ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MAYSKÝ SVĚT

Zlatý kotouč sklánějícího se slunce opět mizí za šedivými mraky. Stovky přítomných přepadá nejistota. "Co když slunce zapadne a my letos znamení přicházejícího slunovratu neuvidíme? Hněvají se snad na nás bohové? Ach, jen to ne...!" probleskuje hlavou kněží, bojovníků, žen i malých dětí. Nervozita roste každým okamžikem. Všichni upřeně pozorují stěnu schodiště Kukulcanova chrámu. Najednou se mračna protrhávají a po celé délce stěny pomalu vystupuje klikatý stín končící u kamenné hadí tlamy. Sluneční paprsky prudce sílí. Právě teď je stínová kresba chřestýšího hřbetu nejostřejší a nejpravidelnější jako jen jedinkrát v roce! Mayové propukají v jásot. Jen na první jarní den sestupuje nejdůležitější z mayských bohů, had Kukulcan, takto z nebes na zem. Velká pyramida na Chichen Itza už po dlouhá staletí neslouží svému účelu, kdysi skvostné stavby rozhlodal zub času a dravá džungle.

 

PRVNÍ PÁTRÁNÍ V MRTVÝCH MĚSTECH

 

"Kdo byli Mayové? Odkud přišli? Jak získali své hluboké znalosti? Navštívili americký kontinent Egypťané či Evropané dávno před Kolumbem? A hlavně, jak a proč vyspělá mayská kultura zanikla?" - to jsou jen některé z nepřeberného množství otázek, které trápí historiky, archeology, nejrůznější badatele i nadšence již hezkou řádku let.

 

Zájem o středoamerickou civilizaci Mayů započal v první polovině minulého století. Tedy v době, kdy již poznatky španělských dobyvatelů Mexika dávno upadly v zapomnění.

 

Jedním z prvních odvážlivců, kteří se vydali do neprostupných pralesů hledat mrtvá města, byl Američan John Lloyd Stephens, vášnivý badatel po starých kulturách všech dob a kontinentů. Právě on narazil na zprávu španělského vojáka popisující pozůstatky pozoruhodných staveb v oblasti Mezoameriky. Stephens neváhal, a pro svou expedici si dokonce vyřídil diplomatický statut amerického Chargé d'affaires!

 

Ten mu však v pekle džungle vcelku nebyl nic platný.

 

Po všech útrapách nakonec přece jen dorazili k Rio Copán a zastavili v indiánské vesničce. Nejprve spatřili dobře zachovalou kamennou zeď. Byli na pochybách, zda se nejedná o jakési zbytky španělského opevnění. Domorodý průvodce je však přivedl k tmavému "cosi", zahalenému rouškou liján. Stephens s Catherwoodem nelenili a mačetami si proklestili průhled.

 

Spatřili vysokou sochu, jakou dosud neviděli na žádné z výprav po Evropě i Orientu. Stephens byl objevem v copánské džungli fascinován. Začínal tušit, že narazil na pozůstatky nesmírně vyspělé civilizace, jejíž výtvory byly minimálně srovnatelné se stavbami starověkého Egypta.

 

LID CHŘESTÝŠE

 

K velmi zajímavým, a u nás zatím ne příliš známým, závěrům došel mexický amatérský nadšenec José Diaz Bolio, a to po více než čtyřiceti letech svého usilovného bádání.

 

Základem jeho teorií je had, Chřestýš brazilský Crotalus durissus, respektive ještě přesněji jeho poddruh Crotalus durissus durissus, Mayi nazývaný "Ahau Can - Velký božský had", žijící pouze na Yucatanu.

 

"Vzorem pro mayskou kulturu je zcela nepochybně tento druh chřestýše. Podobný fenomén se neobjevuje v žádné jiné kultuře," tvrdí Don José, "Ahau Can byl pro Maye zdrojem znalostí a forem geometrie, chronologie a architektury. Příroda takto pomohla Mayům vytvořit jejich unikátní kulturu."

 

Tato teorie se může zdát leckomu poněkud přitažená za vlasy. Skutečností ale je, že chřestýš se u Mayů těšil značné úctě. Svědectví o tom přinášejí nesčetné archeologické nálezy - vchody do budov ve tvaru otevřené hadí tlamy, do detailu propracované rozsáhlé hadí reliéfy na zdech, například v Uxmalu...

 

A čím že se Mayové podle Bolia nechali od Ahau Cana inspirovat? Kresbami na jeho kůži.

