ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EVROPANKOU V DUBAJI

 

„Dubajský soud rozhodl, že manžel má právo bít svou manželku.
Pokud bije muž svou ženu, aby ji ukáznil, nezpřeráží-li jí přitom kosti a nezohaví její tělo, není tato výchovná metoda důvodem k rozvodu. Soud zároveň oznamuje, že ženám se povoluje v případě fyzického týrání požádat o rozvod.“
(The Gulf News, 31. března 2002)

Právě jsem se chystala začít psát článek o mém několikaletém pobytu ve Spojených arabských emirátech, když jsem při ranním pročítání novin narazila na tuhle zprávu. Docela se ztrácela v záplavě článků opěvujících právě končící Dubajský nákupní festival. Letos se konal už po šesté a přilákal více než dva miliony turistů z celého světa. Tak tohle přesně jsou Spojené arabské emiráty, muslimská země, která se přísně drží koránu, a v jejím srdci emirát Dubaj, blýskající se jako naleštěný drahokam. Jediné islámské město doširoka otevírající svou pohostinnou náruč nemuslimským cizincům.

Ještě než jsme se rozhodli na několik let do Spojených arabských emirátů přestěhovat, navštívili jsme na konci roku 1998 krátce Dubaj a zkoušeli si udělat nějakou představu o tom, zda tady vůbec budeme moci žít. Tenkrát jsme jednoho prosincového rána opustili mrazivou Evropu a přistáli jsme na sluncem zalitém mezinárodním letišti v Dubaji. Už na schůdcích z letadla jsme se tetelili blahem. Dubajské vlhké teplo je v prosinci víc než příjemné. Projížděli jsme klimatizovaným taxíkem čistými čtyřproudými ulicemi, míjeli luxusní vozy a nestačili otáčet hlavy za třpytícími se mrakodrapy na třídě šejka Zajda. Dubaj nás nadchl. Toto moderní kosmopolitní, a přitom ne nijak veliké město si získá na první pohled téměř každého. Přivítaly nás ultramoderní stavby, nové mešity, datlové palmy, čisté pláže s bílým pískem a azurové moře. Domy, které jsme si prohlédli, nás ohromily svou rozlohou i pohodlím, jež slibovaly jejich účelně řešené ložnice, koupelny, balkony a bazény. Mezinárodní školy nás překvapily moderními sportovními areály a vstřícným, velmi milým jednáním.
Během tří dnů jsme si vybrali náš budoucí domov, zapsali děti do Dubai American Academy, manžel se seznámil s osazenstvem své budoucí kanceláře a já se sortimentem nabízeného zboží. Zjistila jsem, že nebude problém uvařit třeba vepřo knedlo zelo, pokud na něj dostaneme chuť, neboť Alláhem zapovězené vepřové maso nabízejí takzvané nemuslimské koutky ve všech větších supermarketech. Nabídka francouzských baget a německých celozrnných chlebů mě zase přesvědčila o tom, že chléb pita bude na našem stole jen pro zpestření. Bylo rozhodnuto, manžel podepsal smlouvu a během měsíce a půl jsme se stali dubajskými „expaty“ (ex-patriate = angl. výraz pro vystěhovalce).

