ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ALBÁNIE DVOU PYRAMID

 

Chvíli se mi zdá, že stojím na hlavě a hned jsem zase na kolenou. Snažím se usnout na zadním sedadle půjčeného favoritu, abych mohl odpočinutý vystřídat za volantem kamaráda Martina. Vzdávám to. Posadím se a odměnou je nádherný pohled na hory severní Albánie v oparu vycházejícího slunce. Míjíme vrak starého autobusu z Karosy, na kterém je ještě dobře čitelný nápis ČSAD Pardubice, a ostrými zatáčkami bez krajnic, zařezávajících se do strmých svahů pomalu ukrajujeme z posledních čtyř set kilometrů zbývajících do Tirany. Jedinými známkami lidské činnosti kromě silnice plné děr a padajícího kamení ze svahů jsou všudypřítomné šedé hlavy bunkrů, rozhozené po okolí jako hřiby v neskutečném snu vášnivého houbaře. Později mě pak prozradí albánský fotograf Armando, že jich je po celé zemi na šest set tisíc.

 


Albánie

 

Ze svého stalinistického snu se "země orlů" probudila jako všechny postkomunistické země východní Evropy začátkem devadesátých let, kdy začaly útěky prvních Albánců na zastupitelské úřady ve snaze získat politický azyl. Vláda reagovala částečnými ústupky. Bylo povoleno soukromé vlastnictví a umožněny zahraniční investice. Byl přijat zákon umožňující účast státem schválených nezávislých kandidátů ve volbách a zrušen zákon zakazující církevní život. Pod tlakem sílících demonstrací legalizoval Ústřední výbor Albánské strany práce činnost opozičních struktur a byli propuštěni političtí vězni. V roce 1992 zvítězila v prvních svobodných parlamentních volbách Demokratická strana Saliho Berishi. Komunistická strana byla postavena mimo zákon a byly zahájeny procesy s jejími bývalými funkcionáři.

 

Ztrácíme výšku, na silnici se začíná objevovat život. Opatrně se vyhýbáme stádečkům koz a ovcí, které děti ­ jako ze starého slabikáře ­ vyhánějí na pastvu. Pokud potkáme náklaďák nebo autobus, je to Liaz nebo Karosa. V duchu přemítám, zda je to ještě pozůstatek internacionální pomoci soudruhů spřátelené země, nebo již následek volného trhu mezi rozvíjejícími se ekonomikami. Rezaté koleje podél cesty, po kterých vlak dávno nejel, vedou k opuštěné tovární hale s rozbitými okny. Příjezdem do Tirany se však vše mění. Vítá nás množství restaurací a kaváren, výkladní skříně obchodů italského střihu a na ulicích desítky mercedesů, mezi nimiž se za stálého troubení klaksonů proplétají chodci, cyklisté a dvoukolové kárky. Díky korupci zde není problém si u místní policie zaregistrovat ukradené auto kdesi v Evropě. Ostatně policisté také chtějí jezdit v Mercedesu, který má na černém trhu cenu okolo pěti tisíc dolarů vysvětluje Armando.

MAFIÁNSKÁ "PRAČKA"

Albánská ekonomika byla podle průzkumů Evropské Unie nejdynamičtěji se rozvíjející zemí východního bloku. Podle odhadu ekonomů vydělávala Albánie více než milion dolarů denně dodávkami ropy Srbsku a Černé hoře, čímž porušovala embargo OSN. Podle diplomatických zdrojů putovali přes Albánii také velké dodávky zbraní, ke kterým se přidal obchod s narkotiky. Své peníze v albánských finančních fondech čistila i italská mafie. Podle jednoho bankéře v Tiraně dorazila poslední velká dodávka špinavých peněz počátkem roku, přičemž za přeprání 20 milionů dolarů zaplatila mafie jednomu finančnímu ústavu 1,5 milionu dolarů. Zlaté časy praní špinavých peněz však skončily v loňském roce, kdy mafii začala znepokojovat sílící mezinárodní pozornost. Po zrušení embarga OSN proti Jugoslávii vyschly koncem roku 1995 rovněž příjmy z prodeje ropy a balkánské finanční ústavy, postrádající své obvyklé finanční zdroje, začaly být stále více závislé na takzvaných "pyramidách".

