ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TUNELY V CU CHI

 

Skoro dvoumetrový majitel amerického pasu si otírá kapičky potu, které mu bez ustání kloužou zpod ošoupané bejzbolky na krk a pod pruhované tričko. Drobný Vietnamec mu s úsměvem podává pušku. "Chcete si zastřílet z vaší em-šestnáctky, nebo z našeho kalašnikova? Jedna rána - jeden dolar, mister!"

Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy Američané definitivně opustili tuto zem. Ztratili tu více než padesát tisíc vojáků a zanechali po sobě přes dva miliony mrtvých. Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy tady, nedaleko tehdejšího Saigonu a dnešního Ho Či Minova Města, vybuchovaly bomby a příslušníci Vietkongu se schovávali v tunelech - americkému velení takříkajíc pod nosem.

Zpřístupněné tunely v Cu Chi jsou dnes obrovským lákadlem pro turisty, kteří je při návštěvě jižního Vietnamu rozhodně nehodlají vynechat. Průvodce jim v tomto "vojenském skanzenu" dělají bývalí příslušníci Vietkongu. A pak že dějiny nejsou plné paradoxů...


PRAVDA VÍTĚZŮ

Americko-vietnamská válka. Byly o ní natočeny desítky filmů, napsány stovky knih a tisíce článků. Ať to člověk obrací z kterékoli stránky, pořád se zdá, jako by tu nebyli vítězové nebo poražení, jen oběti. Ten pocit je nejsilnější v saigonském muzeu války. Mezi exponáty znázorňujícími hrůzy, utrpení a hrdinství vietnamského lidu se motají funící turisté, pro které je saigonské vedro tak úmorné... Vietnamské dívky, svěží jak vánek, jim prodávají vodu a suvenýry vyrobené z vystřelených nábojnic. Asijské dívky a američtí mládenci se setkávají pod panely, na nichž jsou do detailu popsány ukrutnosti, jichž se jejich rodiče na sobě vzájemně dopouštěli.

Zatímco v muzeu bývají návštěvníci ponecháni sami sobě a svým emocím, v nedalekých tunelech je turista odchycen a podroben lehké ideologické masáži.

Tunely v Cu Chi leží asi čtyřicet kilometrů od Saigonu a my se k nim dopravujeme na vypůjčeném mopedu. Díky tomu, že trochu bloudíme, přijíždíme v hodinu, kdy se tu nenachází žádná organizovaná výprava. Představení se ale bude konat, i když jsme jen dva... Jsme odvedeni do jakéhosi improvizovaného kina a je nám puštěn film o americké agresi. Je skvostně komentován ve stylu: "Cu Chi byla kvetoucí výletní oblast, dokud nepřišel americký ďábel," nebo: "Američany jsme chytali do pastí jako zvířata..." Jenomže je odvěkým právem vítězů komentovat válku po svém. A polovina obyvatel Cu Chi tenkrát zahynula.

Součástí expozice je i výstava pastí, které příslušníci Vietkongu umisťovali do tunelů i na stezky. Expozice to je neveselá - naježené bambusové hroty, hřebíky v kolečkách i po obvodu pastí a do toho obrázky, znázorňující funkci pastiček. Většina z nich byla založena na tom, že dotyčný na past šlápl, do nohy se mu zarazily hřebíky či bambusy a při pokusech o vytažení se mučící nástroje zarývaly hlouběji do těla. Nad pastmi přechází humor všechny návštěvníky bez rozdílu národnosti - Američany, Vietnamce, Němce, Japonce i nás Čechy. V téhle válce číhala smrt na každém kroku a nic na tom nezmění ani směšné filmy.

NEJDELŠÍ NA SVĚTĚ

Počátky stavby nejdelšího systému tunelů na světě spadají do konce čtyřicátých let, do doby vietnamského odboje proti Francouzům. S touhle válkou má ta americko-vietnamská vůbec mnoho společného, nejen severovietnamského vůdce Ho Či Mina. Dnes už můžeme s určitostí tvrdit, že nešťastná politika Francouzů vůči bývalé kolonii byla jednou z důležitých příčin pozdějšího, ještě nešťastnějšího konfliktu. A Vietnamci se bojem s Francouzi lecčemu přiučili - způsobům vedení partyzánské války a hlavně tomu, jak využít dobré znalosti prostředí. Zkušenosti z boje o nezávislost se zúročily například v takové důmyslnosti, jakou je "kuchyně Dien-Bien-Phu", nesoucí název po bitvě, jež prakticky znamenala konec francouzské přítomnosti ve Vietnamu. Vtip spočíval v tom, že kouř byl z míst, kde se vařilo, odváděn velmi daleko a na zem vypouštěn pod nízkou slaměnou střechou. Ta jej rozptýlila a ze vzduchu tak nebylo možno podle kouře určit vietkongská postavení.

