ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ĎÁBEL ZVANÝ RUAPEHU

Jako pomyslná hranice mezi Tasmánským mořem a Pacifikem leží na jižní polokouli souostroví Nový Zéland. Země nabitá všudypřítomnou silou, životodárnou i ničivou zároveň, projevující se bujností vegetace a panenskou přírodou, ale i oblastmi pokrytými ztuhlou lávou. Její jméno ve mně vyvolává jasnou představu modrozelené barvy všech odstínů, tetelící se ve věčně vanoucím větru, s nádechem pronikavé žluti zářícího slunce či nostalgické šedi táhnoucích se mlh. Uklidňující vůně čerstvého dřeva, očišťující slaný mořský vzduch, ostrý zápach sirných výparů...

 

. . . . .

 

Na téměř 270 000 čtverečních kilometrech najdete jezera, na jejichž hladině se zrcadlí sněhem pokryté vrcholky hor, vodopády ukryté uprostřed hustých lesů, místními obyvateli příznačně zvanými bush, zátoky omývané tyrkysovým mořem či sytě zelené kopečky pastvin, jakoby pocukrovaných stády bílých ovcí.

 


...

A pak místa přímo vyzývající k prozkoumání. K takovým bezesporu patří i jeden z mnoha národních parků Nového Zélandu · Tongariro. Nachází se v centrální části Severního ostrova a jeho dominantou jsou tři sopky, z nichž Mt. Ruapehu je i dnes aktivní a o zbylých se hovoří jako o "spících". Se sopečnou činností jsou spojené i mnohé z přírodních zajímavostí, které lze spatřit, vydáte-li se z malé turistické vesničky Whakapapa Village po desítkách kilometrů různě náročných stezek. V informačním centru vám ochotně poskytnou veškeré informace včetně pokynů, co dělat v případě, že vás během výletu zastihne sopečný výbuch. Ovšem nejsem si jista, zda rady typu "Don?t panic!" (Jen žádnou paniku!) mohou být v danou chvíli k užitku.

 

DAR MAORSKÉHO NÁČELNÍKA

 

Národní park Tongariro vznikl roku 1887. Je prvním národním parkem Nového Zélandu, jedním z prvních na světě, a patří mezi sedmnáct míst začleněných do programu "World Heritage Site" · místo světového dědictví. Zemi ho v srpnu 1887 daroval maorský náčelník Horonuku Te Heuheu Tukino z kmene Ngati Tuwharetoa, který pochopil, že jedině tak lze zachránit území, tolik významné pro maorský lid, před nešetrným chováním kolonizátorů. Maorové pokládali zdejší hory za tapu · posvátné místo. Zde byli na svazích hor pohřbíváni náčelníci kmene Ngati Tuwharetoa. Podle maorského zvyku jsou mrtví uloženi do země tím výše, respektive blíže k vrcholu hory, čím vyšší postavení zaujímali v hierarchii kmene. Proto byly zdejší hory, ale nutno říci, že nejen ty, výhodné jako pohřebiště.

 

V roce 1894 Parlament svým rozhodnutím formálně založil národní park Tongariro. V té době měl rozlohu asi dvě stě šedesát hektarů, ale během dalších let bylo připojeno další území. Dnes park zaujímá rozlohu asi 2600 hektarů a do tohoto území je zahrnuta i sopka Mt. Ruapehu, která nebyla součástí daru maorského náčelníka. Jedním z posledních připojených území je čtyři kilometry široké lávové pole, nyní pokryté původními druhy červených a stříbrných buků.

 

Oblast Tongariro původně zahrnovala tři hory: Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Její název je odvozen od maorských výrazů tonga (jižní vítr) a riro (odnesený), slov spojených s legendou o vzniku sopečné činnosti Severního ostrova a objevení území dnešního parku.

 

LEGENDA A SKUTEČNOST

 

Podle maorské legendy to byl tohunga (osoba se zvláštní mocí), kdo stvořil vulkány, gejzíry a bahenní sopky. Tohunga jménem Ngatoro-i-rangi, jeho společníci a otrokyně Auruhoe spatřili na své pouti krásné hory Tongariro a Ngauruhoe. Ngatoro rozhodl, že je musí zlézt. Nařídil svým společníkům, aby se postili, dokud on a jeho společnice nebudou zpátky. Ale hladoví společníci brzy porušili slib a pustili se do jídla. Tím rozhněvali maorské bohy natolik, že ti na ně seslali sněhové bouře a třeskuté mrazy. Ngatoro a Auruhoe, uvězněni nehostinným počasím na vrcholu hory, začali rychle promrzat. Ngatoro se modlil ke svým bohům na Hawaiki, aby mu seslali oheň. Jeho slova donesl jižní vítr až k uším bohů, kteří mu podzemím tolik toužený oheň poslali. Ngatoro se zotavil a nabyl opět síly, ale Auruhoe nepřežila. Ngatoro vrhl mrtvé tělo své otrokyně do kráteru, který je od té doby znám jako Ngauruhoe.

