ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VELKÝ SVÁTEK U PAŠTUNŮ

Stanoviště pod sedlem i ozbrojenci jsou už na dohled. U cesty postává sedm chlapů s kalašnikovy a pět dalších ostřelovačů sedí ve svahu. Žaludek mi stahuje svíravý pocit strachu a také ostatní ve voze trochu znejistěli. Muž proti mně si schovává ID kartu kamsi do rozkroku...
Jsem na nezávislém území pákistánských Paštunů, nedaleko hranice s Afghánistánem. Zde neplatí pákistánské zákony. Lidé se tu řídí kmenovými a ty jsou neúprosné. Stal-li ses něčím hostem, ručí za tebe životem. Jsi-li něčím nepřítelem, nejspíš jím zůstaneš na celý život (anebo do doby, kdy se spor urovná proplacením „odškodného“). Porušíš-li něčí čest (osoby, rodiny, kmene), budeš pykat, dokud pošpiněná čest nebude obnovena. Funguje to. Zbytečnou válku nechce nikdo, zákony se nepřekračují bezdůvodně. A vedou-li už spolu dva klany spor, tj. nejspíš válku, většinou do toho nezatahují členy ostatních skupin. Teď, v korbě veřejného pickupu, sám a daleko od přátel si ale nejsem tak úplně jistý.
Do vesničky Bachšikor jsem se vypravil na pozvání mých přátel. Dostal jsem od nich taky telefonní číslo, na které jsem měl dát předem vědět, až budu vyrážet, aby mne čekali na smluveném místě cestou. Úcta k cizinci, poutníkovi, je tu bezmezná: podle nepsaného zákona má kdokoliv právo požádat o přístřeší, ochranu či azyl. Obyvatelé kmenových území pak za bezpečnost návštěvy ručí vlastní ctí. Tedy životem. A to i v případě, že se jedná o desperáta na útěku (což se taky často stává, pákistánští zločinci toho využívají, v důsledku čehož pak dochází k potyčkám mezi nezávislými Paštuny a policií, která dělá zase svou práci podle svých zákonů).
Jestliže bezmezná pohostinnost platí pro cizince, tím spíše pro přátele. Jenže telefon nikdo nebral, čas běžel a oslava jednoho z nejdůležitějších muslimských svátků – íd al-azhá (velký íd neboli „svátek oběti“), která se koná jen jednou do roka, se blížila. Vypravil jsem se proto sám.

VEČERNÍ CESTA DO BACHŠIKORU
Hlídka nás už staví a hned o sobě dává hlasitě vědět. Atmosféra je podobná, jako když si kluci někde za vesnicí hrají na válku. Jenže tihle „kluci“ jsou už velcí a mají nabito ostrými náboji. Chvíli se pasažérů na něco vyptávají, pak se jich ptají na mne. Snažím se pochopit výsledek – cizinců se to tu netýká, takže si mě vůbec nevšímají. Pořádně se mi ulevilo. Zato ostatní vedou stále prudší rozčilený hovor. Závěr zní, že cizí auta tudy nyní projíždět nesmějí. Nemáme-li vůz s majitelem ze zdejšího klanu, který by tak měl z přepravy profit, dál můžeme jedině pěšky. Pasažéři ještě usmlouvali, že nás auto vyvezlo o kousek výš, aby nám za soumraku ušetřilo trochu času a námahy. Dál jsme museli pěšky.
Šli se mnou dva mladí kluci, jeden znal pár slov anglicky. Všichni ostatní šli daleko za námi. Před námi se otevřela celá dolina Chelaj, ve které leží Bachšikor. Slunce se na vzdáleném horizontu dotýkalo hor. Za chvíli se kraj ocitl ve večerním šeru. Vše působilo velice mysticky. Byl jsem hluboko v pověstných kmenových územích, konkrétně na území Mohmand Agency, kde žije na 100 000 příslušníků kmene Mohmandzaj. V duchu se opájím skutečností, že jsem se sem vůbec dostal.
