ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CENA ZA PŘEHRAZENÝ NIL

Byl to malý kousek ráje, i když jej místy tvořil jen uzounký pásek zeleně sevřený vyprahlými skalami a žlutým pískem pouště, která jako by jej chtěla pohltit. Ale poušť se o to snaží v nilském údolí celkem bez úspěchu již po dlouhá tisíciletí. Přesto se tok Nilu stále táhne jako předlouhá, tenounká zelená nitka ve zdánlivě nikde nekončící žlutavé ploše Sahary. Souboj řeky a pouště je nejméně tak starý, jako dějiny této země, a tak prochází Nil i celou dlouhou historií Egypta. Jeho vliv zasahuje ještě mnohem dál, do dob, kdy měnící se klima vyhnalo nomády z bohatých savan proměňujících se v poušť k životodárným vodám této řeky. Z pastevců se stali zemědělci a po tisíciletí potom obyvatele Egypta živily každoroční nilské záplavy přinášející nejen vláhu, ale i úrodné bahno. "Egypt je dar Nilu," tvrdí slavný Hérodotův výrok. Platil po dlouhá tisíciletí a platí dodnes, i když...

Právě letos uplyne třicet let od okamžiku, kdy se začalo vodou plnit dílo, které mělo ukončit tisíciletou závislost Egypta na rozmarech přírody. Jedna z největších přehrad světa se několik kilometrů nad Asuánem postavila do cesty Nilu, aby zadržela jeho vody a vytvořila dostatečnou zásobu vláhy pro horká období. Bohužel to ale nebyl jediný výsledek gigantického a rozporuplného díla.


Jen uzoučký proužek zeleně, a potom už jen poušť...
Foto: Jiří Rudolský


VŠECHNO JE JINAK...

Z pohodlí horní paluby lodi třídy Sheraton jsem sledoval ubíhající krajinu a před očima mi probíhal film z dávné minulosti. Skupinka chrámových kněží v něm starostlivě sledovala stoupání hladiny řeky. Na výši nilské záplavy záviselo, zda sýpky budou plné, a tak od květnových dnů byli v neustálé pohotovosti. Bylo to jen kousek odtud na jih, na "niloměru" v Asuánu - starobylé Elefantině. Tady začínal Horní Egypt a dalo se zde předpovědět, jaká bude příští rok úroda a s ní spojený i příjem z daní. A tak denně sestupovali po schodech "niloměru" a počítali, na kterém stupni si namočí sandály. Ideální stav byl něco málo přes osm metrů. Pokud výše povodňové vlny nevystoupala nad šest metrů, byl hlad, a když přesáhla devět metrů, přišly povodně ničící pole a s nimi opět hlad.

Tak taková je ta slavná řeka, jedna z několika na světě, na jejichž březích vznikaly dávné velké civilizace. Pluli jsme v líném proudu, ale namísto dívek oblečených jen do sítí, které kdysi poháněly vesly faraonovy výletní lodě, někde hluboko v podpalubí tiše hučely mohutné diesely. Končilo září a podle tisícileté tradice měly být vody Nilu rudohnědé a ještě do široka rozlité a jen na nejvyšších místech nivy měli feláhové začít osévat první osychající políčka. Ale namísto černého bahna a zvolna opadávající vodní hladiny byla všude kolem šťavnatá zeleň. Vody byly chvílemi dokonce modrozelené a klidné a řeka tiše plynula ve svém korytě lemovaném rozcuchanými, štíhlými palmami. Sem tam plul po hladině trs vodního hyacintu a rybáři z malé loďky zatahovali své sítě. Kde jsou tisícileté tradice? Proč se to změnilo? Všechno, ale úplně všechno je jinak.

V HLAVNÍ ROLI VODA


Krajinu v deltě charakterizuje všudypřítomná datlová palma.
Foto: Jiří Rudolský

Ekonomická síla starověkého Egypta se rodila v místě, kde Nil splýval se Středozemním mořem. Delta poskytovala nejúrodnější půdu, na níž se pěstovalo obilí, ovoce a zelenina, v jezerech delty se nacházela hojnost ryb a v rákosí lovné ptactvo. Egypt byl obilnicí starého světa a stejně jako Nil měl být věčný.

