ikoktejl

KDYŽ SE SLUHA STANE KRÁLEM - ČERNOBYL PATNÁCT LET POTÉ

 

"Nikdo nám neříkal, o co jde. Nikdo neprozradil, jak nebezpečné je to, s čím si hrajeme. Že to tady může zářit i dalších tisíc let. Vždycky je to tak, že živí si nebezpečí nedokáží představit, a mrtvým je to jedno."

 


Za oknem dodávky se míhala nekonečná pole a osamělá stavení. Podněpří - krajina bez kopců - spolehlivé narkotikum. Byli jsme asi 110 km za Kyjevem, když se mnou řidič Andrej začal cloumat. "Zóna, zóna," opakoval chraplavým hlasem. Venku tma, daleko vpředu svítí nějaké zářivky. Naděje na konci tunelu? Za tři minuty se z naděje klube osvětlená závora. Andrej hledá po kapsách povolení. Po tvářích nám klouže paprsek z policejní baterky. Jenom dva? Závora jde nahoru. Andrej řadí jedničku a divoce se rozchechtá: "Vítej v zóně podivnosti, života a smrti." Najednou jede pomaleji, než je zvykem. "Sem ti říkal, že je to zóna podivností. Za tmy se tu potulují divocí koně a obrovští divočáci. Nechci se s nimi srazit." Mineme tabuli Černobyl. Z inkoustové tmy naše reflektory občas vyhmátnou postavu. Proč se tady nesvítí? Andrej kroutí hlavou: "Sem ti říkal o životě a smrti. Proč na všechno hned vidět? Buď rád, že některé věci spatříš až zítra."

ZÍTRA

Nad Černobylskou zónou se válí mlha. Jako by slunce navždy zapomnělo vycházet nad městem, které dalo jaderné elektrárně jméno. Počasí, kdy podzim končí, a zima ještě nepřišla. Průvodce Sergej Pletencev se směje a dlouze popisuje, jak tu bylo před dvěma dny nádherně. Jaký měli letos hezký podzim. Nepozorovaně zavřu oči, a je mi, jako by přede mnou četl Šolochovův Tichý Don v originále... Pak přehodí výhybku a nasadí komisní tón. "Aby bylo jasno: na všechno se ptej, všechno odpovím. Všechno uvidíš." Vytáhne dozimetr: "Aby bylo jasno: půjdeš jen tam, kam ti to dovolím. Pro začátek si pamatuj: asfalt je bezpečný, vše ostatní v okolí může být radioaktivitou pěkně nacucané."

První vesnice v desetikilometrové tzv. vnitřní zóně kolem elektrárny je Kopači. Vlastně byla Kopači. Zbyla jen tabule s nápisem. Kopači měla smůlu - v důsledku směru větru od elektrárny patřila mezi nejvíc zasažené radioaktivním spadem. V 680 domech bydlelo asi 2500 lidí. Nezůstalo nic. Buldozery zničily domy a všechno zahrnuly hlínou. Kvůli vysoké radioaktivitě se nikdo nemohl vrátit, natož cokoliv odnést. O tom, že tu kdysi někdo žil, svědčí kus plotu. Stojí na pasece, a neohrazuje nic. Ze země trčí žluté pruty s trojúhelníkovými cedulemi. Na nich značka radiace a hodnota, která tu byla před 15 lety naměřena. Na stromě se jakoby zázrakem stále drží opuštěný úl. Včelařství v Kopači bylo vyhlášené...

Z celé vesnice dnes zůstala jen hlavní asfaltová silnice zarůstající trávou. Po stranách se zvedají kopce hlíny - zahrnuté domy. Z mlhy se vynořují a zase do ní mizí auta jedoucí jakoby odnikud nikam. Ti, co jdou pěšky, nespěchají, ale taky se nezastavují. Bez zájmu procházejí kolem. Okamžik, a mlha udusí všechny zvuky.

TEPNA PRIPJAŤ

Řeka je tepnou každé krajiny. Pripjať přitéká z Běloruska, z území známého ekologům a hydrobiologům jako Pinské bažiny - jedinečný přírodní fenomén. Dnes značně pozměněný radioaktivním spadem. Radioaktivita se z přítokové oblasti dostává do Pripjati, která se při každoročních záplavách rozlévá v krajině kolem elektrárny. Po opadnutí povodně zůstanou radioaktivní nánosy bahna. Výsledek? Neustále se zvyšující radioaktivita, a to i na území, které bylo zasaženo relativně málo. Jedinou obranou je vybudovat v zátopových oblastech hráze, aby se řeka nerozlévala. Na bývalé nádherné pláže sypou náklaďáky kamení.

U elektrárenského přístavu je krajina zbarvená do žlutohněda. Nad vodní hladinu se zvedají jeřáby, které už nikdy nic nenaloží. Rozežere je rez, zřítí se, zbude z nich hromada kovových pilin, ale budou pořád zářit.


Hřbitov v blízkosti elektrárny.

Chci udělat fotku na nedalekém hřbitově. K obloze trčící kříže. Stromy, které jim dodávaly stín, dávno podlehly radioaktivitě a jejich kmeny se válejí mezi hroby. Postupujeme loukou. Sergej drží v ruce chrastící dozimetr a před vysokou trávou se rezolutně zastaví. "Jestli chceš, tak si tam zaběhni a rychle zpátky." Dozimetr klape jako vzteklý. "Já zůstanu tady. Dělej, dělej...!!!" U hrobů těch, co zemřeli dávno před stavbou elektrárny, je ticho. Co by řekli svým radioaktivním náhrobkům, kdyby věděli?

ELEKTRÁRNA Z DÁLKY

Krajina těsně kolem elektrárny je protkána sítí silnic a vodních kanálů. Když bylo jasné, že tu bude stát šest bloků, bylo taky zřejmé, že to Pripjať svojí vodou neuchladí. Vznikla umělá nádrž - 24 000 ha vodní plochy. Ryby z ní jsou navždy radioaktivní. Jenže všichni kolem mají rybí maso hodně rádi.

Vyhlídková "novinářská věž" u sarkofágu čtvrtého bloku. Nad vchodovými dveřmi ukazuje digitální dozimetr 56 mikrorentgenů za hodinu. Ve druhém patře, kde je umístěný snímač ze střechy, je to už 121. Pro všechny zájemce je připraveno stejné představení. Krátký film o historii katastrofy a současnosti elektrárny, a pak už návštěva může fotit, co je libo. Informátorky - holky v hezkých kostýmcích, jsou na úrovni. Zahraniční hosté se střídají prakticky obden...

