ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BUENOS AIRES - ŠŤAVNATÉ JABLKO

 

I would like to live in Buenos Aires, in Buenos Aires, big apple - zpívá Madonna v muzikálu Evita. Pro Evitu Peronovou, ctižádostivou průměrnou dívku ze zaprášených argentinských Kotěhůlek, muselo být Buenos Aires fantastickým objevem, ve kterém našla nejen závratnou rozkoš zábavy na nejvyšší úrovni, ale také možnost, jak uplatnit svůj prvotřídní politický a sociální instinkt. Procházíme-li kolem slavného balkonu, ze kterého Evita řečnila k uchváceným masám, anebo kolem její sochy vztyčené před Národní knihovnou těsně (časově i prostorově) u sochy papeže Jana Pavla II., napadá nás mimoděk, jak se město změnilo. Zmoudřelo a stalo se apatickým.

Argentina je velká země s 38 miliony obyvatel. V této velké zemi si ale zhruba třetina obyvatel šlape po hlavách v Buenos Aires a okolí. Parcely si mohou koupit jen nejbohatší, na koupi bytu se průměrná rodina musí dlouhá léta zadlužit. Do vnitrozemí se však nikomu moc nechce. Je čarokrásné, ale s nepatrnými možnostmi získat práci jinde než v zemědělství a s mnohem nižšími platy. Existence ve vnitrozemí je jednotvárná a izolovaná. Život je jinde: pulzuje v rozmanité, světácké metropoli, která se podobá velkému, šťavnatému, jasně červenému jablku, máte-li v životě to štěstí, že se vám podaří ukousnout si z jeho radosti a požitku.


Foto: Pavel Štýbr


ŽÁDNÁ LÁSKA NA PRVNÍ POHLED

Buenos Aires je obrovské, desetimilionové město. První dojem je velikost, moře betonu, obrovské zalidněné prostranství a vlastní nepatrnost. Příchozí potřebuje čas, aby si zvykl na jiný rozměr, na jiné vzdálenosti. Jako šňůry rovné, nezáživné, nekonečné ulice začínají ve středu města nudnými průmyslovými kolosy a končí nízkými domky na předměstí. Všude stejné reklamy, stejné butiky, stejné benzinové pumpy, vše působí sterilně, uniformně a amerikanizovaně. Takový je první dojem z Buenos Aires.


Hlavní třída Buenos Aires. Střed města si nezadá s moderními evropskými a severoamerickými městy. Kdysi (v roce 1536) v těchto místech stála jen ubohá osada...
Foto: Pavel Štýbr

Uplyne dost času, než člověk začne vnímat město jako celek a vidí jeho krásy. O Buenos Aires panuje vžitá představa, že je to krásné město. O středu, výstavném a honosném, to platí bez debaty. Nezadá si s moderními evropskými a severoamerickými městy, Latinskou Amerikou to tu rozhodně nedýchá ani náhodou, spíše Španělskem, Itálií, anebo Hamburkem. Střed města tvoří velkoryse řešené a nákladně působící jádro, vzniklé z původní ubohé osady založené v roce 1536 na březích Río de la Plata.

Ještě zakladatel města, Juan de Garay, rozdělil město do čtverců, kterým se říká kvadra, nebo manzana. Kvadra je domovní blok o délce strany zhruba 100 metrů. Ulice, většinou jednosměrné, křižují další ulice za každou kvadrou. Řeknou-li vám místní, že to, co hledáte, se nachází dvacet kvader odtud, zbývá vám ujít dva kilometry. Jakmile si však zvyknete na jinou dimenzi, před vaším zrakem se jeden po druhém začnou vylupovat krásné, vkusné, vytříbené majestátní (señorial) domy, vklíněné mezi ohavná moderní monstra. Je jich tu na stovky a právem jsou chloubou města. Následkem překotného vývoje města v dobách hospodářského růstu nevynikají, ale svoji krásu neztratily.

