ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LÉTÁNÍ NA ALJAŠCE

"Takže to bude k Walker Lake?" naposledy se na nás obrací majitel malé aljašské společnosti Sourdough Outfitters. Poté na velké nástěnné mapě přikládá volný konec nitě na modrý bod značící jezero Walker Lake. Nitka vede od špendlíku zapíchnutého v místě osady Bettles Field ležící kousek za severním polární kruhem. Majitel malé letecké cestovky z Bettles krátce kontroluje délku nitě, pak dává svým lidem pokyn, kolik paliva načerpat do nádrží připravovaného terénního letadla. Čím méně paliva se tankuje, tím víc zavazadel bude možno naložit...

V našem případě bylo třeba domluvit ještě maličkost: přiobjednat druhé letadlo, protože pět osob a veškerá batožina se zásobami na měsíční pobyt v divočině přesahovala i možnosti aljašského létajícího "náklaďáčku" - oblíbeného letadla značky Beaver (česky bobr). Pak už stačilo bagáž odnosit na molo, u kterého se lehce pohupoval náš Beaver... V zatáčce řeky se právě ozval ohlušující řev a po vodní hladině se kolem prohnal jiný stroj s plováky namísto kol, aby vzápětí začal nabírat výšku...


MÍSTO SILNICE OBLOHA

Na obrovském území Aljašky - největšího a zároveň nejméně osídleného státu USA - se nachází nějakých 22 300 km pozemních komunikací. To je méně než polovina délky všech silnic v nepoměrně menší České republice. Na rozdíl od střední Evropy si lidé na Aljašce silnic dost váží. Všechny cesty nazývají highway (slovo se obvykle užívá pro dálnici), navíc jich většinu zvou i vlastním jménem. A to i přesto, že zpevněným povrchem se nemůže chlubit ani polovina z celkového množství... Bohužel, do mnoha odlehlých osad se po zemi dostat nelze vůbec, ať už proto, že jsou od civilizace odděleny horami, podmáčenou tajgou či tundrou, anebo proto, že by se na obrovské vzdálenosti stavba silnice pro několik desítek obyvatel prostě nevyplatila. Naštěstí je Aljaška součástí nejvyspělejší země na světě, a proto mohou její obyvatelé spoléhat také na rozvinutou leteckou přepravu. Anebo také sami na sebe...

Kromě standardních leteckých linek do zahraničí, do "zbytku" USA nebo do několika větších aljaškých měst existuje na Aljašce nepřeberná řada malých leteckých společností, umožňujících dopravu kamkoliv do zapadlých odlehlých osad či do divočiny. Pro přistání mohou posloužit malá polní letiště nebo vodní plochy - jezera, klidnější části řek, nebo kryté mořské zátoky. Takových oficiálních přistávacích ploch, tzv. landing strip, je po celé Aljašce na 800! A v zimě mění terénní piloti kolečka nebo plováky za speciální lyže, se kterými přistávají na ledovcích či sněžných pláních prakticky kdekoliv... K zajímavým údajům patří bezesporu počet malých terénních letadel v osobním vlastnictví: soukromým letadlem se může pochlubit zhruba každý 60. obyvatel Aljašky. Aljaška má šestkrát více pilotů na jednoho obyvatele a šestnáctkrát více letadel na obyvatele, než kolik činí průměr ve zbytku USA!


Relativně hustá síť vzdušných cest umožňuje navštívit romantická jezerní zákoutí. Ráj rybářů je díky okřídleným "bobrům" přístupný každému.

Není divu, že označení terénní pilot, anglicky bushpilot, patří na Aljašce k pojmům spojovaným s dobrodružstvím a odvahou. Bushpiloti jsou jedním z typických fenoménů, které nedílně patří k této romantikou opředené zemi...

ZÁBAVA, NEHODY A MEDVĚDI...