JUMEIRA JANE
„Jumeira Jane has not brain... every summer vacation in Spain“, zpívá se v jedné písni, kterou snad hrají pouze dubajská rádia. Pokud manžel pracuje u mezinárodní společnosti, stává se z jeho choti jaksi automaticky Jumeira Jane. V místní hantýrce se tak označují ženy v domácnosti, jejichž rodiny bydlí v převážně cizinci obývané luxusní přímořské čtvrti Jumeira. Jejich neklamným poznávacím znamením jsou moderní džípy (Landcruisery, Mercedesy a BMW) a členství v jednom z plážových klubů. Jumeira Jane docela určitě bydlí v komfortní vile s bazénem a s domkem pro služku, zaměstnává zahradníka a někdy i paní na hlídání nebo třeba kuchaře. S trochou nadsázky lze říci, že její jedinou povinností je zajistit rozvoz dětí do školy a na trénink (nejčastěji tenis, balet, plavání, jízda na koni nebo golf). Volný čas (což je v podstatě celé dopoledne a část odpoledne) tráví buď na ranních kávových dýcháncích, na tenise, hodinách aerobiku, chytáním bronzu na pláži, sledováním slev v nákupních střediscích, nebo plánováním večerních party. Jumeira Jane se stala tak slavnou, že o ní dokonce vyšla kniha veršů a má taky vlastní webové stránky.
Novopečená Jane je svým časovým rozvrhem zpravidla ohromena a nadšena. Asi tak po roce pobytu však většinou zjistí, že jí chybí běžný život, všední starosti, práce. V té době se zpravidla vrhá na drahé, ale ne příliš kvalitní kurzy keramiky, fotografování, sochařství nebo olejomalby v dubajském mezinárodním uměleckém centru. Během šesti až osmi týdnů se zde dá naučit, jak se ozdobit henou či jak uvařit třeba thajské jídlo. Počet kurzů bohužel není nekonečný a po třech čtyřech letech pobytu odpadá i toto zpestření.
Těmi, kdo se v Dubaji nenudí, jsou mladé maminky. Dubajské teplé podnebí, moře a rozlehlé parky s důmyslnými prolézačkami přímo vybízejí k rozšíření rodiny. Navíc služebné z Filipín, Srí Lanky či Indie jsou relativně levné, a tak zde zřejmě není žádná rodina, která by jejich pomoc v domácnosti nevyužívala.
Místní bohaté arabské rodiny zaměstnávají celou armádu služebnictva, od osobních řidičů, paní na úklid přes kuchaře, zahradníky, údržbáře a čističe bazénů až po ostrahu.
Britské rodiny si pak nedokážou svůj život představit bez služebné, která s nimi bydlí a stará se o jejich pohodlí téměř dvacet čtyři hodin denně. Do roku 1971 byly Emiráty britskou kolonií a je zvláštní, že dodnes chová místní obyvatelstvo ke svým bývalým kolonizátorům úctu. Britské školství je zde velmi ceněno a všechny důležité pracovní pozice jsou s nadšením svěřovány právě Britům. Obyvatelé Britských ostrovů Dubaj milují. Angličanky jsou jedny z mála, pro něž je zahálčivý život v přepychu celoživotním snem. Někdy mám pocit, že pro samotné Brity koloniální éra ještě neskončila. V Dubaji se chovají jako doma. Ke svým služebným se chovají odměřeně a často povýšeně jednají i s Evropany a Američany. Klidně si troufnu tvrdit, že většina Britů zde oblíbena není. Nemají je v lásce ani Japonci, ani Němci, či další národy. Samotní Britové až na výjimky o žádné jiné přátele než ty „very british“ nestojí. Britská lady s indonéskou služkou v patách, která často vláčí kojence v přenosné sedačce, vám svoji domnělou nadřazenost dá velmi ráda pocítit, ať už je to povýšeným chováním v obchodě, nebo přezíravým pohledem na hodinách aerobiku. Samozřejmě se tak nechovají úplně všechny.
Britské rodiny, které žijí ve Spojených arabských emirátech patnáct nebo i více let, nejsou žádnou výjimkou. Jakmile tady jednou najdou práci, drží se jí často zuby nehty. Jako například Sarah, učitelka tělocviku v English College. Do Dubaje přišla se svou rodinou před třemi lety. Její manžel zde v té době už více než rok působil jako učitel na britské škole. Jejich současný příjem stačí na pronájem pětipokojové vily se zahradou a bazénem, na zaplacení paní na úklid a i na zahradníka. Sarah vlastní japonského džípa Pajero, její manžel jezdí v BMW. Oba dva jsou rozhodnuti v Dubaji zůstat, jak nejdéle to jen půjde. Steskem po domově netrpí. Během zimních měsíců je navštěvuje početné příbuzenstvo a dvouměsíční prázdniny jim dovolují utéci před nesnesitelným letním vedrem do rodné deštivé Anglie.
Občané Velké Británie se zde opravdu mohou cítit jako doma. Jazyková bariéra je rozhodně netrápí, anglicky se v Dubaji domluvíte všude. Tento jazyk musí ovládat i samotné domácí obyvatelstvo. Jak jinak by si mohlo nakoupit, když prodavači jsou zásadně z Indie, Filipín nebo Ruska? Dva nejčtenější deníky vycházejí také v angličtině. Navíc jsou zde k dostání britské noviny i magazíny. Také knižní novinky se na pultech objevují jen pár dní poté, co byly vydány ve Velké Británii.
V Dubaji jsou nejméně tři kvalitní britské základní školy a několik vyšších škol - college. Nejnavštěvovanější je asi Jumeira English Speaking School, do které bývají anglické děti přihlašovány už ve věku dvou let. Prakticky se zapisují na čekací listinu a rodiče pak několik let trnou hrůzou, zda se jejich ratolest do vysněné školy dostane. JESS přijímá pouze anglicky mluvící děti a na umístění mají často šanci jen ti školáci, jejichž oba rodiče pocházejí z britských ostrovů. Ostatní se musí spokojit s některou z jiných mezinárodních škol. Ovšem i těch je tu bezpočet. Nejznámější a největší je Emirates International School, kterou navštěvuje více než dva tisíce dětí ze třiceti zemí světa, mezi nimi také sedm českých školáků. Silné zastoupení mají rovněž americké mezinárodní školy.

