ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BUKOVINA - ZEMĚ LESŮ

Stará pověst vypráví, že jednou při lovu zubra překročil slavný vojvoda Dragoš východní Karpaty a v místech říčky, kde se utopil jeho oblíbený honící pes Molda, založil knížectví.

Na památku zubra, díky jehož pronásledování objevil za horami ono nové území, určil zubří hlavu za znak svého knížectví a jméno psa učinil názvem ovládnuté země - Moldávie.

MARAMURES

Maramures je kraj až na výspě rumunského severu, kraj starobylých dřevěných kostelíků sroubených z hrubě přitesaných klád a trámů. Důmyslná práce neznámých lidových umělců, která přetrvává věky a má odolnost kamene. Karpatský lid do nich vložil svá srdce.

Biserika din Deal - Kostel stojící na kopci - je nejstarší stavbou tohoto druhu v Maramures. Vysoká, věky zčernalá šindelová stříška zvonice hrdě shlíží na vesničku Ieud už přes půl tisíciletí. Z vnitřního šerosvitu pozoruhodné stavby vane mandlová vůně zašlých časů. Roubené stěny i strop interiéru vymaloval dávný lidový malíř v byzantském stylu svou představou života a světa - šťavnatě a naivně. Vybledlými barvami na nás shlížejí strnulé podobizny svatých, apoštolů i patriarchů, rohatých ďáblů v chlupatých kožiších. Na pekelných mučírnách si dal středověký horal obzvlášť záležet - kotle, rožně, metly, důtky, kouř a dým...

Vnitřní vybavení kostelíka je dojemně prosté. Staleté začouzené ikony v rozích přejímají temnotu šera, které je obklopuje. Velebné. Vysoké štíhlé svícny před bohatě vyřezávaným oltářem, zdobené krásnými aplikacemi. Vyšívaná roucha a vlněné přehozy, které už dávno ztratily svou svěžest, uchvacují jemným barevným provedením.

Podobné kostelíky stojí téměř v každé vesnici v údolí říčky Izy, ale i jinde, rozsety po celém Maramures, ty nejcennější jsou registrovány ve fondu pokladů Světového dědictví UNESCO. Svému původnímu poslání už dnes neslouží, stojí tu jako hrdí svědkové zašlých časů, jako připomínka dávného lidového tvoření v těsném sepětí s přírodou. Lidé z tohoto kraje jsou jako vystřižení ze starých pověstí. Barevnými vzory vyšívané ovčí vesty, režné kalhoty, pestrobarevné sukně a šátky. Na nohou vysoko obvázané kožené krbce. Usmívají se, vlídně odpovídají na pozdrav. Radostně kynou neznámým poutníkům. Babička jdoucí naproti nám zničehonic nasype plnou hrst švestek...

VESELÝ HŘBITOV

Na rumunsko-ukrajinském pomezí není mnoho vesnic. Jedna z těch mála však stojí za zmínku - Sapinta. Zahalena do barev ručně tkaných vlněných koberců a krojových doplňků se na pohled neliší od těch ostatních, avšak to, co ji proslavilo nejen v Rumunsku, se nazývá cimitirul vesel - veselý hřbitov.

Vyřezávané kříže jsou pomalovány kresbami jasných barev a popsány vtipnými verši charakterizujícími zemřelé. Písmenko od písmenka, obrázek od obrázku, vyryty ozdobně do dřeva, vyprávějí o financi zastřeleném kdesi v lesích, železničáři, kterého srazil vlak, pošťákovi, pastýři, tkadleně, pastevci... Desítky a stovky tváří, výrazů, osudů slitých v barevné mozaice lidové tvořivosti. Hřbitovní kostel, stojící na místě někdejšího významného kláštera Peri, je vyjádřením hluboké zbožnosti. Výzdobou je opravdovým klenotem lidové architektury.

MĚSTO NA HRANICI

Jen na skok od Sapinty leží na hraniční řece Tise starobylé městečko Sighetul Marmatiei - Marmarošská Sihot. Cosi tajemného zní už v samotném názvu, který pochází od Řeků. Jménem Marmaros (lesklý) označovali vysoké horské hřbety někdejší marmarošské župy, jež se po značnou část roku leskly pokryty sněhem a za jasných dnů byly zdaleka viditelné.