"Letadlo jsme si sami zrestaurovali, plováky jsou z roku 1945, samo letadlo z roku 1957. Model motoru a design letadla ale pocházejí ze 30. let," říká pilot Bill u břehu Walker Lake, kde stojí v gumácích ve vodě nedaleko svého letadla.

"Naše společnost má celkem čtyři letadla. Druhý Beaver je z roku z 1954, další dvě jsou Cessny... Moment, odplouvá mi letadlo...," přerušuje vyprávění a několika kroky dohání Beaver na plovácích, který začal lehký větřík posouvat na hloubku. Pak pokračoval: "Létám tu na Aljašce od roku 1984, předtím jsem létal v Kalifornii... Nikdy jsem neměl nehodu, naštěstí nikdy. Musíš být velmi opatrný. Nehody jsou způsobeny téměř vždy lidskou chybou, nikoliv letadlem samotným. Většinou člověk neudělal nebo nezkontroloval něco, co měl... Anebo pilot podcení počasí, ztratí orientaci, letí moc pomalu nebo nízko."

"Zde v Bettles žiji od května do října, zbytek roku v Kalifornii. Za sezonu tady nalétáme 400-450 hodin," uzavírá Bill povídání o životě bushpilota, za něhož se ani moc nepovažuje. Dělá tu svou práci, nebezpečí se samozřejmě raději vyhýbá... S Billem tráví v Bettles tři a půl měsíce v roce i žena a jejich čtyři chlapci. "Jsou lepší místa pro život než Bettles," říkává Billovi žena.

Ne všichni držitelé leteckých licencí berou práci stejně zodpovědně jako Bill. Mezi letci proto koluje mnoho až neuvěřitelných historek o tragických - a někdy až tragikomických - nehodách. K nejstupidnější patří ta o roztržitém farmáři, který ve chvatu odletěl na nákup a nezkontroloval si nádrž. Byla skoro prázdná, benzin došel v půli cesty.


Není to krása? Nedozírnost aljašských plání můžete obdivovat jen z výšky. Na obrázku je tundra mezi Alaska Range a Brooks Range, kde se kvůli věčně zmrzlé půdě voda nevsakuje a podmáčená oblast je pěšky prakticky nedostupná...

Jindy se pilot při vyhlídkovém letu s turistou na palubě nechal strhnout zaujetím klienta natolik, že při fotografování losa v tajze letěl tak pomalu, až ztratil aerodynamiku. Následovala ztráta kontroly nad pohybem letadla, které se v divokých kotrmelcích zřítilo k zemi. Nepřežil ani pilot, ani turista.

Každoročně padá několik letadel během lovecké sezony. Letadla se totiž účastní ilegálního, přísně zakázaného lovu zvěře ze vzduchu - to pak létají příliš nízko a vráží do nízkých pahrbků...

Ovšem i nejzkušenější piloti musejí někdy vzdorovat nepřízni aljašského proměnlivého počasí. Nácvik startů a přistání za větrného dne proto patří k základním bodům výcviku.

"V mracích pokud možno nelétáme - létáme kolem nich, vedle nich anebo nad nimi - to pak užíváme GPS. Mlze se důsledně vyhýbáme," říká jeden ze zkušených pilotů o létání v hornatém vnitrozemí ostrova Kodiak, kde se letadla mezi kopci většinou doslova proplétají. Podle kopců se piloti dobře orientují, podél svahů létají jednak proto, že vrcholy jsou velmi často v mracích, a jednak proto, že stoupáním se zbytečně zvyšuje spotřeba paliva a snižuje rychlost letu.

Nejhorší podmínky pro létání bývají samozřejmě v zimě. Například v jižních pobřežních oblastech může pršet a zároveň mrznout. Nebo letadlu, které v zimě přistane v terénu, může zamrznout motor jako u auta. Praví bushpiloti berou takového obtíže s humorem.