Nepočítalo se ale s obrovskou populační explozí země. V dobách faraonů muselo něco přes osm milionů hektarů úrodné půdy v povodí řeky a její obrovské deltě uživit asi sedm milionů obyvatel Egypta. Stejná plocha živila na začátku roku 1800 jen necelých dva a půl milionu Egypťanů. Ale již v roce 1882 při sčítání lidu napočítali 6 800 000 obyvatel, a v roce 1960, kdy se začala stavět nová velká přehrada, tu žilo již něco přes 26 milionů obyvatel. Dnes jich má Egypt už 70 milionů a každý rok přibývá více než jeden milion lidí. Stomilionová hranice se rychle blíží, ale rozloha obdělávaných pozemků roste jen pomalu. A všichni chtějí jíst. Egypt je sice země s obrovskou rozlohou, ale jen 3,5 % z ní představuje orná půda. Všechno ostatní je poušť. A i když klimatické podmínky dovolují na mnoha místech získávat i dvě úrody do roka, limitujícím faktorem se stala voda.

DVĚ PŘEHRADY


Asuánská přehrada fotografovaná z družice po období dešťů na horním Nilu. Voda vtéká do přehrady z jihu a je zadržována hrází, zřetelnou v levém horním rohu obrázku. Nil potom pokračuje 900 km až do Středozemního moře. Voda vtékající do přehrady z pravé strany je vádí Allaqi.
Foto: NASA / ISIFA

A tak se před třiceti lety začala napouštět gigantická přehrada několik kilometrů nad Asuánem. Nebyla první. Několik kilometrů pod ní vyrostla začátkem minulého století přehrada mnohem menší, jež měla zajistit dostatek vody pro bavlníkové plantáže. Ta ale dokázala zadržet jen malou část nilských záplav, a tak bahno, které přinášely nilské vody, mohlo dál zúrodňovat políčka feláhů. Egyptská bavlna byla v té době výborným vývozním artiklem a vody této přehrady byly určené především k zavlažování bavlníkových plantáží. Ale obyvatel země přibývalo mnohem rychleji než nových polí, kterým stejně chyběl dostatek vláhy, a tak prezident Násir přistoupil k realizaci obrovského kontroverzního projektu - stavby nové mohutné přehrady na Nilu, která by dokázala zadržet veškeré vody z jarních povodní a umožňovala je postupně vypouštět nejen na stávající, ale především na nově získaná zavlažovaná pole.

NÁSIROVA PYRAMIDA

Objevila se přede mnou jako monument moderního věku. Sadd al-Álí - Vysoká hráz, tak se jmenuje nová přehrada, která vyrostla na jih od Asuánu. Stará přehrada, kterou jsem míjel cestou, to byl jen drobeček proti tomu, co se mi zjevilo před očima. Obrovská, mohutná hmota přehrady, žlutá jako poušť, která ji obklopuje, jako by z oka vypadla gigantickým stavbám komunismu na sibiřských řekách. A jak by ne. Násirovo spojenectví se Sovětským svazem přineslo i přepracování původního německého projektu a zbudování přehrady za pomoci sovětských odborníků.

Bez ohledu na hlasy cizích expertů, varující před zásahem do tisíce let fungujících přírodních systémů a jeho dopadem na životní prostředí, i bez ohledu na ztráty, jež přinese zatopení nedocenitelných kulturních památek jedné z nejstarších světových civilizací - stavba přehrady začala. Zděšení celého světa vyvolalo zjištění, že pod vodami obrovského jezera zůstane nejen okolo dvaceti velkých núbijských chrámů, několik pevností a obrovské množství často ještě neobjevených hrobů a chrámů ukrytých v písku pouště, ale i jedna z největších a nejznámějších egyptských památek, proslulý chrám Ramesse II. v Abú Simbelu. Pod vodou měla zmizet celá historie starověké Núbie. Suma jedné miliardy dolarů, kterou měla přehrada stát, nezahrnovala rozpočet na záchranu památek. "Stát se musel především postarat o živé," tvrdil egyptský prezident a sovětští poradci Násira v jeho rozhodování jen utvrzovali. Světové kulturní organizace, UNESCO i celé státy si uvědomovaly obrovskou hodnotu dědictví jedné z nejstarších civilizací světa, a tak došlo k nebývalému vzepětí světového společenství na jeho záchranu. V oblasti začalo pracovat na padesát archeologických týmů z celého světa a symbolem celé akce se stala záchrana unikátních chrámů v Abú Simbelu.