LITERÁRNÍ BOHÉMA

Buenos Aires je literární středisko Latinské Ameriky. Dvě nejznámější literární ulice Buenos Aires jsou Corrientes a Florida. Corrientes je dlouhá ulice, začínající u přístavních doků a přetínající střed města u známého Obelisku. Corrientes byla a je nejznámější tepnou argentinského kulturního života: kavárnami, kiny a knihkupectvími se to tu jen hemží.

Druhá, neméně slavná, ale daleko kratší ulice je Florida. Jsou tu k vidění místa, která proslula častými návštěvami J. L. Borgese, Viktorie Ocampo, Bioy Casaresa a Roberta Arlta. Do kruhu vyvolených argentinských spisovatelů nebyl připuštěn neméně slavný, leč přivandrovalý Witold Gombrowicz, který se po této slavné ulici denně potuloval po celých 24 let bez groše v kapse, dokud se nad ním nesmilovaly štěstěna a francouzská vláda. Ta poslední mu poskytla azyl a slušnou existenci do konce života. Borges byl rodák z Buenos Aires a Gombrowicz pro něj byl pan Nikdo. Jedno však měli společné: oběma unikla Nobelova cena jen o vlásek.

Florida je pěší zóna i nákupní středisko pro cizince zároveň, ale na každé kvadře je alespoň jedno knihkupectví. Argentinská knihkupectví jsou skvostná, výborně zásobená, mnohá mají maličkou kavárničku. Objednají vám cokoliv a kdekoliv, pokud to už nemají. Argentinská knihkupectví mají na pultech veškeré novinky téměř okamžitě poté, co vyšly. Mnohé knihy se vydávají ve Španělsku a rychle dopravují na latinskoamerický trh. Vůdci vydavatelství jako Santillana či Tusque si pečlivě hlídají latinskoamerickou klientelu. Je tu také dost antikvariátů. Literární život města je bohatý. Prestižní deníky, zejména Pagina 12, se pyšní pravidelnými literárními přílohami z více objemných časopisů, podobnými spíš almanachům. Ještě výraznější Clarin (téměř 600 000 výtisků denně) propaguje nejnovější román Ernesta Sabata a stojí za jeho internetovým vydáním.

Zbývá dodat, že kouzlu Buenos Aires propadli i další slavní spisovatlé, jako Eugene O'Neill či Rafael Alberti.

TANGO ARGENTINO

Vzpomínáš, bratře? To byly časy!
Muži byli jiní, mužnější než my.
Chlapci si nepomádovali vlasy.
Morfium a koka tehdy nebyly.
Vzpomínáš, bratře? To byly časy!
Pětadvacet dubnů, které se nevrátí!
Kde jsou ta děvčata věrná, ohnivých srdcí, ženy, jež jímaly závratí?
Ty, co si v tančírně u Laury vjížděly do vlasů, každá hotova bít se za lásku svou?
Vzpomínáš, bratře, jak jsem za těch časů přebral bláznu Cepedovi Mireyu Blonďatou?
(Dnes je z ní zbědovaná žebračka v cárech, ale jedné noci jsem si pro ni málem život vzal.)
Vzpomínáš, bratře, na moji krasavici? Jak tančila, okolo ní kruh diváků...
Když ji tak sešlou vidím jít po ulici, odvrátím pohled a divže nepláču...


Zpočátku bylo tango tancem proletářů a společenské spodiny: tančili ho muži v nevěstincích, aby si ukrátili čekání. Ve 20. letech 20. století už bylo tango slavný tanec, který se nestyděl tančit ani proslulý Valentino, a pronikal do salonů lepší společnosti.
Foto: Contrast

Tango Staré časy s textem Franciska Canara nazpíval Carlos Gardel v roce 1926. Traduje se, že Blonďatá Mireya byla skutečná osobnost a pocházela z úctyhodné uruguayské rodiny francouzského původu.

Tango byl původně tanec mužů. Do Buenos Aires se slévaly řeky imigrantů, převážně mužů, kteří pro nedostatek partnerek tančili spolu. Zpočátku bylo tango tancem proletářů a společenské spodiny: tančili ho muži v nevěstincích, aby si ukrátili čekání. Ve 20. letech 20. století už bylo tango slavný tanec, který se nestyděl tančit ani proslulý Valentino a pronikal do salonu lepší společnosti. Hudební doprovod se rozšířil na více nástrojů, ale muziku vždy tvrdily především harmoniky.

