dalo čekat ve Francii), ale sklenku alkoholu zvaného pécket, vyráběného destilací z jalovce. Pécket je oním čarovným nápojem ostrova Outremeuse, pramenem opojení, který násobí radost z pospolitosti.

Je vlahá letní noc. Dav se přelévá, přitéká, kypí, pění, a hlavně - pije. Improvizované nálevny vyrašily jako houby po dešti. V pitoreskních uličkách v samém srdci ostrova se veselí tisíce lidí. Potkávají se, popíjejí, tančí. Vzrušení narůstá přímo úměrně hladině alkoholu. Roztržky se nekonají. Projednou jsou zas všichni dětmi a slaví a slaví. Kolotoč seznamování, přípitků a nacházení "starých dobrých známých" nebere konce.

Rozbřesk nového dne. Spousta lidí ani oka nezamhouřila, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. To se přece dospí později, bude na to celý dlouhý rok. Ještě pořádně rozjaření z noční pitky se scházejí na mši ve valonském dialektu. Nutno podotknout, že zdaleka ne všechny obličeje jsou schopny udržet jakž takž duchapřítomný výraz. Po mši se vrávoravě přidávají k procesí černé Madony.

VELKÝ MARATON

Zlatým hřebem oslav, na nějž se všichni těší stejně jako na ohňostroj, je tradiční lidový průvod. Zamázané jej chápou jako příležitost ukázat svou pravou sílu. Je 15. srpna, 15 hodin odpoledne. Na velikém dvoukoláku v čele průvodu se objevují dvě obrovité figury: Tchantchs a Nanesse.

Za nimi jdou všichni, již přijeli oslavit virtuální republiku, kterou teprve jejich přítomnost činí reálnou. Sjížděli se sem od rána, jako velká voda zaplavili ulice a kavárničky. Sešli se, navázali nové známosti, pobratřili se, popili.

Kolik jich může být? Sto či dvě stě tisíc jak účastníků, tak diváků, stmelených jednou velkou žízní po veselí a alkoholu.

A kdo vlastně jsou? Nejrůznější panstvo na vozech i pěší, bratrstva labužníků a další spolky, historické skupiny a kapely. Dále pak obři, čarodějnice, maškary, společnosti taneční, divadelní, i operní. Rovněž dragouni, pěšáci a kavaleristé.

Dovoleno je cokoli, ale hlavně být sám sebou.

Sjeli se odevšad. Z druhé strany řeky Meuse, z ostatních čtvrtí Lige, z opačného konce valonské provincie, z Flander, z Francie, dokonce i z Argentiny. Každý se svým kouskem folkloru, jakkoli nepatrným. Krajíček vlastní tradice odříznutý od bochníku zapomnění. Ať už je to tanec, uniforma, nebo třeba recept na kulinářskou specialitu, na podobě nezáleží. Důležitá je snaha uchovat dědictví ve všech formách.

Až do večera budou procházet ulicemi, zpívat, hrát, nabízet a ochutnávat pécket a pivo, k tomu přikusovat plněné palačinky zvané bouquettes, či jiné speciality vlastní výroby, které takto zajišťují nesmrtelnost.

Hudba je všude, čím dál neposednější, nálada dosahuje vrcholu a stupeň porozumění rovněž. S příchodem noci vycházejí hudebníci do ulic, vzniká tepající směs lidí a rytmů. Atmosféra nebezpečně hraničí se šílenstvím. Pro některé je to už třetí probdělá noc za sebou, s hektoliry piva, smíchem, spoustou křiku a řevu. Bouřlivými chemickými reakcemi vznikají četné nové dvojice a rozpadají se páry staré.

Je to jeden velký maraton. Všichni jsou na nohou, až do úplného vyčerpání se trmácejí ulicemi se sklenkou v ruce, pohlceni vírem téhle horečnaté noci. Za úsvitu se slavnost ukládá ke spánku. Během dne pak dav pomalu přichází k sobě, a není to probuzení z nejveselejších. Po reji smyslů nezůstalo než pár stop.