Oficiálně je na kmenová území cizincům vstup bez zvláštního povolení striktně zakázán. Na západním okraji Péšávaru, kde hned kmenová území lemující pákistánsko-afghánskou hranici začínají, je umístěna cedule s výstražným nápisem: „ATENTION! ENTRY OF FOREIGNERS IS PROHIBITED BEYOND THIS POINT. BY ORDER OF GOVERNMENT.“ Tedy: „Pozor, vstup cizinců za tento bod je zakázán – z nařízení vlády.“ Pákistánské úřady se tímto veřejně zříkají jakékoliv zodpovědnosti, za cedulí nemají žádnou moc, za bezpečnost nikoho cizího neručí. Paštunské kmeny si území podél afghánské hranice spravují dodnes takřka zcela samy podle starobylých kmenových zákonů a pravidel, která vycházejí z tzv. paštunvali – „cesty Paštunů“. Muži zde mohou nosit volně zbraň. Zčásti jako symbol své svobody, zčásti na obranu odvěkého řádu a zčásti na udržení rovnováhy mezi jednotlivými kmeny a klany. Dostat se do kmenových oblastí legálně je takřka nemožné, pomineme-li průjezd některých linkových dálkových autobusů či jízdu turistickým vlakem do Chajbarského průsmyku. Do jiných lokalit se povolení prakticky nevydávají. Poslední možností zůstává seznámit se s některým obyvatelem F. A. T. A. (Federally Administrated Tribal Areas), nechat se pozvat a s hostitelovým souhlasem se zamaskovat za Paštuna, aby si otupělá pákistánská policie na kontrolních stanovištích ničeho nevšimla. V oblasti Bachšikoru jsem byl prvním cizincem, kterého mí vrstevníci pamatovali. Brali to se stejným pobavením jako já: jako dobrý úlet.
Šli jsme večerní krajinou po cestě, která byla ještě ve výstavbě, u krajnice stál zaparkovaný válec. Ostatní chodce za námi s sebou vzalo nějaké auto. Jeden kluk měl se mnou společnou cestu až k Bachšikoru, pak ho k jeho domovu čekala chůze tmou ještě další hodinu. Mne opustil, až když se naposledy a se vší paštunskou uctivostí důrazně ujistil, že jsem v domě očekáván.
Šero už hodně pokročilo, když vstupuji do hudžry – dvora s místností – prostor, které jsou určeny výhradně k setkávání mužů a k přijímání hostů, pozvaných či náhodných poutníků. Také zde přespávají mladí muži, kteří ještě nemají vlastní rodinu. Venku nikde nikdo. Z otvorů v hliněné zdi vychází matné světlo. Jsem zvědavý, jak budu přijat. Zamířil jsem ke dveřím a nakukuji dovnitř. Okamžitě mne zaregistrovali. Plocha na kobercích byla plná sedících mužů, které jsem vyrušil v jejich počínání. Ze šera se na mne upřelo velké množství očí.
Rychle se snažím rozeznat někoho známého, což není jednoduché. Sporé světlo zajišťuje jen plynová lampička, obličeje vypadají jeden jako druhý: lesknoucí se oči a pod nimi ve tváři husté černé vousy. Právě se večeřelo. Do ticha se ozvalo: „Ingrézí,“ – slovo označující cizince, původně odvozené od slova Angličan. Vzápětí rozeznávám Arafa a další pro změnu poznávají mne. Hned mi kynou, ať usednu a pustím se do jídla. Někdo přiskakuje s konvičkou s vodou na mytí rukou. Kluci vysvětlují ostatním, co jsem zač a proč jsem tady. Nálada se uvolňuje, všichni se zdají být velmi pobaveni, že jsem přišel sám a navíc pěšky, jak záhy vysvětluji. Kolem je 35 až 40 mužů, kromě domácích se sem na slavnostní dny sjeli příbuzní, žijící po většinu roku dole v Pákistánu. Lidé se v době ídu scházejí a navštěvují asi jako u nás během vánočních svátků.

ÍD AL-AZHÁ – SVÁTEK OBĚTI
Třídenní oslavy svátku íd al-azhá se na kmenových územích slaví již po staletí společnými modlitbami, rituálním porážením dobytka, obdarováním chudých, hromadnými hostinami, na které se vzájemně zvou obyvatelé sousedních domů, a sváteční náladou. Když jsem dopředu vyzvídal, jak budeme íd slavit my, odpovídali mi: „Budeme se modlit, povídat si a budeme při tom šťastní a veselí.“
Následující slavnostní den začal brzy ráno. Všichni se šli pomodlit do sousedního domu, kde bydlí zdejší malik – vůdce celé vesnice. Každý dům (kór) je domovem rozvětvené rodiny, několika desítek osob včetně dětí. Dva tři domy blízkých příbuzných stojící těsně vedle sebe tvoří vesnici. První ranní modlitbu – ještě za tmy – jsem zaspal. Pak se šlo k planince s hroby předků.
K hřbitovu kráčí omladina, dospělí muži i několik starých vážených kmetů. Všichni jsou svátečně oděni, kamizy a šelvary mají vzorně nažehlené a září čistotou (o oblečení se starají ženy – žehlí se tak, že se na vyprané vlhké oděvy pokládají plechy s rozžhavenými kameny). Všichni si nesou své korány, někteří i skládací podstaveček. Postupně si posedávají do trávy a noří se do modliteb – každý si ve svém tempu polohlasně předčítá pasáže svaté knihy určené pro tyto sváteční okamžiky. Po individuální modlitbě se všichni shromáždili asi o 100 metrů vedle, každý si nabral do rukou pár oblázků a vrhl jimi do dáli. Jedná se o starý muslimský zvyk – symbolické kamenování Satana.