 

Následující den navštěvujeme naší ambasádu v Tiraně. Nachází se v uzavřeném ghetu zastupitelských úřadů, které zde žijí v izolované komunitě chráněné od ostatního světa policejními hlídkami. Česky mluvící dáma od Švýcarů prstem ukazuje na můj fotoaparát zavěšený na krku: "Ten aparát si schovejte, takhle na ulici přece nemůžete." Mám pocit, že zde mají všichni zabalené kufry a jenom čekají až je přiletí zachránit vrtulníky americké námořní pěchoty.

 

V nadaci George Sorose poblíž centra vládne příjemná atmosféra jakou znám ze Sarajeva. Studentka Nevila vstává od počítače s cvrlikajícím modemem a vysvětluje: "Dnes se konají dvě demonstrace, vládní a opoziční," a provází nás na první, "berišovskou".

PREZIDENTOVA PŘIZNÁNÍ

Prezident Sali Berisha se přiznává davu ze schodů před universitou, že mohl udělat více pro to, aby obyvatele varoval před nebezpečími "pyramidových" fondů, jejichž pád ožebračil desítky tisíc Albánců. Vláda udělá nemožné, takže ztráty budou postupně nahrazovány tak rychle jak jen to půjde a prohlašuje, že je spolu se svou Demokratickou stranou otevřen dialogu se všemi politickými silami. Nyní plánuje krátkou cestu po své zemi, během níž se bude snažit vysvětlovat, jak vláda hodlá krizi vyřešit. Po krátkém potlesku se lidé pomalu rozcházejí.

 

Albánské pyramidové investiční systémy, jejichž krach vyvolal v zemi politický a ekonomický chaos, prosperovaly podle názoru analytiků a bankéřů díky válce v bývalé Jugoslávii, jinak by mohly přežít maximálně jeden a půl roku. Tyto investiční společnosti se skládaly ze dvou částí ­ jedna část, založená na postupné hierarchii, vybírala peníze od drobných střadatelů a vyplácela jim postupně velké úroky, které dosahovaly až sta procent ročně a z druhé, investiční části, kam se peníze přelévaly a mizely v dalších finančních transakcích. Navíc byly tyto společnosti úzce spjaty s vládní mocí, která je propagovala ve státní televizi a jejich sídla střežila policie. Je veřejným tajemstvím, že pyramidové finanční ústavy dotovaly kampaň vládnoucí demokratické strany prezidenta Berishi. Albánci proto pevně věřili, že tyto finanční instituce mají posvěcení oficiálních míst, a když úroky prudce stouply, začali mnozí prodávat veškerý majetek v očekávání brzkého zdvojnásobení svého jmění. Toho se však nedočkali a celá řada albánských finančních ústavů, kde byly už od roku 1990 vypláceny úroky z vkladů nových klientů, nyní dluží vkladatelům asi dvě miliardy dolarů. Není bez zajímavosti, že u těchto ústavů má své peníze i část diplomatického sboru.

