ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

INDIÁNI MĚ NA STŘECHU KOLUMBIE NEPUSTILI

Seděl jsem v horolezecké restauraci na severu Bogoty a pil už druhou kávu. Čekal jsem na Rubena a Rolanda. Jsou to kolumbijští horolezci, kteří se mnou chtěli vylézt na nejvyšší pohoří Kolumbie Sierru Nevadu de Santa Marta. Dvě jeho vyčnívající horská dvojčata Pico Cristóbal Colón a Pico Simón Bolivar se shodnou výškou 5775 metrů jsou podle Kolumbijců nejvyššími vrcholy přímořského pohoří na zeměkouli. Přišli se zpožděním. Během dvou let strávených v Kolumbii mě to nepřekvapilo. Typické pro latinos.

ÚZEMÍM GUERILLY
Na vrcholy Sierry Nevady se většinou leze od severu, z národního parku Tairona, zvedajícího se přímo u Karibského moře. Z dalších stran je přístup kvůli neprostupným tropickým porostům nebo povstaleckým oddílům ne-li nemožný, tedy rozhodně nebezpečný. Proto Sierra Nevada dosud patří mezi nejizolovanější horské masivy. My se na nejvyšší vrchol chtěli vydat z jihu. Cesta autobusem, který jsme museli volit kvůli finančnímu rozpočtu, vedla přes území „střední Magdaleny“. Má sice nádherné přírodní scenerie, ale teroristé a zločinecké bandy tu také s oblibou unášejí cestující. „Ozbrojené střety mezi guerillou, paramilitares (ultrapravicové polovojenské oddíly) a vládními vojsky jsou tu na denním pořádku,“ varoval pochybovačně Rolando, povoláním antropolog. „Neznám nikoho, kdo v posledních třech letech vyšel z Valledupar,“ dodal. „Bez oficiálního povolení od indiánských komunit Arhuakos, Kogi a Sanká, obývajících pohoří, nás stejně nenechají lézt,“ přidával se Ruben, šéf horolezců Národní univerzity v Bogotě, který pohoří už několikrát navštívil. Když zjistili, že bych chtěl v Sieře Nevadě vynést nahoru také snowboard a sjet nějaký vrchol, abych si doplnil sbírku kolumbijských ledovcových pohoří, na kterých jsem snowboardoval, chytali se za hlavu. Spoléhal jsem na to, že základem všeho konání v Kolumbii je improvizace, a nakonec jsem je přesvědčil.
V hlavním městě departementu Cesar Valleduparu, které je výchozím bodem pro vstup do Sierry Nevady z jihu, jsme vystoupili po sedmnáctihodinové jízdě. Mimochodem Valledupar je kolébkou typicky kolumbijské hudby, tzv. vallenato, jejímž hlavním nástrojem je akordeon. Naměkko je z ní prý i kdejaký kolumbijský mafián. Druhý den brzy ráno jsme pak vyjeli pronajatým džípem do Puebla Bella. Bylo přeplněno po zuby ozbrojenými vojáky. Ve vlhkém tropickém ovzduší jsme cítili ještě něco: napětí mezi vesničany a vládním vojskem. Učitel z místní školy, u kterého jsme se ubytovali, nám doporučil, ať se raději držíme pohromadě. „Místní tu sympatizují s guerillou, která ovládá plantáže koky a marihuany ve zdejších horách,“ poučoval nás. Dlouho jsme se nezdrželi. Následující den jsme krkolomnou cestou s balvany, srázy a potoky odjeli do vesnice Nabusimake. Osada leží v nadmořské výšce 1700 metrů, obklopena horskými velikány a ze všech stran ohraničena divokými říčkami s křišťálově čistou vodou. Je hlavním centrem Indiánů z kmene Arhuakos.