Pak následuje společné kázání místního mully, delší než obvykle, a potom společné modlení, typická muslimská „rozcvička“, při které muslimové přesným sledem předklonů, klaněním, usedáním, klaněním se na zemi a dalšími pohyby spolu s recitováním koránu vyjadřují svou víru v jediného boha, pod širým nebem spolu s pokorou, která ze všech čišela. Bylo to velmi působivé. Kolem jasně zelená jarní tráva, nad námi modrá obloha, nízko nad horizontem zářící slunce. Jestli někde mají lidé k bohu jaksi blíž, tak je to rozhodně tady.
Po návratu ke stavením začala další fáze oslav: slavnostní obětování zvířat. Rituál připomíná událost koránem v podstatě převzatou ze Starého zákona, kdy bůh zkoušel hloubku víry proroka Ibráhíma (Abraháma). Bůh na Ibráhímovi chtěl, aby na důkaz víry obětoval jednoho z vlastních synů (Ismaela, ve Starém zákoně se jedná o Izáka). Ibráhím přání boha vyplnil. Když se však podíval na vykonanou oběť, namísto Ismaela, kterého spatřil nezraněného, našel podříznutou kozu. Odhodláním splnit i takovéto boží přání – zabít vlastního syna – prokázal Ibráhím svou víru, odevzdanost bohu. Muslimové dodnes na paměť této události, která má věřícím připomenout sílu Ibráhímovy víry – bezpodmínečnou podřízenost věřícího člověka božím přáním, jednou do roka obětují ovce, kozy, velblouda nebo jiné domácí zvíře, každá rodina podle svých ekonomických možností.
U našeho domu bylo podříznuto přesně daným rituálním způsobem šest ovcí, v lepších dobách ale poráželi více ovcí nebo i krávu. Ovci se musí proříznout krční tepna, jedině tak může její tělo volně opustit duše. Za chvíli se na hlinité zemi objevilo několik potoků krve, která se nechává volně odtéci. Vlastní podřezávání mají na starost starší muži, ostatní přidržují, postávají kolem a jsou při bohulibém činu veselí a šťastní. Čtvrcení, kuchání a dalších úkonů se ujímají mladší muži, část vnitřností se hned odnáší ženám do zadní části domu, aby za chvíli kolem posedávající a přihlížející muži mohli proložit sladký čaj a cukroví čerstvě pečenými jatýrky nebo srdcem.
Stále panuje uvolněná nálada, kolem se objevilo několik chudších obyvatel z okolí. Veškeré maso poražených zvířat se totiž tradičně dělí na tři části: jedna část zůstává vlastníkovi obětovaného zvířete, druhá část je vyhrazena pro obdarování příbuzných a poslední třetina je určena pro chudé a potřebné. Ti se nyní shlukli kolem řezníků a na své příděly nastavují igelitové sáčky, ve kterých si pak dar šťastně odnášejí.
Po dvou až třech hodinách zůstává na prostranství pouze několik vysychajících kaluží krve. My se přesunuli do hudžry, kde popíjíme další kvanta horkého sladkého čaje s mlékem, pojídá se neustále doplňované cukroví. Na kus řeči přicházejí sousedé z blízkých i vzdálenějších míst, zdraví se, žertují. Kolem poledního se najednou všichni zvedají a přesouváme se do hudžry malikova domu. Hudžra je zdejším znakem prosperity a sociální prestiže, čím větší, tím lépe. Od malika se prostorná hudžra zřejmě očekává zcela samozřejmě.
Dvůr se plní nejen muži z našeho domu, proudí sem skupinky mužů ze všech stran. Na rozlehlém dvoře, rozčleněném několika skupinkami keřů, se již přímo na zemi prostírá: na roztažené koberce určené k sezení se roztahují „ubrusy“ – dlouhé pruhy látek či pevných igelitů. Mladí hoši se činí o sto šest, je pro ně ctí, že mohou ke slavnostnímu jídlu také přispět. Dospělí hosté posedávají pod střechou (slunce už dost pálí), zdraví se, někteří se shlukli kolem vodní dýmky.
Brzy se na ubrusech začaly objevovat misky plné rýže a mísy se skopovým masem vařeným v tučné šťávě. Hostitelé roznášejí chlebové placky roti, nádoby s vodou k pití. Všichni se jako na povel rozsazují, ruce míří k mísám, trhají kusy masa. Někteří hodovníci do sebe cpou jídlo poměrně hltavě. Domácí páni dohlížejí, aby byl všeho dostatek, starostlivě dolévají tučnou omáčku do mís s masem, mladším dávají pokyn, kam je třeba donést další misku s rýží či doplnit pitnou vodu. Všichni po mně pokukují, přistrkují mi nejlepší, tj. nejtučnější kousky, které mi z mísy sami vybírají nebo si je jako výraz péče o hosta rukama utrhávají už ze svých porcí doslova od huby. Musím odmítat, hostitelé naštěstí uznávají, že můj žaludek není zcela bezedný. Následuje nezbytný čaj, načež se bez dlouhých řečí všichni zvedají a odcházejí do svých domovů pokračovat ve sváteční siestičce...
