ikoktejl

ŽOKEJOVÉ PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU

Během žhavého letního dne, kdy rtuť na teploměru olizovala padesátku, zahlédl motorista trénující v pouštních dunách bezvládné malé tělíčko. Starý veterán, který během nesčetných závodů projezdil ve svém džípu snad všechny pouště světa, jen nechápavě vrtěl hlavou, jak se v této písečné pustině někde uprostřed Spojených arabských emirátů ocitlo malé dítě. Rychle vyskočil z auta a běžel k místu, kde nehybně ležel malý hošík. Polomrtvého jej naložil do auta a pospíchal do nejbližší nemocnice v emirátu Šardžá.

Příběh čtyřletého Juru Miaha, který mi později vyprávěla jeho matka Kajol, nejenže nahání husí kůži, ale jako by se snad ani neodehrál v tomto století...


NECHCI BÝT ŽOKEJEM, CHCI DOMŮ K MAMINCE!

Kajol pochází z Bangladéše, jedné z nejchudších zemí v Asii. Když v roce 1996 ovdověla, zůstalo jí na krku sedm dětí. Nejmladší Juru byl ještě batole. Kajol pracovala jako pomocnice v domácnosti, přesto nemohla svých sedm hladových dětí uživit. Ze zoufalství kontaktovala muže, který si říkal Abu Sayeed. Byl známý tím, že zařizoval lidem víza a práci v bohatých Spojených arabských emirátech. Kajol byla rozhodnuta odjet do daleké země i za cenu toho, že několik let neuvidí své děti. "Sayeed mi slíbil nejen práci, ale dokonce i vzdělání pro mé syny," vzpomíná na muže, který jí osudově změnil život, snědá, asi čtyřicetiletá Kajol. "Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, když mi dovolil, abych si své tři nejmladší děti vzala s sebou. Juru měl tehdy necelé dva roky a dvojčata Akkar a Nuru právě oslavili své třetí narozeniny. Můj otec zaplatil Sayeedovi 10 tisíc bangladéšských taka. Sayeed chtěl původně 20 tisíc, ale kde bychom je vzali?" vzpomíná Kajol.


Tří až šestiletí chlapci jsou často unášeni, aby z nich "trenéři" vychovali velbloudí žokeje.
Foto: Simona Hejlová

Kajol a její tři děti přistály na mezinárodním letišti v Dubaji v únoru 1997.

"Sayeed nás odvezl do emirátu Ra's al-Chajma a nechal nás bydlet v malinké nezařízené komůrce celé tři měsíce. Během té doby dojednal pro mé syny práci. Začali pracovat pro bandu vyděračů, která je zaměstnala jako velbloudí žokeje. Jejich plat měl činit 300 dirhamů za měsíc. Pro nás to bylo velmi moc peněz." Kajol na chvíli přerušila své vyprávění a nervózně si upravila své černé husté vlasy, které jí vykukovaly zpod černého šátku. "Jediné dobré, co pro mě Sayeed kdy udělal, bylo, že mi našel práci. Nastoupila jsem k arabské rodině jako jejich služebná. Mohla jsem u nich dokonce bydlet, dostávala jsem jídlo a 400 dirhamů měsíčně," pokračuje Kajol. (Běžný plat pro zahraniční maid činí v Dubaji 1000 dirhamů měsíčně - pozn. autorky.)