Už odedávna byla tato župa známá mimo jiné svými solnými doly. Dolování kamenné soli je tady podle nalezených kamenných a bronzových nástrojů odhadováno na 3500 let. Dnes patří tyto solné báně, druhé největší v Evropě, k území Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Leží na pravém břehu Tisy, a nenávratně pryč jsou staré rakouské časy, kdy tohle všechno patřilo k jedné říši a volně se smělo do Bukoviny, Haliče, horních Uher i Sedmihradska.


Na okraji města, na návrší schovaném v korunách ovocných stromů, je skanzen lidové architektury zdejší oblasti. Desítky dřevěných domků s vysokými slaměnými střechami, desítky nástrojů a potřeb minulých generací - mohutné sáně na svážení dřeva, sudy, lisy, máselnice... Vše krásné, ale hlavně účelné.

KARPATSKOU DIVOČINOU

Tam, kde se zvedají ostré vrcholky pohoří Maramures, se do daleka na sever i východ táhne nepřehledný horský hvozd, zelené pláně lesů a pralesů, medvědích krajů. Cesta k vrcholkům Maramures vede oblázkovými údolími potoků, do jejichž čirých a chladných vod se svažují příkré horské louky s vonícími seníky a těžce schůdné pralesy. V horských samotách, vzdálených od sebe na hodiny, se žije tvrdě. Jejich obyvatelé své osamění snášejí rádi. Znamená pro ně svobodu, kterou by za nic na světě nevyměnili.

Až sem lze dokodrcat na koňském povozu, dál vedou už jen pastevecké stezky do příkrých bukových strání. Z pramenišť potoků vytékají stružky minerálních vod a v tuhých trsech trávy se znovu ztrácejí v podzemí. Osamělé koliby vysoko nad příkrými údolími obklopuje zvonkohra ovčích zvonců. Zbojnicky vyhlížející pastýři ve starodávných širácích jsou vlídní, rádi si popovídají, dají sýr i kulašu - skvělé jídlo horských pastevců.

Mnohdy ponořená do neprostupné mlhy, vede po hřebenu marmarošských hor (ve výšce 1800 metrů) rumunsko-ukrajinská hranice, hlídaná nesmlouvavými pohraničníky z obou stran.

OBLOZE NA DOSAH

Na dvoutisícových vrcholech jižněji položených hor Rodnei začíná nefalšovaná vysokohorská pustina, skalnatá a přísná. Člověk si tu připadá zcela pohlcen horami, jejichž nepřehledné hřbety a vrcholy se táhnou všemi směry. Z té výšky mezi nebem a zemí se dají obhlédnout i další bukovinská pohoří - Tibles, Suhard, Giumalau a Rarau, Obcina Mestecanis, Obcina Feredeu a Obcina Mare.

Pás dvoutisícových vrcholů rodneiských hor, obnažených a vyfoukaných až na samý kámen, rozbrázděných do bizarních tvarů, to je šedesát kilometrů divoké a nespoutané krásy. Strmé okraje ledovcových kotlů, v jejichž balvanitých hlubinách se blyští malá průzračná jezírka na travnatých svazích pod ním i stáda polodivokých koní...

Stará meteorologická stanice na vrcholu Pietrosulu, nejvyšším štítu pohoří Rodnei (2303 metrů), připomíná kobku poustevníka. Pustá. Jen větrný kohout se vrzavě natáčí podle směru větru.

Ale hory jsou hory - v kamenitém sedle Pusdlelor, kde jsme si vařili snídani na hrsti dříví houževnatých pěnišníků, alpských růží, nás nečekaně zaskočila bouře. Mohutné záblesky provázené několikerou ozvěnou hromu, liják tak silný, že nebylo slyšet vlastního slova... Nezbylo, než opustit kamenné sedlo a dát se na sestup po údolí podle peřejnatého potoka Negoiesku.