V podvečer se vše opakuje v jiném nedalekém domě. Jednotlivé domácnosti se ve zvaní sousedů po všechny roky střídají. Stejně tomu je i následující den, kdy postupně absolvujeme další tři společné hostiny.
První den ale program ranními modlitbami, porážením zvířat a hostinami nebyl zdaleka vyčerpán. Pokračovaly návštěvy, mí hostitelé různě odcházeli splnit své společenské povinnosti do ostatních domů, kde popili čaj, pojedli cukroví a vyměnili si přání ke svátku. Mě většinou nechávali „odpočívat doma“. Sedíme si tak na vynesených kobercích ve stínu zdi, kryti před neúprosným slunkem, když přišli další dva sousedé (hodně lidí přicházelo prohlédnout si mě – exotického hosta Bachšikoru). Jeden byl totálně bezzubý, druhý bez jazyka. Veselá sehraná dvojka. Muž bez jazyka byl očividně mentálně zaostalý, ale i bezzubého mi všichni označovali za „mentala“, u něho jsem si vůbec nebyl jistý, zda se jednalo o žert, či skutečnost. On se jen všemu smál a po chvíli pobízení mi se svým druhem předvedl „orchestr“: bezzubý si vložil dlaň do podpaží a jak tiskl paži k tělu, mačkaná dlaň vyluzovala prdlavé zvuky. Němý muž bez jazyka přizvukoval neartikulovaným huhňáním. Ostatní z toho měli legraci, všichni se představení smáli – a byli šťastní a veselí.
V podvečer, když se zmírnil denní žár, vyrazili všichni mladší muži a kluci na planinu nedaleko hřbitova, kde proběhl zápas v kriketu, hře nesmírně oblíbené po celém Pákistánu a Indii. Vše se odehrává v jakémsi nikde nevyřčeném, ale všem naprosto jasném a celkem rychlém sledu. Hraje se – s plným nasazením – asi hodinu, pak se zase všichni vracejí do stavení, do hudžry, kde pokračuje posedávání a popíjení čaje.

OPIOVÁ POLE
Další den po snídani se na mé přání jdeme projít na okolní kopce, rozhlédnout se po úrodném kraji. Starou zbraň si přes rameno významně přehodil jen jeden hoch z nezbytného čtyřčlenného doprovodu. Host na návštěvě u Paštunů prakticky nemá soukromí, pořád je kolem někdo, kdo se stará o případné potřeby a přání návštěvníka a o jeho bezpečnost. Vůbec tak nepřichází v úvahu, aby se šel host po okolí projít sám. Jednak je to proti zdejším mravům, a jednak kvůli nejisté bezpečnosti.
Jarní kraj kolem působí na pohled velmi úrodně, velice idylicky. Ale záhy jsem vyveden z omylu u obou uvedených přívlastků. Co se svěží zeleně týká (konec března), čerstvě naklíčené a vyrašené obilí (ječmen a pšenice) bude ještě asi měsíc prudce růst a zrát, načež kraj ovládne vražedné horko a sucho, které bude trvat po zbytek roku. Když jsem Bachšikor potom navštívil v měsíci květnu, bylo už po žních a z polí se svážely poslední snopy suchého zralého obilí. Okolní kraj se změnil ve vyprahlou step. Po další horké měsíce (asi tři čtvrtě roku) nelze dělat nic, než čekat na chladnější zimu. V takovém klimatu je opravdu těžké krajinu nějak smysluplně obdělat. Proto je třeba využít krátké úrodné období co nejintenzivněji: „Martine, už jsi někdy viděl opiové pole? Opravdu nikdy?! Chachacha! Tak pojďme.“ Políčka máku jsou roztroušena mimo dohled hlavní cesty a k nejbližšímu musíme podniknout hodinový pochod.
U pole, kde květy se teprve rozvíjejí, potkáváme staršího shrbeného muže. „Vidíš, co to dá práce, vypiplat tohle pole. Všechno se dělá ručně, je to dřina,“ ukazují kluci na plejícího muže a upozorňují mne na drátěné oko nalíčené na potenciálního škůdce – dikobraza. „A z takového pole máme my jenom několik tisíc rupií, za kilo makového mléka dostaneme 5 až 6 tisíc rupií,“ upozorňují mne a dušují se, že tady opium či tvrdší drogy nikdo nebere, protože je to proti islámu. Ale když jinde drogy potřebují, proč by si zde, v tak chudém kraji, pěstováním nepřivydělali...