SOUBOJ S HMOTOU I ČASEM

Byl to projekt na hranici utopie a dodnes vzbuzuje pozornost nejen nákladností, ale i důmyslným a odvážným řešením. Ke spolupráci byly pozvány ty nejrenomovanější firmy z celého světa, a tak tu vedle Švédů pracovali Italové společně s německými odborníky, Američané či Britové nebo Francouzi. Egypťané drželi především dozor nad památkami. Hlídali si pečlivě to, co se vlastně rozhodli zničit. A byl to nejen boj s nesmírně náročným technickým řešením, ale i závod s časem, neboť stoupající hladina jezera hrozila nakonec zmařit celé to obrovské úsilí. Konec dobrý, všechno dobré. Výsledkem bylo nakonec přenesení obrovských skalních chrámů o celých 64 metrů výše a vybudování umělého pahorku, který v sobě ukrývá nejen oba chrámy, ale i technické zázemí unikátních památek. Zachráněn byl nejen Abú Simbel. Chrám z Kalabše byl přemístěn do Nové Kalabše poblíž Asuánu a stejně byly přemístěny i chrámy ze Sibúí a Amady. Chrám z Dabodu skončil v madridském parku a chrám z Denduru našel místo v novém křídle Metropolitního muzea umění v New Yorku. Několik dalších zachráněných menších chrámů nebo hrobek skončilo v muzeích a desítky dalších památek byly alespoň prozkoumány. O těch, které nebyly nalezeny a zůstaly pod vodní hladinou, se nehovoří.

KRÁSA UKRYTÁ POD BETONEM

Pískovcový, ničím nezajímavý pahorek přede mnou nenaznačoval, že v sobě skrývá nějakou krásu. Spíše jsme měli starosti s houfem toulavých psů všemožně pomíchaných plemen, kteří jistě dobře znali jízdní řád autobusu vyjíždějícího ráno z Asuánu, a shromáždili se kolem, aby si něco vyžebrali.


Nic nenasvědčuje tomu, že monumentální, částečně rytá kresba, znázorňující bitvu u Kadeše, byla rozřezána a opět sestavena pod umělým pahorkem.
Foto: Jiří Rudolský

Došli jsme na křemínky vysypanou pláň na březích jezera a před námi se jako zjevení objevily obrovské, dvacet metrů vysoké sochy Ramesse II. na průčelí velkého chrámu a vedle jen o něco menší sochy bohyně Hathor a Ramessovy ženy Nefertari. Monumentálnost i dokonalé provedení díla starověkých umělců mě ohromily stejně jako preciznost těch, kteří přišli po nich, aby dochovali a zachránili jejich dílo. I když jsem samozřejmě věděl, že oba chrámy byly přemístěny, nic nenapovídalo tomu, že byly rozřezány na tisíc bloků - až desítky tun těžkých - a přeneseny o 64 metrů výše, kde byly znovu sestaveny. Čtyři roky horečné práce a 46 milionů dolarů, které záchrana Abú Simbelu stála... Ani uvnitř chrámu, na nástěnných malbách znázorňujících proslulou bitvu u Kadeše v Sýrii, kde se utkalo šedesát tisíc mužů v snad největší bitvě starověku, nebylo nic poznat. Všechno bylo sestaveno a zrekonstruováno tak dokonale, že i nejsvětější svatyně, vytesaná v hloubce 64 m do skalního masivu, byla umístěna tak, aby pravidelně dvakrát ročně - 20. února a 20. října - pronikly sluneční paprsky do jejího nitra a osvítily sochy tří velkých bohů Ptaha, Rea a Amona společně se sochou Ramesse II. Dnes stejně jako před více než třemi tisíciletími.

Vyšel jsem z dusného tmavého nitra chrámu opět na žhnoucí slunce. Přede mnou se lehce vlnila modravá hladina obrovského Násirova jezera, které mělo tu nádheru pohltit. Vešel jsem nenápadnými dveřmi vedle Ramessových soch do zákulisí velkého chrámu. Chvíli trvalo, než si oči oslněné africkým sluncem zvykly na mírné příšeří, a pak jsem již s údivem hleděl na to, co dokázalo spojenectví vůle a techniky dvacátého století. Pod pětadvacetimetrovou kopulí se ukrývají nejen hranaté bloky, na které byla výjimečná architektonická památka rozřezána, ale i celá řada unikátních přístrojů měřících nejen obvyklou teplotu a vlhkost vzduchu, ale i tlaky v nadloží na klenbu, nejrůznější tahy a tlaky v klenbě i případné otřesy půdy. Ten, kdo by předtím nenavštívil Ramessův chrám, neuvěří při procházce po galeriích a lávkách nad čtverhrannými, betonem zpevněnými bloky, že pod sebou ukrývají takovou krásu.