COPAK NEVÍŠ, ŽE NEDĚLE JE U MUSLIMŮ V PÁTEK?
Muslimský víkend začíná pro děti ve středu odpoledne, kdy jim končí škola. Volno mají ve čtvrtek a pátek. Pracovníci mezinárodních společností ovšem ve čtvrtek pracují. Kdyby se řídili místním víkendem, tak by jim na pracovní styk s ostatním světem zbývaly pouhé tři dny, tedy pondělí, úterý a středa, což je pro byznys málo. Školákům začíná nový týden v sobotu, právě když jejich tatínkům ten starý končí.
A tak jediný den, kdy se sejde celá rodina pohromadě, je pátek. A to je žalostně málo. Každý pátek se řeší otázka, co dělat, kam jít? Na východní pobřeží Spojených arabských emirátů, které omývá Indický oceán a kde jsou skvělá rekreační střediska a potápěčská centra, je to daleko. A tak se tam jezdí převážně o svátcích. Jednou z možností je vyjet do pouště na piknik, tou druhou potom strávit den na pláži. Zní to sice lákavě, ale po několika letech stereotypního pátečního vylehávání pod slunečníkem se to omrzí i největším milovníkům vyhřátého písku a slané vody. Další možností je vyrazit do obrovských nákupních center. Ta jsou ovšem v pátek přeplněná a najít místo na parkovišti trvá věky. Často vyhledávaným druhem zábavy jsou návštěvy restaurací, které nabízejí za výhodné ceny tzv. brunch, což je spojení snídaně s obědem. Hotely, restaurace a plážové kluby chystají na pátek fantastické bufety, kde si za různě vysoké vstupné můžete pochutnávat na delikatesách světových kuchyní tak dlouho, dokud vás nezačne bolet břicho. Výše hodovného je různá. Nejznámější hotel světa, sedmihvězdičkový Burj Al Arab, ve světě přejmenovaný na hotel Plachetnice, nabízí páteční brunch za necelých 200 dirhamů na osobu (v přepočtu zhruba 2000 korun), děti platí polovinu, batolata můžou uždibovat zdarma.
Na rozdíl od jiných arabských měst to večer v Dubaji žije, a to nejenom v pátek. Ve městě je několik nočních klubů, které nabízejí v islámském světě zapovězený alkohol a navíc takzvané „večery pro dámy“. Ty jsou velmi oblíbené, neboť dámy zde dostávají dva alkoholické nápoje zdarma. Jedna moje známá věděla úplně přesně, kam který den zajít a neutratit ani dirham. V neděli obvykle zamířila do Irish Village, kde dostala dvě sklenice vína gratis. Toto příjemné místo se nachází v sousedství dubajského tenisového stadionu a má jednu velkou výhodu. Po osmé hodině večer sem nepustí žádné děti, ty jinak s jejich rodiči potkáte v každé dubajské restauraci v kteroukoliv pozdní hodinu.
Čtvrtky a pátky jsou v Dubaji zasvěceny diskotékám. Milovníci latinských rytmů míří do Savage Garden, kde se střídá živá kapela s reprodukovanou hudbou, a ti, kdo ovládají břišní tance, mají možnost vybrat si tančírny pouštějící arabskou nebo indickou hudbu. Většina expatů, námořníků a turistů míří do vyhlášeného klubu Rock Bottom Club nebo Hard Rock Cafe, kde se o zábavu starají britské skupiny a točí se celkem dobré pivo.

DO KINA JEDINĚ S DEKOU
V Dubaji je sedm velkých multikin a staví se další. Výběr nabízených filmů je pestrý. Americké hity válcuje záplava přeslazených indických muzikálů.
Většina amerických novinek se hraje jen několik týdnů po jejich premiéře ve Spojených státech. Kvůli přísné cenzuře bývají filmy bohužel značně sestříhány. Všechny filmy běží v originále a jsou opatřeny arabskými titulky.
Naše první návštěva místního kina je nezapomenutelná. Dubajské promítací sály patří k nejmodernějším a asi nejpohodlnějším na světě. Mají velká široká křesla, uličky nabízející dostatečný prostor pro nohy a v těch nejnovějších je možné sklopit sedadlo téměř do ležící polohy.
V předsálí jsme si nakoupili praženou i vařenou kukuřici, teplé nachos se sýrovou omáčkou a kolu a vešli do příjemně klimatizovaného sálu vonícího novotou. Zpočátku nám nepřišlo nijak zvláštní, že to v kině hučelo jako v úle, ale udivilo nás, když hlasitá konverzace neutichala ani poté, co skončily úvodní titulky. Také nás zaráželo časté a velmi hlasité vyzvánění mobilních telefonů. Ve výhledu nám i po čtvrthodině promítání překáželi lidé, kteří stále ještě přicházeli do sálu. Někteří z nich nesli v náručí novorozeňata. Náš soused hlasitě chroupal popcorn a vyřizoval telefonické hovory. Dokonce se mu podařilo polít mého manžela kolou. Omluvně se usmál, řekl „sorry“ a pokračoval ve žvýkání.
Klimatizace běžela naplno. V sále byla za chvíli strašná zima. Odhaduji to tak na čtrnáct, patnáct stupňů Celsia. Venkovní teplota ten den přesahovala čtyřicítku a tomuto vedru odpovídalo i naše oblečení. Zvuk běžel nepříjemně naplno, zřejmě aby přehlušil všechno to telefonování a chroupání. Náš soused si v polovině filmu odběhl doplnit zásoby pražené kukuřice, poté domlaskal a jak dlouhý tak hlavně široký se natáhl do křesla, aby si zchrupnul. Do konce filmu zbývalo asi deset minut, když najednou začala valná část publika opět vyťukávat čísla na svých telefonech. Asi volali domů, že už je konec.
Zmrzlí a napůl ohluchlí jsme s rozpaky opouštěli kinosál, posetý poloprázdnými pytlíky a kelímky. To se odehrálo před čtyřmi lety, za tu dobu napadlo organizátory nepokrývat nové kinosály signálem. Také byl vydán zákaz vstupu kojenců na večerní představení. Cenzurní nůžky bohužel na příkaz ministerstva informací cvakají dál a nelítostně narušují filmový děj.