Tango, jak se dnes tančí na různých show pro turisty, je velmi sofistikovaný, afektovaný a složitý tanec, který se nedá zvládnout bez dobré předchozí průpravy. Japonka Mici, která přicestovala do Buenos Aires, aby zde studovala tango, mi sdělila, že zde žije už tři měsíce a má v úmyslu setrvat rok. Jak se nakonec naučí tančit, je otázka: viděli jsme tango v provedení německé tanečnice. Pohyby Němky byly technicky bezchybné, kroky přesné, ale celkový výraz působil prkenně. Něco tu chybělo. Tango je třeba mít v krvi.

V provedení rodilých tanečníků je ale tango skutečné umění a tanečníci dokáží vykouzlit tak elektrizující a erotickou atmosféru, že se divákům tají dech. Sami se ovšem na sebe téměř nedívají. Jsou natolik zaujati složitými figurami, natolik pohrouženi do krokových variací, že mluví těly. Tváře zůstávají strnulé, nehybné, vážné. Teprve v samém závěru se jeden druhému podívají do očí. Ten pohled znamená katarzi v závěru dramatu. Tango je totiž obraz života z domova vyrvaných přistěhovalců, toužících po lásce jiné než prodejné, po rodině zanechané tam daleko za oceánem. Tango je tanec mužů rozhodnutých uspět.

Tango se dá tančit na mnoho způsobů. Jeden z nich je rozpustilý, pepíkovský, až přisprostlý. Nejznámější je ale vážně pojaté, chmurné a obřadné. V metropoli existuje Universidad del Tango na ulici Carlos Calvo 1140, a 12. prosince se slaví Den tanga. Je to totiž den, kdy se narodily hvězdy tanga Carlos Gardel a Julio de Caro.

PORTENOS A TI DRUZÍ

Rodilí obyvatelé Buenos Aires si říkají Portenos, od puerto - přístav. Nepovažují se za Argentince, jsou prostě Portenos. Abychom objasnili toto zvláštní rozvrstvení městské společnosti, musíme se vrátit zpět do historie. Buenos Aires bylo dlouhá léta přístavem, který žil z pašeráctví a fungoval jako samorostlý organismus. Pohádkové bohatství, které získaly jednotlivé rodiny, udělalo z města výkladní skříň Latinské Ameriky. Na začátku století byla Argentina jedna z nejbohatších zemí světa (páté místo). Dodnes zde obíhá 10 procent celkového objemu amerických dolarů na světě. Tuto obrovskou sumu ale kontroluje jen zlomek Argentinců, usazený převážně v hlavním městě. Staré buenosaireské rodiny do svých řad pouštěly nové příchozí jen nevolky. Na nové příchozí, i na potomky nově příchozích z první generace, se dívali jaksepatří spatra, o provinciálech ani nemluvě. O těch se dodnes vyjadřují s despektem a říkají jim cabezitas negras, černé hlavičky. Znají lépe Londýn a Paříž než vnitrozemí vlastní země. Utrácejí pohádkové sumy za cestování. Nejsou ukáznění občané ani pracovití lidé. Žijí ze svých příjmení, ze svých nashromážděných majetků. Všeobecně se jim připisuje povýšené a arogantní chování. Spíše než arogance je to ale obranný reflex, při bližším seznámení jsou Portenos zdvořilí a nezávazně, ale přirozeně srdeční.