OPOZIČNÍ DEMONSTRACE

Běžíme na fotbalový stadion, kde se koná opoziční demonstrace. Plocha stadionu je zcela zaplněná. Vládne zde však jiná mnohem bojovnější atmosféra. Řečníci Opozičního Fóra pro demokracii, které sdružuje sedm stran včetně postkomunistické Socialistické strany Albánie, se střídají. Obviňují Berishovu vládu, že je to ona, která přivedla Albánii do totálního ekonomického kolapsu a samotného Berishu, že systematicky porušuje ústavu a princip rozdělení sil. Že je diktátorem a má pod kontrolou policii i média. Asi po hodině plamenných projevů provázených křikem zfanatizovaného davu je demonstrace ukončena a lidé se dávají na pochod do středu města. Jsou však po několika stovkách metrů zastaveni policejními jednotkami. Z davu začínají na policisty létat kameny a ti je zase házejí nazpět. Vtom se ozve střelba a lidé se rozprchnou do okolních ulic. Policie ozbrojená samopaly a oděná do kombinací různých typů uniforem doplněných civilním oděvem pak během několika minut pozatýká největší křiklouny. Je klid. Jen v koutku jedna žena ukazuje kolemjdoucím krev na rukou, která jí stéká mezi vlasy a neustále opakuje Vlora, Vlora ­ jméno jihoalbánského přístavu, kde protivládní nepokoje začaly a vyžádaly si oběti na lidských životech.

 

Drogy a nelegální přistěhovalci jsou nejčastějším vývozním artiklem dnešní Albánie. Nikdo přesně neví, kolik peněz pochází z obchodu s drogami. Prodej marihuany údajně vynáší miliony dolarů. Do Itálie je rovněž přes Albánii přepravován heroin z Turecka a Makedonie. Rostoucí počet ilegálních přistěhovalců z Albánie znepokojuje její sousedy. Asi půl milionu Albánců žije v zahraničí bez povolení. Jejich nejoblíbenějším cílem je sousední Řecko. Magnetem pro obyvatele chudého balkánského státu je však i Itálie, vzdálená 70 kilometrů. Mnozí Albánci sledují italskou televizi a láká je vidina pohodlného života. Přes Jadran jsou také unášeny i dospívající dívky, které bez výjimky končí jako prostitutky pod kontrolou albánských gangů, operujících po celé Itálii. Některé ženy jedou dobrovolně oklamány vidinou, že v zahraničí najdou slušnou práci. Počet emigrantů nabyl epidemických rozměrů na počátku minulého roku, kdy byl prezident Sali Berisha na naléhání italské vlády nucen zasáhnout. V přístavu Vlore, odkud emigranti často vyrážejí, byly posíleny policejní jednotky. Mnoho člunů bylo zabaveno a noční útěky do Itálie se načas zastavily. V souvislosti s rozšiřujícími se nepokoji po celé zemi se počet jednotek zase snížil. Převážně mladí lidé, ještě více znepokojení vyhlídkami na budoucnost, hbitě využili snížených bezpečnostních opatření a opět začali stát chvatně opouštět.

VEČER V BISTRU

Večer, v bistru u studentských kolejí se nám svěřuje Ing. Altim Mersinel, čerstvý absolvent technické fakulty: "Nikdy by mě nenapadlo dát své peníze do těchto firem. Lidé kolem mě ale začali vydělávat. A tak jsem na zkoušku vložil ušetřené peníze do jednoho z fondů a vydělal jsem také. Pak jsem se chtěl přestěhovat s matkou do Tirany. Prodal jsem ve městě Pogradac matčin byt za patnáct tisíc dolarů a peníze jsem znova investoval, abych za rok mohl koupit nový byt. S matkou jsme se provizorně nastěhovali do jedné místnosti na studentských kolejích. Ztratil jsem práci, veškerá produkce v zemi se zastavila. Teď pracuji v jedné cestovní kanceláři za osmdesát dolarů a matka je doma nemocná. Každý den čekáme nové zprávy, ale slyšíme, že jen zkrachovaly další firmy. Vinu mají lidé, kteří peníze do fondů vložili, fondy i vláda která s nimi spolupracovala. Nikdo se dnes o soudy nestará."

 

Ráno opouštíme Tiranu. V centru míjíme památník Envera Hodži, postavený ve stylu egyptských pyramid. Hrají si na něm děti. Vždy vyběhnou až na samý vrchol, a pak sjíždějí po hladkém mramoru dolů. Občas se jim podaří ulomit kousek mramorového obložení, které spustí za všeobecného veselí na nohy svých kamarádů.
 
Duben 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group