ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OD ŠAMANŮ K MEDICÍNĚ

Tři metly lidstva - souchotiny, malomocentsví a příjice - se dají vysledovat již od pravěku. Samotný diluviální člověk nebyl žádná pápěrka a přežil i zlomeniny lebečních kostí, které se obecně považují za smrtelné, a přitom po celou dobu své existence, než začal mluvit, léčil se po způsobu zvířat. Nemocný byl olizován, cucán, ofoukáván, hněten, drbán. Příbuzní se snažili vzbudit stav opačný tomu, než který nemocného sužoval.

 

. . . . .

 


Prazáklad lékařství a léčení lze vysledovat už v kolébce lidské kultury - v Číně, Indii, Mezopotámii. Když babylonský král Chammurabi sjednotil kolem roku 2000 před n. l. Mezopotámii, nechal shromáždit do své knihovny tisíce hliněných tabulek, na nichž byla shromážděno vše, co se do té doby týkalo lidského těla. Kolem roku 1000 před n. l. je zřejmé, že vedle kněžských zaříkávačů existoval již zvláštní lékařský stav. Měli dokonce jistou představu o příčinách nemocí, které spatřovali v souhře mezi tělesnými šťávami a vzduchem. Znali již normální délku těhotenství, ale při porodech se obraceli na boha lékařů Eu. Z těchto dob také pochází symbol dvou hadů spletených okolo hole, který si předvídavě vypůjčili od boha podsvětí Ninziggidy, a tento odznak označuje lékařský stav až dodnes.

 

Za asyrských válek si získává vážnost chirurgie. Vykopávky objevily medicínské polní bedýnky s jehlami na šití a s hojivými mastmi. Zato vnitřní lékařství zůstávalo popelkou. Tabulky z Aššurbanipalovy knihovny sice obsahují množství receptů, ale ty jen dávají tušit, že Mezopotámci nežili nijak střízlivě.

 

Samostatnou kapitolou je egyptské lékařství, kde se lékařský stav brzy začal vymaňovat z područí kněží a získal velkou vážnost. Řecký historik Herodotos, který navštívil Egypt již v době jeho úpadku, se podivuje nad tím, že v Egyptě je to samý lékař. K oficiálním titulům egyptských lékařů - nazývaných snu - patřil "strážce zadnice", což dokazuje, jaká pozornost se věnovala této opomíjené, ale veledůležité partii lidského těla. Kdo četl knihu Mika Waltariho "Egypťan Sinuhet", tak si vzpomene na "Domy smrti", kde se balzamovaly mrtvoly a lékaři se tam vzdělávali ve čtrnácti specializovaných oborech. Tečkou za prastarou egyptskou medicínou se stal rok 391 našeho letopočtu, kdy za úsměvného žehnání biskupa Theophilose zapálili fanatičtí křesťané s pokřikem "Smrt pohanům!" svatyni boha léčitelů Sérapida v Alexandrii.

 

MEDICÍNA ORIENTU

 

Také indická lékařská moudrost sahá do druhého tisíciletí před n. l. Od svých lékařů vyžadovali Indové čistotu, příjemný vzhled a příslušnost k nejvyšší bráhmanské sektě. Stojí za zmínku, že v době, kdy se v Evropě nikomu o ochranném očkování ani nesnilo, znali již staroindičtí lékaři způsob, jak očkovat proti černým neštovicím. Prováděli i složitější břišní operace, při nichž používali při spojování okrajů ran originálního způsobu. Pomocník podal operatérovi velkého mravence. Když mravenec rozevřel kusadla, operatér hbitě přitlačil okraje rány k sobě a k nim mravence přiložil. Jakmile se mravenec zakousl, nehtem mu uštípl hlavičku, a ta zůstala i s kusadly vězet jako steh ve střevě, než se časem vstřebala a střevo se zhojilo.

 

Vzhledem ke své vyspělosti lze za jedno z nejstarších považovat lékařské umění staré Číny. Již v roce 2700 před n. l. sepsal císař Šen-Nung první učebnici léčivých bylin. Jeho nástupce Chuan-ti je pak autorem první lékařské knihy o sedmdesáti svazcích s obsahem jedenácti tisíc receptů. Ačkoli se z etických důvodů pitvy nekonaly, udivují anatomické znalosti té doby. Podle tehdejších představ se lidské tělo skládalo z dvanácti orgánových systémů. K tzv. "orgánům skladištním" patřily: srdce, plíce, ledviny, játra, slezina se slinivkou břišní a záhadný ústroj, jemuž říkali obal srdce a představoval asi masu krve a všechno, co k ní patří. Vedle těchto "plných" ústrojů existovaly ještě orgány "duté". Říkalo se jim "dílny". Řadil se mezi ně žlučník, žaludek, tenké a tlusté střevo, močový měchýř a podivný ústroj nazývaný "trojí ohřívač". Měl patrně za úkol střádat tepelnou energii v těle a představoval jakýsi soubor dýchacích, zažívacích, pohlavních a močových orgánů. Všechny tyto složky byly chápány v neustálém pohybu a harmonii. A jejich porušení je příčinou nemoci. Nejzajímavější však je, že již dva tisíce let před Harveyem znali Číňané funkci krevního oběhu. Propočítali dokonce i jeho rychlost. Specificky čínským vynálezem je pak akupunktura. Generace přemýšlivých učenců přišly na to, že jistá onemocnění se projevují bolestivými pocity na obdobných místech povrchu těla, jako kdyby se postižení vnitřních orgánů projevovalo na přesně ohraničených místech kůže. Ta začali dráždit masážemi, teplem a konečně jehlami a bolest zmizela. S ústupem bolesti odcházela i nemoc. Účinnost léčby prokázaly věky a ve světle moderní medicíny se ukazuje být tento postup fantastický. Ačkoliv lékaři Východoindické společnosti a někteří jezuité přivezli znalost léčby do Evropy již v sedmnáctém století, upadla v následujících dvou stoletích v zapomenutí díky špatné technice tehdejších lékařů.