Produkce makového mléka, suroviny pro přípravu opia, patří dozajista k velmi kontroverzním stránkám života kmenových území, místní lidé ale mají na věc svůj pohled: „Vláda chce, abychom to zničili, jenže oni (vláda) dostávají na zničení úrody prachy od Ameriky, ale nám z toho nic nedají. Vláda je vůči nám velmi krutá,“ stěžují si hoši z kmenového území. „Viděl jsi v Péšávaru – tam mají nemocnici i pro krávy, a my tu pro lidi nemáme ani jedinou...“
„A třeba elektřina: chceme, aby nám tu zavedli elektřinu a my že bychom platili 50 rupií za rok a jeden dům, ale oni na to nechtějí přistoupit,“ jsem zasvěcován do dalších palčivých problémů.
„Podívej,“ ukazují mi zasněně z vrcholu, na který jsme mezitím vystoupali, vzdálenou vesnici kdesi na konci postranního údolí směrem k pákistánskému vnitrozemí, „tam už elektřinu mají. My tu stále musíme svítit jen petrolejem. A ta cesta, po které jsi přijel, tu nám postavili teprve před třemi roky, předtím jsme do města jezdili pouze na traktoru.“

PLACATÉ KAMENY PRO ŽENY
Jak tak chvíli sedíme u vrcholu kopce, kluci mi náhle ukazují k zemi a odkrývají další stránku jejich zvláštního života: „Vidíš ty placaté kameny? Zde odpočívají naše ženy, když jdou pro dříví nebo trávu, nebo se s nákladem vracejí. Musí vycházet časně ráno, třeba i o půlnoci, aby šly za tmy a nikdo cizí je po cestě neviděl. Taky nosí vodu ze studní. Jinak jsou doma. Je to těžký život.“
„A proč jim nepomůžete?“
„Je to tak v koránu – jsou práce pro ženy a pro muže, je to rozděleno. Něco děláme společně, když je sklizeň, chodíme pracovat na pole spolu. Jinak musí být naše ženy zavřeny doma. Myslím, že to není dobré, nemám to rád. Ale rozhodují o tom naši starší a ti si nepřejí změny. Jsou to naše tradice, náš způsob života. Když se tady někdo mladý zamiluje, rodiče ho musí zabít – jeho i ji...“ svěřují mi pro ně naprosto samozřejmý fakt. Všechny partnerské svazky zde totiž domlouvají rodiče, výjimka neexistuje. Rodiče ovšem vybírají partnery uvážlivě, chtějí pro své děti to nejlepší. Zatímco dole v Pákistánu se muži žení v poměrně pozdějším věku, když už mají vybudované zázemí pro zajištění rodiny, na kmenových územích je zvykem oženit či provdat své potomky co nejdříve. Rodiče totiž dobře vědí, že s probouzejícími se hormony bojovat nemohou, a tak se snaží časnou svatbou předejít svévolnému zamilování.
„Žádný rodič přece nechce své dítě zabít,“ vysvětlují mi paštunští přátelé časné svatby. A když se ptám, jak si mohou mladí vůbec dovolit se do sebe zamilovat, když jsou si všichni vědomi neúprosného následku, dovídám se: „Láska je přece silnější než všechno, té se nedá vzdorovat.“
Ženy si prý cestou pro dříví zpívají: „Asi proto, že jsou při cestě horami šťastné.“
„A jak víte, že si zpívají?“ ptám se.
„Chodíme je pozorovat,“ odpovídají hoši, kteří vzali na kopec dalekohled. Při dřívějších diskusích se mi několikrát omlouvali, že mě nemohou pozvat do vnitřní části domů tak, jak je to možné u nás v Evropě. U nich to dovoleno není. Prostory domu, kde žijí jejich rodiny, jsou podle jejich zákonů pro cizí osoby tabu. Nyní na kopci mi bezelstně podávají dalekohled a trochu spikleneckými slovy poznamenávají: „A teď můžeš, Martine, navštívit naše domovy.“

KMENOVÉ VÁLKY
Také se zde na kopci dovídám důvod problémů s průjezdem přístupového sedla.
„Tam vzadu žijí špatní lidé,“ ukazují mí průvodci k několika horským hřebenům, které oddělují postranní údolí doliny Chelaj, „mají spor se svými sousedy, vedou s nimi válku.“ Spor vznikl nejspíš o půdu, na kterou si činily nárok obě strany. Jakmile je při sporu někdo zastřelen, roztáčí se nevyhnutelné soukolí krevní msty, začíná válka.
Příslušníci znepřátelených kmenů pak samozřejmě nemohou projíždět územím protivníka. Když se ocitne člen klanu na nepřátelském území, bude zajat a nejspíš zastřelen.
Proto nemohou „špatní“ lidé ze zadního údolí používat k cestě do Péšávaru běžnou cestu, která vede kolem Bachšikoru a přes horské sedlo. Musí tedy jezdit oklikou přes hory, což trvá mnohem déle a je to namáhavější.