Návštěvníka tu dostihne pocit, jak je každá katastrofa na vlastní oči daleko syrovější, než sebedůraznější masáž v médiích. Nejde přenést pocit neklidu, který vyvolávají měnící se údaje na displeji dozimetru a šedá hromada betonu obalující IV. blok.

Sarkofág vypadá na dálku neprodyšně, ale opak je pravdou. V jeho střeše jsou díry, beton se drolí a je nebezpečí dalšího úniku radioaktivity. Teď se rozbíhá program "Ukrytie" - vybuduje se ještě jeden, definitivní sarkofág nad tím stávajícím. V zahraničí na něj bylo vybráno 768 milionů USD. Na zdi visí vlajky donorů. Slovenskou vlajku vidím, naši nenajdu. Průvodkyně Máša mi rozebere malý model čtvrtého bloku, názorně ukáže, co a proč se tam stalo, a končíme. Oknem pozoruji, jak k ostnatým drátům ohraničujícím vnitřní bezpečnostní okruh kolem sarkofágu přijíždí traktor. Zvedne se závora, traktor zmizí za budovou. Jinak se nic nehýbe.

Venku zabřednem se Sergejem do diskuse na téma "jeho průvodcovské rutiny". Kroutí hlavou: "Na tohle si nezvykneš. To garantuji. Můžeš být v takové hrůze dnes a denně, ale rutina nepřichází. Bohužel. Říkám bohužel, protože kdyby přišla, byl bych určitě psychicky odolnější a neprožíval pořád dokola pocity beznaděje."

GOROD ATOMŠČIKOV

Začali ho stavět v roce 1970 a byla to velká sláva. Noviny, televize... "Pripjať - gorod atomščikov...," chlouba Sovětského svazu, město mladých. Něco podobného u nás zažíval v době svého zrodu Havířov, nejmladší město republiky. Celá nádhera měla "drobnou" vadu na kráse - atomovou elektrárnu na dohled. Nikdo z těch, kdo v ní pracoval, to neměl do práce dál než tři kilometry.

Když přišel ten den, bylo odtud navždy vystěhováno 48 tisíc lidí. Dalších 18 tisíc lidí bylo vysídleno z města Černobyl a zbytek z okolních vesnic. Celkový součet asi 96 tisíc lidí, kteří během několika dnů navždy změnili bydliště.

Kontrola u závory na příjezdové cestě, upozornění na pohyb pouze po asfaltu a už z dálky svítí heslo: "Partijnaja linija, sila narodnaja, nas k toržestvu komunisma věďjot!" (Stranická linie a síla národa nás vedou k vítězství komunismu.) Ten nápis ze zdi jednoho z paneláků nechybí v žádné reportáži o Pripjati. U těch, co tady nikdy nebydleli, vyvolává úsměvy. Ti, co tady žili, se nesmějí nikdy.

Pohled kolem je koncentrovaná hrůza. Nad městem zvítězila příroda. Pro husté křoví nevidíte z jedné strany ulice na druhou, kořeny podkopávají vozovku, beton puká pod náporem mrznoucí vody. Projedeme kolem říčního přístavu. Do Kyjeva se odtud dalo jezdit rychlou raketou. Byl to krásný výlet. Žádná raketa už ale nikdy nepřipluje. Nikdo se nebude tlačit na nástupním molu. Žádní koupající se...

Všem řekli, že to bude jen na tři dny. Ale musejí odejít. Není to bezpečné. Před každý dům přijel autobus, "dozorci" procházeli byty a kontrolovali, jestli nikdo nezůstal. Staré lidi, kteří nemohli sejít po schodech, snášeli. Moc jich nebylo. Pripjať - město mladých. Všichni věřili, že opravdu jedou jen na tři dny. Každý si bral nejnutnější hotovost a věci. Jen na tři dny. Máte dojem, že vy byste nevěřili? Zkuste se vžít do toho dne. Bydlíte v Pripjati bez jakýchkoliv zkušeností s takovou situací. Vždycky platilo: o tom, co systém vyhlásí, se nediskutuje. Poslechli všichni. Poslechli byste i vy. A všichni se za několik dnů chytali za hlavu při vzpomínce na to, co si určitě ještě měli vzít.


Světlušky - tak říkali evakuovaným dětem ze zóny.

Během několika hodin bylo město prázdné. Pripjatí začaly procházet speciální skupiny milicionářů. Čtvrť od čtvrti, blok od bloku, dům od domu. Ničili věci, které mohly podlehnout zkáze. Obsahy ledniček byly odváženy na skládky. Ještě bylo objeveno několik zapomenutých osob, problémy byly se zapomenutými psy, kteří vyli v prázdných bytech. Potom všechno utichlo. Byl vypnut plyn a elektřina. Pripjať usnula. Jako Šípková Růženka. Jenže už nikdy nepřijde žádný princ, který by ji probudil. Ještě přišlo období, kdy se obyvatelé mohli na chvíli vrátit a odvézt si vybrané věci. V určité dny a pouze ty, které byly propuštěny radiologickou kontrolou. Přísný zákaz platil pro vývoz dětského oblečení a hraček. Nastalo stýskání a zapomínání.

Dnešní návštěva každého opuštěného domu je pochmurný zážitek. Byty ve spodních patrech totálně vybydlené, ale směrem výš nábytku a věcí přibývá. Kdo by se s tím tahal dolů. Rezavé novinové schránky na chodbě, v kuchyni sporák, pootvírané skříňky, tapety se pomalu odlepují od zdí. Je to patnáct let. Některá okna jsou rozbitá. I zvenku je vidět, jak se panely pomalu rozestupují. Voda a mráz dělají své. Některý z domácích to nevydržel a na dům si napsal: "Prosti měňja, moj dom..." Odpusť mi, můj domove. Jako kdyby to šlo, omluvit se věci za to, že už nikdy, nikdy nic...

V centru služeb na hlavní ulici pořád visí cedule s nápisem, kdy pracuje nábytkářská dílna, vedle je poštovní schránka, do které už nikdo nehodí dopis.