DUBAJ - VŠECH SPORTOVCŮ RÁJ
Zatímco v pátek se v Dubaji většinou lenoší, ostatní dny se zde sportuje. Neznám žádné jiné město na světě, které nabízí tolik možností, jak si zpevnit tělo. Dubajské plážové kluby nabízejí hodiny aerobiku, kickboxu, bodypumpu, latinského stepu, břišních tanců, kung-fu, tenisu, squashe, plavání, jógy, tai chi, pilatu, baletu, karate, jazzového tance a salsy, aqua aerobiku... zdaleka nelze vyjmenovat všechny. Spočítala jsem, že jenom v pondělí je v těch nejznámějších klubech možnost navštívit 111 různých hodin, a to vše pod dohledem špičkových instruktorů. Kluby mají otevřeno od brzkých ranních hodin do noci. A necvičí se jen v nich. Téměř za každého počasí potkáte v dubajských ulicích běžce, na pláži a v parcích se cvičí jóga a tai chi. Na nejkrásnějších golfových trávnících světa je nabito. A sportují téměř všichni. Největšími nadšenci jsou Američané a Australané, následují Evropané a Asiaté. Stále častěji potkávám ve sportovních klubech také místní arabské ženy. Přijdou zahalené v černých abájích, které odhodí až ve cvičebním sále. Po hodině se opět zahalí a rychle mizí v jednom ze zaparkovaných mercedesů. Mladší Arabky vídám denně sportovat v parcích. Zahalené, obuté do bílých tenisek, v ruce láhev vody ostře rázují i v tom největším vedru po chodníku. Někdy vedle nich kluše manžel, ten je ovšem pohodlně oblečený do značkového trika se šortkami. Zdejší obyvatelstvo přichází sportování na chuť. I když vyzáblé anorektičky ani svalnatí Arnoldi sem ještě do módy nepřišli a myslím, že ani nepřijdou. Arabové věří, že nadměrná tělesná hmotnost je znakem jejich blahobytu. Mám známého, který trpí cukrovkou. Víc než celá nemoc ho trápí skutečnost, že zhubnul o dvacet kilo. Kypré tvary jsou tu prostě žádané. Pojem zdravá výživa tu skoro nikomu nic neříká. Protože ovšem narůstá počet kardiaků a diabetiků, začínají lékaři bít na poplach. Nabádají obyvatelstvo k lepším stravovacím návykům a ke snižování hmotnosti. Arabové na to reagují po svém. Zaplavili ordinace plastických chirurgů a sádlo si nechávají odsát. Že za tuto proceduru platí velké sumy, je netrápí, vadí jim jen to, že se během jedné operace mohou zbavit pouze šesti kilogramů tuku.

PÍSEČNÁ BOUŘE Z DUBAJE
Málokdo ví, že se ve Spojených arabských emirátech hraje lední hokej. S tímto sportem se tu začalo asi před dvaceti lety, kdy bylo v Dubaji vybudováno první umělé kluziště. Nejprve se na ledě s hokejkami a pukem objevili zahraniční pracovníci z Kanady, USA a severní Evropy. Poté je začali následovat také místní. První velký úspěch se dostavil v roce 2000, kdy tým Spojených arabských emirátů zabodoval na Asijském poháru v Hongkongu. Účast ve finále a následné druhé místo byly příjemným překvapením pro oficiální doprovod týmu, ne však už pro samotné hráče, kteří odjížděli do Hongkongu vyhrát.
Svaz ledního hokeje byl v Emirátech založen na sklonku roku 1998. Stále ještě nemá svou vlastní kancelář, ale pravidelně zasedá v jednom luxusním dubajském hotelu a má vlastní internetovou stránku. A ačkoliv členové svazu sami nikdy hokej nehráli, jsou jeho velcí fandové. Např. předseda svazu, korunní pric SAE, šejk Rašíd al-Maktum, financoval společně s dalšími bohatými příznivci ledního hokeje výstavbu dvou zimních stadionů olympijských parametrů a rovněž zaplatí veškeré náklady spojené s účastí národního týmu na Asijském poháru.
Hokejová liga se ve Spojených arabských emirátech hraje vždy od října do prosince, kdy se odehraje deset kol, a od ledna do května pokračuje dalšími dvaceti koly. K nejsilnějším týmům patří Dubajská písečná bouře a Orlové z Abú Zabí. Většinu ligových hráčů stále ještě tvoří cizinci, ale díky silné mládežnické základně budou prý už brzo nastupovat na led převážně domácí hráči.