Koncem šedesátých let už tunely spojovaly většinu vesnic v oblasti Cu Chi a měly neuvěřitelnou délku - 250 kilometrů. Americké velení z nich mělo pořádně těžkou hlavu. Američané sice tušili, kde se tunely nacházejí, ale nikdy je neobjevili a především se jim nepodařilo je zničit, ačkoli na toto území shodili tisíce bomb a tuny chemických prostředků včetně známého defoliantu agent orange. Situace byla o to tristnější, že se tato vietkongská základna nacházela v bezprostřední blízkosti Saigonu, kde sídlilo nejvyšší velení jihovietnamských a amerických sil.

Tunely jsou skutečným technickým zázrakem, vybudovaným ovšem bez pomoci jakékoli moderní techniky. Výrobními prostředky tu byly pouze lopaty a krumpáče. Táhnou se ve třech patrech nad sebou, mají mnoho odboček, slepých ramen a místností. Byly prakticky nezničitelné, při bombardování se poškodilo maximálně jedno patro, spodnější byla při náletech bezpečná. Vchody do tunelů byly perfektně zamaskovány a některé tunely ústily dokonce do řeky. Když to po válce vyšlo najevo, Američané se tomu dlouho zdráhali uvěřit.


Tunely byly záměrně budovány malé a úzké, takové, aby se v nich mohl pohodlně pohybovat pouze člověk drobné "asijské" postavy.

V podzemních prostorách bylo vše - jídelny, kuchyně, velitelská stanoviště, sklady, ložnice, místnosti pro porady a také polní nemocnice. Příslušníci i příslušnice Vietkongu se tu oprávněně cítili bezpeční, tunely byly zajištěny mnoha pastmi. Díky tomu, že byly uzounké a nízké, stačila jedna pastička zastavit celé družstvo. Ironií bylo, že mnoho pastí vyráběli Vietnamci z vybuchlých bomb a ze všeho, co na ně Američané shazovali. Některé úseky v tunelech zase byly tak úzké, že se jimi průměrně vzrostlý Američan prostě neprotáhl - na rozdíl od drobných Vietnamců.

HORKO, TMA A STRACH

Náš průvodce je zjevně potěšen, že pocházíme z Čech. Bývalý vietkongský bojovník si nás spojuje s proslulým samopalem AK-47: "Československo bylo naší spřátelenou zemí, máme od vás zbraně, víte to?"

"Tak tady je vstup do tunelu, najdete ho?" ohraničuje nám prostor tak dva krát dva metry. Nenajdeme. Odhrne z tvrdé země trochu listí a otevře poklop. Jenomže tvrdé země s listím jsou tu tisíce čtverečních metrů! Problémem je vůbec se do tunelu nasoukat, některé vstupy jsou pro nás pasé, protože nikoho silnějšího než právě Vietnamce nepojmou. Aby mohla být expozice vůbec zpřístupněna, byly některé části tunelů rozšířeny.

S nepředstavitelnými obtížemi se v tunelu pohybujeme. Mlátíme se do hlavy, překáží nám zadek, za chvíli nás z předklonu začnou nesnesitelně bolet záda. Jdeme nalehko, ale pot z nás jenom stříká. Náš průvodce se tomu jenom směje a baterkou nám svítí na místa, kde byly nastražené bambusové a kovové pasti. Američané z nich měli panickou hrůzu. Voják ověšený zbraněmi, který se sotva pohyboval, neměl žádnou šanci si jich všimnout. "Hnusná smrt v hnusné, horké tmě," napadá mě.

Najednou se tunel rozšíří a vcházíme do místnosti s dlouhým dřevěným stolem. Srdce mi poskočí - sedí za ním žena s dlouhými copy a černými kalhotami a muž ve vietkongské uniformě. Uklidňuji se, jsou to figuríny. Jsme v místnosti, kde se školilo a vymýšlely se plány proti nepříteli. Hliněné zdi zdobí nástěnky a průvodce nám nalévá čaj. "Jen si sedněte a užijte si to tady!" Ačkoli je systém tunelů bezmála geniální, nechtěla bych tu strávit ani den. Nejsou to žádné katakomby, ale cestičky pro krtky, v nichž je tma, dusno a horko. A to prý někteří bojovníci neopustili tunely celé měsíce!

VYSTŘELENÉ NÁBOJNICE

K areálu, který je celý skryt v bambusovém lese, ještě patří nezbytné obchůdky se suvenýry. Jsou z velké části válečného charakteru: tanky, letadélka a rakety vyrobené z vystřílených nábojnic, dají se tu koupit i vietkongské přilby. Oblíbené jsou americké vojenské zapalovače.

A střelnice. Dolar za ránu. Družně tu vedle sebe leží kalašnikovy i americké pušky M-16. Nikdo nikomu nic nevyčítá, nikdo se nikoho ani neptá. A tak tady, v dnes opět kvetoucím kraji Cu Chi, stojí nejen memento války, ale také jistý příslib do budoucnosti. Do budoucnosti bez válek.


Přečtěte si také článek VÁLEČNÝ ZPRAVODAJ.
prosinec 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group