ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LÉKAŘEM DĚTÍ V AFRICE

Do Bamaka, hlavního města republiky Mali, jsem byl vyslán jako dobrovolník Spojených národů na půlroční misi. Mým úkolem bylo pomáhat vybudovat novorozenecké oddělení v nově zrekonstruované porodnici nemocnice Gabriel Touré. První zážitky se dostavily ještě před přistáním v Bamaku. Zvěst o bílém felčarovi na palubě letadla se rychle rozšířila, takže jsem byl během letu požádán o konzultaci sympatickou blondýnkou, která letěla jako doprovod do Mali předat rodičům synka operovaného v Paříži pro vrozenou srdeční vadu. Hošík v baseballové čapce patřil mezi ty šťastnější, jimž rodiče anebo nějaká nevládní charitativní organizace sehnali peníze na operaci v Evropě. Můj spolusedící, původem Malijec - nyní francouzský občan, původně podnikatel - nyní dlaždič silnic v Paříži, se při večeři osmělil a požádal mne, abych mu poradil nějaký lék na zácpu.

PRAVIDLA HRY NA ZPROSTŘEDKOVÁNÍ
Na zařizování věcí mi byl přidělen řidič Kalilou, který mi pomohl překonat všechny nástrahy africké byrokracie. Vždy znal nějaký další nenápadný vchod, kterým bylo možno se vyhnout lidské tlačenici na úřadech, nebo znal někoho, kdo byl ochoten pro mne věci přednostně zařídit (rozuměj dříve než za několik měsíců).
Brzy jsem pochopil, že shánět věci či vyřizovat úřední formality bez zprostředkovatelů je v Africe téměř nemožné. Pravidla hry jsou taková, že tito zprostředkovatelé obchodu většinou žádají odměnu za sehnání klienta od toho, kdo něco nabízí, ale občas se pokusí získat nějaké peníze i od nakupujícího. Člověk, který se stal mou noční můrou, se jmenoval Dialo. Bylo mu okolo padesátky, měl dvě ženy ve věku 23 a 26 let a s nimi 6 dětí. Dialo mi pomohl sehnat auto a dům, za což jsem mu dobře zaplatil, ale on se nemohl zbavit pocitu, že mu ještě něco dlužím. Já ovšem ten pocit neměl, a tak se čas od času objevoval za soumraku před mým prahem jako duch v dlouhé modré zdobené košili až na zem a s bolestínským výrazem ve tváři, kterou měl posetou jizvami po neštovicích. Já ho vždy pozval dál, nabídl mu tamarínový sirup a naše konverzace připomínala hru na kličkovanou, kdy já se ho ptal na život, rodinu a vše, co mne v tu chvíli napadlo. On pořád dokola pochvaloval můj dům, ptal se, jak jsem spokojený se svým autem, a tak nám čas hezky plynul...
Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem předem zaplatil celou částku zprostředkovateli jménem Diara, který mi slíbil, že mi do měsíce vyběhá na úřadech technický průkaz vozidla a poznávací značku. Po měsíci jsem mu začal marně a opakovaně připomínat jeho závazky. Policie na mne pořádala doslova hony, neboť běloch bez poznávací značky byl pro ně zlatý důl. Významný příjem policistů totiž tvoří pokuty „dohodou“ do jejich kapsy. Pokud je odmítnete zaplatit, zabaví vám technický průkaz a nebo rovnou vůz.

BAMAKO A JEHO LIDÉ
Hlavní město Bamako, v němž oficiálně žije asi milion obyvatel, se rozkládá na obou březích Nigeru. Na jeho levém břehu se nachází centrum města s hotely, bankami, památníky, tržišti, jedním kinem a hlavní univerzitní nemocnicí Gabriel Touré. Pravý břeh, kde jsou hlavně obytné čtvrti, se začal osídlovat v šedesátých letech, kdy Sověti vybudovali tehdejšímu socialistickému Mali první, dnes takzvaný starý most přes Niger. Kousek od starého mostu ve čtvrti Badalabougou jsem si pronajal domek se zahradou, na které mi rostly banány, manga a grapefruity. Dvě minuty chůze od mého domku již byl břeh Nigeru, kde před Palácem kultury praly služebné po celý den v řece prádlo. Z tohoto místa je vidět oba dva mosty vedoucí přes Niger, starý a nový. Aby se zabránilo dopravnímu kolapsu, v době dopravní špičky se může po starém mostě jezdit jen do centra a odpoledne zase opačně.