INDIÁNI ARHUAKOS
Indiáni kmene Arhuakos žijí rozptýleni v jihovýchodní části pohoří, ti nejizolovanější z nich ve výškách kolem 4000 metrů. Odhaduje se, že jich je čtrnáct tisíc. Navštívit jejich komunitu je něco jako vrátit se do časů Kolumbových. Obličeje Arhuakos vyzařují vnitřní sílu, která jim zřejmě napomohla chránit si svůj tradiční životní styl již po několik století. Na rozdíl od většiny indiánských kmenů v Amazonii se v minulosti vzepřeli i misijní činnosti, o kterou se tu pokoušeli kapucínští mniši od konce 19. století. Jsou velmi hrdí, mají svůj jazyk, filozofii, své léčitele. Funkci šamana a náčelníka plní mamo. Je prostředníkem mezi nadpřirozenými silami a člověkem. Svými znalostmi zastává „práci a úmluvy“ se silami Země. Kromě toho „el mamo“ je správcem vesnic a posvátných míst: obřadních center, jezer, vodopádů, řek, vrcholů. Prostřednictvím zpěvu a tance kontroluje pohromy, období sucha, epidemie. Je opatrovatelem historických znalostí a nositelem zákonů přírody v různých dimenzích. Díky nim se tradice Arhuaků zachovaly až do dnešních dnů.
Život Arhuaků je spjat se Sierrou, která jim poskytuje všechno, co potřebují. Muži z kmene nosí bílé pletené čepice symbolizující posvátnost nejvyšších zasněžených vrcholků. V dospělosti Indiáni žvýkají koku. Zhruba od patnácti let nosí muži za pasem zavěšený váček na kokové listy a kolem krku v pytlíku vysušenou tykev, ve které si uchovávají silně zásaditý prášek. Ten si připravují z popela spálených kořínků, rozemletých mořských mušlí nebo z čehokoliv jiného s příhodně vysokým pH. Postup při žvýkání koky, který se během několika staletí u Arhuaků vůbec nezměnil, vypadá následovně: z váčku si Indián nabere hrst listů, složí je do jakéhosi chumáčku, který si vloží do úst. Poté vyjímá pomocí větévky zásaditý prášek z tykve a zavede ho přímo doprostřed chumáčku listů. V ústech za pomoci slin a zásady začne stoupat hodnota pH, která zvýší účinnost vstřebávaného kokainu. Zdá se to být jednoduché, ale žvýkání koky je umění, ke kterému se člověk musí dopracovat. Účinky, jako potlačení pocitu hladu nebo nárůst energie, se dostavují až po delší době žvýkání, přičemž na rtech a zubech Indiánů zanechává koka zelený povlak.
Jakmile se střetnou Arhuakové, pozdraví se slůvkem „Du“ (Jak se vede?) a jejich další konverzace začíná až po výměně hrstky kokových listů.

