ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZLATOKOPOVÉ A HLEDAČI DIAMANTŮ V PRALESÍCH VENEZUELY

Do úzké, šestnáct metrů hluboké díry se nechávám spustit ručním rumpálem. Z rumpálu se odvíjí hrubé lněné lano, na jeho konci je příčně uvázán dřevěný kolík: sedačka. Musím těm veselým chlapíkům prostě věřit... Spouštějí či vytahují lidi i materiál do nebo z dolu mnohokrát za den, je to jejich rutina. Stačí usednout a už míjím cestou dolů tři galerie - boční štoly. Na dně, kde zlatokopové začínají kopat do stran, je těsno. Carlos a jeho strýc Rafael se tu pneumatickou sbíječkou a sekáčkem pomalu zakusují do písčitého podloží směrem ke dvěma křemenným pruhům, z nichž v jednom bývá zlato. Čtyřiadvacetiletý Carlos zde pracuje již šestým rokem a plánuje vydržet ještě asi deset let. Potom chce s našetřenými penězi odjet. „Já totiž nepiju,“ sděluje nám sebevědomě a s jistotou informaci, která je v příkrém rozporu s tím, co jsme dosud u zlatokopů viděli. Veřejné mínění je považuje za dobrodruhy, hazardní hráče a pijáky. Faktem je, že z nedostatku jiné práce opustili domovy, a zatímco v jiných částech Venezuely je pro obyčejné lidi těžké vydělat si trochu víc, než kolik je potřeba pro základní obživu, při hledání zlata se taková možnost občas naskytne. Zlatokopy pak svádí k životu „z ruky do huby“ a k tomu, aby vidinu úspor na „nový život“ odsunuli „na někdy později, napříště“...

ZLATO - VÝCHODISKO Z KRIZE
Bohatá ložiska zajišťují Venezuele prominentní místo mezi zeměmi vyvážejícími ropu - bylo tomu tak před nedávnou krizí spojenou s generální stávkou a bezesporu tomu tak bude i po vyřešení současných vnitropolitických problémů. Zároveň právě toto bohatství brzdí rozvoj rozsáhlejšího využití ložisek ostatních nerostů. Investice do ropné mašinerie jsou totiž zaběhnuté a jisté, ropa přináší zemi absolutní většinu národních příjmů. Například v roce 2000 se ropa se zemním plynem podílely na venezuelském exportu celými 82 procenty. Vedle toho se zdají velké investice do těžby jiných nerostných surovin nejistým podnikem na zeleném poli.
Kromě několika velkých společností, většinou se zahraniční účastí, tak zlato v jihovýchodní Venezuele těží jen prostí Venezuelci v malých skupinkách, individuálně nebo ve společných družstvech. Těžba zlata je pro ně jediným východiskem v tíživé situaci posledních let, kdy zemi sužuje vleklá a víceméně neřešená hospodářská krize.
Ostatně nížinnou pralesní část východní Venezuely na úpatí Guyanské vysočiny protíná jediná pořádná silnice, která byla vyasfaltována až počátkem 80. let. Městečka či osady na této silnici, jež žijí ze zlatokopeckého ruchu (stále významněji se zde ale uplatňuje také ruch turistický), připomínají svými názvy zdejší strohou pionýrskou dobu - např. městečko jménem KM88. Jiné názvy evokují očekávání přistěhovalců, jako třeba El Dorado (Pozlacený či Zlatý). Ze silnice vedou na obě strany odbočky směřující do divočiny k jednotlivým i desítky kilometrů vzdáleným nalezištím.

JISTOTA JE JEN VE SLUŽBÁCH PRO ZLATOKOPY
V podvečer jsme se dostali k jiné partě zlatokopů, kteří u zdejší drtičky netrpělivě čekali na plody své celotýdenní práce. Drtičku zde, asi 50 km od městečka El Callao, provozuje už šest let jistý Chilan, ve Venezuele usazený „jihoamerický světoběžník“. Všichni ho znají jen pod přezdívkou Italo (jeho rodiče přišli do Chile z Itálie). Se svými znalostmi z geologie a s praktickými zkušenostmi nabytými devítiletým protloukáním se řadou jihoamerických zemí vsadil Italo na jistější druh podnikání než vlastní hledání a těžbu zlata: služby pro zlatokopy. Ve vybrané zlatonosné oblasti vybudoval zařízení, na kterém se zlatonosná zemina drtí a propírá, což umožňuje zlatokopům dostat se ke svému zlatu. Zlatokopové mu platí za pronájem podílem ze získaného surového zlata.
Po jednodenním drcení, které si zlatokopové obstarávali sami, nadchází ten slavný okamžik. Italo vyndá měděné pláty, po kterých celý den proudila voda s křemennou drtí. Zlato se při tom „lepilo“ na vrstvičku rtuti, kterou je teď třeba seškrábnout, ve vodě co nejlépe proprat od zbytků bahna a nad plynovým hořákem odpařit. Jakmile se rtuť odpaří, zbude hrudka surového zlata. Na ochranu před rtuťovými výpary poslouží prostá rouška přes ústa.
Účinnost tohoto procesu závisí na jemnosti drcení. Díky štědrosti zdejších nalezišť se nikdo nepozastavuje nad tím, že se nejméně 50 procent zlata odplaví bez užitku do bahniště pod drtičkou, samozřejmě spolu s nezanedbatelným množstvím rtuti. Kontaminace okolí je značná. Kolik rtuti se přes den dostane do okolních potoků, o to se nikdo nestará. Všichni naopak s napětím očekávají závěrečný obřad: Italo odnáší žlutavé, ještě žhavé hrudky do kanceláře, kde je pečlivě zváží, a z malé hromádky odebírá zlato za pronájem drtičky, za ubytování, jídlo, sprchování a další drobné služby, které zlatokopům během pobytu na haciendě nabízí.
Zlatokopům tentokrát oči při rozdělování výtěžku příliš nezáří, spíše se jim poněkud protahují tváře. Ze získaných 87 gramů po odečtení všech poplatků zbývá na sedm společníků 37 gramů zlata, to je finální výsledek týdenní práce. Přitom jeden gram se prodává asi za 12 USD, nějakých 325 Kč. Výdělek, v tomto případě 63 USD na jednoho zlatokopa za týden, je vždy otázkou zlatokopeckého štěstí. Někdy se dá vytěžit několik gramů až jeden kilogram zlata za jediný den, jindy jen pár gramů za celý týden lopotění. Přestože byli dnes zlatokopové dost zklamaní, většina jich hned naskákala na připravený kamionek a odjela si do El Callao nebo El Dorada dát do nosu.