 

Vulkanická aktivita probíhá v parku Tongariro mnohem déle, než říká legenda · možná již půl milionu let. V posledních desítkách let došlo k výbuchům všech tří vulkánů. Mt. Tongariro, vysoká 1986 metrů, je stále považována za aktivní, ačkoli naposledy explodovala v roce 1926. Stopy po explozích jsou však patrné po celém masivu, rozčleněném nejméně na dvanáct sopečných kráterů, více či méně narušených dlouholetou erozí. Procházíme-li touto asi nejbarevnější částí parku, nemůžeme se nezastavit u tyrkysových a čistě modrých jezer, kontrastujících s hnědočerveně zbarveným "Red Crater", u bublajících horkých pramenů či u pramenů "Soda Springs", kde křišťálově průzračné vodopády poskytují jedno z mála příznivých prostředí některým druhům rostlin, jako jsou blatouchy nebo purpurové skalničky.

 

Mt. Ngauruhoe (2291 metrů) je z geologického hlediska mnohem mladší sopkou (odhaduje se, že vznikla během posledních 2500 let). Tomu odpovídá i její stále téměř dokonalý kuželovitý tvar. Poslední výbuch · v únoru 1975 · byl obzvláště mohutný. Sloup explodujícího materiálu vystoupil do výše téměř devíti kilometrů nad vrchol a rozprostřel se kolem jako oblak popele až do výše dvanácti kilometrů. Jak popel neustále pršel na okolní krajinu, strhával s sebou obrovské laviny vyvržených zbytků, pevných, ale stále horkých. Exploze trvala pouhých osm hodin, přesto za tu dobu sopka stačila vyvrhnout obrovské bloky horké lávy, některé o velikosti až sedmadvacet metrů v průměru. Turistické stezky v okolí dvou kilometrů byly úplně zaneseny vulkanickým materiálem, silná vrstva pokryla i v okolí se vyskytující rostliny a dřeviny. Od té doby je však sopka v klidu a další erupce se v blízké době neočekává.

 

SPÍCÍ ĎÁBEL

 

To se však nedá říci o třetím, nejvyšším a nejaktivnějším vulkánu parku · Mt. Ruapehu. Se svými 2797 metry je nejvyšší horou Severního ostrova. Tento masivní vulkán má několik vrcholků a postranních kráterů, přičemž hlavní kráter byl ještě do poslední exploze v roce 1996 zaplněn vodou. Kráterové jezero existovalo asi od poloviny 19. století, bylo pět set metrů široké a obsahovalo neuvěřitelných deset milionů krychlových metrů vody. Jezero ohřívala vulkanická činnost, přičemž teplota vody se pohybovala v širokém rozmezí. Tak například v roce 1926 byl povrch jezera zmrzlý, ale během silné aktivity v letech 1968·71 vystoupila teplota na 60 oC. Ještě v osmdesátých letech turistické brožury doporučovaly koupání v jezeře, ale jak se voda v důsledku vulkanické aktivity stávala kyselejší, muselo se od této turistické atrakce upustit. Skrze hladinu totiž probublávaly plyny a občas se objevily i sírové skvrny. Dnes, poté, co poslední mohutný výbuch kráterové jezero zcela zničil, už můžeme pouze odhadnout, kam asi někdejší vodní hladina sahala. Na dně kráteru se začalo už tvořit jezero nové, které lze spatřit skrz neustále vanoucí dýmy par a sírových výparů, dusících člověka až k zalknutí. Je to, jako byste stáli na samém prahu pekelné brány, cítíte ohromující sílu podzemí, která dává tušit, že nebyl všem výbuchům zdaleka konec.