VESELÉ POHŘBÍVÁNÍ

Uklízecí čety odvážejí tuny prázdných kelímků. Ulice, tedy až po důkladném umytí, se znovu stávají královstvím aut. Poslední noční ptáci se po cestě domů míjejí s těmi, co jdou do práce. Pro příště už bude rozehřívat červené cihly města Liège zase jen letní slunko.

Ovšem úplný konec oslav to ještě není.

Následující den totiž skrývá další tajemství, a to takové, o jakém se příchozím odjinud ani nezdá. Aby je člověk mohl objevit, musí zůstat i šestnáctého, kdy se po třech dnech třeštění znovu rozbíhá normální život. Je to jako zemětřesení. Otřes, který město zakusí 15. srpna, se opakuje i den následující.

V Liège se zkrátka po oslavách opět slaví. Tím dalším seizmickým záchvěvem je pohřbívání Mati l'Ohé.

Je třeba vyčkat samého sklonku dne, kdy i ten poslední turista či návštěvník dá městu vale. Okolo muzea Tchantchs vládne podivný rozruch. Smutek zaplavuje chodníky, všichni celí v černém, ženy se závoji. Lidé v přestrojení s hranými výkřiky omdlévají a předstírají slzy. Atmosféra je ohromná i zvláštní, blízká duchu oslav, které předcházely. Je to jedna dlouhá litanie, z níž se zřetelně ozývají výkřiky plaček: "Vrať se nám, Mati!"

Konečně se objevuje rakev, spíš tedy rakvička, nese ji vysoko nad hlavou jeden uslzený Tchantchs. Před ním kráčí biskup, samozřejmě rovněž falešný, který svým věrným ovečkám adresuje požehnání poněkud obscénního charakteru. Brzy je vidět, že biskupský háv skrývá pana ministra pro věci církevní svobodné republiky. Přítomna je i kapela, která doprovázela bouquet na začátku slavností. Složena ze zarudlých obličejů, na nichž se důkladně podepsaly propité a projásané noci, obklopena alkoholovými výpary, kráčí před rakví Mati l'Ohé a hraje na střídačku kousky ubrečené a veselé. Za nimi následuje namazaná populace republiky namázské, všichni ti, kteří tak usilovně pracovali během tří dnů oslav, se smíchem či pláčem, jak si to muzika žádá. A ještě jednou pécket, ten vpravdě tekutý tmel, proměnuje jednotlivce v nárůdek.

Tradice Mati l'Ohé, což ve valonštině znamená Matoušova kost, je rodem z těch starých pohanských. Mati je vlastně pořádná kost, kterou je nutno na konci slavností zakopat do země, a tak jí poskytnout příležitost, aby se do příštích oslav mohla sama znovu obalit masem.

Za doprovodu muziky Mati slavnostně putuje celým ostrůvkem a vztyčuje tak naposledy pomyslný prapor zachované lidové tradice, historie s lidským rozměrem, svobodné republiky. Tyhle závěrečné pitky jsou nejspíš ty nejkrásnější a nejopravdovější z celých slavností. Vidět ten průvod rozrůstající se neustále o nové plačky a muže ve smutečním, to je jako uslyšet výkřik, který tne do živého.

V samém srdci Zamází, na Gabrielově náměstí, se všichni zastaví. Kruhem obstoupí rakev. Chvilka soustředění. Kruh se těsně semkne. Tchantchs přistoupí k rakvi a ze džbánku pécketu kost pokropí. Škrtnutí sirkou, a Mati je v plamenech. Ticho. Už ani výkřik. Všichni jsou najednou zamyšlení, oči vážné a zvlhlé, ztracené v modravých plamenech, které olizují rakev.

Kdo neviděl ty vážné, nalíčené a vyčerpané obličeje, nemůže plně porozumět Outremeuse. Tradice, kterou zachovávají, je čistá, nepředstíraná a není než odleskem jejich lidskosti.

Jakmile kost dohoří, půjdou znova tančit a pít.

Díky, Mati!

Díky tobě, díky jim všem, příští rok bude ještě lepší.
únor 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group