Zpočátku mohla Kajol vídat své syny jedenkrát za měsíc, když je některý z jejich zaměstnavatelů přivedl na návštěvu. "Ti muži, kteří zaměstnávali mé syny, mi nikdy neřekli, kde hoši pracují ani kde bydlí. Nevěděla jsem o nich vůbec nic. Nesměla jsem je navštívit ani jim telefonovat," vypráví se slzami v očích Kajol. "Takto to chodilo první rok a půl. Jednou za měsíc mi Mahbub, Mizan nebo Rahim, tak si alespoň říkali, přivedli na hodinku mé syny, celou tu dobu ale byli s námi v místnosti, a tak mi chlapci neměli možnost říct, jak se jim ve skutečnosti vede. Byli vystrašení, hubení a neustále plakali. Nemohla jsem už dál takto pokračovat, a tak jsem požádala Mahbuba, aby mé syny propustil. Chtěla jsem se vrátit do Bangladéše. Od té doby, kdy jsem požádala o propuštění, jsem už své syny neviděla. Až teď, když mi z nemocnice v Šardžá zavolali, že tam leží můj Juru," dodává s pláčem nešťastná Kajol. Malý Juru měl neuvěřitelné štěstí. Muž, který ho našel v poušti a přivezl do nemocnice, nechtěl ani věřit tomu, co od lékařů slyšel. Juru údajně ležel v poušti neuvěřitelných pět dní. Bez vody, bez jídla. Dehydratovaný chlapec měl po celém těle popáleniny a ani nemocniční personál mu nedával naději na přežití. Přesto malý Juru svůj souboj se smrtí vyhrál. Možná také proto, že celé dny a noci seděla u jeho nemocniční postele maminka Kajol, která se nepřestávala modlit k Alláhovi, aby zachránil její nejmladší dítě.

Na svoji žokejskou kariéru vzpomíná Juru takto: "K obědu jsem dostával pouze rýži a večer kousek chleba, nic jiného. Jídlo i pití nám bylo většinou zakázáno. Měl jsem pořád hlad a žízeň. Mahbub a Mizan mě celé hodiny trénovali na velbloudí závody. Byl jsem stále hladový a ospalý, odmítal jsem dělat všechny ty věci, co po mně chtěli, protože jsem se velbloudů bál. A tak mě pořád bili. Stýskalo se mi po mamince, ale nechtěli, abych ji navštěvoval. Když jsem odmítal jejich příkazy, hodili mě na zem, tloukli mě a pak mě hodili k velbloudům. Brečel jsem a volal maminku, ale nikdo mi nepřišel na pomoc."


Děti předškolního věku vydělávají pohádkové sumy "dostihovým králům".

Gangy, které najímají tříleté až šestileté chlapce jako velbloudí žokeje, používají při jejich tréninku nelidské metody. Děti jsou například často drženy o hladu po dobu dvou až tří dnů, aby rychle nerostly a nepřibývaly na váze. První měsíce spával tehdy dvouletý Juru s několika malými chlapci v místnosti, ale jakmile dorazila várka nových dětí, vystěhovali chlapce ven, na holou zem. Léto bylo zrovna v plném proudu a denní teploty dosahovaly v průměru čtyřiceti pěti stupňů Celsia, vlhkost vzduchu byla téměř stoprocentní. Vysoké teploty panují v této části světa i v noci, kdy jen málokdy klesnou pod třicítku a vlhkost vzduchu nepolevuje. Zdravý spánek v takové prádelně je nemyslitelný.

"Mé bratry, dvojčata Akkara a Nurua, trénoval Rahim. Byl vzteklý, nervózní a mlátil je několikrát denně," dodává lámanou bengálštinou Juru, který se teprve teď, ve svých šesti letech, učí pořádně mluvit. Juru vědomě odmítl pracovat s Mizanem a Mahbubem a ani přes tělesné tresty a hladovění ho nikdo nedokázal přinutit k práci s velbloudy. Jeho zaměstnavatelé ho tedy označili za špatnou investici a rozhodli se ho zbavit. "Jeden den přišli a řekli, že mě vezmou na návštěvu k mé mamince, kterou jsem strašně dlouho neviděl. Jenže místo toho mě zavezli daleko do pouště a nechali mě tam samotného. Široko daleko nebylo nic jiného než písek. Ten písek strašně pálil. Bál jsem se a plakal, chtěl jsem zpátky k mamince," přerývaně ukončuje svoje bolestné vzpomínky dnes už šestiletý Juru.