JEN ŽÁDNÁ GESTA!
Každý v Dubaji vám potvrdí, že život zde je příjemný. Jediné, na co si zde stěžují všichni expati bez výjimky, je místní doprava. Problémem nejsou silnice, které jsou všechny ve výborném stavu, ale asijští a arabští řidiči. V Dubaji se zásadně nepoužívají ukazatelé směru jízdy a jezdí se na červenou. Arabské děti sedí na předních sedadlech, mnohdy přímo řidiči na klíně. Řidiči ani spolujezdci se nepřipoutávají a každý jede v tom pruhu, který si právě oblíbil. Přednost tu nedává nikdo nikomu, a ačkoliv je používání mobilního telefonu bez „hand free“ zakázáno, neznám téměř nikoho, kdo by toto nařízení dodržoval. Často se nejezdí jenom po silnicích, ale také mimo ně. S terénními vozy to ostatně není žádný problém.
Ve dvoumilionových Spojených arabských emirátech zemřou na silnicích v průměru dva lidé denně. Navzdory všem těmto skutečnostem je místní policie laskavá a usměvavá. V období ramadánu dokonce stáli strážníci u ucpaných silnic a s úsměvem nabízeli nervózním řidičům bonbony a pohlednice s přáním šťastného a veselého ramadánu.
O tom, jak to na arabských silnicích vypadá, svědčí následující výměna reakcí, která proběhla v místním tisku. Jedna pisatelka (Angličanka) si v listu editorovi stěžovala na to, že nikdo z místních řidičů nepoužívá ukazatele směru jízdy. Za pár dní dostala odpověď: „Milá dámo, ani mé manželce není nic do toho, kam jedu, tak proč byste to měla vědět zrovna vy?“

RAMADÁN MUBARAK, RAMADÁN KARIM
Tento svatý postní měsíc muslimové milují. Ramadán je jedním z pěti pilířů islámu a připomíná muslimům období, kdy prorok Mohamed začal mít vidění a na jejich základě začal sepisovat korán. O tomto měsíci muslimové věří, že díky půstu a častým modlitbám jsou Alláhovi o kousek blíž. Protože islámský kalendář je lunární, „klouže“ ramadán postupně po celém roce. O tom, kdy přesně ramadán začne, rozhodují speciální komise, zabývající se pozorováním Měsíce. Jakmile se všechny komise od Egypta po Omán shodnou na tom, že zahlédly nový Měsíc, je vyhlášen ramadán. Problém někdy nastává za nepříznivého počasí, kdy je špatná viditelnost. To se pak stává, že některé muslimské země začínají s oslavou o den dříve než jiné.
Je všeobecně známo, že během ramadánu nesmí žádný muslim vzít od slunce východu do jeho západu nic do úst. Musí se zříci cigaret i žvýkaček, nesmí pít a je mu také zakázán pohlavní styk. Večer by měl mít jednoduché jídlo sestávající z čaje a datlí. Nemocní lidé a těhotné ženy ramadán dodržovat nemusejí. Rovněž obchodníci, kteří musí odjet na služební cestu, mohou půst přerušit. Potom by ovšem v průběhu roku měli zameškané dny nahradit.
Znám jen velmi málo muslimů, kteří ramadán dodržují na sto procent. Každý rok během ramadánu se můj manžel společně s muslimským osazenstvem své kanceláře jeden den postí. Poté se všichni společně vydáme na večeři zvanou iftar. Nikdo sice ode mě neočekává, že bych se také postila, ale přesto se mě všichni bez výjimky ptají, zda jsem se také připojila. Upřímně, nikdy jsem se o to v těch čtyřicetistupňových vedrech ani nepokoušela a obdivuji ty, kteří to vydrží celý měsíc.
O posledním ramadánu jsme večeřeli v překrásné marocké restauraci. Zařízení připomínalo pohádkový palác. Sedělo se nejen u stolu, ale po večeři spočinuli někteří na měkkém perském koberci, aby pohodlně opřeni o polštáře vychutnali vodní dýmku. Číšníci odění do marockých krojů se pohybovali tiše a neustále nám dolévali vodu či velmi sladký, přesto však chutný mátový čaj nebo kávu s kardamomem. Na začátku iftaru se doporučuje vypít nejprve meruňkový džus. Prý to pomáhá vyhladovělému žaludku lépe přijmout tu spoustu jídla, která následuje. Po přeslazeném džusu následuje polévka, zpravidla čočková, dále humus, což je lahodná a velmi zdravá pomazánka z cizrny a olivového oleje, nebo mutabal vyrobený z lilku, zeleninové saláty a nekonečné množství teplých jídel. K nejoblíbenějším arabským specialitám patří třeba jehněčí v omáčce ze sušených švestek a mandlí, grilovaná kuřata nebo ryby. Na závěr následují arabské moučníky vyrobené z medu, mandlí, rozinek a pistáciových oříšků. Během večeře se vedou rozhovory týkající se půstu a nejčastěji padají tyto otázky: „Tak co, postil ses dneska? Podváděl jsi?“ A dotázaní mhouří oči, šibalsky se usmívají a říkají: „No, dal jsem si kafe a jednu cigaretu.“ Ženy zase často odpovídají: „Jo, jo, hladovím, ale nevydržím to bez vody.“
Během svatého měsíce mají muslimští zaměstnanci pracovní dobu zkrácenou na šest hodin, ale i tak je měsíční půst velmi vyčerpávající. Doprava během ramadánu je katastrofální. Únava a nedostatek kofeinu a nikotinu (na kterých jsou Arabové často závislí) způsobují, že řidiči nevěnují dění na silnicích dostatečnou pozornost. Situace je nejhorší po ránu, kdy jsou muslimové nevyspalí, protože většina z nich řeší ramadánový půst tak, že vstávají velmi brzy, aby se ještě před východem slunce pořádně najedli a napili. Přes den je situace klidnější, neboť se drží siesta a ulice často zejí prázdnotou. Provoz začíná houstnout opět v podvečer, kdy všichni pospíchají na iftary.
Na druhé straně panuje během tohoto měsíce srdečná atmosféra. Arabové jsou velmi pohostinní a o ramadánu dávají tuto svou skvělou vlastnost najevo. Zvou vás k sobě domů, jsou ochotni si s vámi povídat o svém náboženství, a dokonce je v průběhu tohoto měsíce dovoleno navštívit některé mešity a sledovat modlitební obřad. Po zbývající měsíce není nemuslimským cizincům do mešit vstup povolen. Výjimkou je pouze nejkrásnější mešita ve městě, nacházející se ve čtvrti Jumeira. Z iniciativy vládce Dubaje prince al-Maktuma je ve čtvrtek a v neděli možné do mešity vstoupit v přítomnosti průvodce. Zajímavé je, že je jím obvykle žena. Cizinky mohou vstoupit do mešity pouze v oblečení, které pečlivě ukrývá jejich končetiny, a vlasy musí mít schované pod šátkem.