 

PŘEDKOLUMBOVSÁ MEDICÍNA

 

Téměř zázračná chirurgická zručnost lékařů předkolumbovské Ameriky při trepanacích lebky je všeobecně známá. Také Aztékové měli značné zkušenosti v chirurgii. Dovedli řezem v levém podžebří obnažit srdce a vyrvat je ještě bijící obsidiánovým nožem z těla, což používali při svých rituálních slavnostech. Na výši bylo také porodnictví. U porodů byla zdůrazňována čistota a parní lázeň. Když porodní bába zjistila, že přes veškerou snahu plod v matčině těle zemřel, zavedla dovnitř obsidiánový nůž, plod v děloze rozřezala a bez nebezpečí pro rodičku z jejího těla vyjmula.

 

HIPPOKRATES A JEHO ŠKOLA

 

U Řeků začala být medicína brzy považována za vědu. Už Homér ve své Illiadě tvrdí, že lékař má cenu mnoha mužů. Vznikla řada škol, z nichž jak pro řeckou, tak i pro současnou medicínu má význam škola, jejímž představitelem byl v šestém století před n. l. legendární Hippokrates. Ten také vytyčil heslo: pomáhat a neškodit. Nejsilnější stránka hyppokratické školy spočívala v tom, že léčili celého člověka a neomezovali se na jednotlivé příznaky nemocí. Za povšimnutí stojí citát jednoho z představitelů této školy: "Život je krátký, věda dlouhá, příležitost náhlá, zkušenost klamná a úsudek obtížný. Nestačí jen práce lékaře, ale důležité je i to, jak se mu podaří přimět nemocného, aby změnil podmínky svého okolí."

 

Co Římané nepokládali přímo za potřebné pro budování svého impéria, to ponechávali otrokům. Péče o lidské zdraví byla mezi tím "ostatním". Otroci z Řecka byli jako lékaři ceněni nejvýš. Za císaře Justiniána stál otrok-lékař asi 1500 předválečných korun a kleštěnec o 150 méně. Ti nejlepší z nich pokračovali ve stopách hyppokratiků a žáci Themisona z Laodikeje se propracovali k počátkům buněčné patologie, kterou se proslavil Virchow až v polovině devatenáctého století.

 

JAK VYPADAL STŘEDOVĚK

 

I když se středověk nevyznačoval přílišnou péčí o zdraví a medicína v mnoha směrech spíš ustrnula než pokročila, zdálo se na počátku této éry, že tomu tak nebude. Přičinil se o to islám, jehož zásluhou byl světu zachován celý soubor nashromážděného vědění antiky spolu s vědomostmi staré Indie a Egypta. Některá starořecká a starořímská díla bychom dnes bez arabských překladatelů ani neznali. Patří k nim stovka spisů nejslavnějšího lékaře starověku Galénose (129 až 199 n. l.) přeložených do syrštiny a arabštiny. Galenovo dílo pak ovlivnilo svými myšlenkami celý středověk.

 

Když zbožný císař Justinián vyhnal pohanské platoniky z Říma, pozval je na svůj dvůr vládce Íránu. Ti založili v Gondešápuru velkou nemocnici a lékařskou univerzitu, která pak po staletí dodávala Bagdádu ty nejlepší mozky. Patřil k nim Rhazes, skvělý klinik a diagnostik, jehož popis spalniček a neštovic se stal klasickým. Druhou hvězdou arabských lékařů byl známý Avicenna. Jeho Kánon medicíny popisuje v pěti knihách veškeré teoretické lékařství, účinek léčiv, speciální patologii, chirurgii, dermatologii a kosmetiku. Ještě v sedmnáctém století bylo toto dílo citováno a ovládalo prakticky po celý středověk východní i západní medicínu. Svět islámu dal také vzniknout novému zdravotnickému oboru - lékárnictví. Zvláštní kapitolou byly islámské nemocnice. Ve srovnání s nemocnicemi tehdejší středověké Evropy to byly paláce otevřené slunci a čerstvému vzduchu.