Některá auta tu jsou v naprosto dezolátním stavu. Často je vidět skupinka černochů tlačící nepojízdný automobil či autobus, ve kterém si předtím zaplatili jízdu. Pokud se vozidlo porouchá na mostě, změní se tlačení ve zběsilý běh, neboť policie za blokování dopravy na mostě inkasuje 16 tisíc CFA, což zde představuje například průměrnou týdenní mzdu zdravotní sestry.
Každý den jsem se na cestě do nemocnice prodíral chaotickou zácpou osobních aut a malých zelených autobusků bez dveří - sotramanů, které jsou zde nejčastější příčinou nehod. Řidiči sotramanů někdy řídí zdrogovaní a jejich vozy jsou v žalostném technickém stavu. Autobusy kromě hesel „bůh je mocný“ nebo „chvála bohu“ nemají žádné označení, a tak má každý řidič k sobě jednoho až dva naháněče, kteří vyřvávají na kolemjdoucí svou cílovou destinaci, aby nalákali dovnitř co nejvíc lidí. Ještě větší strach jsem měl z řidičů motorek, kteří nejsou povinni dělat řidičské zkoušky, takže neznají pravidla, řítí se ulicemi bez přileb a neustále se snaží předjet zprava i zleva. Není proto divu, že každou chvíli je nějaký motocyklista poražen autem.
V Bamaku neexistuje systém rychlé záchranné služby, a tak pokud se stane nehoda, musejí zranění čekat, až se najde někdo ochotný odvézt je do nemocnice. Několikrát mne předjížděl taxík suplující sanitku. Projížděl křižovatky na červenou a v pravidelných intervalech troubil na klakson, což mělo nahrazovat houkání sanitky. V loňském roce Mali organizovalo mistrovství ve fotbale afrických států. K této příležitosti dostala nemocnice Gabriel Touré jako sponzorský dar několik vybavených vozů rychlé záchranné služby, které po čas šampionátu sloužily k převozu nemocných a zraněných ze stadionu do nemocnice. Když šampionát skončil, přestaly sanitky vozit nemocné a dnes slouží k rozvozu vybraných zaměstnanců z domovů do nemocnice a nazpět.
Za mostem před křižovatkou na mne každý den čekal špalír žebrajících mrzáků, kteří se belhali o berlích, lezli po kolenou či se přesouvali za pomoci rukou pavoukovitými pohyby od auta k autu a prosili o peníze. Kromě tělesně postižených zde obcházely stařenky se zahalenou hlavou, smutně jukající do okýnek aut a projevující svoji vděčnost za každý peníz. Skoro každý den jsem někoho z těch nešťastníků podaroval, abych mohl klidně spát. Nebyl jsem výjimkou, neboť muslimové mají v koránu nařízeno dávat almužny žebrákům. Kromě postižených a starých lidí zde žebrají také malé děti s kyblíčky, odříkávající úryvky z koránu. Často to jsou žáci islámských škol, kteří svůj výdělek odevzdávají svému učiteli. Pokud se chudé ženě narodí dvojčata, jde si s nimi stoupnout na křižovatku, neboť když k vám přijdou dvojčata a zabrebentí „my dvojčata tě zdravíme“, budete mít brzo štěstí. Ovšem jen pokud je podarujete penízkem. Brzo jsem si zvykl potkávat v ulicích mladé maminky, někdy jim nemohlo být víc než 15 let, které nosily na zádech svoje děcka uvázaná v šátku tak, že kyčle byly široce rozevřené a nožky kojence směřovaly dopředu. Toto báječné preventivní balení kojeneckých kyčlí praktikované po stovky generací zřejmě napomohlo k tomu, že vady kyčlí u kojenců v Africe prakticky neexistují. Děti zavěšené na zádech většinou pospávají; pokud se probudí a spustí pláč, matka si rozváže šátek a dítě nakojí.