 

PŘEDPOVĚDĚLI MAYOVÉ ZÁNIK SVĚTA NA 22. XII. 2012?

 

Letos na jaře vyšla u nás po delší době kniha zabývající se Mayi. Její autoři, publicista Adrian G. Gilbert a nezávislý vědec Maurice M. Cotterell, ji pojmenovali "Mayská proroctví".

 

Téma knihy je nadmíru atraktivní, uvedení pánové mimo jiné tvrdí, že: "Vzestupy a pády světových civilizací se časově kryjí s cykly slunečních skvrn," a nejenom to. Mayové dle jejich názoru nejenže znali korelaci slunečních skvrn, ale na základě této znalosti předpověděli zánik stávající civilizace na 22. prosinec 2012.

 

V kapitole "Katastrofa a zkáza" se uvádí: "Když sluneční magnetické pole změní orientaci, má tendenci vychýlit Zemi v její ose. Vychýlená Země podléhá zemětřesením, záplavám, požárům a sopečným erupcím."

 

Tyto naznačované souvislosti, týkající se slunečních skvrn, jsou natolik zajímavé, že jsem se obrátil na našeho předního odborníka v oblasti slunečních skvrn RNDr. Pavla Ambrože z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.

 

"Tuto knihu jsem si se zájmem přečetl. Mohu prohlásit, že se však jedná pouze o umnou konstrukci slov a hru s čísly. Co to je: Když sluneční pole změní orientaci? Sluneční magnetické pole mění svou orientaci průměrně každých jedenáct let, takže výše uvedené konstatování je nepravdivé. Samozřejmě, že nacházíme řadu souvislostí mezi sluneční aktivitou a ději na Zemi, například tzv. mikroseismy. Tato minizemětřesení jsou nejsilnější v přímořských oblastech, ale absolutně nejsou lidskými smysly byť jen postřehnutelná."

 

Mohli ale Mayové vůbec znát vlastní korelaci slunečních skvrn?

 

"Skvrny jako takové vidět mohli. Není to sice běžný jev, ale například při západu Slunce to někdy možné je. Koneckonců záznamy o tom máme již z Číny pořízené před čtyřmi tisíci lety. Žádnou periodicitu z takovéhoto pozorování ale nedostanete."

 

Proč?

 

"Protože se jedná o velmi řídké jevy. Takto pozorovatelné jsou pouze největší skupiny skvrn. Viditelnost skvrn je velmi vzácný jev, pouhým okem ho můžete spatřit tak dvakrát třikrát do roka."

 

A nemohli Mayové znát nějaký jiný postup, jak řekněme tuto korelaci odvodit na základě určitých druhotných jevů?

 

"Těžko. Ale ještě bych chtěl říci, že pokud Mayové sluneční skvrny pozorovali, tak ještě nemuseli vědět, o co vlastně jde. Výskyt sluneční skvrny totiž ještě automaticky neznamená silnou erupci. Pouze zatím tušíme nějakou souvislost, to je ale všechno záležitost velmi přísných statistik."

 

Ale nyní to nejdůležitější - na základě čeho M. M. Cotterell vlastně dospěl ke svým závěrům.

 

Nejprve údajně celé měsíce zpracovával výstupy z počítače představující poměrné úhly magnetického pole Země a Slunce zachycené

 

na mžikových snímcích každého 87,4545 dne. Každý tento časový úsek nazval "bit". Období o délce osmi takových "bitů", jež se mu zdálo velmi významné (není uveden důvod, pozn. aut.) nazval "mikrocyklem". Z šesti takovýchto mikrocyklů utvořil další cyklus o celkové délce 11,1 roku. Toto číslo se dle jeho názoru nápadně podobalo průměrnému cyklu slunečních skvrn (11 let), jak o něm výše byla řeč.

 

"Není to nic jiného, než hra s čísly," pokračuje Pavel Ambrož, "pokud bych stejnou hru provedl, tak dostanu stejný výsledek. Pokud do stejného vzorce dosadím jiná čísla, tak dostanu něco jiného. Já ale opravdu nevím, co bych tam dosazoval."

 

781 "bitů", což je 187 let, nazývá Cotterell jedním cyklem slunečních skvrn. Toto číslo ještě vynásobí 97 a dostane výsledek 18 139 let, což je dle jeho mínění "jeden kompletní cyklus deformované neutrální vrstvy". Nikde se však už bohužel nedočteme, co tyto termíny znamenají.

 

S numery je pak v knize kouzleno dále až ke konečnému výsledku 1 366 040 dnů, kteréžto číslo se podle autora opět nápadně podobá mayskému superčíslu 1 366 560 zaznamenanému v "Drážďanském kodexu".