Zvláštní kapitola je starší generace. Pravý Porteno nikdy nevypadá jako dědek, je to starší pán, upravený, s napomádovanými vlasy, přes svůj pokročilý věk pohledný, s inteligentním, dvorným a zdrženlivým vystupováním. Ačkoliv se ho bolestně dotýká krize hodnot, která v posledních letech postihla zemi, nikdy se nerozčiluje nahlas, nerozkřikuje se, není neurvalý. Zajímá se o politiku, kupuje si knihy a navštěvuje své oblíbené kavárny. Ženy pozoruje, ale nekomentuje, a když, tedy jen pochvalně. Libuje si ve starožitnostech. Nemá rád rozruch, nepomlouvá, a když, tak jen velmi diskrétně, pravý Porteno je prostě caballero každým coulem. Být caballero à la Porteno neznamená jen vypadat vzorně a chovat se bezvadně, ale také mít přirozený smysl pro čest a společenský takt. Tito starší pánové jsou to, co si představujeme pod starým Buenos Aires, které žilo svůj život stranou doků, dřevěných baráků a přecpaných činžáků.


Kongres - budova, kam se dostane málokterý člen neprivilegovaných rodin. Politik, který pochází ze skromných poměrů, je vnímán jako přechodný jev.
Foto: Pavel Štýbr

Žijeme-li v Buenos Aires, této rozhodně luxusní a podle mínění mnohých i krásné výkladní skříni, můžeme snadno podlehnout dojmu, že Argentina je ráj, kde lze poctivou prací a vytrvalostí, v souladu se snem o zbohatlých selfmademanech, docílit kýženého blahobytu. Ve skutečnosti ale otěže bohatství a přístupu k němu třímají jen příslušníci dobře zakotvených, letitých rodin. Uchování tradičních pák moci se soustředí jen na několik oblastí: především na zahraniční politiku a finančnictví. Dobrým příkladem toho jsou argentinští politikové: vysoká třída je nechá, aby krváceli ve vnitrostranických půtkách, ale sama si udržuje bezpečný odstup. Politik, který pochází ze skromných poměrů a vyšvihl se vlastním přičiněním, je vnímán jako přechodný jev, je akceptován jen potud, pokud je u moci. Na jeho pád se hledí jako na něco logického.

Bohatí Argentinci, a o Portenos to platí dvojnásob, málokdy žijí z vlastní práce. Většinou jsou rentiéři. Jejich heslem je: "Chytrý žije z hloupého, hloupý žije z vlastní práce." Jejich manželky, upravené, vzorně vychované, ale většinou velice povrchní dámy, přenechávají služebnictvu nejen péči o domácnost, ale také o vlastní děti a domácí zvířectvo. Jejich život se odvíjí na společenských akcích, mezi městem a venkovským sídlem. Nevědí, co je spěch, žijí pomalu a rozkošnicky, soustředěné na svůj vzhled a na své pohodlí.

Městská společnost ale není rozvrstvená jen na "Portenose" a "Neportenose". Argentinská společnost je společnost tak třídní, tak kastovní, že si na to Evropané jen těžce zvykají. Střední třída, která bojuje o přežití, se křečovitě drží toho, co ji klasifikuje jako střední třídu. Posílá své děti do drahých soukromých škol, platí služebnou, udržuje dům mimo město. Za městem se rozkládají rozlehlé, oplocené a bedlivě hlídané rezervace, uvnitř kterých mají obyvatelé města domy. Dům obklopený vzorně posekaným trávníkem s bazénem, okolo betonové cestičky. Široko daleko žádný les, hájek nebo cokoliv, co by připomínalo přírodu v její přirozené podobě. Argentinci se ale ve svých rezervacích necítí stísněni, pro jejich způsob odpočinku jim zajišťují ideální podmínky. Jídlo, na které jste pozváni, je většinou koupené v místní pizzerii anebo se peče maso na grilu, zvané asado. Maso je v Argentině prvotřídní, ve stejném provedení je ale po desáté jednotvárné, zejména pokud se k němu podává jen salát a chléb. Oblibu asada si lze vysvětlit také tím, že je to výhradní záležitost mužů, a žena je tedy zbavena povinnosti vařit. Ženy ze středních vrstev považují vaření za obtížnou a potupnou činnost. Vařit se doma nenaučily, protože za dob hospodářského boomu měla řada rodin kuchařku. Úpadek, který postihl Argentinu v posledních desetiletích, tedy řeší tím méně bolestným způsobem: kupují hotová jídla anebo stravují rodiny po restauracích. Říkají tomu zákon nejmenší námahy.