Jedinými "stálými" obyvateli Pripjati jsou dnes zaměstnanci monitorovacího centra. Celkem 32 stanic je rozmístěno po celé zóně a každou hodinu vyšlou naměřené hodnoty do centrálního počítače. Všechno se ukládá, vyhodnocuje a vyhodnocovat bude. Desítky let. Monitorovací systém sleduje zónu třináct a půl roku, hodinu za hodinou. Dnes, zítra, pozítří... Člověk rozhodně zóně nevládne, ale aspoň trochu ví, co se v ní momentálně děje.

Před domem monitoringu je památník pracovníkům centra, kteří zemřeli na nemoc z ozáření. Sergej nad nápisem mávne rukou: "Když ono je těžké zjistit, co je a co není nemoc z ozáření... Každopádně prací tady si život neprodloužíš."

Měl být nádherný první máj roku 1986. I dětem se měl líbit. Na náměstí, hned vedle stadionu, dávali dělníci dohromady zábavní park. Kolotoč, houpačky, ruské kolo, autodrom. Potom se přehnal čas a opuštěné kolo se stalo symbolem opuštěného města a nejfotografovanějším ruským kolem na světě...

Co dokáže udělat příroda za 15 let s městem? Třeba úplně pohltit fotbalový stadion. Z tribuny se dnes můžete dívat na vzrostlou lesní školku, které se daří tam, kde se pohybovali hráči. Spolehlivě vás ale dorazí ticho. Je všude. Na celé Pripjati je nejhrůznější. Od města čekáte zvuky. Auta, lidi, cinkání tramvají, neustálý hluk produkovaný jeho životem. Tady neslyšíte nic. Sergej jde přede mnou asi sto metrů a pak zahne za roh. Zvuk jeho kroků mezi paneláky neslábne. Jasně rozeznám okamžik, kdy rozšlápne skleněný střep. Ještě pár kroků. Sergej se zastavil a rozhodl se na mě počkat. Vítr nefouká, lehce poprchává, mraky klesají těsně nad nejvyšší domy.

"KAŽDÝ PTÁK JE ZVYKLÝ NA SVOJE BLÁTO"

Mají své osudy. Původní obyvatelé (samosjoly), které zpátky přivál stesk po domově a zjištění, že nemají kde dožít. Bezdomovci, ženy, které vyhnal manžel, bývalá šlapka vyobcovaná rodinou. Žijí v napůl uzavřené zóně a tak nějak nepatří nikomu. Stát se postará o nejnutnější. Elektrický proud jde a možnost koupit si jídlo je. Do vybraných zdravotnických center přijíždějí ordinovat doktoři. To je vše. A oni víc nepotřebují.

Marija Antonovna Rabčenko - 76 let, jedna z posledních obyvatel vesnice Paryšev.

Přes 600 domků roztroušených na dohled jakoby ztracené v nekonečných plochách bažin, lesů a obdělávaných polí, to byl Paryšev. Dnes tu žije 35 samosjolů.

Marija má za sebou 37 let práce v kolchoze. V roce 1991 jí zemřela matka. Bylo jí 91 let. Před dvěma lety zemřel manžel. Vzal si ji po smrti své první ženy. Děti neměli. Na dvorku před domkem je pořád ještě hromada dříví, kterou naštípal.

"Otec mi zahynul ve finské válce. Manžel bojoval ve Velké vlastenecké a naštěstí přežil." Vzpomíná, jak měl deset medailí, jak vyprávěl, že jednu ztratil, když plavali přes nějakou řeku. "Už nepracuji. Jen se starám o zahradu, prase, slepice a kočku." Na ten den vzpomíná, až když mi ukáže, jak přede kočka, když ji pohladí, jak má naučené slepice na zvuk plechového talíře a prase na lusknutí prstů.


Marija Antonovna Rabčenko z Paryševa se vrátila...

"Tehdy jsme nejdříve odvedli krávu a tele na porážku, že se to prý musí... Pak přišli milicionáři a že musíme odejít. Ať si vezmeme to nejnutnější. Nechtěla jsem jet a nechat tu nezaopatřená prasata. Prý jedeme jen na tři dny. Ale copak by vydržela? Nakonec jsem musela nastoupit do autobusu... S sebou jsem měla tři misky, tři lžičky a kotě. V noci jsme dorazili do vesnice Boroďanka. Byly to tenkrát smutné Velikonoce. Padly akorát na 4. a 5. května. Nakonec nás svezli do Lukjanky. Ne do té věznice...," usmívá se, když naráží na vtip (v Kyjevě je ve stejnojmenné městské části umístěno vězení, pozn. aut.). "V Lukjance jsme bydleli tři roky. U sedláka. Časem to přestávalo být ono. A postupně jsme se my z Paryševa sami sobě ztráceli. Najednou bylo jasné, že v den, kdy jsme odešli, skončila i vesnice. Někteří zůstali v Lukjance, jiní odjeli za rodinou do Moskvy, další měli příbuzné v Kyjevě a šli tam. Jednoho dne mi manžel řekl, že se vracíme. Že chce umřít doma. Díval se na mě a já v tom pohledu viděla tak strašný stesk po domově i obrovskou radost z rozhodnutí - vracíme se! Ať se děje co se děje. Byla jsem šťastná. Z kotěte byla velká kočka, ale ve světnici si okamžitě lehla na svoje místo na peci, jako by si na všechno vzpomněla. Vrněla blahem, my jsme s manželem plakali a vzpomínali.

Tady se nám - zbylým nežije špatně. Snad kdyby tudy občas projel autobus... Ale co. Mě se ptáte na věk? Jsem mladá. To všichni kolem jsou staří. Já ještě požiju. Co pořád máte s těmi otázkami na sny? Žádné nemám. Asi je to tím, že hodně pospávám přes den. Večer se dívám na televizi, společnost mi dělají kočky."

Pak se začne potutelně usmívat a žertuje se Sergejem. "Pořád se mě, Serjožo, ptají na tu radiaci, když tady žiju. A já jim povídám: Je modrá, zelená, nebo černá? Když nevím, jaká je, jak ji v lese poznám? Jak se mám vyhnout?" Zvážní, my se zvedáme k odchodu a Marija to uzavírá příslovím: "Každý pták je zvyklý na svoje bláto. Já si zvykla tady. Tady umřu a odtud mě vynesou." Před vrátky se loučíme. "Bůh vás posilni," šeptá. Chvíli postojí u plotu, jako by se chtěla přesvědčit, že skutečně odjedeme.