 

Jak již víme, počátek mayského kalendáře je datován na 13. srpna 3114 před naším letopočtem. Po přičtení superčísla se dostaneme k datu 22. prosince 2012, což má být dle mayských kněží poslední den posledního Velkého cyklu.

 

"Sluneční magnetické pole se mění pětkrát za každý dlouhý kosmický cyklus. Zdá se, že to bylo důvodem, proč Mayové a další věřili, že Země byla v minulosti již čtyřikrát zničena, a proto stejným způsobem přijde i destrukce a pátý věk Slunce na začátku 21. století."

 

"Tak o tom nic nevím. Magnetické pole slunečních skvrn se měří od roku 1908, ale magnetické pole Slunce jako hvězdy je měřeno od roku 1953 a až za dalších šest let byly uskutečněny první pokusy o jeho popsání. Podle mne je to celé nesmysl," uzavírá svůj názor RNDr. Pavel Ambrož.

 

NOVÉ POHLEDY ARCHEOLOGŮ NA PŮVOD MAYŮ

 

Donedávna archeologové věřili, že mayská civilizace vznikla v nížinách koncem 3. století našeho letopočtu. Trhlinu tomuto názoru způsobily nálezy z guatelmalského Tikalu, jež jsou datovány do 3. století před naším letopočtem. Archeologové se domnívají, že město je ještě starší, ale zatím nechtějí vyvozovat ukvapené závěry. Dřívější období je stále zahaleno temnotou, a to především kvůli zvyku Mayů stavět nové objekty na místech předcházejících, přičemž ještě používali materiál ze starších staveb. Dosavadní znalosti tak pocházejí především z výzkumů odpadních jam.

 

V jedné z posledních knih na toto téma "The new Archeology and the Ancient Maya" se uvádí, že "předklasická civilizace Mayů byla mnohem vyspělejší, než se dosud předpokládalo".

 

Nejdávnější nám známí předkové Mayů se usadili nejpozději kolem roku 800 před naším letopočtem, ale pravděpodobně ještě možná i o 400 let dříve. První skupina maysky hovořících zemědělců přišla ze severní Guatemaly a směřovala severovýchodním směrem k nám již známé lokalitě Cuello. Druhá skupina sestoupila do yucatanské nížiny z chiapasské vysočiny. Archeologové si zatím nejsou jisti, zda tyto nově příchozí skupiny maysky mluvících zemědělců vytlačily původní obyvatelstvo Yucatanu anebo se s ním časem smísily.

 

Přibližně od roku 600 před naším letopočtem dochází k značnému rozkvětu mayských vesnic. "Z tohoto období také patrně pocházejí první budovy neurčené pouze k bydlení, ale k náboženským účelům, což je nepopíratelný důkaz vzrůstající role duchovenstva. Velmi silné postavení má už v té době bůh deště Chaac," píše se dále ve výše uvedené knize.

 

V silách stávající populace ještě bylo zajišťovat dostatek potravy a zároveň stavět náboženské objekty. Současně se čile rozvíjí dálkový obchod se vzdálenými kraji, například přístavem Ceros v Belize, kde byl dokonce nalezen jakýsi předchůdce dnešních doků. Mayové zde odebírali především obsidián, nefrit a kakao, které snad sloužilo také jako platidlo.

 

"V pozdní předklasické době již mohlo soupeření o půdu a nerostné zdroje vést k prvním sporům mezi městy," míní autoři "The new Archeology and the Ancient Maya".

 

 

NIKOLI ZÁHADNÉ ZMIZENÍ MAYSKÉ CIVILIZACE

 

Snad nejpopulárnější částí mayské historie je její zánik. A to jak "první zánik", přibližně v roce 800 v jižní části Yucatanu kolem výstavných měst jako Palengue, tak "definitivní zánik" mayské civilizace na severu poloostrova po roce 1200 našeho letopočtu. Jen pouhý výčet již publikovaných důvodů by vydal na obsáhlý samostatný článek.

 

Postupem času se hovořilo o záhadných nemocech, zemětřeseních, vyčerpání půdy, hurikánech a v neposlední řadě tak romantickém zásahu mimozemšťanů. "Proč by Mayové dobrovolně opuštěli pracně vybudovaná nádherná města? Nikde se nenašly stopy po bojích či násilném vyklizení," argumentují dodnes ortodoxní zastánci zásahu mimozemských civilizací.