„Nedávno ale ti špatní uzavřeli spojenectví s klanem pod sedlem, něco jim slíbili, možná něco zaplatili, a ti nyní dělají problémy při průjezdu sedla nepřátelům svých přátel,“ je mi vysvětlována narušená regionální rovnováha.
„Ale tohle už není možné – lidi z nezúčastněných klanů sice nechávají projít, jenže teď už nepouští vůbec žádná vozidla, protože si myslí, že ostatní v tom sporu straní těm druhým, a tak ten spor komplikuje život všem. Bude se muset svolat džirga a problém nějak vyřešit,“ trochu pobouřeně mi kluci naznačují, jak se bude nejspíš muset řešit situace, která přerůstá rámec „soukromého“ konfliktu.
Soukromá válka mezi dvěma vesnicemi může trvat několik let, bývá při ní třeba jen několik mrtvých, při horší variantě i několik desítek mrtvých. Pole v dostřelu na pomezí znepřátelených vesnic zůstávají několik let neobdělávána...
V podvečer druhého dne svátku, když už zase chvíli sedíme v hudžře, jsem tázán, jestli už jsem někdy střílel. A bez ohledu na odpověď mi je hned rozjařeně navrženo, že bych si to mohl vyzkoušet.
Jdeme před dům a někdo přináší starou loveckou zbraň. Za cíl vybírají světlý balvan v asi tři sta metrů vzdáleném svahu. Z té vzdálenosti vypadá jako zrnko hrachu. Cvičné střelby se postupně účastní všichni. Přesnost ohodnocují podle obláčků zvířeného prachu, který se zvedá tu dále, tu blíže od cílového kamene. Podle trochu odlišného zvuku je pak rozeznáván přímý zásah do kamene. Na spojnici mezi námi a terčem, asi tak 50 metrů níže a jen nepatrně stranou, leží jeden dům (dopoledne jsme tam byli na další ze svátečních hostin). Když se ozvala první střelba, z domu rychle někdo vyběhl zkontrolovat situaci, která ho vzápětí uklidnila, a tak zase pomalu zašel do domu. Později ze vrat na chvíli vylézali další obyvatelé, aby se naší soutěží ve střelbě trochu pobavili.
Když jsme ozkoušeli střelbu z lovecké zbraně, rozradostnění muži před dům donesli lehký kulomet. Přepnuli střelbu dávek na střelbu jednotlivých nábojů a kratochvíle pokračovala. Z pozice vleže se mé střely ze zbraně umístěné na pevných podpěrách přibližovaly bílému kameni daleko úspěšněji...
Příjemný den ukončila společná hra na vybíjenou. Pravidla, kde zdánlivě hráli všichni proti všem, jsem zcela nepochopil. Zábava se odehrávala v rozlehlém dvoře určeném pro dobytek (ten byl zahnán jinam), kam se nahrnuli snad všichni obyvatelé domu, samozřejmě vyjma dospělých žen a místního stařešiny, náčelníka domu. Asi 30 bezstarostných lidiček se pustilo s plnou vervou do hry, při níž působili naprosto uvolněně a spokojeně, jako nějaká parta dobrých známých. Zde šlo pouze o členy jedné rozvětvené rodiny, která jim podstatnou měrou vynahrazuje pro nás obvyklou sociální síť přátel a známých. S potěšením jsem sledoval i několik místních holčiček (tedy těch, které byly dosud považované za děti), které se do hry zapojily také a se stejnou vervou a hravostí jako chlapci, a jež se zde s chlapci a dospělými muži (nejspíš svými tatínky) veselily stejně uvolněně jako mužská část osazenstva. Ani náznak zaraženosti či odstrčenosti budoucích žen v jinak mužské společnosti...
Těžko říci, jak dlouho vydrží pákistánští Paštuni odolávat procesu globalizace, která už klepe na dveře i tady. Paštuni jsou velmi aktivní lidé, jejich neúrodná domovina je nutí vyjíždět za prací do pákistánských měst, kde se mnozí usazují a seznamují s přednostmi či příjemnými stránkami civilizace. Na druhou stranu hned za jejich zády leží Afghánistán – země, odkud budou moci od svých paštunských krajanů ještě dlouhou dobu čerpat jistotu, že jejich způsob života je ten správný, bohem vyvolený. Díky tomu se budou moci na ostatní nepaštunský svět, který se neřídí zákony cti a „spravedlivé“ odplaty, stále dívat trochu zpatra a považovat ho za dobrý leda k tomu, vydělat si v něm nějaké peníze.