ARCHITEKTURA, KTERÁ VYPRÁVÍ MALBOU

Kláštery v horských údolích moldavské Bukoviny pamatují vládu Alexandra Dobrého a Štěpána Velikého - dvou nejslavnějších knížat moldavského středověku. V šeru svých zčernalých, kouřem kadidla a svíček prosycených biserik dodnes uchovávají atmosféru doby, kdy pravoslaví bylo skutečnou silou dodávající pádnosti moldavským mečům. Půl tisíciletí pohnutých dějin spočinulo v jejich tajemné zamlklosti.

Stěny klášterních kostelíků jsou od země až po podstřešní římsu pomalovány zevními freskami, dodnes pozoruhodně zachovalými ve své původní podobě a barevné svěžesti. Byzantská koncepce, která je na těchto nástěnných malbách zcela zřejmá, zalidnila všechno vnější zdivo kostelíků bohatou hagiografií východocírkevní observance. Desítky a stovky světců se tu sešly v dlouhých řadách jeden vedle druhého; v pěti, šesti i sedmi pásech nad sebou se vrší toto okázalé byzantské nebe. Apoštolové, učedníci, mučedníci, patriarchové, biskupové, mniši, poustevníci...

Jen těžko lze hledat vysvětlení, vývojové souvislosti, které by mohly blíže objasnit původ tohoto náhle se vynořivšího stylu, který se tu projevil dílem tak složitým, vnitřně zralým a umělecky dokonalým, procítěným a dořešeným. Jisté je jen to, že v monastýrech rumunské Bukoviny nalezl jeden ze svých vrcholů. Rumunské prostředí mu vtisklo osobité rysy, svérázně monumentální charakter.

Z opevněných zdí a bašt kláštera Moldovita a kláštera Sucevita, starých přes čtyři století, oddělených od sebe hřbetem Obciny Mare (Velké Občiny), to zavání chodem staletých dějin. Neklidných a vzrušujících. Výzdoba okrouhlých kostelních zdí, splývajících po celém obvodu v jedinou barevnou mozaiku biblických příběhů, byla příhodně nazvána "Ilustrovaná bible". Široké převisy rozložitých střech chrání malby před nepřízní počasí.

Svatyně Sfintul Gheorghe v monastýru Voronet, ležícím v památné krajině Gura Homorului, je nazývána "rumunskou Sixtinskou kaplí". Byla vybudována z kamene, jako ústřední reprezentativní stavba, a vyzdobena přebohatou freskovou výzdobou, která se projevuje především tzv. voroneckou modří, a která z ní učinila světový unikát. Voronet i ve svém nitru opatruje pozoruhodná malířská díla, stejně jako několik vzácných velkých ikon.

V údolích Bukoviny je rozseto několik dalších monastýrů. Západní stěna nádherně malované biseriky monastýru Humer se malebně otvírá goticky sklenutou slepou arkádou, nazývanou rumunsky pridvor, tedy slovem výrazně slovanským. Kousek dál je klášter Arboro a více na severu klášter Putna.

CO ŘÍKÁ HISTORIE?

Bukovina byla v nejstarších dobách za římského panování částí dácké říše a asi v 6. století po Kristu obdržela - jak pojmenování země, hor a řek nasvědčuje - obyvatelstvo slovanské, ke kterému se později přidružil živel románský. Od 1. století tvoří severozápadní část nově vzniklého knížectví Moldavského (Multánského) a od 15. století je nazývána Bukovinou (odvozeno od rozlehlých lesů, jimiž byla hojně porostlá).

Za prvních moldavských panovníků Bukovina utěšeně vzkvétala, ale polské, uherské a turecké války ji těžce postihly. Po vyhrané válce s Tureckem Bukovinu získalo v letech 1774-1775 Rakousko a připojilo ji k Haliči. Později (1849) se stala samostatnou korunní zemí rakouskou. V roce 1919 byla celá Bukovina předána Rumunsku i s hlavním městem Cernovcy. Po 2. světové válce byla její severní část připojena k Ukrajinské SSR, zbytek zůstal Rumunsku.

Obyvatelstvo Bukoviny tvořili asi z jedné třetiny horští Rusíni - Huculové.
 
Říjen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group