 

Důvodem k těmto spekulacím je skutečnost, že život v mayských městech už nikdy nebyl obnoven. Pády celých civilizací jsou v historii běžnou záležitostí, leckteré se však časem "vzpamatovaly" a život v původních sídlech byl obnoven. V mayských městech nikoliv.

 

Na počátku sedmdesátých let bylo na semináři v Santa Fe, zaměřeném právě na problematiku zániku mayské civilizace, konstatováno: "Kolaps nesmí být posuzován jako izolovaná záležitost. Především je nutné pochopit změny ve společnosti, které mu předcházely."

 

Počátkem druhého století našeho letopočtu dochází ve městech na jihu Yucatanu k úpadku, rozestavěné stavby nejsou dokončeny, na stélách chybí dříve tak podrobně zaznamenávané údaje a nakonec jsou obřadní sídla opuštěna... Proč?

 

"Teprve před několika lety byla formulována představa, že tzv. vládnoucí vrstva stále rozhodovala o stavbě nových a nových monumentálních staveb. Práce na nich zaměstnávaly značnou část populace, která pak nemohla pracovat na polích a zajišťovat obživu," uvádí živoucí legenda, autor řady knih o indiánských civilizacích, Dr. Miloslav Stingl. "Tento způsob zániku však není charakteristický pouze pro Maye."

 

Analýzy kosterních ostatků z té doby ukazují na podvýživu z nedostatku jídla. Současně vládnoucí rodová elita omezovala přístup k jedinečným mayským vědomostem a více a více prostředků vynakládala pouze pro svou potřebu - například okázalé pohřby.

 

"Byly zde ale i důvody vedlejší, jako vyčerpání půdy. Města se stále rozrůstala a při extenzivním způsobu zemědělství se půda jednou vyčerpat musela."

 

Mýcení lesů a vyčerpání půdy vyvolalo podle archeologů právě v době "kolapsu" silnou erozi.

 

"Třetí důvod jsme bohužel dlouho neznali. Léta převažovala představa, že Mayové byli mírumilovný národ, jehož kultura se - na rozdíl od starověkého Řecka, či Číny - vyvíjela bez výraznějších vojenských konfliktů. Až po částečném rozluštění mayského písma jsme se dozvěděli o krutých válkách mezi jednotlivými městskými státy. U Mayů to byla taková válka všech proti všem, případná vítězství byla Pyrrhovými vítězstvími, jejichž následkem byl absolutní kolaps. Po sečtení všech těchto faktorů dospějeme k závěru, že mayská civilizace nezanikla nijakým záhadným způsobem, nýbrž se samozřítila."

 


Sayil. Příklad stavebního slohu z pozdního období na severu Yucatanu.
Jako jeden z mála objektů sloužil k bydlení a nikoli k náboženským rituálům.

Dnes již víme, že růst městských států na severu jako Uxmal, Sayil, Kabah, Chichen Itza přichází nedlouho po pádu jižních měst. Chichen Itza časem získává v uvedeném regionu hegemonii.

 

"I zde však bohužel začalo časem docházet ke stejným chybám jako na jihu," pokračuje Dr. Stingl, "bohatí byli stále bohatší a chudí stále chudší, vládcové se zabývali pouze sami sebou a také se tak trochu sebepřeceňovali. Všechny ty báječné mayské znalosti byly monopolizovány vládnoucími rody, u Mayů neexistovala střední třída... Až do devadesátých let, kdy bylo částečně rozluštěno mayské písmo, jsme neměli o některých věcech vůbec potuchy. Nápisy hlavně ukazují na úzkou vrstvu panovnických rodů, já bych řekl přímo rodin."

 

Z narůstajícím počtem rozluštěných mayských nápisů padají dřívější mýty a představy o této civilizaci.

 

"Všechno to, co jsme dříve Mayům nepřisuzovali, teprve teď začínáme odhalovat. Vidíme, jak ve vládnoucích rodinách docházelo k nejrůznějším intrikám, také se dovídáme o rozšiřování a ztrácení vlivu nad jinými městy."

 

Co vás, pane doktore, osobně na Mayích nejvíce přitahuje?

 

"Mne na Mayích vždy fascinovala jejich, dovolte mi ten výraz, genialita. Došli v mnoha oblastech o hodně dále než ostatní kultury, ačkoli měli stejné výchozí podmínky."

 

Jak si vysvětlujete otázku, že právě "oni"?

 

"To je otázka, kterou si kladu dodneška. Proč Mayové a ne třeba Inkové. Bohužel, zatím odpověď neznám."