ELEKTRÁRNA ZEVNITŘ

Celá plocha před vchodem do třetího bloku elektrárny byla komplexně dezaktivována. Půda do hloubky jednoho a půl metru odhrabána a odvezena. Všechny budovy několikrát důkladně omyty. Nátěry na zdech seškrabány a natíralo se znovu. Havarovaný čtvrtý reaktor je odtud vzdálený asi 400 metrů a třetí (díky hrdinství zachránců) zůstal po havárii neporušený, jen zamořený. Před vchodem nás čeká Irina z oddělení pro styk s veřejností. Vnitřní ostraha nás nechce pustit. Pořád znovu a znovu diskutují a ukazují Irině něco na její osobní kartě. Irina se dopálí a začne zvýšeným hlasem vysvětlovat, jak ji včera pouštěli normálně a že tu měla patnáct skupin... Byli na to jen dva, běhali tam a zpátky a ochranka si jich nevšímala. Další telefonát někam. Pánové vracejí Irině kartu, a jsme uvnitř.

Viktor, šéf odboru pro styk s veřejností, vypadá jako učitel. Menší postavy, na ruce dva zlaté prsteny, padnoucí oblek, přepečlivě vyleštěné boty. Postává nad velkým modelem elektrárenského komplexu, v ruce ukazovátko. Kolik že má výkon třetí reaktor? Víte? Nevíte?! Tak já vám to řeknu... Ukazovátko sviští vzduchem. Vůbec bych se nedivil, kdybych uslyšel, jak dodává - dnes je to naposledy a zítra tuhle látku zkouším. Kdy se začala stavět Pripjať? Víte? Nevíte?! Tak já vám to řeknu.

"Kdyby se všechny plány podařilo realizovat," Viktor se zasní, "... a k tomu už moc nezbývalo, byla by to suverénně největší jaderná elektrárna v Evropě. Šest jaderných bloků." Byla, kdyby... Napadá mne, jestli si tak obrovský komplex o tak obrovský průšvih svými rozměry sám neříkal.

"Za poslední rok třetí blok vyrobil 747 mil. kWh elektřiny. A teď se tam nahoře něco naplánovalo... oni se vůbec nedívají o úroveň níž. Ano, my 15. prosince třetí blok odstavíme, i když pravda, ještě teď děláme kroky, abychom mohli vyrábět i po tomto datu. Podívejte se kolem elektrárny, jak se tu buduje. Z druhého a třetího bloku bude třeba vyvézt jaderné palivo. Sklad, co tu máme, na takový nápor není projektován, a tak stavíme nový. Bude hotový v roce 2003." Venku se skutečně motají postavy a nápisy na přilbách mluví o amerických, anglických a belgických firmách... Záruka bezpečnosti?

Celá konzervace třetího bloku je počítána na 8 let. Skončit by měla v roce 2008. Dekontaminace zabere dalších sedm let. Bude následovat dalších 30 až 100 let nepřetržitého monitoringu. Zatím třetí blok peníze vydělával, teď je začne spotřebovávat. "Všimli jste si venku těch trub, které ukládáme do země? Víte, co se děje? To je náš zápas o teplo. Teď je hej, hřeje nás teplo z reaktoru. Ale až to 15. skončí? Potřebujeme teplo a teplárna, která bude stát 30 mil. USD (Ukrajina do ní už dala 7,5 mil. USD, zbytek platí USA), nebude hotova včas. Do prosince se to nestihne. Vypadá to tak na duben. My ale potřebujeme přežít zimu. Naší jedinou nadějí je tenhle komín." Viktorova ruka něžně hladí malý komínek na modelu elektrárny, schovaný v rohu komplexu. Malá záložní kotelna. Pojede na doraz.

Ani pro lidi to nebude jednoduché. Celkem jich tu dnes pracuje 5789. Během roku jich má odejít 2700. Je otázkou, jak to udělat. Je tu spousta pracovníků, kteří by dnes měli odejít na odpočinek s penzí o výši 100 USD, jak se kdysi rozhodlo v parlamentu. "Ale kde to vláda vezme? Jak si to představují? Někdy mám dojem," úpí Viktor, "že se pánové nahoře domnívají, že zastavit elektrárnu je něco jako zamknout tady dole hlavní vchod, klíče si dát do kapsy a odejít na autobus. Ano, když se zmáčknou příslušná tlačítka, trvá to 18 sekund, a reaktor stojí. Další hodiny se to ještě chladí, ale co pak...? Oni nevidí starost o lidi, co přijdou o práci, o palivo, které bude třeba z reaktorů vyvézt. Myslím si, že jsme měli reaktor dalších 10 let provozovat. Jenže politika je politika a té nerozumím." Viktor se na chvíli odmlčí, pak se ukloní a odchází. Audience skončena.


Dnešní Pripjať.

Se Sergejem a Irinou projdeme nenápadnou chodbou ke dveřím, které vypadají jako vstup do obýváku, a jsme v místnosti pro hosty. Na věšácích bílé čepice, pláště a umělohmotné sandály, které se po návštěvě vyhazují. Zabezpečovací zařízení. Irina do mikrofonu ohlásí, že jde ona a dva. Dveře cvaknou. Dlouhá chodba k velínu třetího bloku. Těžký vzduch. Všichni v bílém. Nebýt dozimetrů na jejich pláštích, připadal bych si jako v pekárně. Chodba má určitě kolem čtyř set metrů. Všichni někam spěchají. Zachytit něčí pohled je problém, poznat v něm zájem nemožné. Vstup do velínu - být teroristou a nemít pořádný plánek, tak ty nenápadné dveře bez nápisu tutově minu. Otevřely se. Vzduch ještě více ztěžknul.