DUBAJSKÝ NÁKUPNÍ FESTIVAL
Druhým nejoblíbenějším měsícem po ramadánu je zřejmě březen, kdy se v Dubaji koná nákupní festival.
Myšlenka uspořádat festival se zrodila v hlavách dubajských radních zhruba před sedmi lety. Hlavním účelem této velkolepé akce, která se poprvé uskutečnila na jaře roku 1997, byla snaha upozornit na toto moderní kosmopolitní arabské město světovou veřejnost. A protože Dubaj je především místem, kam se vždy jezdilo výhodně nakupovat zlaté šperky, zrodil se nápad nalákat turisty na mimořádně výhodné ceny také jiného zboží.
Ceny, za které se běžně nakupuje v dubajských obchodech, jsou díky absenci daně z přidané hodnoty a ve většině případů i dovozních cel jedny z nejlevnějších na světě. Když se od nich v průběhu festivalu odečte až sedmdesátiprocentní sleva, ocitají se návštěvníci v nákupním ráji. Peníze se v Dubaji utrácejí lehce a navíc s pocitem, že vlastně ušetříte. Prostě nekupte to, když je to tak levné.
Dubajský festival milují všichni, domácí i turisté. Pro většinu místních obyvatel začíná každý březnový den následovně. Při ranní kávě rychle přelétnou noviny, vyberou si z minimálně padesáti inzerovaných slev a zamíří na nákupy. Je to jednoduché, protože většina místního bohatého obyvatelstva nepracuje a některé obchody mají otevřeno 24 hodin denně. A navíc je opravdu z čeho vybírat. Kosmetické firmy se předhánějí v nabídce atraktivních dárků, které dostanete zdarma k zakoupenému zboží. Takže utratíte-li za pleťový krém či parfém, zcela jistě dostanete také praktickou cestovní tašku, elegantní kabelku nebo sluneční brýle.
Rozhodli jste se koupit nový počítač? Problém je pouze vybrat si. Nejenže nakoupíte za zajímavou cenu, ale jako poděkování obdržíte tiskárnu, skener a možná i malý digitální fotoaparát, a samozřejmě minimálně roční záruku. Ani obyčejný nákup v supermarketu se neobejde bez toho, aby vás u pokladny usměvaví prodavači nezahrnuli slosovatelnými kupony a stíracími losy s okamžitou výhrou. Ta se bohužel dost často opakuje, takže jsme minulý rok měli po skončení festivalu doma o čtyři budíky navíc.
Nakupovat v místních supermarketech je ovšem pohodlné po celý rok. Je zde zvykem, že zboží z vozíku vám jeden zaměstnanec rovná na pas a druhý zase do tašek. Je to nejen pohodlné, ale hlavně praktické, protože se u pokladen netvoří dlouhé fronty. Po naskládání zboží vám stále milý a usmívající se pomocník (asi to mají v popisu práce) odveze nákupní košík až k autu, kde vám nakoupené věci úhledně naskládá do úložného prostoru. Jestli ho za jeho službu odměníte, je na vás. Většinou se za tuto příjemnou službu platí jeden dirham.
Během nákupního festivalu se do Dubaje sjíždějí početné rodiny z okolních zemí Perského zálivu. Nejen proto, aby výhodně nakoupily, ale hlavně, aby se bavily. Na Středním východě neexistuje kromě tohoto festivalu žádná jiná srovnatelná akce. Dubajský nákupní festival, to jsou čtyři týdny nabité nevšedními událostmi. Nikdo si však asi nenechá ujít Globální vesnici, kde třicet zemí světa představuje své tradiční výrobky i kulturu. Letos na ni zavítaly více než dva miliony návštěvníků. V tvrdé konkurenci indických kašmírových šál a ománských stříbrných šperků si velmi dobře vedli také čeští skláři. Český pavilon, jehož vstupní bránu tvořila napodobenina pražské Mostecké věže, byl nepřehlédnutelný. O umění našich sklářů si bylo možné přečíst ve všech místních novinách. České sklo, keramiku a také ručně malované hedvábné šátky moravské umělkyně Marie Lesniakové i obrazy Nory Stříbrné obdivoval také vládce Dubaje korunní princ Rašíd al-Maktum. Z českého pavilonu si odnesl broušenou plaketu s vlastním portrétem.