 

PŘEDKOLUMBOVSKÉ KONTAKTY

 

K velmi atraktivním tématům, souvisejícím s mayskou civilizací, patří domněnky o předkolumbovských kontaktech mezi Starým a Novým světem.

 

"Věřím, že Mayové svou kulturu vytvořili sami, tedy bez zásahu mimoamerických civilizací. Předkládané 'důkazy' o kontaktech mezi Starým a Novým světem jsou velmi vágní."

 

A co si tedy myslíte o reliéfu vousatého muže na Chichen Itza. Indiáni, jak je známo, přece vousy neměli, zato Egypťané nebo Římané ano...

 

"Je to sice zajímavé, ale není to podle mne dostatečný důkaz. Vyobrazení, byť nevysvětlitelné, vousatého muže, nemůže být ještě relevantním důkazem pro tyto kontakty. Reliéf si mohu vysvětlovat i jako v uvozovkách anatomickou zvláštnost, něco, jako jsou kupříkladu albíni. Motiv vousatého muže se rovněž vyskytuje u velmi vyspělých kultur v Kolumbii. Indiáni se zřejmě s někým takovým museli setkat."

 

Indiánské legendy o bílých mužích, kteří do Mexického zálivu přinesli své znalosti, hodlá potvrdit brněnský cestovatel Dr. Alois Bradáč, který již letos Yucatan navštívil a na podzim své postřehy vydá v knize "Mexiko, Mayové a souvislosti".

 

"V roce 2000 se chystá naše skupina k přeplutí Atlantiku na mořském proudu. Vyplouvat budeme z Kádizu a přistát chceme v Mexickém zálivu za 52 dnů, pokud nás nepotká něco špatného. Plout chceme na replice fénické lodice z 10. století před naším letopočtem."

 

(O přípravách na tuto ojedinělou plavbu vás budeme na stránkách Koktejlu průběžně informovat.)

 

Alois Bradáč je také členem "Dänikenovy společnosti".

 

"V knize Erika von Dänikena 'Stopy mimozemšťanů' jsem se dočetl o kamenných sloupech, které mají pocházet z doby, kterou nejsme schopni datovat a mají být mnohem starší, než nejstarší mayská města. Se svou skupinou jsem se vydal po stopách, které autor uvádí, a došli jsme až do městečka Acanceh, nacházejícího se asi 40 kilometrů od Meridy. Chtěli jsme tyto monolity vidět na vlastní oči. Mnoho místních lidí včetně vedoucího archeologa nás ujistilo, že nic podobného nikdy na tomto místě nebylo.

 

Zjistil jsem, že nejen tento, ale mnoho jiných jeho názorů je křečovitých. Kdyby měl hlubší znalosti matematiky nebo fyziky, tak je nikdy nevysloví."

 

MAYSKÁ RENESANCE

 

Původní obyvatelé Mexika na sebe v poslední době nejvíce upozornili před čtyřmi lety. Ve státě Chiapas došlo ke vzpouře proti federální vládě, vedené tzv. Cholanskými Mayi. Město San Cristobal de las Casas bylo obsazeno zapatistickými partyzány, kteří si takto říkají podle bojovníka za svobodu Emiliana Zapaty. Povstání bylo nakonec potlačeno armádou.

 

Většinu obyvatel dnešního Mexika tvoří míšenci indiánů s převážně španělskými přistěhovalci. Tradičních vesniček s původními Mayi je dnes již velmi málo. Především se ještě vyskytují v horách při hranicích s Guatemalou a Belize.

 

Při cestách za mayskými památkami jsme v džungli narazili na bezpočet obydlí, která jakoby vůbec nepatřila na konec XX. století. Kruhové stěny zhotovené ze silnějších větví a tenkých kmenů, střecha z banánových listů, v "ložnici" pouze tradiční "manželská" hamaka ze sisalového vlákna. Připadal jsem si, jako bych překročil práh věčnosti, uvrhnuvší mne o tisíc let zpátky proti toku času.

 

Ve vedlejším stavení asi čtyřicetiletá žena připravuje oběd pro manžela, obdělávajícího pole. Kamenným mlýnkem metate drtí kukuřičná zrna a na miskách hikara pak připravuje těsto na placky tortily, které pak peče na obyčejném kamenném ohništi. Kouř uniká zpod silně očouzených listů banánovníku k nebi malým otvorem ve střeše...

 

Do reality mne uvádí až pohled na obrázek Panenky Marie.