UŽ NIKDY V JEDNOM VELÍNĚ

První dojem: uvnitř 6-7 "pekařů" a spousta budíků. Vedoucí směny je Sergej Šaršun. V obličeji trochu kulaťoučký, pár zlatých zubů a z každého gesta je cítit, jak mu všichni od novin jdou děsně na nervy. Nechci si s ním povídat, chci si tady jen sednout do některého křesla a vžít se do pocitů těch, kteří tu 26. dubna 1986 seděli o kousek dál v prakticky stejném velíně čtvrtého bloku. Šaršun si mě chvíli nevšímá, ale potom se přitočí a rozpovídá. O tom, jak v elektrárně pracuje od roku 1980. Jak měl v roce 1986 směnu 25. dubna. Jak pak jel domů - do Pripjati. Jak jinak. Jak si celou situaci prožil z druhé strany, jako řadový obyvatel města. Jak si i on myslel, že se ještě do Pripjati vrátí. "Co byste dělal na místě tehdejší obsluhy?" ruším monolog otázkou. Moje chyba. Okamžitě přehodí výhybku a od osobní zpovědi je rychle na koleji oficiálního prohlášení. Je neoblomný. Obsluha chybu neudělala. Pracovali podle typizovaného programu. Všechno bylo, jak mělo. Tak v čem byla chyba? Pokrčení rameny... zkrátka vznikla situace... Mlčím a tvářím se jako někdo, kdo nerozezná jadernou elektrárnu od cukrovaru. Šaršun, tak jak je naučený, povídá, že vlastně nikdo neví, co se stalo, že existuje několik verzí a kdo že se v tom má vyznat... Alibismus a solidarita s těmi, co tehdy seděli prakticky za zdí a jimž se to nějak "samo" vymklo z rukou. Co čekat jiného? Že mi řekne, že to byli nezodpovědní blázni a že on by to tak v životě neudělal? Já zítra odjedu, ale on tu chce ještě chvíli pracovat.

"Zavření elektrárny? Jen a jen politické rozhodnutí. My fungujeme bez jakýchkoliv problémů. Z technologického a technického hlediska není pro uzavření žádný důvod. Všichni přemýšlíme, co bude dál. Já odcházím, protože pro mě práce nebude. Nevím kam. Všichni se rozběhneme po světě. Konec. Už se nikdy nesejdeme na stejné směně." Zavládne ticho. Velínem teče řeka skepse. Potom se při hledání opory pro foťák bezděky opřu o pult s tlačítky a Šaršun okamžitě zpozorní: "Bacha, to nesmíš!" Rychle zkoumá pár budíků. Představa, že bych přivedl třetí blok do potíží zmáčknutím nějakého tlačítka, mi připadá bizarní. Šaršunova tvář hovoří o opaku. Naposledy cvakne závěrka a vyprovází nás ke dveřím. Má to za sebou.

Bylo 22. listopadu a do úplného zastavení reaktoru třetího bloku zbývalo dvacet tři dnů. To věděli všichni. Nikdo netušil, že zbývá pět dnů do nouzového odstavení reaktoru pro prudký pokles napětí ve vysokonapěťovém vedení na trase Vinica - Černobyl a čtrnáct dnů do nouzového odstavení reaktoru kvůli úniku radioaktivní vody.

PRIPJATČIKI - KYJEVANÉ Z PRIPJATI

Není těžké je najít. Je těžké přinutit je vzpomínat. Vy byste byli nadšení z návštěvy, která vás nutí znovu prožívat nejsmutnější dny života?

Galina Kofton: "Tenkrát se do Pripjati nejdříve stěhoval otec a za ním jsme dorazili my. Bydlela jsem tam od roku 1980 a začala tam chodit do 7. třídy. V jejích posledních dnech jsem ale ve městě nebyla. Studovala jsem v Kyjevě.

Měli jsme byt v Kaštanové ulici. Ve čtvrtém patře. Adresu nikdy nezapomenu. Obyčejný dům, kousek od něj byla škola. Bylo to jedno z nejzvláštnějších měst v celém SSSR. Věkový průměr 37 let. Škola skončila, všichni běželi do lesa, který byl tak blízko."

Lidé brali na tehdejší dobu velké peníze. Říkalo se tomu město první kategorie. Dokonalé služby, příjemný život. Do Kyjeva autobusem tři hodiny. Přibližně stejně dlouho to trvalo raketou - rychlou lodí. Tehdejší ředitel elektrárny Brjuchanov měl rád růže. Moc se mu líbily, a tak v celém městě rostly záhony růží. Evakuace?

"To bylo strašné. Dost často se o tom píše, ale představte si, jak odcházíte ze svého domova s minimem věcí. Všichni měli se změnou potíže. Obrovská nechuť žít někde jinde. Nenáviděli jsme Kyjev. Tady jsme se o všem dozvěděli až po Prvním máji. Matka se z Pripjati vrátila první. Otec zůstal a pracoval na záchranných projektech. Zajímavé je, že na elektrárnu se vrátili pracovat skoro všichni. Báli se nevrátit - vliv strany byl silný. Všechno destruktivně ovlivnilo rodinný život. Devastace vztahů byla katastrofální. Pod vším vykukovalo heslo 'užívej si, vždyť možná žiješ poslední dny života!' Najednou byly běžné případy, kdy (díky turnusové práci) se žily dva vztahy. Dvě manželství se vším všudy. Na elektrárně žila žena s jedním mužem, po návratu z turnusu domů s druhým. O Pripjati se mi zdává, ale ne o té dnešní. Ve snu jdu opuštěným, hezkým městem a nikdo v něm není... Nemyslím si, že se někomu může zdát o městě, jaké poznal po katastrofě."

FOND POMOCI ČERNOBYLSKÝM DĚTEM

Dobrovolná organizace, která se snaží pečovat (ozdravné pobyty, zdravotní prohlídky) o děti, které byly vystěhovány ze zóny, o děti rodičů, kteří tragédii zažili. V databázi má dnes asi 20 000 jmen. Přežívá jen a jen díky obětavosti jejích členů - většinou žen z postižené oblasti. V kanceláři jich postupně potkávám sedm a jejich vyprávění jsou jako kamínky do mozaiky tehdejších dnů.

"I poslední den, než město umřelo, běželo všechno normálně. Od rána si děti hrály venku. Někteří i s dětmi si vyšli kousek za město, až na most, a dívali se, jak se z elektrárny nezvykle hodně kouří. Jako na atrakci! Ale už od čtyř ráno se nedalo telefonovat ven. A autobusy z okolí dopoledne taky nepřijely. Z města vyjel jen jeden v 5:10 ráno. Pak už bylo uzavřené."

"Na plážích u řeky bylo od rána plno lidí a nedaleko od nich nabíraly osádky vrtulníků písek, aby ho za chvíli sypaly na obnažený reaktor. Lidi se samozřejmě seběhli, dívali se, obsluha se na ně usmívala. Všechno je v pořádku. Neznepokojujte se. Když zněly sirény, ještě se to bralo jako cvičný poplach. Nikdo z nás to nikdy nezažil doopravdy, cvičilo se tolikrát, že už nás to nevzrušovalo. Děti běhaly po městě jako každý den. Některé bosky... Kolem poledne přivezli do nemocnice první ozářené. I tu nemocnici nakonec museli zavřít. Září, a pořádně. Dodnes."