 


 

KMENOVÁ ÚZEMÍ PAŠTUNŮ
Pákistánská kmenová území, označovaná jako F. A. T. A. (Federally administrated Tribal Areas, Federálně spravovaná kmenová území), se nacházejí na západní straně North-West Frontier Province (Severozápadní pohraniční provincie, jedna ze čtyř pákistánských provincií) a jsou největším souvislým kmenovým územím na světě. Na rozloze 27 220 km2 zde žije přes 3 miliony lidí, převážně Paštunů. V ostatních oblastech Pákistánu žije asi 7 milionů Paštunů, v sousedním Afghánistánu dalších 10 milionů. Jméno Paštun, někdy též Pathán, je synonymem názvu Afghánec v užším slova smyslu. Protože paštunské (afghánské) etnikum stálo za zrodem Afghánistánu, slovo Afghánec se vžilo pro označení státní příslušnosti k Afghánistánu, kde ale žije celá řada dalších nepaštunských etnik. (Pro obyvatele Afghánistánu by tedy přesnější název měl znít „Afghánistánec“, což by pak zahrnovalo i tamní Afghánce v užším slova smyslu.)

F. A. T. A. jsou rozdělena na sedm správních celků, tzv. agentur (Agency), a spravována přímo federálními úřady, nikoliv úřady provincie N. W. F. P. Tento způsob správy, dnes modifikovaný na pákistánské poměry má kořeny v dobách britské koloniální Indie a ve „slavných“ anglicko-afghánských válkách v průběhu 19. a na počátku 20. století. Britové sice Afghánistán nikdy nedobyli, ale podařilo se jim zavázat si část paštunských kmenů v pohraničí na svou stranu. Tímto se z tohoto území vytvořilo neprostupné nárazníkové pásmo (zamýšlené hlavně proti tehdy aktuální hrozbě vpádu carského Ruska na indický poloostrov).
V čele každé ze sedmi agentur stojí tzv. politický agent, který je na jednu stranu zodpovědný vládě v Islámábádu za dění ve F. A. T. A. a na stranu druhou vlastním lidem, přesněji kmenovým vůdcům své agentury, za kontakt s vládou a řešení případných kmenových požadavků či problémů. Politický agent má prakticky neomezenou moc, na kmenových územích například rozhoduje o zatčení a trestání kriminálních provinilců. Zatímco agenti jsou členy pákistánského federálního parlamentu, jednotlivé agentury nemají žádné zastoupení v parlamentu své provincie N. W. F. P. Naopak guvernér N. W. F. P. je v tomto správním propletenci vládním „agentem“ pro všechna kmenová území.
Svérázný je též volební systém na území F. A. T. A.: volit mohou jen malici (náčelníci), kteří jsou svými kmeny předtím voleni na základě své autority (a často také ekonomického postavení).
Všechny ostatní místní problémy a společná rozhodnutí se řeší, resp. přijímají na zasedáních tradičních kmenových tribunálů zvaných džirga, na kterých má právo vyslovit se k dané problematice kterýkoliv příslušník kmene. Jedná se tedy o svéráznou formu demokracie. Konečné usnesení musí být přijato všemi společně, pak je ale také pro všechny závazné. Jeho porušení či nedodržení se trestá spálením domu a vyobcováním z kmenového společenství, což se rovná „sociální smrti“.

KODEX PAŠTUNVALI
Pro všechny zúčastněné zde závazně platí nepsané kmenové právo, kodex zvaný paštunvali – „cesta Paštunů“, který se odvíjí od čtyř hlavních zásad a ze kterého se vychází při řešení všech případných sporů.
Paštunvali se skládá z těchto kamenů:
1. Melmastía – bezpodmínečné pohostinství pro všechny návštěvníky kmene, bez očekávání jakéhokoliv vyrovnání. Melmastía se vztahuje i na zločince, kteří o pohoštění požádají. (V Afghánistánu se melmastía například vztahovala i na Usámu, tálibánské vedení tvořili Paštuni.)
2. Badal – odplata, revanš, pomsta. Povinnost pomstít jakékoliv příkoří či urážku osoby, rodiny či kmene, a to i urážku nezamýšlenou, vzniklou omylem. Pomsta se vztahuje na všechny členy znepřátelené rodiny či vesnice a může se vléci po dlouhou řadu let. Badal se ale také uplatňuje v pozitivním smyslu. Např. když v rámci přátelské návštěvy někdo donese hostitelům dar, očekává se, že hostitel návštěvu oplatí a donese dar odpovídající nebo dokonce vyšší hodnoty. Tuto stránku badalu uplatňují při vzájemných návštěvách také ženy.
3. Nanvataj – absolutní podrobení se, pokora poraženého vůči vítězi boje či sporu. Teprve po projevení nanvataje vůči vítězi se obnovuje důstojnost poraženého. Od vítěze se očekává velkorysost.