ČESKÉ MODELKY KRALUJÍ ARABSKÝM MOLŮM
Jednou z hlavních reklamních tváří dubajského nákupního festivalu byla letos rodačka z Brna Iva Rezna. Iva pracuje jako letuška u společnosti Emirates a ve volném čase fotí módu pro místní časopisy. Není jedinou českou dívkou, která v místním modelingu slaví úspěch. Z velkých reklamních plakátů se už několik měsíců usmívá Marcela Danielová, hlavní modelka pro obchodní dům Burjuman. Další Češka, Hanka Matoušková z Českých Budějovic, vyhrála soutěž o nejkrásnější modelku časopisu Young and Trendy. Díky svému prvenství má nejenom skvělé pracovní nabídky (například reklamní šot pro Sony), ale je také majitelkou luxusního automobilu.
Další neméně úspěšnou modelkou je Nora Stříbrná z Prahy, která je jednou z hlavních reklamních tváří dubajského Duty Free. Její fotografie se pravidelně objevují v nejčtenějších denících a magazínech.
Jak mi řekla Slovenka Alena Drinovská, která zde pracuje jako manažerka modelingové agentury Fototechnik, česká děvčata prorazila v tvrdé konkurenci krásných Libanonek hlavně proto, že jsou velmi profesionální. Umí výborně anglicky, jsou dochvilné, krásné a hlavně přirozené. Zajímavé je, že všechny české modelky jsou tmavovlásky, a ne blondýnky, jak by si možná někdo mohl myslet. Ne že by tu nebyly zlatovlásky oblíbené, právě naopak, arabští muži je velmi obdivují. Agentury však dávají přednost modelkám, se kterými se mohou arabské ženy ztotožnit.

SVATÝ VALENTÝN
Je zvláštní, že svátek zamilovaných jsme s manželem začali slavit až v této muslimské zemi. Myslím, že od arabské země, kde žena vstupující do manželství musí být panna, oslavu romantické lásky očekává málokdo.
První rok našeho pobytu jsme 14. únor ignorovali, neboť tato americká tradice nám nic neříkala. Byly to až naše děti, které pár dní před Valentýnem neúnavně vystřihovaly papírová srdíčka a psaly láskyplné vzkazy svým spolužákům. Svou troškou do mlýna přispěla také slavnostní atmosféra ve městě. Vchody do květinářství se topily v záplavě růží, všechny obchody nabízely čokoládová srdce a plyšové medvědy držící v packách srdíčka s nápisem I love you. Kavárny a restaurace obdarovávají na Valentýna dívky a ženy růžičkou nebo malým parfémem. Luxusní hotely a parníky nabízejí speciální menu a romantický večer při svíčkách. Je ovšem potřeba včas rezervovat místa. V Dubaji je 14. února večer všude plno.
Prvního Valentýna jsme tedy neslavili, ale manžel za to obdržel od svých kolegů v práci zdrcující kritiku. A tak se rok nato postavil do fronty na kytku a rezervoval stůl v přímořské restauraci. Byl to krásný večer. Květinová výzdoba brala dech, balonky ve tvaru srdíček byly připoutány ke každé židli, menu bylo vynikající a ravioly ve tvaru srdíček plněné ořechovým krémem se na jazyku jenom rozplývaly. Třetího Valentýna už jsme slavili společně s dětmi. Ráno jsme je k jejich velké radosti zasypali nafukovacími balonky a bonbony ve tvaru srdíček, obdarovali plyšovými polštářky s nápisy ujišťujícími je o naší lásce a večer je vzali s sebou na večeři. Tento svátek se mi zamlouvá stále víc a doufám, že ho už nikdy slavit nepřestaneme.

VÁNOCE V MUSLIMSKÉM SVĚTĚ
Asi tak v polovině listopadu, kdy je v Dubaji nejpříjemnější počasí a propuká turistická sezona doprovázená slogany typu „Nejkrásnější léto je zima v Dubaji“, narazím v mém oblíbeném supermarketu do desetimetrového vánočního stromu. Uvědomit si, že přicházejí Vánoce, mi v tomto věčně letním městě dělá stále problémy. Sluníčko, šortky a krátká trika prostě nejdou s vánočními koledami dohromady. Asijští prodavači s červenými santaklausovskými čepicemi naraženými do čela mi vánoční atmosféru také vytvořit nedokáží a ani anglické prodejny nábytku nabízející dech beroucí vánoční dekorace mě nikdy nepřesvědčí, že strávit Vánoce v této zemi by se mi líbilo. Proto pravidelně odjíždíme do Prahy. Přesto však zde spousta expatů zůstává a zdá se, že jsou s průběhem nejkrásnějších svátků v roce docela spokojeni. Vánoční stromky se zde dají koupit jak živé, tak umělé, mnohé domácnosti voní vánočním cukrovím a purpurou, školy připravují vánoční besídky a v televizi běží filmy o Santa Klausovi. Vánoční stromky dokonce zdobí obývací pokoje některých muslimů. Ježíšek k nim sice nechodí, ale protože jejich děti chodí často do mezinárodních škol a mají křesťanské kamarády, jednoduše trvají o Vánocích na tom, aby jim rodiče tento krásný voňavý symbol Vánoc pořídili.
V Dubaji jsou tři katolické kostely. Pořádají se adventní koncerty a křesťané chodí o Štědrém večeru na půlnoční mši. Smaženou rybu a bramborový salát si můžete objednat v Prague Café, první české restauraci v Perském zálivu. Ač má toto místo v názvu slovo kavárna, nabízí skvělý smažený sýr, bramborové placky a nealkoholické pivo.