"Nás evakuovali vlakem do Charkova. Všichni jsme měli s sebou co nejvíc a co nejlepšího jídla. Vzali jsme útokem obchody, než je pokropili pěnou, která měla absorbovat radioaktivní prach. Dopadlo to tak, že jsme se ve vlaku skoro všichni poblili. U některých to navíc určitě zesílily projevy nemoci z ozáření."

"Ještě tři dny potom bylo v celé oblasti vidět na slunci vznášející se částečky radioaktivního prachu. Ti, co se tam pohybovali bez roušky, to dál dýchali."


O opuštěnou krajinu v zóně je třeba se starat. Je třeba udržovat lesy, opuštěná pole, zabezpečovat hydrologický režim. Vše s ohledem na postupné snižování radioaktivity.

"Dojela jsem až do Ivano-Frankovska. Děti už byly nemocné. U mladšího syna to byl 'jen' zápal plic a u staršího bronchitida. Lékaři jen krčili rameny, když jsem jim řekla, odkud jsme. Ani za boha nechtěli dát do papírů zmínku, že by to mohlo být jako důsledek ozáření. Přitom můj desetiletý syn v té době zářil 100 mikrorentgenů za hodinu! Společně s mladším synem jsme dnes invalidy druhého stupně. A to máme štěstí. Některé nechtějí uznat za invalidy dodnes."

"Energie z atomu vůbec není levná, jak nám všichni říkají. Oni lžou. Ta energie stála lidské životy. To je strašně drahé."

"Rozdělilo nás to. Nevzdělaní lidé ze začátku vůbec nechápali, o co jde. Především brali jako křivdu, když se do jejich dokončených bytů v Kyjevě (a jiných městech) měli stěhovat evakuovaní z Pripjati. Ti, kterým se tam tak dobře žilo a měli samé vymoženosti. Najednou jsme byli přistěhovalci odněkud z elektrárny. Invalidi v Kyjevě sice mají bezplatnou dopravu, ale to by museli nosit viditelné označení. Jako byste byli prašiví..."

KLUB PRIPJATNIKŮ - "ZEMLJAKI"

Obrovské sídliště v Kyjevě, oblast, kde bydlí nejvíc evakuovaných. Na sídlišti školka a z druhé strany budovy vchod do klubu. Působí jako muzeum, kulturní středisko a zachránce všeho, co po kultuře v Pripjati zbylo. Fotografie, kronika, databáze evakuovaných, jejich hledání, výuka jazyků, svatby.

Šéfová Tamara Bochančenko: "První roky práce tady byly strašné, ale pro mě to byla skvělá ochrana před stresem. Ten byl všude kolem nás. Lidi se nás tu báli. Bylo normální, že jsem přišla do obchodu a všichni přede mnou ustupovali, že prý mám paprskovou nemoc. Jdi pryč! Záříš... Některým vytloukli okna v jejich bytech, ale to se dalo čekat. Těžko se smířit s tím, že mi najednou v mém novém bytě bydlí přistěhovalci bůhvíodkud.

Začínám se děsit věcí, o kterých se moc nepíše. Třeba problematika Slavutiče - města vybudovaného za zónou až po tragédii. Dnes tam žije asi 27 000 lidí. Co s ním bude, až skončí elektrárna? Až lidé začnou odcházet? Vznikne druhá Pripjať? Vždyť to s ním ani nemůže dobře dopadnout. Když ho v roce 1987 začínali stavět, našli na místě, kde měl stát, starý hřbitov. Do hloubky 30 cm shrábli půdu a stavělo se. U nás se říká, že když se staví na půdě hřbitova, tak to nikdy nemůže dobře dopadnout. Někteří z nás budou nepoučitelní, i kdyby zažili deset Černobylů."

Z DOPISU VALENTINY FEDOROVNY LOPAŤJUKOVÉ

Vážený soudruhu Javorivský!

Věřím, že Vás můj dopis najde a Vy si vzpomenete na matku syna, který zemřel, zachraňuje životy druhých. Jmenoval se Lopaťjuk Viktor Ivanovič. Po vyučení pracoval jako elektromontér, pak starší elektromontér. Je to už měsíc a půl, co ho dostihla smrt. Nevěřím tomu. Pořád si myslím, že přijde z práce, usměje se... Patřil k těm, kteří do bolesti milovali život a nejraději začínající jaro, přesně ten čas, kdy se to stalo. Před necelým rokem se oženil, ale stejně se mu nevyplnilo, aby slyšel pláč a smích svého dítěte. Scházelo mu 18 dnů, a dožil by se. Narodila se mu holčička. Dali jí jméno Julie, ale to se on nikdy nedozví.

Tři hodiny tehdy pracoval ve smrtelně nebezpečné zóně zároveň s Lepečenkem - náčelníkem směny, který pořád opakoval, držte se, chlapci, držte se. Zachraňujeme nejen třetí blok, ale i Pripjať a Černobyl, Kyjev. Ptáte se mě, odkud to všechno vím? 7. května mě, otce Viktora a jeho bratra Jurije pozvali do Moskvy, do nemocnice, kde on ležel. 9. května nás k němu pustili. A tohle nám vyprávěl. Pořád opakoval: Splnil jsem svůj dluh. Tam musel někdo dělat. 15. května pochopil, že prohrává. Prosil. Vím, že umřu, nic už mne nezachrání. Bílou smrt mám za zády, ale ať už se mi narodí holčička, nebo chlapec, řekněte jim, že jsem nebyl zbabělec. Že jsme zachránil vás i ji nebo jeho. Řekněte, že jsem se v moment smrti nebál. Pořád se usmíval, i v ten den. Žertoval. Umřel 17. května.

Ti, co tam byli s ním, mluvili, že na bloku ztratil vědomí. Dostal první pomoc. Sotva se probral, uvědomil si, že zapomněl vypnout jednu rozvodnou skříň. Nechtěli ho pustit. Vytrhl se jim. Pořád opakoval, musím vypnout tu skříň.

Děkuji, že jste mluvil v televizi o Lepečenkovi... Vždyť můj syn tam byl zároveň s ním. S hlubokou úctou a díky Valentina Fedorovna Lopaťjuková.