 

"Můj dědeček s babičkou pocházeli z podobné vesnice, mluvili spolu maysky, i když měli v sobě španělskou krev," začíná vyprávění průvodce Enrique Cetina, "přesto udržovali mayské tradice. Já se také cítím být Mayem, a jsem na to hrdý. Zároveň mne to nutí se stále vzdělávat. Chci být nositelem mayských tradic."

 

Podobných zájemců o mayskou historii a kulturu jako Enrique je na Yucatanu čím dál víc. Nezajímají se však pouze a historii, ale ve vesnicích i starých sídlech se snaží obnovovat původní rituály.

 

Například v dubnu, před příchodem období dešťů, je prováděna ceremonie "Chaac-Chaac".

 

Šaman, třináct mužů a malý chlapec se odeberou do nedotčené džungle. Vyberou si místo, které dokonale vymýtí. Ze dřeva pokácených stromů vyrobí sedátka a stůl, vykopou jámu, přičemž šaman neustále předříkává mayské zaříkávání. V jámě je rozdělán oheň, na kterém je připravován pokrm z kuřete nebo krocana. Chlapec, který se ukryje pod stolem, začíná kvákat jako žába a muži vydávají zvuk burácejícího hromu. V závěru rituálu šaman do ohně přihazuje posvátnou kopálovou pryskyřici. Tím je jídlo obětováno bohu deště Chaacovi a nebesům, za což by Mayové měli být odměněni vydatným přídělem životadárného deště.

 

V některých vesnicích již začali šamani znovu vyučovat pravidla mayského kalendáře. Nastává paradoxní situace. Křesťanští misionáři, kteří se po svém příchodu do Mexika ve většině případů snažili původní víru a zvyky vykořenit, položili základy civilizaci, která umožnila vzdělání i těm nejchudším vrstvám. Potomci původních Mayů se tak jakýmsi okruhem dovídají o své minulosti od nástupců těch, kteří jejich kodexy pálili na hranicích.

 

"Nijak neobviňuji dnešní Španěly za to, co zde napáchali jejich předchůdci. Je už to velmi dávno. Beru realitu takovou, jaká je," dodává Enrique.

 

Jak se Vy osobně díváte na situaci, kdy na jedné straně dochází k oživování mayských tradic, a na straně druhé zde má silnou pozici katolická církev?

 

"Já věřím ve Stvořitele, víru, která všechno řídí. Myslím, že všechna náboženství hovoří o tomtéž, ať už sílu stvoření nazývají Ježíšem, Buddhou, Alláhem či Kukulcanem. Jsou to různá jména pro tutéž sílu."

 

To jste mi ale příliš neodpověděl...

 

"Mayské rituály se křesťanským misionářům ve vesnicích nikdy nepodařilo úplně vymýtit. Myslím, že jsme dokázali své náboženství i prvky křesťanství skloubit v jakousi koexistenci. I když se tyto zvyklosti budou dále rozvíjet, nebudou si s křesťanstvím konkurovat ani v místě, ani v čase. Vždy se jedná o úctu ke Stvořiteli."

 

Reportáž vznikla ve spolupráci s cestovní kanceláří Nemo & Selecta, Panská 3, Praha.

 

 

použitá literatura:

 

C. W. Ceram: Bohové, hroby a učenci; Friedrich Katz: Staré americké civilizace; Miloslav Stingl: Za poklady mayských měst; A. G. Gilbert, M. M. Cotterell: Mayská proroctví; J. D. Bolio: The Mayan Natural Pattern of Culture; J. D. Bolio: The Rattlesnake School; J. Sabloff: The New Archeology and the Ancient Maya.zan

 




SVĚT ČASU A ČÍSEL
Pavel Hošek

 

Mayská civilizace ční v historii amerického kontinentu jako osamocený vrchol uprostřed rozlehlých plání. Mayové stavěli nádherné, bohatě zdobené chrámy, vytvořili krásné, prazvláštní - dodnes zcela nerozluštěné - písmo, vypracovali dokonalou početní soustavu a dovedli k naprosté dokonalosti astronomii a astrologii, stejně jako podivuhodný a nadmíru složitý kalendář. Po staletí zněl mayskými městy neobvyklý, dnes již zapomenutý jazyk.