Přes veškerá negativa - a kdo je nemá? - jsou lidé v Buenos Aires milí, zdvořilí a vstřícní, ať už patří ke kterékoliv třídě. Sami o sobě žertem tvrdí, že věřit se jim moc nesmí, to v žádném případě, ale slušné vychování jim nedovoluje, aby někoho odmítli. Snad.

A PŘES PŘÍVOZY STÍNY JDOU

Buenos Aires, jako každý přístav, vzniklo z doků a jejich zázemí. Doky, vybudované roku 1894 a zvané Puerto Madero podle jejich zakladatele Eduarda Madera, jsou nejkrásnější za mlžného dne. Z mlhy vyvstávají dlouhé řady červených budov, dnes zrenovované a neobyčejně půvabné, dříve však, podle vyprávění pamětníků, špinavé a dickensovsky ponuré, ale se zvláštní atmosférou. Za mlžného dne si bez potíží představíme jejich dávnou podobu s hemžícími se přístavními dělníky, pobíhajícími příručími a rušným říčním provozem. Dnes je ale Puerto Madero přeměněno na šňůru drahých restaurací a kanceláří. Již dávno by nestačilo požadavkům provozu. Buenos Aires, to je totiž především přístav. A to přístav významný. A tak se překladiště a doky přesunuly blíže k ústí řeky, kde je více prostoru pro mohutné nákladní lodě, a z bývalých doků se stalo korzo.


V barevné italské čtvrti Boca se nežilo lehce. Natěsnané domky sbité z plechu nebo dřevěných desek nemají hygienické zázemí! Veselé jsou jen ty barvy...
Foto: J. Halaska, Contrast

Chceme-li si udělat představu o tom, z čeho povstalo Buenos Aires, stačí zajít si do zálivu zvaného Boca. Zde, v ústí říčky Riachuelo, přistáli roku 1536 první kolonisté. Shluk několika domků a dvě tři uličky evokují atmosféru přistěhovalecké čtvrti z přelomu století. K sobě natěsnané domky, sbité z plechu anebo dřevěných desek, jsou natřeny veselými barvami, ale je zřejmé, že život v nich jistě nebyl žádný med. V činžácích žily rodiny napěchované v úzkých, papundeklem od sebe oddělených kotcích bez náležitého hygienického zázemí. Nájemníci byli převážně Italové. Však také čvrť nazývali Piccola Italia. Dělnická čtvrť, povýšená na turistickou atrakci, mi připadá malebná asi tak jako Libeň. Ovšem tango, které se zde předvádí turistům, stojí za to. A copak nás Bohumil Hrabal neučil vidět poezii i v Libni?

Boca je meka turistů, ale také Argentinců. Je totiž sídlem stejnojmenného fotbalového klubu, jehož fanoušci sejí strach, kam přijdou. Řekli jsme, že Argentinci jsou milí a zdvořilí?


Boca je dnes mekou turistů, ale i Argentinců. Je totiž sídlem stejnojmenného fotbalového klubu, jehož fanoušci šíří strach, kam přijdou.
Foto: Pavel Štýbr

Půjdete-li ovšem na fotbal, žádnou uhlazenost nečekejte. Fotbal je tu otázka života a smrti, ve srovnání s ním jsou prezidentské volby, mezinárodní politika, soukromé problémy a sociální situace směšně nicotné.

EVROPŠTĚJŠÍ NEŽ EVROPA, AMERIČTĚJŠÍ NEŽ (SEVERNÍ) AMERIKA

Bohaté a střední vrstvy jsou výhradně bílé rasy. Stačí podívat se na žactvo kterékoliv soukromé školy. Ve městě je početná japonská kolonie. Argentinci jako celek, a tím více obyvatelé Buenos Aires, si zakládají na svém výhradně evropském původu a nevraživě hledí na Brazilce a ostatní obyvatele Latinské Ameriky. Rádi slyší, řeknete-li jim, že Buenos Aires je největší evropské město. Eurofilství se považuje za projev dobrého tónu. Spojené státy Argentinci vydatně využívají, avšak příliš se tím nechlubí. Velkou Británii pak nemají v lásce vůbec. Ať už si myslí cokoliv o pozadí konfliktu kvůli Malvínským ostrovům, v otázce teritoriální příslušnosti jsou v jednom šiku: Malvíny jsou argentinské území. Otázka národní prestiže. Na silnicích ve vnitrozemí se setkáváme s plakáty se sloganem: Malvíny jsou argentinské!