Případ malého Juru dodnes není vyřešen. Gulom Hussain, bangladéšský generální konzul, k tomu říká: "Je to velmi komplikovaná záležitost. Po Sayeedovi, Mahbubovi, Mizanovi a Rahimovi se slehla zem. Děláme, co můžeme, abychom našli svědky tohoto případu, pak teprve může být dána celá záležitost před soud."

Maminka Kajol dodnes nemá žádné zprávy o tom, co se stalo s jejími dvojčaty Akkarem a Nuruem.

KDYŽ NEOCHRÁNÍ ZÁKON, TŘEBA POMŮŽE ALLÁH

Camel Racing Association ve Spojených arabských emirátech vedená Jeho Výsostí šejkem Zajdem Ibn Sultánem al-Nahajánem, tedy králem a současně i prezidentem Spojených arabských emirátů, zakázala v lednu 1993 najímat malé chlapce jako žokeje závodních velbloudů. Asociace se řídí mezinárodně uznávanými předpisy, podle kterých musí žokej dostihových koní vážit nejméně 45 kilogramů. Tato váha se vztahuje i na jezdce dostihových velbloudů. Nařízení je jedna věc, realita druhá. Velbloudí závody jsou nejen jedním z nejoblíbenějších sportů na Středním východě, ale především velkým obchodem. Hodnota špičkového velblouda se udává ve statisících dolarů, za vítězství na závodech se platí miliony. Komu? Majitelům velbloudů a majitelům žokejů. Samotní žokejové si z vyhraného závodu odnášejí pouze několik minut trvající potlesk a celoživotní zdravotní problémy. Z lékařských zpráv například vyplývá i to, že chlapci, kteří v útlém věku prosedí stovky hodin na hřbetech velbloudů, bývají v dospělosti impotentní.

Pětiletý Shaheen Mian leží od loňského října v bezvědomí. Poté co při závodech spadl z velblouda, byl chlapec ihned transportován do nemocnice Al Dhaid. Bezradní lékaři, kteří se ho pokoušeli několik hodin přivést k vědomí, ho po nezdaru nechali převézt na modernější kliniku Al Quasim v emirátu Šardžá. Tamější personál zpočátku doufal, že Shaheena zachrání, a snažil se ho probrat k vědomí, aby dostal odpověď na otázku, jaká poslední slova zaslechl, než došlo k pádu. Když veškeré jejich snažení skončilo neúspěchem, upřeli zoufalí lékaři své naděje k Alláhovi a začali chlapci předčítat z Koránu.

Shaheenova matka Fátima tráví u chlapcovy nemocniční postýlky dny a noci a doufá, že její hlas možná chlapce probudí...


Během nelidsky tvrdého tréninku bývají chlapci drženi 2-3 dny o hladu, aby příliš nepřibírali na váze a nerostli.
Foto: Simona Hejlová

Shaheenovi rodiče pocházejí z Bangladéše. Už od svých necelých tří let pracoval ve velbloudích stájích v emirátu Šardžá za 400 dirhamů na měsíc. Při osudném pádu si způsobil četná poranění mozku. Shaheen se narodil ve Spojených arabských emirátech, kam se rodina přestěhovala za prací, jako nejmladší z Fátiminých dětí. Jeho tři starší bratři pracují rovněž jako žokejové dostihových velbloudů. Mezi modlitbami za uzdravení svého nejmladšího syna Fátima vzpomíná: "Pocházíme z malé vesnice blízko města Raipur v Bangladéši. Do Emirátů jsme přišli před šesti lety. Zaplatili jsme tenkrát moc peněz nějakému muži, který nám vyřídil pasy, víza a letenky do Spojených arabských emirátů. Za týden poté, co jsme vystoupili z letadla, dostali naši synové práci ve velbloudích stájích. Neměli jsme vůbec žádné tušení, o jak riskantní zaměstnání jde. Zároveň nám bylo přislíbeno, že každý chlapec dostane zaplaceno 200 až 300 dirhamů za měsíc. To pro nás bylo boží požehnání, tolik peněz jsme si nikdy předtím nevydělali. Můj manžel navíc získal zaměstnání jako uklízeč kanceláří. Život k nám byl štědrý, žili jsme si spokojeně až doteď."