NEMOCNICE GABRIEL TOURÉ
Areál nemocnice Gabriel Touré je obehnán zdí, ve které jsou čtyři brány. Jedna slouží jako vchod pro pěší, druhá jako východ pro pěší, třetí je určena pro vjezd, čtvrtá pro výjezd vozidel. Každou bránu střeží hlídači. Před nemocnicí postávají příbuzní a přátelé nemocných. Snaží se přesvědčit či uplatit hlídače, aby je pustili do areálu za nemocnými. Cesty a prostranství mezi jednotlivými nemocničními pavilony jsou zaplněné příbuznými pacientů. Posedávají, polehávají či pospávají na donesených rohožích. Před pavilony či na chodbách se také ti, kteří se nedostanou do nemocniční mešity, pětkrát denně modlí. Večer většina příbuzných odejde domů a ti nejbližší stráví noc na chodbách nebo na pokojích nemocných. Každý den jsem se musel během vizity na porodnici prodírat mezi početnými návštěvami rodinných členů. Těch bylo někdy tolik, že na svých rohožích zcela vyplňovali prostor mezi lůžky pacientů, takže nejen nebylo kam šlápnout, ale někdy nebylo možné ani otevřít dveře. Někteří sdíleli lůžko s rodičkou a dítětem, nebo okupovali protější postel, pokud zrovna byla volná. Každodenní vyhánění návštěv z pokojů a vysvětlování, že zde není noclehárna a že na pokojích zůstanou jen ti, kteří se starají o pacienta, připomínalo boj s větrnými mlýny.
Na pokojích nebyly dětské postýlky, a tak matky ležely se svými novorozenci na jedné posteli. Přestože jsem se snažil, aby dítě bylo uloženo vedle hlavy či u prsou matky, stále jsem nacházel děti odložené mezi nohama rodičky nebo častěji na rohožích na zemi, kdy byly zamotány do hadrů tak, že někdy nebyly vůbec vidět.
Problematická byla během vizit také komunikace s pacienty. Francouzsky mluvila méně než polovina rodin pacientů, a tak když moje skrovná slovní zásoba bambarštiny, kterou používá 80 % Malijců, byla u konce, pomáhali mi v tlumočení porodní báby nebo kolegové lékaři a studenti.
Hlavním úkolem příbuzných je postarat se o nemocné členy rodiny. Musí pro ně i pro sebe připravit jídlo, které vaří ve velkých hrncích na otevřeném ohni před pavilony. Před dětským pavilonem i před porodnicí byla vybetonovaná koryta s tekoucí vodou, která sloužila jako úmývárny a zároveň jako prádelny. Prádlo se po vyprání sušilo na sušácích umístěných vedle mešity. Pokud již na prádelních šňůrách nebylo místo, sušily se věci na zemi. Nemocnice neposkytuje žádné erární lůžkoviny ani pleny, takže se vše musí donést z domova.

KDYŽ NEJSOU LÉKY
Další důležitou povinností doprovodu nemocného je shánět pro něj veškeré léky a lékařský materiál. Na oddělení je k dispozici jen vata a líh k dezinfekci. V Mali neexistuje systém zdravotního pojištění, a tak si pacient musí hradit veškeré konzultace u lékaře, všechna vyšetření a léčbu, včetně operace a hospitalizace. Například když porodník rozhodne, že je nutné ukončit těhotenství císařským řezem, musí rodina rodičky koupit v nemocniční lékárně kit, obsahující vše potřebné od náplastí, sterilních rukavic až po infuzní sety a léky určené k celkové anestezii.
Často ale v nemocniční lékárně nebyly ani základní léky na léčení malých dětí a novorozenců, a tak museli rodiče s receptem oběhnout několik dalších lékáren, a stejně skoro pokaždé něco chybělo. Je obtížné smířit se s tím, že nemůžete začít léčit těžce nemocné dítě, dokud rodiče neseženou peníze na zakoupení léků a nedonesou vše potřebné. Pokud rodiče opravdu neměli žádné finanční prostředky nebo dítě potřebovalo lék, který se nedal v lékárnách sehnat, například vzácnější antibiotika, dávali jsme jim v takových případech zdarma léky z omezených zásob z charitativních darů ze zahraničí.