Poděkování patří Klubu Pripjatniků - Zemljaki za zapůjčení fotografií z jejich vzácného archivu. Kontakt na Fond pomoci černobylským dětem zájemcům rád předám.



HODINY, DNY, ROKY

1970 - Slavnostní zahájení výstavby Černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina a města Pripjať.

PROSINEC 1983 - Do provozu je uveden IV. blok jaderné elektrárny.

25. DUBEN 1986

01:00 - Zahájeno plánované odstavení IV. bloku. Snižování výkonu reaktoru. Před odstavením měl být proveden vcelku běžný experiment, který měl ověřit, zda bude turbogenerátor po rychlém uzavření přívodu páry schopen setrvačným doběhem ještě chvíli napájet čerpadla havarijního chlazení aktivní zóny reaktoru.

13:05 - Výkon generátoru snížen na polovinu, nepředpokládaná žádost energetického dispečinku, další snižování na devět hodin zastaveno. Odklad způsobuje, že experiment provádí směna, která na něj není připravena.

23:10 - Snižování výkonu pokračuje. Chybou operátora dochází prakticky k zastavení štěpné reakce a reaktor se dostává do značně nestabilního stavu. V ten okamžik měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Reaktor byl mimo oblast povoleného provozu. Operátoři dál pokračují v přípravě experimentu. Protože reaktor je nestabilní a jeho výkon kolísá, hrozí neustále spuštění havarijní ochrany. Operátor ji zablokuje! Pokračuje se ve zvyšování výkonu na plánovaných 200 MW potřebných pro experiment.

26. DUBEN 1986

01:22:30 - Operátoři si nechávají vypsat počítačem stav reaktoru. Počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá sotva polovině povolené hodnoty. Po takovém zjištění měli reaktor okamžitě odstavit. Ještě to bylo možné. Rozhodli se pokračovat.

01:23:04 - Operátoři se dopouštějí poslední osudové chyby. Zablokují havarijní signál, který by po uzavření přívodu páry na turbínu okamžitě odstavil reaktor, a zahajují experiment. Katastrofa se neodvratně blíží. Průtok chladící vody reaktorem byl snížen, začala růst její teplota a tlak. Nestabilní stav reaktoru, zvýšený vývin páry a zvýšení reaktivity způsobují jeho zvýšený výkon. Voda se rozkládá. Vyvíjí se vodík.

01:23:40 - Až teď dávají operátoři příkaz k havarijnímu odstavení reaktoru - zasunutí regulačních tyčí. Téměř všechny jsou ale vytaženy z aktivní zóny, a tak je jejich účinek vzhledem k tomu, co se už v reaktoru děje, velmi pomalý.

01:23:44 - Reaktor je tak přetlakovaný, že se voda rozkládá na kyslík a vodík. Následují dvě exploze v rozmezí tří sekund. Už první zvedne a odsune horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Exploze rozmetá část aktivní zóny včetně jaderného paliva a už hořícího grafitu a způsobí destrukci horní části budovy reaktoru. Vše vede k požáru na střeše turbínové haly a v prostorách reaktorové haly. Do ovzduší se dostává radioaktivní cezium, jód, stroncium a plutonium.

01:28 - Přijíždějí hasiči, a pořádně nevědí, co vlastně hasí. Hoří v různých výškách 7, 10 a 50 metrů. Plocha požáru dosahuje 500 m².

02:20 - Požár na 4. bloku lokalizován a o tři hodiny později uhašen za cenu životů hasičů, kteří tak zabránili jeho rozšíření na další bloky elektrárny. Nemoc z ozáření postupovala rychle. Dvacet devět mužů svojí obětí zabránilo daleko větší katastrofě. Pohřbili je v olověných rakvích.

27. DUBEN 1986 - Švédsko zachytilo první stopy úniku radionuklidů. Odpoledne začíná evakuace Pripjati a později všech obyvatel v třicetikilometrové zóně kolem elektrárny.

28. DUBEN 1986 - Meteorologové potvrzují, že čtyřnásobně zvýšená radiace zachycená na švédské jaderné elektrárně Forsmark přichází ze 700 km vzdáleného Černobylu.

29. DUBEN 1986 - Naše sdělovací prostředky otiskují zprávu: Rada ministrů SSSR v pondělí oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně (Ukrajina) došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jak uvádí zpráva TASS, jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc. Byla vytvořena vládní komise. Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou. Jak uvádí TASS, havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu.

30. DUBEN 1986 - Z fotografií pořízených z vrtulníků je patrné, že téměř čtvrtina grafitových bloků stále hoří - teplota je kolem 5000 °C! Do ovzduší se dostávají radioaktivní látky z aktivní zóny. Reaktor je postupně zasypáván 5000 tunami sloučenin bóru, dolomitu, písku a olova shazovaných z výšky kolem 200 m.

1. KVĚTEN 1986 - Na oslavu Prvního máje vyrážejí v celé zemi všichni do průvodů. Režim si nedokázal představit, že by se snad neslavilo.

6. KVĚTEN 1986 - Podle sovětských zpráv je únik radioaktivity prakticky zastaven, protože jaderná tavenina ztuhla.

7. KVĚTEN 1986 - Aktivní zóna je chlazená tekutým dusíkem a teplota klesá na 300 °C.

10. KVĚTEN 1986 - Je rozhodnuto zakonzervovat celý blok včetně strojovny do betonové obálky s vestavěným chladicím systémem, tzv. sarkofágu. Celkem čtyři sta horníků z doněcké a moskevské oblasti se začíná podkopávat pod zničený reaktor. V dalších dnech vyrazí 136 metrů dlouhý tunel, vytěží kontaminovanou horninu a všechno zalijí betonem tak, aby podloží uneslo obal z olověných desek a betonu, který se začíná budovat nad reaktorem. Začíná se totálně měnit život krajiny, život v zóně a v elektrárně.

1988 - Odborníci se poprvé dostávají do šachty vedoucí k reaktoru č. 4. Nenajdou zde žádné palivo. Po počátečním ohromení zjišťují, že se jádro reaktoru úplně roztavilo a vše ztuhlo v obrovských stalaktitech.

1991 - Definitivně uzavřen II. blok elektrárny.

1996 - Definitivně uzavřen I. blok elektrárny.

1997 - Snaha rozběhnout projekt nového sarkofágu nad starým (postaveným v roce 1986), do kterého začíná pronikat voda a začínají se v něm tvořit trhliny.