Britové si ovšem s bezzubým argentinským rozhořčením těžkou hlavu nedělají. Vědí velice dobře, že praktičtí, leniví, mírumilovní a dobrosrdeční Argentinci nedají hlavu na špalek pro Malvíny, které navštíví ročně nanejvýš pár stovek posléze zklamaných turistů. Vztahy s Velkou Británií jsou z výše uvedeného důvodu lehce napjaté, ale tradičně silné. Nad tím, aby se nepokazily nadobro, bdí tzv. Věž Angličanů (Torre de los Ingleses) na náměstí, původně zvaném Britské, nyní však náměstí Argentinského letectva. Náměstí bylo přejmenováno na znamení argentinské nevole a byl na něm vybudován pomník obětem malvínské války. Sedmdesátimetrová věž má zajímavou historii. Britové ji věnovali městu jako náhradu za to, že se pro úmrtí Edvarda III. jejich delegace nemohla dostavit na oslavy 100. výročí revoluce 5. května (státní svátek Argentiny). Věž, ve výsledném dojmu velmi anglická, disponuje pěti zvony, z nichž každý váží 6 tun. Hodiny odměřují čas a připomínají majestát a trpělivost "věčné Anglie", která s neochvějnou houževnatostí trvá na svém, ať si tam dole říká kdo chce co chce. Ovšem když princ Charles navštívil v roce 1999 Argentinu, neváhal na znamení britské blahovůle položit květiny k památníku obětem malvínské války.

Chudé vrstvy žijí v Argentině na otřesně nízké úrovni ve srovnání s tím, jak žijí majetné vrstvy. Jediné, co je nemůže nikdy potkat, je hlad. Argentina je soběstačná v zásobování potravinami. Vzrůst cen, tak prudký v posledních letech, se netýká ani tak potravin, jako především vzdělání, zdravotnictví, komunikací a sektoru služeb. Chudé vrstvy se rekrutují z latinskoamerických přistěhovalců, kteří sem přišli za prací. Práce v továrnách ale ubývá, jak postupuje recese argentinského průmyslu, a přistěhovalce málokterý soukromník zaměstná. Mít v Argentině tmavou barvu pleti znamená patřit na okraj společnosti. Nezbývá, než se živit jinak než prací. Zloději se to v Buenos Aires jen hemží. Ve středu města operují hlavně ti profesionální: Indiáni z Peru a Bolívie, neslyšní a neviditelní, vás zbaví peněženky rychle a bravurně. Přijdete ale jen o peníze, a pokud se rozhodnete oznámit případ bezmocné policii, též o čas. K přepadením, poměrně drsným a častým, dochází spíše mimo střed města, protože čím dále směrem na periferii, tím jsou čtvrtě nebezpečnější, úměrně k tomu, jak řídne počet nasazených policistů. Samozřejmě, že taková situace nepřispívá k oblibě a asimilaci barevných.

V Argentině existuje rasová nevraživost, ale nikoliv nesnášenlivost. Lynče a útoky na příslušníky jiných ras tu jsou vyloučeny. Rasová diskriminace paradoxně zvýhodňuje bílé přistěhovalce, kteří sem proudí již ne z Itálie, Německa a Španělska, ale z Ukrajiny, Ruska nebo i Polska. Ne že by měli na růžích ustláno, to v žádném případě. Ale mají jakés takés šance na získání práce, práce tvrdé a špatně placené, ale zajišťující živobytí snad lepší, než by měli ve své vlasti. Jejich šance na práci zvyšuje i jejich zpravidla mnohem vyšší kvalifikace: zatímco přistěhovalci z latinskoamerických zemí jsou klasičtí proletáři, z východní Evropy přicházejí mnohdy i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Tak se struktura evropské imigrace výrazně mění oproti situaci na začátku 20. století, kdy v Argentině hledali obživu převážně dělníci a řemeslníci.