Při nasazení léčby jsem stále musel zvažovat spoustu hledisek, kterými jsem se v Česku nemusel zabývat. Bylo potřebné rozhodnout, které léky jsou pro dítě v danou chvíli nepostradatelné, které léky je možné dostat v nemocniční lékárně ihned, aby se mohla zahájit léčba okamžitě, kolik peněz rodiče u sebe mají a co vše za to mohou koupit. Dalším důležitým rozhodnutím bylo, zda je možno pacienta léčit ambulantně, či je nutné ho hospitalizovat. Pokud šlo o novorozence, bylo nutné zvážit, zda může zůstat na porodnici u matky. Na porodnici ovšem nebyla žádná dětská sestra, takže bylo nutné spolehnout se na inteligenci rodičů a všímavost porodních bab. Jednou při ranní vizitě měl den starý novorozenec křeče, horečku a odmítal kojení. Rodiče se mi přiznali, že „to škubání končetin a stáčení hlavičky“ začalo už před půlnocí, ale že se báli někoho na porodnici s tím obtěžovat...
Pokud novorozenec vyžadoval dlouhodoběji kyslík, infuze či další celkovou intenzivní léčbu se stálým dozorem, bylo nezbytné ho přesunout na dětské oddělení intenzivní péče, kde ale bylo miminko vzhledem ke spektru nemocných pacientů a hygienickým podmínkám ohroženo infekcí trojnásob. Hygiena a způsob práce některých zdravotních sester mě vedla k tomu, že jsem raději většinu odběrů, zavádění kanyl, podávání krevních transfuzí, ale někdy i ředění léků a přípravu infuzí dělal sám se studenty. Každý nitrožilní vstup představoval velké infekční riziko, proto jsme se snažili, jakmile to klinický stav dovolil, přejít u novorozenců a kojenců co nejrychleji na podávání léků do svalů či do úst.
Dalším velkým problémem byla výživa. Pokud matka neměla dostatek mléka, bylo nutné dávat výživu umělou, což opět představovalo vzhledem k podmínkám přípravy velké riziko infekce. Kvůli riziku HIV infekce nebylo možné používat mateřské mléko od jiných matek. U dětí, které nebyly schopné sát, jsme podávali výživu žaludeční sondou. Vše bylo limitované nedostatkem peněz a materiálu, proto i žaludeční sondy se musely zavádět bez sterilních rukavic. Sondy na odsávání se musely používat opakovaně.
Když jsem začal v únoru v nemocnici pracovat, nebyla po 15. hodině do 8. hodiny do rána zajištěna na „dětském oddělení intenzivní péče“ lékařská služba. To vedlo k tomu, že většina pacientů umírala přes noc a ráno nikdo nevěděl, co se s nimi vlastně stalo, neboť zdravotní sestry často v noci spaly. Podařilo se mi prosadit stálé služby zajišťované osmi lékaři v přípravném cyklu na atestaci z pediatrie. Dále se čtyři již atestovaní pediatři, včetně mne, střídali v týdenní pohotovosti. Znamenalo to být každý den od odpoledne do rána k dispozici mladším kolegům. Ti nás během noci volali na naše mobilní telefony, pokud se vyskytl nějaký medicínský, technický či jiný problém.
V Africe stále něco chybí, a tak člověk musí neustále improvizovat. Jednou se narodilo dítě s polohovou vadou dolní končetiny, laicky řečeno mělo dopředu vyvrácené koleno. Bylo potřeba na několik týdnů zafixovat končetinu ve správném úhlu. Jelikož dlahy k dispozici nebyly, našel jsem na zemi v areálu nemocnice kus ohebného lehkého plechu (část blatníku), kerý jsme omyli, vystřihli z něj příslušný tvar, obalili vatou a dlaha byla na světě... Někdy se stávalo, že porod proběhl tak rychle, že rodina nestačila přichystat kusy látky pro usušení a zabalení novorozence; v tom případě jsem balil dítě do papíru. Jednou jsem musel požádat babičku čerstvě porozeného dítěte, aby mi odevzdala látku, kterou měla uvázanou kolem pasu jako sukni.