2000 - Objevují se spekulace, že by nové osídlení zóny mohlo začít kolem roku 2015, a to asi na 40 % území. Při současném tempu dezaktivačních prací by mohla být zóna relativně čistá v létech 2060-70.

15. prosinec 2000 - 12:16 - Prezident Ukrajiny Leonid Kučma vydává příkaz k vypnutí třetího - posledního fungujícího reaktoru Černobylské jaderné elektrárny. Technik otáčí nenápadným vypínačem s nápisem AZ-5. Za osmnáct vteřin je po všem. Je 12 hodin 17 minut místního času.

28. duben 2001 - Od havárie uběhlo patnáct let. Unikátní krajinná oblast Polesie, kde se stýkala ruská, ukrajinská a běloruská kultura, je navždy mrtva. V krajině se pohybují vědci, kteří dokumentují vše od zanikající svérázné architektury po unikátní jazyk, kdy se některé názvy pro věci denní potřeby odlišovaly vesnici od vesnice, sídlo od sídla.

Elektrárna od svého odstavení nevyrobila ani kilowatthodinu elektrické energie. Probíhají rozsáhlé konzervační práce. Pokračuje stavba meziskladu vyhořelého paliva. Vede se diskuse o tvaru konečného - druhého sarkofágu. Stále víc zaměstnanců z elektrárny odchází, protože už pro ně není práce. V zóně dál probíhají dezaktivační projekty. Odborné týmy hodnotí patnáct let působení v zóně jako příležitost sledovat experiment, jaký nemá na zeměkouli obdoby. Úroveň radiace se sice snižuje, ale velmi pomalu.

MÝTUS: ČERNOBYL - TO BYL ATOMOVÝ VÝBUCH

Žádný reaktor na světě nemůže vybuchnout jako atomová bomba. Technicky to není možné. Výbuch v Černobylské jaderné elektrárně nebyl jaderný, ale byl to výbuch vodíku. V důsledku rostoucí teploty se přehřátá pára přeměnila na vodík a kyslík a směs těchto plynů vybuchla.

MEZISOUČET ANEB JAK SE KOUZLÍ S ČÍSLY

Při hodnocení černobylské tragédie se objevují neskutečná čísla postižených. Greenpeace například udává 650 000 obětí. Hnutí Duha hovoří, že do roku 1991 zemřelo na následky havárie minimálně 10 000 jejích likvidátorů. Dalších 125 000 prý postupně zahubí rakovina. Z hlediska striktně vědeckého pozorování mají taková čísla pramalý význam, protože nejsou ničím podložena. Často vznikají tak, že se výskyt všech nemocí a přirozených úmrtí v oblastech zasažených havárií připíše jejím účinkům. Proti takovému přístupu stojí tzv. tvrdá data - pečlivě změřené a statisticky ověřené údaje, získané standardní metodikou a prošlé vědeckou oponenturou.

WHO - Světová zdravotnická organizace ve své epidemiologické studii o dopadu černobylské havárie na zdraví obyvatel postižených oblastí uvádí, že do nemocnice bylo těsně po havárii dopraveno 237 lidí. U 134 z nich byla diagnostikována akutní nemoc z ozáření. Dvacet osm lidí zemřelo během prvních tří měsíců. Čtrnáct dalších zemřelo během následujících deseti let, ale jejich smrt nelze dávat do přímé souvislosti s ozářením. Neoddiskutovatelným důsledkem je prudký vzrůst počtů nádorů štítné žlázy u dětí v postižených oblastech Ruska a Běloruska. V roce 1995 - 800 případů a tři úmrtí. Zbylé případy léčeny. Nebyl ale odhalen žádný vzrůst počtu nádorových onemocnění a leukémie, který by mohl být dáván do souvislosti s havárií. Řadu zpráv o vzrůstu onemocnění mezi obyvateli postižených oblastí, které udávají různá čísla, považují experti WHO za nepřesvědčivé. Jestliže budeme vycházet přesně z čísel udávaných WHO, dojdeme k počtu 31 obětí. Z hlediska rozsahu je to neskutečně málo, ovšem v tom je právě zrádnost suché statistiky, která vůbec nedokáže postihnout rozměr tragédie.

Podobně najdeme šílená čísla pod úvahami, kolik lidí ještě zemře. Vycházejí z tzv. lineární bezprahové teorie - tedy že každá, i sebemenší úroveň radioaktivity má na člověka negativní vliv a že žádná bezpečná prahová úroveň radiace neexistuje, a tudíž se vzrůstající dávkou záření by měl stoupat úměrně i počet případů rakoviny. Tato teorie je ovšem v poslední době kritizována. Co lidé žijící v místech, kde je přirozená radioaktivita vyšší než jinde? Proč se to v takových oblastech neprojeví zvýšenou úmrtností?

Zkrátka tvrzení o milionech těžce postižených dětí v důsledku havárie je podle vědců velice nevěrohodné, podezřelé a podle radiologických expertů už samo o sobě škodí veřejnému zdraví.

Jaká je situace v naší republice? Odborníci ze Státního ústavu radiační ochrany uvádějí: "Celková dávka radiace, kterou obdrží průměrný občan České republiky následkem Černobylu po dobu svého života, je asi stejná, jako dostane při běžném rentgenovém vyšetření. Daleko víc radiace obdrží při letu Evropa - Amerika."

BĚLORUSKO

To, že vlastní elektrárna leží na území Ukrajiny, se pro Bělorusko stává svým způsobem handicapem (především menší tok finančních prostředků) při řešení problémů kolem katastrofy a jejích následků. Přitom se uvádí, že na území dnešního Běloruska skončily 2/3 radioaktivního spadu. Odhad zamoření je 46 000 km², což je čtvrtina republiky. Celkem bylo vystěhováno 130 000 lidí, na relativně čistší území bylo přesídleno 34 600 rodin. Nejdříve z pomyslné třicetikilometrové zóny kolem reaktoru, později z oblastí, kde radioaktivita překračovala únosnou mez. V třicetikilometrové zóně je dnes úplně pusto, kdysi tam bylo 60 vesnic. Oblast je prohlášena za první radiologickou rezervaci na světě. Škody odhadovány na částku, která se blíží dvaatřiceti ročním rozpočtům republiky.
duben 2001

 

Irina - Fond ohrožených dětí Černobylu
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group