 

MATEMATIKA

 

Veškeré duchovní, ale i materiální úspěchy Mayů byly založeny na vskutku originální a přitom jednoduché početní soustavě. Její základ tvořilo dvacet číslic, mezi nimiž je i nula. Většina starověkých kultur pojem a hlavně obsah pojmu nula neznala. Všimněte si, že například římské číslice - dodnes používané - znak pro nulu nemají. Arabové a Indové nulu "objevili" nezávisle na sobě později než Mayové. Znalosti nuly a matematických operací s ní spojených je přikládána velká důležitost. Ukazují totiž na neobvyklou intelektuální vyspělost národa, který ji používal.

 

Praktičnost a využitelnost mayského způsobu zápisu čísel odpovídá číselné soustavě arabské, která je dnes ve světě nejvíce rozšířena. Výhody oproti jiným nejlépe ozřejmí následující příklad. Chceme-li přečíst římské číslo XXIV, musíme v duchu použít dvou matematických operací - sčítání a odečítání (10+10+5-1). Mayské číslovky jsou koncipovány tak, že vystačíme pouze se sčítáním. Tato zdánlivá drobnost značně urychluje všechny složitější matematické úkony, zejména jsou-li počítány "z hlavy", což bylo u Mayů obvyklé.

 

Mayská dvacítková soustava se nám na první pohled může zdát velmi nepraktická. Může nám připadat, že číslic - základních stavebních kamenů matematiky - je zde zbytečně mnoho. Avšak člověk, školený od malička v tomto systému, počítá stejně rychle, a naopak neohrabaná se mu může jevit naše soustava desítková.

 

Mayové zároveň používali i druhý, paralelní matematický aparát, založený na deseti číslicích. Jejich zápis pak byl zcela odlišný od zápisu čísel v soustavě dvacítkové a mnohem více se podobal mayskému písmu. Mayové běžně používali třináct základních číslic psaných pomocí znaků v podobě stylizovaných hlav. Číslo deset, zpodobňované jako umrlčí lebka, bylo pak klíčové, a chtěl-li mayský kněz (pouze jim byla vyhrazena vzdělanost včetně znalostí písma a čísel) vyjádřit vyšší počet, použil dolní čelist z číslice deset, kterou připsal například pod šestku. Vznikla tak šestnáctka. Je to úplně stejné, jako když mu před šestku připíšeme jedničku.

 

K praktickým účelům však byl více využíván dvacítkový systém, na němž byl založen i mayský kalendář.

 

Zbývá ještě vysvětlit, jak byla tvořena čísla vyšší než dvacet.

 

Pro tento účel vytvořili kněží tzv. poziční systém, kdy číslovka posunutá o jednu linku nahoru či doleva dostávala o řád vyšší hodnotu, v případě dvacítkové soustavy tedy dvacetkrát vyšší. Tak například tečka na první úrovni označovala jedničku, na druhé úrovni dvacítku, na třetí již čtyři sta, na čtvrté osm tisíc atd.

 

KALENDÁŘ

 

Dokonalá a jednoduchá početní soustava vznikla jako nezbytný důsledek tvorby mayského kalendáře. Čas hrál v mayské filozofii a v pohledu na svět klíčovou úlohu. Čas byl otázkou života a smrti i pro nevzdělané zemědělce. Čas byl základem moci mayských kněží.

 

Kalendář vznikl díky velmi důkladným a dlouhodobým astronomickým pozorováním. Přesnost, jaké bylo dosaženo při výpočtech doby oběhu různých nebeských těles, je srovnatelná s údaji, které získali dnešní astronomové pomocí nejmodernějších přístrojů. Oběh Venuše kolem Slunce vypočítali Mayové na 584 dny, současná věda jej stanovila na 583,92 dne.

 

Nejvýznamnějším znakem mayského kalendáře je jeho pravidelný cykus. Jednotlivé časové úseky, i ty nejdelší známé, měly vždy periodický charakter. V nazírání Mayů na okolní svět bylo tedy charakteristické neustálé opakování. Dle jejich názoru přicházely stále tytéž periody a s nimi i stejné události, božstva i jejich sudby.

 

Mayové vytvořili dva kalendáře, haab s 365 dny skládající se z devatenácti měsíců, z nichž osmnáct bylo po dvaceti dnech a poslední měsíc uyaeb měl dnů pouze pět. Dny v měsíci byly číslovány, přičemž bylo uplatněno i číslo nula.

 

Vedle haabu vytvořili mayští kněží ještě tzolkin, posvátný rok o 260 dnech. Tzolkin byl používán hlavně mezi prostým lidem. Určoval chod obřadního života. Den narození každého člověka byl určován také podle tzolkinu.