S KÝBLEM VODY
K pevně zakotveným rituálům patří odpolední čištění nemocničního pavilonu. Přesně ve tři hodiny se všichni rodiče a přibuzní pacientů vyženou z budovy, přístupové mříže se zavřou a nastoupí uklízecí četa s vědry vody, kterou rozlévá po podlaze oddělení. Novorozenci a kojenci ve svých železných postýlkách tak po chvíli připomínají plaváčky. Pak se voda se vší pohlcenou špínou stahuje velkými škrabkami a žene ven z pavilonu. Pobavil mne jeden uklízeč, který si poté, co práci dokončil, spokojeně odplivl doprostřed sálu oddělení.
Vzpomínám si, jak jsem jednou v sobotu, tak jako každý den o víkendu, přijel zkontrolovat do nemocnice své malé pacienty. Nejprve jsem šel do své kanceláře. Na chodbě přede dveřmi se náhle objevila uklízečka s kýblem vody, a dříve než jsem stačil schovat sebe a chorobopisy na stole, voda chlístnutá na dveře vnikla pořádným proudem mezerou ve dveřích a zalila celou kancelář včetně mne. Zařval jsem. Následoval překvapený a provinilý pohled uklízečky. Tvářil jsem se přísně, ale v duchu jsem se smál. Také jsem brzy zjistil, že není radno chodit blízko nemocničních pavilonů. Někteří pečující o nemocného vylévali z oken prvního patra nejrůznější výměšky pacienta, aniž by se předtím rozhlédli, zda někdo nestojí pod okny.

DĚTI BEZE JMÉNA
Děti, které se narodí, musejí čekat sedm dní, než dostanou od rodičů jméno. Muslimové svým dětem dávají jméno až po týdnu při slavnostním rodinném obřadu, který připomíná naše křtiny, ale jehož se novorozenec nezúčastňuje. V této době se dítěti vyholí hlava a nalíčí se mu černou barvou oči, červenou pusa a bílým pudrem se nabarví tváře, temeno a někdy trup. Některé rodiny natírají na hlavičce oblast velké fontanely jílem, aby do dítěte nevstoupil zlý duch. Pupeční pahýl, dokud neodpadne, se pomazává speciálním rostlinným tukem. Na krk, kolem pasu a na zápěstí mu uváží sňůrky s amulety a korálky, takzvané gri-gri, které mají dítě ochraňovat před uhranutím.
U všech chlapců se provádí obřízka většinou už v raném kojeneckém období. U dívek byla obřízka oficiálně zakázána, ale stále se praktikuje, a to i ve vyšších společenských vrstvách. Obřízka se provádí buď na domácích dvorech, nebo pokoutně ve zdravotních zařízeních. Infekční komplikace nejsou vzácné. Vzpomínám si na smutný případ dvouletého děvčátka, které bylo pro masivní krvácení po obřízce přijato na intenzivní oddělení.

KDE ČÍHÁ SMRT
V Mali je jedna z největších dětských úmrtností na světě. Věku patnácti let se nedožije každé čtvrté dítě. Přesto tvoří roční přírůstek obyvatel okolo 3 %, neboť žena zde za svůj život v průměru porodí šest až sedm dětí. Mezi nejčastější nemoci dětí hospitalizovaných na intenzivním oddělení patří těžké formy malárie, těžká podvýživa, akutní respirační infekce, průjmy, meningitidy. Asi jednu třetinu přijatých dětí tvoří novorozenci s nejrůznějšími problémy, nejčastěji porodní asfyxií (přidušením), nízkou porodní váhou či infekcí. Vzácností nejsou ani vrozené vývojové vady, nejčastěji rozštěpy neurální trubice. Přestože jsme neměli k dispozici přesné statistiky, poměrně často jsme se setkávali s dětmi HIV pozitivních matek. V době, kdy jsem začal pracovat na porodnici, se rozběhl komplexní program péče o děti narozené HIV pozitivním matkám. Před porodem se bohužel stále většina matek nevyšetřuje a testují se jen matky s příznaky, nebo pokud o to samy požádají. Jestliže se HIV onemocnění matky zjistí včas, dostane matka před porodem antiretrovirový preparát a novorozenci se začne podávat stejný lék formou sirupu během prvního dne po porodu. Tyto drahé léky mají za úkol snížit riziko nákazy dítěte a rodiče je dostávají na speciální recept zdarma, neboť jsou hrazené z Globálního fondu a fondu UNICEF. O každém dítěti HIV pozitivní matky se vede podrobný protokol a dítě chodí v pravidelných intervalech na kontroly.