"Na lyžích si užijeme hodně zábavy: můžeme přistát leckde..." vypráví jiný pilot Bill, který na Aljašce žije celoročně a usadil se ve městě Kodiak na stejnojmenném ostrově. "Ale zase je třeba počítat s různou kvalitou sněhu: může být měkký, mokrý, hluboký... A to je záludné."

Letci z Kodiaku dovedou přistávat i na moři - raději ovšem za dobrých podmínek. Ostatně vodní letiště u města Kodiak je umístěno přímo v rameni mořského průlivu - hned vedle je přístav rybářských lodí...

Beaver může přistát i na moři do ostrých vln vysokých až jeden metr, nebo do táhlých vln o výšce až tři metry. To ale nesmí být silný vítr. A když je to opravdu nezbytné a pilot má dost zkušeností, může přistát, i když jdou táhlé vlny z jedné strany a vítr z druhé. Přistává se paralelně s vlnami, na jejich vrcholu, letadlo musí být při manévru natočeno vůči přistávací přímce trochu bokem...

Na ostrově Kodiaku, stejně jako na pobřeží jihozápadní Aljašky, směřuje celá řada turistických letů do míst, kde se pozorují proslulí hnědí medvědi (jsou největší formou medvěda hnědého na světě). Medvědí oblasti jsou také cílem rybářů - medvědy i rybáře sem vábí totéž: zdánlivě nekonečné zásoby pstruhů a jiných ryb. Americký rybář na Aljašce ovšem na ryby nejčastěji létá. Od pilota Rona se dovídáme, jak skončil jeden z jeho "letů na ryby".

"Jo, měl jsem s sebou rybáře. Na chvíli jsme se vzdálili od letadla. Zrovna šel kolem medvěd a vlezl do něj. Přelezl mou sedačku, začal se hrabat ve věcech a pak bušil tlapou do skla. Byl to obrovský hnědý medvěd. Pokorně jsme počkali opodál..."

Ron, který je na Aljašce od roku 1983 a na Kodiaku od roku 1989, srovnává létání zde a "dole v USA":

"Dole je létání jiné: na kolečkách a jenom od letiště k letišti. Tady musí být člověk všestrannější. Za čtyři hodiny jsme schopni vyměnit kolečka za plováky a naopak. Pro pilota může být prvních několik přistání obtížnějších - kolečka jsou kratší než plováky, a tak dosedá z větší výšky... Ale jde jen o zvyk."

Ronovo nejoblíbenější letadlo je také Beaver, který úspěšně konkuruje modernějším Cessnám nebo hitu letců-soukromníků - miniaturnímu dvoumístnému letadlu Piper Super Cub.

LEGENDÁRNÍ BEAVER

Poslední stroj značky Beaver opustil vrata továrny roku 1964. Dnes se dá "nový" Beaver pořídit pouze renovací starších strojů. Tím se v USA dokonce zabývají dvě firmy. Vydařenost a funkčnost Beavera nejspíš souvisí s tím, že byl původně navržen k vojenským účelům. Opravdu: v manuálech k letadlu dodnes najdete návod, jak shazovat bomby.

"To my na Aljašce ale neděláme," směje se Ron a dodává, že je zde Beaver, navzdory vyšší cenně, stále vyhledávaný typ - mimo jiné pro vynikající spolehlivost a schopnost přistávat na vodě.

"Při dobré údržbě nalétá až 25-30 000 hodin, což je dost na malé letadlo. A dobrý plovák také něco stojí - prý až 20 000 amerických dolarů," prozrazuje Ron. (Možná i proto se mezi letci proslýchá, že do oblastí Aljašky, kde byl kvůli domorodému obyvatelstvu zaveden tzv. suchý zákon, se v plovácích pašuje alkohol. Jen si představte plovák plný whisky!)

Na oblibě Beaveru nic nemění ani skutečnost, že létá poměrně pomalu - průměrnou rychlostí 115 km/h (pouze při klesání dosáhne až 140 km/h), ani fakt, že po zhruba 1500 hodinách provozu je třeba vyměnit motor, i když je v pořádku (vyměňuje se samozřejmě za jiný starý, ale kompletně zrekonstruovaný).