4. Nang – čest. Otázka cti hodně vyhází ze vztahu Paštunů k ženám. Z důvodu ochrany své vlastní cti je paštunský muž povinen bránit čest všech žen své rodiny nebo klanu. Čest ženy může být poškozena třeba jen někým zpozorovaným delším jiskrným (toužebným) pohledem mezi ženou a nečlenem rodiny, náhodným návštěvníkem apod. Při oboustranně svobodně zvoleném kontaktu ženy s cizím mužem – může se jednat třeba jen o delší konverzaci – je poškozena čest celé rodiny a tato čest musí být napravena, nejpravděpodobněji usmrcením obou hříšníků. Zabití za sexuální prohřešek je zvláštní případ, na který se mezi Paštuny nevztahuje jinak velmi zavazující krevní msta.
Dodnes jsou kmenová území považována za životu nebezpečná zejména kvůli nikým nekontrolovaným lokálním konfliktům mezi jednotlivými kmeny (spory se vlečou často několik let, i když třeba jen napříč jediným údolím). Cizinci se na kmenových územích vyskytují velmi vzácně. Oficiální zájemci si musí v Péšávaru požádat o formální povolení na speciálním úřadě Home and Tribal Affair Office v budově Civil Secretariat, podanou žádostí objasňují účel a cíl cesty. Toto povolení se ale vydává pouze po předchozím zajištění si ozbrojeného doprovodu a vlastního transportu, což se vyjednává na úřadech politických agentů příslušných agentur. Tím zůstává plně v rukou agentury, kam a komu povolí přístup. Bez opravdu zvláštního účelu cesty agentury obvykle pobyt nepovolí, a když náhodou ano, návštěvu zpravidla zamítne Home and Tribal Affair Office.

MUSLIMSKÉ SVÁTKY
K pěti pilířům islámu patří: 1. vyznání se z víry v jediného boha a jeho proroka Muhammada, 2. pět denních modliteb v koránem stanovených časech, 3. postění se během postního měsíce ramadánu, 4. odevzdání daně na chudé či obdarování chudých a potřebných, 5. pouť do svatého města Mekka a svatyně Kaaba v Saúdské Arábii.
Svátek íd al-azhá, neboli „velký svátek“, zvaný též íd al-kurbán – „svátek oběti“, se slaví na závěr pouti do Mekky (hadždž), resp. když je tato pouť formálně dokončena; je tedy oslavou splnění 5. pilíře Muhammadova náboženství. Tato oslava připadá na 10. den měsíce dhú l-hidždža a trvá tři dny. Je to jeden ze dvou nejdůležitějších muslimských svátků. Plnohodnotně mohou íd al-azhá slavit pouze poutníci do Mekky. Protože ale pouť do Mekky není dostupná pro všechny muslimy najednou, ostatní se mohou k oslavě přidat symbolicky, lokální oslavou. Velký íd je jedním ze dvou nejdůležitějších svátků během muslimského roku, je to svátek odevzdanosti se Alláhovi, poslušnosti vůči přikázání víry. V tento den chodí muslimové slavnostně oblečeni a ráno se účastní slavnostní společné modlitby. Po ní následuje krátké kázání a další společná modlitba, načež se muslimové vzájemně navštěvují ve svých domovech, zvou se na slavnostní jídla, čaj či zákusky. Děti dostávají dárky a sladkosti. Během dne dospělí obětují domácí zvířata, jejichž maso se dělí na tři díly: mezi rodinu, přátele a chudé. (Pozn.: „íd al-azhá“ je výslovnost pro Írán, Afghánistán a Indii, v arabském světě se vyslovuje „íd al-adhá“.)
Druhým z obou svátků je íd al-fitr (svátek ukončení půstu), neboli íd as-saghír („malý svátek“), který označuje konec postního měsíce ramadánu, připadá tedy na první den měsíce šavválu a slaví se dva dny. Lidé si v této době posílají přání, dávají si dárky. Tímto svátkem se oslavuje splnění 3. pilíře islámu – měsíčního půstu. Možná proto, že lidé právě překonali (s boží pomocí) nepříjemnou dobu půstu, oslavuje se tento méně důležitý svátek s mnohem větší okázalostí než „velký svátek“. Půst se má pro muslimy několikerý význam: učení se sebekontrole, očištění se pro modlitbu (postící se člověk je „čistší“ pro kontakt s bohem, kontaktem se rozumí modlitba, při půstu je člověk schopen hlubší koncentrace při modlitbě). Další zkušeností z půstu je prožitek hladu, čímž se u věřícího prohloubí účast s hladovějícími a zároveň vděčnost a úcta vůči bohu za jeho štědrost. Íd al-fitr je tedy dnem radosti a děkování za tyto přínosy, dnem vděčnosti za život ve zdraví a síle a za to, že to bůh všem muslimům umožňuje. Tento den má být dnem odpuštění starých záští a špatných pocitů vůči jiným lidem. Postění se během tohoto svátku se naopak považuje za znesvěcení.
červen 2003
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group