Alarmující je nedostatek a nedostatečná odbornost středního zdravotního personálu. Na čtyřech sálech dětského intenzivního oddělení, z nichž každý má v průměru 10 až 15 pacientů, pracují během jedné směny pouze tři zdravotní sestry. Většina z nich však nemá ani maturitu. Veškeré pomůcky si musí lékař nosit sám, neboť erární materiál se během několika dnů rozkrade. To bohužel platí i o takových základních věcech, jako jsou teploměr nebo nůžky. Když jsem poprvé přišel na oddělení, ze tří inkubátorů nebyl v provozu ani jeden. U stěn stály nefunkční ventilátory obalené špínou a prachem, porouchané výhřevné lampy a další přístroje. Požádal jsem o pomoc jednoho kubánského technika, který přijel se stovkou kubánských lékařů na dva roky do Mali (projekt financovala Jihoafrická republika). S ním se nám podařilo zprovoznit některé přístroje včetně dvou monitorů. Ze tří fotolamp určených k léčbě žloutenky svítila jen jedna. Proto jsem pak raději léčil žloutenky denním africkým světlem - nechávali jsme na prosluněné chodbě porodnice pojízdnou postel pro dospělé a v ní rozbalené novorozence se žloutenkou. Na oddělení nefungoval sterilizátor. Na povrchovou dezinfekci se používal výhradně louh, některé materiály jsme dávali rodičům, aby je vyvařili v hrnci s vodou na ohýnku venku před pavilonem.
Na rodičích nejvíc závisí, zda dítě přežije, či ne. Rodiče musí mít určitý stupeň inteligence, zájem o dítě a nějaké finanční prostředky. Jenomže když jsem daroval peníze na léky jedné, přiběhly ke mně hned další matky a plakaly, že u nich doma už také žádné peníze na léky nemají. Při naprostém nedostatku zdravotních sester se rodiče musí postarat o hygienu svého dítěte, musí čistit inkubátory, zvlhčovače kyslíku a další pomůcky. Také musí ohřívat vodu do gumových vaků či plastikových láhví, které se pak dávají do nefunkčních inkubátorů nebo postýlek, aby se zabránilo prochladnutí nedonošených dětí. Matka musí zajistit veškerou výživu svého dítěte, a to i přesným dávkováním mléka aplikovaného například každé dvě hodiny injekční stříkačkou do žaludeční sondy. Rodiče také musí svoje dítě hlídat, aby mu nevypadly z nosánku kyslíkové brýle, aby mu kapala infuze do žíly a ne mimo, jak se často stávalo, aby mu nevykapala infuze určená na 24 hodin během 2 hodin. To se stávalo často, protože zde nebyly k dispozici infuzní pumpy a rychlost infuzí se musela řídit počtem kapek. Musíte uznat, že to všechno je poměrně velká zátěž na obyčejnou malijskou rodinu. Navíc je nutné brát v úvahu, že v Mali je gramotných jen 31 % mužů a 23 % žen. Velmi záleží na tom, zda je rodina kompletní a zda má otec o léčbu dítěte zájem. On nejenže zajišťuje léčbu finančně, ale často lépe než matka pochopí, co je potřeba s dítětem dělat, a dohlíží pak na to, aby se matka o nemocné dítě náležitě starala. Nejlepší zkušenosti jsme měli s otci pracujícími v armádě.
Malijští rodiče jsou k lékařům až přehnaně důvěřiví a tolerantní. Když jejich dítě v nemocnici zemře, napíše se strohý formulář, rodiče si dítě zabalí do kusu látky a odnesou z nemocnice. Téměř nikdy si nikdo nestěžuje. Alláh to tak chtěl.
únor 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group