 

Po pádu říše římské se katolická církev stává rozhodujícím faktorem nejen v otázkách víry, ale i ve všech záležitostech světských. Na vznikajících univerzitách se sice přednášela medicína, ale ve výuce se prolínaly vlivy antické a arabské. Jednou z nejslavnějších medicínských škol raného středověku byla salernská lékařská fakulta, na jejímž rozvoji se nemalou měrou podílel Řád Benedektinů. Není bez zajímavosti, že v Salernu působily ženy. Nejvýznamnější z nich byla jistá Trotula, která vypracovala jasný návod, jak vést správně porod a léčit ženské obtíže.

 

Další významnou osobností je Konstantin Africanus z Kartága (1018-1087), jenž přeložil z arabštiny do latiny deset knih o lékařské teorii a praxi od perského lékaře Ali ibn Al Abbáse al Magúšiho a zasloužil se o prohloubení studia anatomie a chirurgie. Jelikož však pitvání člověka bylo jak pro křesťany, tak i pro muslimy nepředstavitelné, vydávaly se v Salernu učebnice s návody, jak pitvat vepře, jehož tělesné utváření orgánů považovali za nejpodobnější člověku. Kolem roku 1300 byl velmi populární ve verších latinsky psaný návod na zdraví a dlouhověkost - Reginem sanitatis salernitatum. Je to v podstatě hygienická příručka úvodem vtipně poznamenávající, že kdo chce dlouho žít, musí předčasně žít jako stařec. Jelikož se však v průběhu středověku medicína stále víc odkláněla od života ke spekulaci, stala salernská Reginen z knihy pro mediky lékařskou příručkou lidových mas.

 

Dalším dílem z pera salernského lékaře Archimathea z dvanáctého století je popis způsobů léčení v té době. Některé zásady tam uvedené mají, zdá se, pokračování i v době dnešní. K zákonům salernské školy patřila zásada zavádět léčení i tehdy, když je lékař považoval za zbytečné. Stejně tak překonala věky moudrost o tom, aby se vyžadovalo zaplacení, dokud bolest trvá. Bolest byla ostatně nejnepříjemnějším průvodcem lékařských zákroku ve středověku. Jistou úlevu přineslo zlepšení zavedené Teodoricem Borgognonem z univerzity v Boloni, který ve druhé polovině XIII. století zavedl přikládání houby namočené do narkotických šťáv k nosu nemocného. Boloňská univerzita byla vedle salernské školy druhou nejvýznamnější univerzitou raného středověku. Tam také již od druhé poloviny XIII. století začal Mondino dei Liucci pitvat lidské tělo. Oficiální potvrzení pitvy na mrtvole však připustila až o století později bula papeže Sixta IV., který sám studoval v Boloni. O Berengariovi da Carpi se traduje, že prováděl pitvy i na živých lidech. Jeho význam spočívá v tom, že jako první zavedl do léčby příjice rtuť, což byl až do nedávné doby jediný účinný prostředek. Na boloňské univerzitě také působil jako anatom Luigi Galvani (1737-1798). Zaznamenal objev elektřiny v proslulé anatomické posluchárně, kterou mu město zřídilo.

 

Ačkoliv dnes patří Oxford a Cammbridge ke špičkovým univerzitám Evropy, rozhodně tomu tak nebylo v raném středověku. Teprve sedmnácté století přináší vyrovnání. Na jeho počátku ohromuje v roce 1616 William Harvey své posluchače prohlášením, že pohyb krve se děje v kruhu. Pro založení opravdu vědeckých základů moderní medicíny však měl ještě větší význam než Harvey anatom Andreas Vesalius. Nejen proto, že žil téměř o století dříve a musel vyvracet staré uznávané veličiny, ale pro své výzkumy, které vedly k tomu, že z medicíny se opravdu stala věda. V Basileji vyšla roku 1543 jeho De humani corporisfabriko, první anatomie člověka, jak ji chápeme v moderním smyslu. Popsal lidské tělo, jak je prozkoumal na stovkách mrtvol a ne podle pohádkových líčení tehdy uznávaných anatomů. Sledoval postup katových pacholků, když na popravišti čtvrtili odsouzence. Jednou ho mniši z blízkého kláštera zasypali mračnem šípů, když se pokoušel získat další exemplář pro pitvu.

 

I když Harvey, Vesalius a další prolomili starověké a středověké představy o složení a funkci lidského těla a zdálo se, že pokrok se nedá zastavit, nestalo se tak. Vždyť jen samotné období francouzského Krále Slunce - Ludvíka XIV. - se vyznačovalo značným úpadkem nejen hygieny, ale především medicíny, která se na dlouhou dobu ponořovala do hlubin středověku.

 

. . . . .

 

Z dnešního pohledu se to zdá být až neuvěřitelné, jestliže si uvědomíme, kam dospěla za tři století současná lékařská věda. Na světě se pohybuje víc než půl milionu lidí, kteří podstoupili transplantaci některého orgánu či tkáně. V transplantacích srdce bylo Československo první v bývalých socialistických zemích. A první úspěšnou transplantaci srdce uskutečnil 31. ledna 1984 v transplantačním centru pražského Institutu klinické a experimentální medicíny operační tým pod vedením Vladimíra Kočandrleho. Nemocný žil s transplantovaným srdcem 13 let.
 
Listopad 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group