Fátima netouží po návratu do Bangladéše. "Ať už to s mým synem dopadne jakkoliv, domů se nevrátíme. Tady máme alespoň co jíst třikrát denně. Modlím se k Alláhovi za svého syna. Všechno dobře dopadne!"

Zeptala jsem se Fátimy, jestli nechá Shaheena, pokud se uzdraví, opět pracovat u dostihových velbloudů. "Napřed se musí uzdravit. Teprve potom se můžeme rozhodovat, co bude dále. Ale toto rozhodnutí stejně není v našich rukou. Záleží na našem sponzorovi, to je místní bohatý šejk, který se tady v Emirátech o nás stará. Každý cizinec, jenž tady dostane práci, musí mít svého domácího sponzora. Ten by mu měl jednou ročně hradit letenku do vlasti a také se postarat o jeho nemocniční ošetření. Náš sponzor tedy rozhodne, co bude dál. Zatím je k nám velmi pozorný a už několikrát se zašel do nemocnice zeptat, jak se Shaheenovi daří," dodává se smutným úsměvem Fátima.

LÁKADLO PRO ÚNOSCE


Malí žokejové popohánějí velbloudy plochými tenkými hůlkami. Podél dráhy projíždějí v džípech majitelé a pobízejí zvířata mohutným troubením.

Mezi dětskými žokeji pracuje také pár takových, jež by jejich rodiče nikdy do tak riskantního zaměstnání nepustili. Jsou to chlapci, kteří se stali oběťmi únosců v přelidněných uličkách například indické Kalkaty nebo Bombaje. Malí žokejové bývají často importováni ze Súdánu, Jemenu, Pákistánu nebo Maroka.

Jen málokteré z unesených dětí má to štěstí, že ho úřady vypátrají a navrátí rodičům. Mubeenovi Qasimovi, jehož původní jméno, jak se v průběhu vyšetřování ukázalo, bylo Rubel, se to za pomoci bangladéšské ambasády a policie Spojených arabských emirátů podařilo. Chlapec byl objeven v šardžáské nemocnici, kam ho po pádu z velblouda přivezli se zlomenou nohou. V nemocničním ošetření byl dva měsíce a pak strávil několik dní pod policejním dohledem. Jeho příběh začal jednoho podvečera v Dháce, kde ho neznámý muž přepadl, zbil, omámil barbituráty a unesl do Spojených arabských emirátů. Tam ho prodal zločineckému gangu, který se věnoval výcviku žokejů dostihových velbloudů. Při pobytu v nemocnici se Rubel svěřil svým ošetřovatelům, že byl unesen, a věci se daly do pohybu. Bangladéšská ambasáda začala shánět v Dháce Rubelovy rodiče. Generální konzul k tomu dodává: "Pátrání nebylo jednoduché. Adresa, kterou chlapec uvedl, byla nepřesná, vlastně jsme vůbec jeho ulici nenašli. Požádali jsme Ministerstvo pro domácí záležitosti, aby nám pomohlo chlapcovy rodiče najít. Po jeho propuštění z nemocnice jsme ho za pár dní poslali zpátky do Dháky, kde byl umístěn do dětského domova. Ministerstvo mezitím intenzivně pátralo po jeho rodičích," objasňuje konzul Hussain. Rubel se shledal se svými rodiči po více než jednom roce.