JOSÉ DE SAN MARTÍN A JEHO GRANADEROS

Letos Argentina oslavila 150. výročí smrti otce vlasti, generála Josého de San Martína (1778-1850). San Martín je také nazýván Osvoboditel podle úspěšného tažení, kterým osvobodil Peru, Chile a Argentinu ze španělského područí. Sám byl potomek Španělů narozený v argentinské provincii Misiones a ve Španělsku také vystudoval a udělal vojenskou kariéru. K jeho nejobdivuhodnějším činům patří bezesporu pochod přes Kordillery, srovnatelný s Hannibalovým tažením na Řím. Účelem tažení bylo porazit royalisty, jejichž základnou bylo Peru. Aby zmátl nepřítele, rozhodl se San Martín přejít s vojskem Kordillery ve výšce 3000 m a zaútočit v Chile. Pochod přes majestátní hory, jejichž výška dosahuje v nejvyšším bodě 6969 m, stál San Martína téměř všechny koně, mnoho sil a polovinu zavazadel, ještě více však nahlodal jeho vojenským životem už beztak podlomené zdraví. Vyčerpávající 25denní tažení se ovšem neminulo cílem, nepřítel byl poražen v bitvách u Maipú a Chacabuca. Nikdo ale není doma prorokem. Generál zemřel v exilu ve Francii, chudý a osamělý. Argentinci ho považují za prototyp politické osobnosti čistých rukou, muže naprosto oddaného myšlence, nezištného a věrného. Za svou oblibu vděčil nepochybně i své lidskosti a skromnosti, která vyzařovala z jeho celoživotního konání, ze vztahu ke služebnictvu, domorodému obyvatelstvu, jediné dceři...

Eskadrona, kterou založil San Martín poté, co byl pověřen reorganizací vojska, se nazývala Granaderos. Z pietních důvodů existuje dodnes a nechybí na žádné přehlídce ani slavnosti. Jako za časů San Martína jsou Granaderos především jízdní útvar a doprovázejí veškeré významné státníky, kteří navštíví hlavní město. Pohled na nastoupené Granaderos je impozantní. Ztepilé postavy vojáků v napoleonských uniformách na vzorně vyhřebelcovaných, vyšňořených koních dokonale evokují atmosféru starých časů.

V Buenos Aires je mnoho míst, která připomínají památku Osvoboditele. Především je to náměstí, které nese jeho jméno: zde je vztyčená velká socha generála na vzpínajícím se koni. Celá váha pomníku spočívá na zadních kopytech koně. Autorem je francouzský sochař Louis Joseph Daumes (1801-1887). Ruka jezdce ukazuje směrem, kudy vedla tažení, jimž velel. Možná, že San Martínova přání budou jednoho dne vyslyšena a latinskoamerické státy se spojí stejně jako severoamerické, aby mohly snáze čelit regionálním problémům. Velké myšlenky nestárnou. Jen se těžko razí.

ŽARGON

Naivní našinec se do Argentiny dostaví vyzbrojen učebnicí španělštiny, pokud možno tou nejtlustší, která je k mání. Protože však veškeré učebnice španělštiny vycházejí z jazykové normy používané ve Španělsku, první krůčky bývají velice klopotné. První, co se dozvíte, bude, že v Argentině se nemluví španělsky, ale kastilsky. Výslovnost však není jediným úskalím. Druhým je slovní zásoba. Užívají se slova, která se ve Španělsku neužívají, a slovní spojení, jež ve Španělsku nic neznamenají. Budete-li tvrdohlavě trvat na svém a i nadále používat slovíčka z výše zmíněné učebnice, připravte se na to, že budete působit jako don Quijote, který se ocitl v Latinské Americe. Do obličeje se vám ovšem nikdo smát nebude, naopak, kdekdo bude chválit vaši snahu a tvrdit, že mluvíte báječně. Argentinci jsou zdvořilí na doraz. Rozumět vám ale budou jen sečtělí a vzdělaní lidé, kteří četli Cervantesa.