 

Posvátný rok již nebyl dělen na jednotlivé měsíce, nýbrž pouze na dny. Každý den pak byl označen kombinací čísla od jedné do třinácti a jednoho ze dvaceti jmen pro dny. Sled dnů vypadal následovně: "1 Ik, 2 Akbal, 3 Kan, 4 Chicchan...", čtrnáctý den byl označován Men. Bylo tak zaručeno, že každý den tzolkinu ponese jiné označení, neboť 13 x 20 = 260 a čísla třináct a dvacet nemají žádného menšího společného činitele. Pojmenování každého dne je možno chápat i jako skládání dvou složek jména, podobně jako do sebe zapadá ozubí dvou různě velkých kol.

 

Úplné pojmenování dne tedy vypadalo takto: "2 Ik 0 Pop", kde "2 Ik" znamená den v posvátném roce a "0 Pop" je označení místa, které tento den zaujímá v běžném roce. Takto složitý systém zajišťoval, že se den se stejným názvem opakoval vždy až po 52 letech.

 

Pokud vám již jde ze všech těch čísel trochu hlava kolem, pak vězte, že to zdaleka ještě není vše. Mayové se nespokojili s tak krátkou periodou jako je jeden rok. Užívali celkem devět řádů časových období založených s jedinou výjimkou opět na dvacítkové soustavě - devítka zde koresponduje s množstvím vrstev v mayské obdobě pekla či podsvětí. Osmnáctku používali kvůli lepšímu srovnání s kalendářním rokem.

 

Jestliže v kalendářní soustavě existovaly takové pojmy jako alautun, znamená to také, že byly využívány. Archeologové objevili dva staré nápisy, na nichž jsou provedeny kalendářní výpočty 90 a 400 milionů let do minulosti. Bohužel není známo, k jakým - zda vůbec nějakým - událostem se tato data vztahovala.

 

Výchozí rok mayského datování (0. 0. 0. 0. 0) odpovídá roku 3113, respektive 3110 před Kristem, a dosud není známo, zda se vztahuje k nějaké konkrétní historické skutečnosti, či se jedná o hypotetickou událost.

 

Poznámka pro šťouraly. Možná si říkáte, že se v článku píše o neobyčejné přesnosti mayského kalendáře a přitom je jeho délka 365 dnů. A co zbývající "čtvrtka" dne? Jakápak přesnost, když jim každé čtyři roky unikl celý jeden den? Omyl. Mayové byli skutečnými puntičkáři. Postřehli, že každým rokem je třeba k základním 365 dnům přičíst ještě 0,2422 dne. S touto nesrovnalostí, kterou my řešíme přestupným rokem, se Mayové vypořádali odlišně. U každého zápisu data uvedli také příslušnou opravu kalendáře. Jakékoli datum tak vlastně v sobě neslo opravu.

 

NÁBOŽENSKÉ ASPEKTY

 

Začátek každého dvacetiletí (katunu) byl v náboženských střediscích pravidelně oslavován. Součástí obřadu bylo vztyčení kamenné stély s na den přesným vročením. Bylo to něco podobného, jako kdybybychom v současné době postavili pomník třeba třicátému prvnímu prosinci roku 1960. Popis obrázku, kde je zobrazena jedna strana datové stély, vysvětluje význam jednotlivých znaků i význam zápisu jako celku.

 

Všechna časová období, všechny dny, měsíce i roky, měly také své bohy. Božský protějšek měly i všechny číslice a některá důležitá čísla. Plynulý tok času si Mayové představovali jako sled břemen, která nesou příslušní bohové. Každý den má nejen svého boha, ale sám je bohem, či spíše několika bohy, neboť, jak bylo uvedeno, kterýkoli den je označen souborem čísel a názvů.

 

Uplatníme-li představu Mayů například na naše datum 31. prosince 1996, měl by tento den pět nosičů: bůh čísla 31 by nesl na zádech prosinec, bůh čísla jedna by nesl tisíciletí, bůh devítky staletí, další bůh devítky by se dřel s desítkami a bůh čísla šest s roky. Na konci dne by byla krátká přestávka, kdy bůh čísla jedna s nákladem ledna nahradí boha číslo 31 s prosincem na ramenou, a bůh čísla sedm převezme od boha číslo šest tíhu roků.

 

Je nasnadě, že v takto složitých kalendářních a náboženských sestavách a způsobech jejich zápisu se nemohl orientovat zdaleka každý. Tyto dovednosti byly vymezeny výhradně kněžím.

 

Složitá soustava s mnoha pro lid tak tajemnými znalostmi a souvislostmi zajišťovala kněžskému stavu značnou moc.
 
Září 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group