AUDIENCE U MAMA
Postavili jsme stany u staré chýše z kamenných bloků kousek od vesnice. Místo patřilo Carlosovi. Je to mestic a kamarád Rubena. Zprostředkovává styk nově přijíždějících s Indiány. „V žádném případě Indiány nefoťte, když tak jenom děti. Nenahlížejte do jejich příbytků. A nesnažte se komunikovat se ženami bez přítomnosti mužů. Arhuakové jsou totiž velmi žárliví,“ dává nám Carlos striktní pokyny. Dospělí si od nás také udržují odstup. Přišly se podívat jen tři ušmudlané bosé děti. Jedno si pochutnává na velkém broukovi, Arhuakové mají opravdu velmi blízko k přírodě. Začal jsem z batohu vytahovat čokoládu, ale Carlos mě prudce zastavil: „Dětem by čokoláda mohla způsobit problémy, nejsou na ni zvyklé,“ vysvětluje.
Bloumali jsme kolem osady a zdálky pozorovali život v indiánských chatrčích. Arhuakové, na rozdíl od většiny bojovných kmenů, které patří do jazykové skupiny caribe, jsou spíše mírumilovní, zaměření na zemědělství. Kolem chatrčí rostou banánovníky a pasou se krávy. Na prudkých svazích Sierry pěstují juku, brambory, kukuřici a fazole. Na práci a jako dopravní prostředek používají muly a osly. Před jednou chaloupkou žena pletla typickou tašku - mochilas. Sisalová vlákna, která používají ke tkaní a také částečně jako krycí materiál svých chýší, získávají Indiáni z listů velkých agáve s několikametrovými stvoly.
Po návratu nám Carlos sdělil, že nás největší autorita vesnice mamo přijme. Trochu jsme se té schůzky obávali. Oprávněně. Vyprávím, že bychom chtěli vylézt na nejvyšší vrchol Sierry. Snowboardem na rychle se ztrácejícím ledovci ho nechci zatěžovat, navíc nemám ani potuchy, jak bych mu to vysvětlil. Vyslechl nás. Mlčel. Pak nám sdělil, že musíme mít povolení od ostatních indiánských komunit v Sieře, a zároveň zapochyboval, že ho lze snadno a lehce získat. Tím audience skončila. Z výrazu jeho tváře jsem cítil, že nám nevěří. Na dobu pobytu v Nabusimake nám přidělil jednoho z Indiánů. Pochopili jsme, že nám bude dělat něco jako průvodce a současně dohlížet, abychom nelezli na posvátná místa Arhuaků ani na nejvyšší ledovec. Indián neuměl španělsky, ale nakonec jsme se domluvili, že následující den nás doprovodí alespoň na vrchol třítisícového Curacata.

POCHOD NA CURACATO
Vzbudil nás před východem slunce. Ve svém tradičním bílém oděvu Arhuaků a v pantoflích ze sisalových vláken nasadil smrtící tempo. Po několika hodinách túry se pořád usmíval a přežvykoval koku. Pak nás zavedl k jezírku, kam dopadal vodopád de los hombres (mužů), jak jej Indiáni nazývají. Pod ním byl menší vodopád de las mujeres (žen). Právě tam jsem mu položil první a poslední otázku: „Proč i ženy nenosí bílé čepice?“ Rázně odpověděl: „Protože jsou to ženy!“ Pak vstal a nasadil tempo, že jsme se zbytek dne dívali jenom na jeho záda. Od vodopádu jsme šplhali namáhavým terénem a prodírali se neprostupným houštím. Kolem třetí hodiny odpoledne začalo mizet keřové patro a my jsme si vydechli - byli jsme na vrcholu. Potrhaní, samý škrábanec, unavení k uzoufání, ale šťastní, že jsme konečně nahoře. Indián se stále spokojeně usmíval a balil si další dávku kokových listů.
Při zpáteční cestě jsme se zastavili v jedné malé osadě. Indiáni spolu mluvili svým jazykem. S Rubenem jsme si tipovali, kolik tomu Indiánovi může být let. Ruben se ho zeptal. Indián řekl, že 106 let. Trochu jsem pochyboval. Ruben mě v tom chvíli nechal, a pak mi řekl, že většina Arhuakos neumí počítat. „Maximálně v jejich kalendáři, ale ten se od našeho hodně liší. Když neví, plácne cokoliv. Indián prostě vždy odpoví,“ vysvětlil mi Ruben.
Do tábora jsme se dostali až pozdě v noci. Carlos nás už očekával se svým chirinchi (destilát z cukrové třtiny o síle naší slivovice). Další tři dny jsme se toulali jen tak okolo, dělali lehké výstupy do třítisícových výšek a navštívili také dr. Montoyu. Ten bydlel kousek od Nabusimake a vyslala ho sem státní nadace, aby léčil Indiánům zuby. „Mají chrup v katastrofálním stavu,“ líčil doktor a pak se zaměřil na to, že guerilla území Arhuaků respektuje: „Nemíchá se mezi ně a nechává je na pokoji.“
Pátý den jsme se od el mama dozvěděli ortel: „Indiáni si vaši výpravu nepřejí.“