LETECKÁ MÁNIE

Že se zde nelétá jen Beavery, se můžeme snadno přesvědčit na některém z mnoha(!) letišť malých letadel v aljašské metropoli Anchorage. Nejmenší z těchto startovacích ploch (ničím jiným tato místa totiž nejsou) může být pouze 100 metrů dlouhá trochu širší prašná cesta na okraji města. Vždyť tolik oblíbený Piper Super Cub zatížený jen pilotem může při vhodném větru odstartovat na pouhých 30 metrech!

Naopak hlavní letiště Merrill Field, na kterém přistávají i největší letadla typu Boeing 757, patří svými 230 000 starty a přistáními ročně (v průměru 315 startů denně) k nejrušnějším na světě. K takovému provozu samozřejmě přispívají zejména malá letadla.

Ovšem v těsném sousedství Merrill Fieldu se nachází absolutně největší a nejrušnější vodní letiště na světě: Lake Hook. V průměru zde startuje 235 strojů denně. Jenže uvědomíme-li si, že provoz tohoto letiště je silně utlumen v zimních měsících, nikoho nepřekvapí zaregistrovaná maxima: přes 800 startů denně!

Na Lake Hook jsme poznali jedny z nejstarších pilotů na Aljašce vůbec. Drobný manželský pár pokročilého důchodového věku se právě chystal ke komerčnímu letu se dvěma německými turisty. Manželé vlastnili dvě letadélka Piper Super Cub.


Pilotka babička odváží ve svém letadélku Piper Super Cub turistu z Německa na opuštěný ostrov se srubem.

Pilotka babička se na nás směje a vysvětluje: "My létáme vždy ve dvojici: když letíme každý svým strojem, je to bezpečnější. Když se stane něco s jedním letadlem, třeba musí nouzově přistát, druhé může letět pro pomoc."

Pilot dědeček jen dodává: "Tu svojí jsem naučil létat za jedno jediné rande. Vzal jsem ji tehdy do letadla. Při jednom startu jsem jí vše vysvětlil, napodruhé se zkusila vznést sama, a bylo to. To je už ale dávno."

Starý muž nám ještě ukazuje poškrábanou kabinu - to když se minule vracel k letadlu, právě se do ní dobýval medvěd. "Nechali jsme uvnitř na sedadle ležet ulovené ryby a medvěd se vztekal, že se k nim nemůže dostat," vysvětlil stařík, načež se s plnou soustředěností začal věnovat přípravě svého stroje na nový start.

Za chvíli se obě letadla změnila v nepatrné tečky mířící se dvěma německými turisty k romantické chatce na ostrově v jakémsi osamělém jezeře.


Bushpiloti shrnují svoji splněnou životní touhu stručně: "když létáš celý den, chceš pak zase jen létat."

Pro někoho může být drogou lezení po kopcích, pro jiného rychlá jízda v silném automobilu, pro jachtaře širé moře. Zdá se, že jistý druh lidí se může stát silně závislým třeba na létání. Svědčí o tom nejen předchozí řádky, ale i následující slova.

"Já začal létat, protože létal můj kamarád, nic víc. Vzal mě jednou s sebou, tak jsem to taky zkusil. Nikdy jsem neměl vlastní letadlo, vždy jsem létal pro někoho, nebo jsem ho měl pronajaté. Když ale létáš celý den, chceš pak zase jen létat," řekl mi jednou o svém vztahu k létání pilot Ron z Kodiaku. Možná svými prostými slovy shrnul životní zkušenosti celé řady lidí, jejichž "řemeslo" vzbuzuje v očích jedněch hluboký obdiv a úctu, u jiných možná i trochu obavy či strach.

Ale oni - bushpiloti z Aljašky - si život bez létání nedovedou ani představit!
červenec - srpen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group