Třetí kámen úrazu je fantastická rychlost, s jakou obyvatelé hlavního města polykají souhlásky "s", "d", a někdy celé slabiky.

Čtvrtý kámen úrazu je okolnost, kterou sice považoval za kouzelnou a pitoreskní Borges, ale pro nebohého cizince je posledním hřebíčkem do rakve jeho jazykovědných ambicí: jsou to různé žargony, rozšířené mezi emigranty. Cocoliche je žargon s mnoha italskými prvky, valesco mísí jidiš a kastilštinu a lunfardo jsou hantýrky galerky. Lunfardo znamená zlodějíček. Může se vám stát, že se s ním setkáte, aniž byste jen zavadili o okrajové vrstvy společnosti, mezi mladými lidmi jsou totiž některé jeho prvky v módě.

Páté a poslední úskalí je obrovské lexikum, jež pod praporem španělštiny užívá celá populace Latinské Ameriky a Španělska. Je velice nesnadné zapamatovat si, která slova se užívají v Kolumbii, která v Mexiku a která v Argentině. Také význam výrazů se může měnit v závislosti na zeměpisné šířce nebo délce.

BARRIO NORTE A RETIRO: STYL EVROPSKÝ, OBCHODY SEVEROAMERICKÉ

Prolínání evropského a severoamerického vlivu, tak charakteristické pro Buenos Aires, je nejvýraznější v Severní čtvrti. Ta vznikla jako rezidenční čtvrť bohatých rodin, které sem přesídlily po epidemii žluté zimnice v roce 1871. Jižní část města, dnes čtvrtě San Telmo a Montserrat, zůstala vylidněna a ztratila svůj blahobytný ráz. Kdo mohl, přesídlil tam, kde proudil čistší vzduch. Norte je dnes čtvrť bohatých. Je zde mnoho obchodů se starožitnostmi, výstavních síní a půvabných zákoutí. Avenida Alvear je všeobecně považována za nejvíc chic: často je srovnávána s 5. avenue v New Yorku. Nevtrhly sem hamburgery, supermarkety ani obchody s levným zbožím. Tady panuje panský, koloniální, neotřesitelný klid. V sousedství majestátních budov velvyslanectví Francie a Brazílie, panských paláců ve stylu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. a paláce Apoštolské nunciatury se tyčí socha Carlose Pellegriniho, argentinského prezidenta, dílo francouzského sochaře Felixe Coutana. Nedaleko sídlí exkluzivní společenský Jockey Club, výlučně pánský, který Pellegrini roku 1882 založil. Klub se pyšní knihovnou o 62 tisících svazků, přístupnou pouze členům klubu.

Obchody, které lemují avenidu, jsou ty nejdražší. Slavný hotel Alvear, starý, solidní a luxusní, bývá dějištěm svateb mnoha celebrit a pořádá četné recepce zahraničních úřadů. Další starý a vyhledávaný hotel je hotel Plaza, který pamatuje takové hosty jako Indíru Gándhíovou, španělského krále Juana Carlose či Nelsona Rockefellera. Prezident USA Clinton si jako rezidenci vybral rovněž nedaleký, ale už moderní hotel Sheraton. Poslední dva hotely se nacházejí na hraniční čáře, která dělí Severní čtvrť a čtvrť Retiro.

Mezi společenskou elitou se proplétají lidé venčící drahé čistokrevné psy, charakteristický jev města. Mít psa na úrovni patří k dobrému tónu, jakož i svěřovat péči o jeho venčení jiné osobě. Venčení psa přijde majitele na 100 dolarů měsíčně. Člověk táhnoucí za sebou hafající smečku nejrůznějších ras a velikostí si tak může přijít na slušné peníze.

Napsala Lenka Celebič
říjen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group