Z vyšetřovacích spisů vyplývá, že Rubel byl přivezen do Spojených arabských emirátů bangladéšským občanem Abulem Qasimem, který ho prodal gangu, jenž trénoval žokeje. Předtím ovšem ještě zfalšoval jeho jméno a udělal z něj Mubeena Qasima, neboť toto jméno bylo uvedeno v jeho cestovním dokladu v kolonce děti. Aby Rubela snáze provedl celní a pasovou kontrolou, přidal mu do pití několik uspávacích prášků.

Qasim je nyní uvězněn za falšování dokladů. Za to, že dítě unesl a nechal ho vykonávat nelegální práci, ho nikdo zatím ještě nesoudí. A kdo ví, zda vůbec bude?!

I AMBASÁDY MOHOU POMOCI

Malý Saiful rovněž pochází z Bangladéše a jeho příběh je těm předchozím velmi podobný. Až na jedno. Když Saifulovi rodiče dorazili do Spojených arabských emirátů, netrvalo dlouho, a vidina dobře placeného zaměstnání splaskla jako mýdlová bublina. Jaké bylo jejich překvapení, když člověk, jemuž zaplatili za zprostředkování pracovních víz, jim oznámil, že má práci pro jejich tehdy pětiletého syna. Slova o tréninkovém campu pro mladé žokeje v Abú Zabí jim zněla slibně.

Po krátké době ovšem přišla na bangladéšskou ambasádu písemná stížnost Moti Matabara. Psalo se v ní o nelidském zacházení s jeho synem Saifulem, který se živí jako dostihový žokej. Generální konzul, tentokráte už vyzbrojen určitými zkušenostmi ohledně týrání a zneužívání malých bangladéšských chlapců, se do případu položil všemi svými silami - a uspěl.

Případ Motiho rodiny zveřejnily snad všechny deníky vycházející ve Spojených arabských emirátech. Pojďte si jej přečíst i vy.

Moti Matabar s rodinou přicestovali do Spojených arabských emirátů na turistická víza, která měla platnost tři měsíce. Aby měli na letenky a náklady spojené s hledáním práce v Emirátech, prodal Moti v rodném Bangladéši svůj dům a vzal si půjčku. Když společně se svojí rodinou přistál na půdě SAE, vyhledal Jahangira, Bangladéšana, jenž pocházel z jeho vesnice a v Emirátech žil již patnáct let. Jahangir mu sice poskytl ubytování, jenže práci, kterou mu za úplatu slíbil přes svého zprostředkovatele v Bangladéši, pro Matabarovy neměl. Jeho jediným zájmem bylo zaměstnat Motiho nejmladšího syna.

Jak na sebe Jahangir sám prozradil, zprostředkovává malým dětem práci u dostihových velbloudů už šest let. Matabarova rodina zpočátku se zaměstnáním svého nejmladšího syna souhlasila, když ale zjistila, v jakých podmínkách musí Saiful žít a pracovat, požádala Jahangira, aby synův pracovní poměr zrušil. Jahangir se nejprve zdráhal, a potom najednou rodině oznámil, že se jejich chlapec ztratil. Moti nezaváhal a okamžitě se vydal do Dubaje na bangladéšský zastupitelský úřad. Tam podal na Jahangira stížnost. Během několika dnů byl Saiful vypátrán a předán svým rodičům. "Podařilo se nám rovněž najít cestovní pasy Motiho rodiny, které jim Jahangir ukradl, a nyní pracujeme na tom, aby se rodina mohla co nejrychleji vrátit domů," dodal s hrdým úsměvem konzul Hussain. O tom, jaký trest čeká Jahangira za jeho kuplířství, nepadla ani zmínka.