INDIÁNI WAYUÚ
Když jsem nepoužil snowboard v Sieře, napadla mě bláznivá myšlenka: dřív než se opět vrátím do Bogoty, využiji snowboardové prkno na písku. O Guajiře, nejteplejším a nejchudším regionu Kolumbie, jsem věděl, že je celá pokrytá pouští a polopouští a že písečné duny končí přímo až v Karibiku. Z pohledu sportovního fanatika ideální. Ruben a Rolando neměli nic proti. Během dvou dnů jsme se dostali do Valleduparu, pak autobusem do města Riohacha, které je administrativním centrem Guajiry, a místní dopravou až k nejsevernějšímu výběžku kolumbijské pevniny - Cabo de la Vela. Nejdrsnější místa poloostrova tu obývá indiánská komunita Wayuú. Tradičně jsou to chovatelé koz a rybáři. Výhodným artiklem je však i pašování a prodej benzinu z Venezuely. Žijí v tzv. rancheriás, vesnicích o několika klanech, kde se ještě do dnešních dnů udržela forma organizace, u které se dědičnost příbuzenství nebo jiných cenností dědí prostřednictvím ženské linie - tzv. matrilinearita. Je to rodová linearita odvíjející se od předka z matčiny strany. Ve výchově dětí nejsou nejdůležitějšími členy rodiny otcové, nýbrž strýcové, matčini bratři. Ti jsou vždy jistí, otcové ne. Ve společnosti Wayuú je povolena polygamie. Mít více žen je však v současnosti čím dál složitější, protože každá manželka žije zvlášť v samostatném domě. Je to výsada bohatství a prestiže, kterou si může dovolit jen malá hrstka příslušníků komunity. Neexistuje státní instituce, která by kontrolovala pořádek a dodržování norem uvnitř komunity. Ona si nápravu udržuje sama. Za bílého dne se často kocháme krásou žen z kmene Wayuú, které si malují obličej, jednak proti drsným slunečním paprskům a jednak jako vyjádření příslušnosti k danému klanu.

NA PRKNĚ U KARIBIKU
Do nejbližší vesnice jsme z Cabo de la Vela dojeli po prašné silnici na korbě náklaďáku. Řidič nám vyprávěl, jak jsou lidé na Guajiře problémoví. A hned nám předvedl jasný příklad: „Kolik stojí jedna slepice?“ zeptal se mě. Chvíli jsem uvažoval: „V Bogotě kolem pěti dolarů, tak tady na chudém venkově kolem čtyř?“ „Tady se to nedá vyčíslit, protože když ji zajedeš, tak ta slepice mohla mít deset vajec, z těch deseti vajec mohlo být dalších deset slepic a ty mohly mít každá deset kuřat, a tak dále...,“ líčil šofér zdejší poměry. Naštěstí jsme to v místní rybářské chatrči, která sloužila jako restaurace i hotel dohromady, příliš nepoznali. Hotel pozůstával z dvoumetrových kůlů, trčících ze země na pověšení hamaků (houpací síť na spaní), které jsme si museli koupit, postel v těchto odlehlých místech nenajdete. Kbelík sladké vody na osprchování byl dražší než pečené langusty. A tak jsme si museli vystačit se slanou vodou z Karibiku. Upevnili jsme si hamaky a pozorovali západ slunce nad načervenalým pouštním výběžkem.
Ráno byl příliv a moře šplouchalo až pod našimi hamaky. Nechal jsem si za směšnou cenu připravit langusty až pod nos a připadal si jako v ráji. Po snídani jsem už sjížděl písečné duny vyprahlé Guajiry, které končily až v Karibiku. Rybí tuk na rozpálené skluznici místo lyžařského vosku mi umožnil podobný adrenalin jako na sněhu. Prostě nádhera!
leden 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group