 

Jen v tomto století Ruapehu explodovala hned několikrát, od menších výbuchů až po ty s nejničivějšími následky, způsobenými tzv. lahary · mohutnými toky směsi vody, bahna, popele a ostatních vulkanických zbytků. Ke vzniku laharů přispívalo kráterové jezero, ale i velké množství ledu a sněhu, pokrývající vrchol hory již od doby ledové. Exploze v takovýchto podmínkách pak znamená obrovské nebezpečí, jelikož vyvržený materiál se smísí s popelem a vodou a proudí po svazích hory, strhávaje vše, co stojí v cestě. V prosinci roku 1953 došlo k prolomení jedné strany jezera, které se během patnácti minut propadlo o šest metrů. Mohutný lahar zaplavil vesnici Tangiwai, ležící na úpatí hory, a strhl železniční most několik okamžiků před tím, než přijel vlak jedoucí po trase Wellington · Auckland. Lokomotiva, tendr a pět vagonů se zřítily do prudkého toku laharů, kde našlo smrt sto jedenapadesát lidí. Od té doby došlo k několika dalším sesuvům laharů, které zničily lyžařské vleky na svazích hory, budovy a mosty v blízkém okolí, způsobily velké škody v zemědělství a poškodily místní flóru a faunu. Nejinak tomu bylo i po zatím poslední mohutné explozi 23. září 1995, která nastartovala sérii dalších výbuchů, trvajících až do července loňského roku. V tento den, na pozadí bezmračně modré oblohy, v podvečer rušného lyžařského dne, byly tisíce lidí svědky okázalého probuzení sopky. Někteří lyžaři ještě dokonce sjížděli poslední metry k horské chatě, zatímco ostatní již sledovali mohutný gejzír lávy, prachu, popele a páry, tryskající do obrovské výšky nad vrchol kráteru. Jak erupce pokračovala, pokrývaly se původně bílé lyžařské svahy šedočernou vrstvou popele a následně byly zaplaveny širokými toky laharů, proudícími až devadesátikilometrovou rychlostí. Do poloviny října 1995 pak došlo k dalším menším explozím, a teprve potom se erupce změnily v mračna plynu, vytvářející bledý modrohnědý vulkanický smog, známý jako vog, rozprostírající se nad velkou částí Severního ostrova. Během listopadu 1995 se na dně kráteru začalo tvořit nové jezero, zahalené stále do doutnajících sírových par. Dalo se předvídat, že vulkán neřekl své poslední slovo. Po několikaměsíčním relativním klidu se v červnu 1996 jako první znamení blížící se erupce objevily nad vrcholem nevinně vyhlížející růžové mraky dýmu a neustálý třes dával vědcům tušit, že žhavé magma si nezadržitelně razí cestu k povrchu. Ruapehu pak 17. června 1996 vybuchla ve své plné síle, vyvrhujíc obrovské a nebezpečné mraky popele. V deset kilometrů vzdáleném horském středisku Whakapapa Village bylo slyšet řinčící okna budov a zlověstné hlasité exploze, jaké možná kdysi daly této sopce jméno Ruapehu · "kráter vydávající výbušné zvuky". Mírné výbuchy pokračovaly až do pozdního července, kdy už měla být v plném proudu zimní lyžařská sezona. Nepředstavitelné množství popele a prachu však pokrylo všechny lyžařské svahy a laviny bahna s sebou odnesly lyžařské vleky. Škody na majetku a ochromením turistického ruchu způsobené finanční ztráty dosáhly milionových částek a měly dopad na místní i regionální ekonomiku. Dvě hlavní lyžařská centra Turoa a Whakapapa byla otevřena až v srpnu, avšak ani příležitostné a život neohrožující exploze, vytvářející lyžařským svahům fantastické pozadí, již do konce lyžařské sezony nepřilákaly výrazné množství návštěvníků. Snad jediný, kdo se okamžitě snažil využít stávající situace, byli podnikaví obchodníci, kteří ihned začali vydávat velké množství knih, plakátů a pohledů, prodávat trička s obrázky běsnící Ruapehu atd.

 

I přesto, že Ruapehu je "Papinovým hrncem" neustále hrozícím výbuchem, je park Tongariro jednou z nejnavštěvovanějších oblastí Nového Zélandu. V létě láká k vysokohorské turistice nebo na horská kola a v zimě na sněhové pláně lyžařských svahů, poskytujících jednu z mála možností lyžování na Severním ostrově.

 

Jedním si můžeme být stoprocentně jisti · park Tongariro určitě patří mezi ta místa na Zemi, která lidstvu připraví ještě mnohá překvapení. Nejpřesvědčivějším důkazem jsou čerstvě zaznamenané výbuchy ze 13. října loňského roku, kdy Ruapehu vyslala hrozbu v podobě vyvrhnutých mračen prachu a opět ohrozila lyžařskou sezonu i lidské životy. Uvidíme, jestli se bude snažit překonat svá dosavadní pekelná
představení...
březen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group