ZASLÍBENÁ ZEMĚ?
Spojené arabské emiráty mají co nabídnout také turistům. Všech sedm pouštních emirátů se ke svým návštěvníkům chová laskavě, toleruje jejich západní oblečení, oblibu vepřového masa a náklonnost k alkoholu. S výjimkou emirátu Šardžá, který loni na podzim vyhlásil morální kodex a zavedl striktní pravidla oblékání také pro turisty (moc se ale nedodržují), ten pravý arabský svět ve Spojených arabských emirátech asi nezažijete. Tato muslimská země, jejíž zásoby ropy budou za několik desítek let vyčerpány, už dávno zjistila, že cestovní ruch je vedle obchodu jedním z důležitých zdrojů příjmu, a začala se otevírat světu. Na první pohled se například Dubaj neliší od moderních světových metropolí a to, že se nacházíte v arabské zemi, vám připomínají ženy zahalené do černých abájí a muži v bílých disdasích. Na rozdíl od jiných muslimských zemí mají do emirátů volný přístup i svobodné dívky z celého světa, které nejenže se zde mohou chovat naprosto přirozeně, ale také zde mohou nalézt dobře placenou práci. Také místní ženy zažívají mnohem větší svobodu než třeba muslimky v Kuvajtu či v Saúdské Arábii. Již několik let je zde například otevřena univerzita pro ženy, arabské ženy začaly chodit do zaměstnání, řídit automobily, navštěvovat restaurace a výjimečně i diskotéky. Emiráty jsou jednou z mála zemí na světě, kde ženy dostávají za stejnou práci zaplaceno totéž co muži. Rodiny sice stále ještě vybírají svým dětem partnery, ale sňatky mezi příbuznými postupně mizí. I přes všechen tento pokrok je však postavení žen v muslimské společnosti stále druhořadé. Jakmile se žena provdá, slovo manžela je pro ni zákonem. Zatímco muž se může rozvést třeba i z pouhého rozmaru, žena musí počítat s tím, že po rozvodu nejenže přijde o své děti, které jsou, jakmile dovrší dvou let, svěřovány do péče otce, ale také, že ji možná nebude chtít zpátky přijmout ani její vlastní rodina. Mužovi stačí k tomu, aby se se svou ženou rozvedl, pronést třikrát „Rozvádím se s tebou“. Moderní pokrok mu dokonce umožnil, že tuto osvobozující formulku může zaslat své manželce přes mobil. Aby bylo zákonu vyhověno, musí být tato textová zpráva zaslána třikrát. Každá provdaná muslimka musí také počítat s tím, že si její manžel může přivést ještě další tři ženy.
Přesto se na první pohled nezdá, že by místní ženy trpěly. Denně potkávám bezpočet spokojených žen, obklopených houfem dětí a služebnictva. Jezdí v luxusních automobilech, bydlí v přepychových vilách, nakupují v drahých obchodech. Voní těžkými parfémy, jsou ověšeny zlatem a pod abájou ukrývají šaty od módních návrhářů. Otázku mnohoženství berou s nadhledem. Jak mi řekla Ajsa, má dvaadvacetiletá sousedka, mnohoženství jí dává jistotu, že v případě, kdyby nemohla mít děti, a manžel by si ji i přesto ponechal, bude mít o pohodlný život postaráno. I nadále by mohla zůstat v jeho domě a užívat jeho peněz. Druhá žena by potom dala jejímu muži děti a chod rodiny by běžel dál. Podle islámského zákona šaría se totiž musí muslimský manžel starat o všechny své ženy stejně. To znamená věnovat jim stejnou přízeň, poskytovat jim stejnou výši kapesného a všechny je dobře zaopatřit. A právě to je jeden z důvodů, proč si arabští muži, alespoň ti z Emirátů, v posledních letech vystačí pouze s jednou manželkou.

SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY
FEDERACE 7 AUTONOMNÍCH EMIRÁTŮ: Abú Zabí, Dubaj, Šardžá, Ra’s al-Chajma, Adžman, Fudžajra, Umm al-Kuvajn (absolutistické monarchie s výjimkou Abú Zabí, jehož režim je blízký konstituční monarchii)
ROZLOHA: 77 700 km
OBYVATELSTVO: 2 262 309 (1997)
HLAVNÍ MĚSTO: Abú Zabí
POLOHA A CHARAKTERISTIKA: Přímořský stát na Arabském poloostrově. Pouštní oblast s významnou těžbou ropy a zemního plynu. Tradičním zaměstnáním je rybolov a lov perel. Zemědělství využívá pouze 0,2 % území, 2,4 % z rozlohy státu je využito na pastviny.
březen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group