HLEDAČI DIAMANTŮ SNÍ V BAHNU SVŮJ SEN
Do městečka Icabarú, zapadlé „díry“ na jižním okraji La Gran Sabany kousek od hranice s Brazílií, vede to, co tu nazývají cestou, z jediného důvodu: diamanty. Jejich těžba zajišťuje zdejším lidem dostatečný příjem na to, aby se příšerné pozemní komunikaci, která místy vede jen po skalním povrchu, mohli vyhnout. Do 100 km vzdáleného oblastního města Santa Elena de Uairén létají malými terénními letadly. Diamanty jsou v této oblasti údajně všude. Jenže nad nimi dosud rostou panenské pralesy. Těžba tedy bezohledně drancuje unikátní přírodní prostředí La Gran Sabany, a to přímo na hranici jedné z největších přírodních rezervací na světě, Národního parku Canaima. K zahájení těžby stačí pouze od majitele půdy, který si zpravidla v závislosti na přístupnosti daného terénu stanoví výši odváděného podílu, získat těžební koncesi.
Navzdory řečem, že diamanty jsou tady všude, čtyřem společníkům z dolu La Saray, asi pět kilometrů za Icabarú, trvalo, než nalezli vhodnou těžební lokalitu, celých šest měsíců. Stejně jako na řadě jiných míst se i tady v minulosti těžilo. Přesto se za použití novější techniky vyplatí některá místa znovu prohledat. A hlavně se zkusit na okrajích starých diamantových polí zakousnout hlouběji do okolního pralesa. Proces je jednoduchý: vykácet a s pomocí ohně odstranit stromy a potom proudem vody postupně odstříkat písčitou hlušinu, dokud se nenarazí na vrstvu oblázků. Ty je třeba vybrat a s největší pozorností proprat v připravených korytech - sem tam se na dně zaleskne jakýsi střípek - diamant. Když těžba jde, nachází se v průměru 3 až 5 kusů na jeden metr čtvereční. Hodnota závisí na velikosti, čistotě a způsobu růstu diamantu. Za muži zůstávají v písku několik metrů hluboké krátery plné vody, která se pak používá k hloubení dalších. Kde se jednou těžilo, nezůstane kámen na kameni. Pralesy a savany jsou prošpikovány rozlehlými neúrodnými planinami.
Těžaři stojí při práci do půl pasu v bahně, agregát, který pohání stříkačku, je na plovoucí plošince. Bahnem se muži pomalu propracovávají za kýženým výtěžkem. „Chci tu pracovat, dokud mi to tělo dovolí,“ říká jeden z mužů a nechápe, co by mohlo být na jeho práci tak romantického, že nás to tolik zajímá. „Za podívání se nic neplatí,“ dodává.
Pro mnohé horníky je hledání diamantů opravdu celoživotní náplní, jako pro jiného třeba vaření nebo opravování obuvi. Obyčejní hledači jsou realisté: jde jim o zajištění spokojeného stáří, když ne tučným, tak alespoň nějakým kontem.Ve skrytu duše ale sní o úžasném drahém kameni, který by je vytrhl z koloběhu tohoto života dřív a natrvalo...
„Já si pověsím houpací síť z tohohle kopce až na támhleten a celý den nebudu nic dělat. A taky bych si koupil velké auto bez střechy a projížděl se ulicemi Santa Eleny. Aby všichni viděli, jak jsem bohatý,“ vzdychá jeden z nich.
Kdo ví, možná se mu to i podaří. Stačí, aby ho během let jednotvárné těžké práce nesklátila malárie, aby se vážně nezranil, aby ho nikdo o výdělek neokradl či rovnou nezabil...
červen 2004

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group