Všechny tyto případy popisují téměř na vlas stejné osudy bangladéšských rodin, které se rozhodly zvítězit nad bídou ve své zemi a jít hledat štěstí do bohatých Emirátů. Jenže tento příběh o žokejích předškolního věku by nebyl úplný, kdybych se nezmínila o těch dětech, které pocházejí ze Súdánu, Filipín, Etiopie a dalších zemí třetího světa. Někteří z těchto chlapečků byli uneseni, jiní vyhandlováni na trhu. V těchto bohem zapomenutých zemích není nic neobvyklého na tom, když mnohačlenné rodiny prodávají své děti. Někdy je nabízejí sexuchtivým turistům, jindy je prodají komukoliv, kdo za ně slušně zaplatí. O to, jaký bude jejich osud, se nezajímají. Možná, že tito kluci mají docela štěstí, když skončí jako žokejové dostihových velbloudů.




VELBLOUDÍ DOSTIHY

Pokud chcete vědět, jak vážně berou Arabové tento podivný sport, stačí prolistovat například cestovní brožuru o Ománu, a zjistíte, že ománská vláda dokonce zřídila speciální oddělení zabývající se velbloudími dostihy.


Velbloudí dostihy mají tisíciletou tradici. Dnes na ni doplácejí bezbranné děti.

Velbloudí dostihy mají tisíciletou tradici. Tato stará zábava Beduínů našla oblibu u bohatých šejků, kteří jsou proslulí také svou vášní k dostihovým koním. Beduíni, pro které byli velbloudi kdysi jediným dopravním prostředkem a zároveň nejdůležitějším zdrojem obživy, dnes trénují dostihové velbloudy a jejich jezdce po celém Středním východě.

Hlavní dostihová sezona začíná v srpnu a končí v dubnu. Velbloudi dokáží běžet rychlostí až 60 kilometrů v hodině. Jejich závodní kariéra začíná ve dvou letech a trvá zhruba třináct let. Na vrcholu svých sil jsou tato podivná zvířata ve věku tří nebo čtyř let. Strava dostihových jednohrbých velbloudů je velice pestrá a pro malé žokeje by zřejmě představovala úplnou hostinu. Běžný jídelníček závodního velblouda se skládá z medu, vajíček, datlí, speciálního sladkého másla, pšenice a vojtěšky. Živit velbloudy není vůbec lacinou záležitostí, navíc trenéři stále vymýšlejí svým svěřencům nové pokrmy, které jim mají dodat potřebnou sílu a rychlost. Receptura na rodinné "pedigree" je velmi vážená a může mít cenu i několika tisíc dolarů.

Hlavní dostihový den připadá většinou na pátek, který je v muslimském světě posledním, a tudíž nepracovním dnem v týdnu. Pokud některá z arabských zemí slaví státní svátek, neopomene v rámci oslav uspořádat rovněž velbloudí dostihy. Místní noviny přinášejí podrobné informace o tom, kdy a kde se závody konají, a někdy také nabízejí divákům přehled míst v poušti, odkud mají z velbloudích dostihů daleko větší požitek než z pohodlné tribuny na stadionu.

Velbloudí dostihy se od těch koňských podstatně liší. Samotné nasednutí na velblouda je vskutku sportovní výkon. Tento mnohdy téměř čtyři metry vysoký obr musí nejdříve poskládat své neforemné tělo na zem, aby se na něj pětiletý capart v roli žokeje mohl vyškrábat. Ovšem úplně nejdůležitější je nasměrovat velblouda na dostihovou dráhu a udržet ho po celou dobu závodu na trati. Velbloudi mají s nalezením správného směru běhu problémy většinou už na startu, když ohlušující výstřel z pistole a prudký závan pouštního písku mnohdy zapříčiní, že velbloudi vyběhnou špatným směrem. Žokejové popohánějí velbloudy dlouhými tenkými hůlkami a snaží se zvířata, která po startu víří po celé šíři dostihové dráhy, srovnat do jedné lajny. Těsně kolem dostihové dráhy projíždí v džípech majitelé velbloudů a popohánějí své miláčky mohutným troubením.

Majitelé vítězných velbloudů jsou odměňováni peněžní hotovostí, ovšem při významných dostizích bývá ve hře rovněž luxusní automobil.
listopad 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group