UMÍRAJÍCÍ DELTA

Nová mamutí přehrada na Nilu svůj úkol splnila - Egypt se sucha obávat nemusí. Obrovské Násirovo jezero se táhne stovky kilometrů na jih až do Súdánu a zadržuje vody, které předtím zdánlivě bez užitku odtékaly do moře. Bez nich by jen těžko přežilo egyptské zemědělství osm afrických suchých let v období 1982-1989. Přehrada zastavila i každoroční záplavy, které nejen zavlažovaly, ale často také ohrožovaly pole feláhů.

Ale současně s vodami zůstává za přehradní zdí i úrodné bahno. To, namísto aby zúrodňovalo pole, dnes pozvolna zanáší dno jezera. Přes 12 mohutných Francisových turbin projdou jen 2 % nejjemnějších sedimentů, celých 98 % jich zůstává za přehradní zdí. Eroze je přírodní činitel a neohlíží se na potřeby lidí, a tak i z území delty odnášely nilské vody odjakživa úrodnou půdu. Povodně s nánosy sedimentů ale vždy stačily doplnit úbytek půdy, kterou eroze sebrala, a ještě přidaly něco navíc. Dnes jsou vody téměř průzračné, eroze zesílila a povodně ani nová zemina nepřicházejí. Egypt tak ročně přichází o stovky hektarů úrodné země v deltě. A to je víc, než kolik se daří získat rovnoměrným čerpáním nilských vod, nehledě na to, že stará půda byla mnohem úrodnější než nově získané, uměle zavodňované pozemky. Úrodné bahno zůstává na dně přehrady a řeka si dnes při jižním okraji jezera v Súdánu buduje novou deltu, zatímco ta původní skomírá.

Nejen že narůstající eroze ubírá stále více půdy, ale delta je poklesávajícím územím. Severovýchodní strana delty se ponořuje o půl centimetru ročně, severozápadní o tři milimetry. Dříve poklesy dorovnávaly roční přínosy až 55 milionů tun nilského bahna, které dnes zůstává za přehradní zdí. Jen pro ilustraci, ještě v roce 1967 byla stará pobřežní silnice z Port Saidu ohrožována mořskými vlnami, dnes je ponořená v moři a ročně jsou ztraceny tisíce čtverečních metrů pobřeží. Zvyšuje se nebezpečí i pro půdu, která je zatím nad vodou. Tu ohrožuje zvýšení hladiny podzemní vody a vzrůst salinity. A zasolené půdy dávají nejen nižší výnosy, ale časem se stanou pro hospodaření zcela nepoužitelné. A nejúrodnější půdu odebírá i postupná urbanizace, neboť v deltě žije 75 % veškerého obyvatelstva Egypta. Všude tam, kde jsou dnes ulice, hotely a vily, byly stovky čtverečních kilometrů úrodné půdy a z dalších milionů tun úrodné půdy se staly miliony červených cihel, vyplňujících železobetonové konstrukce. Ty se vyrábějí z nejúrodnějších půd delty, neboť rolníci vyprodali svrchní metr své země cihlářům, zatímco rozemleté staré, na slunci sušené cihly z historických sídlišť se paradoxně využívají na hnojení.

CHYBÍ ČISTÁ VODA


První katarakt Nilu těsně nad městem Asuán. Katarakty (peřeje) byly pro velké lodě nesplavné, a tak na tomto místě končily egyptské plavby z delty směrem na jih. Dnes brání plavbě přehrady.
Foto: ISIFA

Kolik má dnešní Káhira, největší město Afriky, obyvatel, si dnes netroufne odhadnout asi nikdo. Nejnižší odhady se pohybují mezi 12-15 miliony, ty nejvyšší šplhají ke 20. Odhaduje se, že zde žije na jednom čtverečním kilometru asi 100 000 obyvatel. A jsme u dalšího problému, který souvisí s obrovskou přehradou nad prvním nilským kataraktem. Tím je voda, pitná a čistá voda. Zatímco vody pro zavodnění polí je dostatek, skutečnost, že řeka již nepřináší úrodné bahno, přinutila egyptské zemědělce používat stále větší množství umělých hnojiv a pesticidů, až se dostali na jedno z nejpřednějších míst ve světě. A vegetací nevyužitá umělá hnojiva a ochranné prostředky vyplavované do nilských vod včetně solí obsažených v půdě znečišťují spodní vody, odkud dosud převážná většina Egypťanů čerpá pitnou vodu. Navíc i rozrůstající se průmysl, jenž dostal životodárnou injekci v podobě dostatku elektrické energie z nové přehrady, vypouští tisíce tun chemického odpadu, který končí v deltě. Jen v Alexandrii je soustředěno přes 37 % veškerého průmyslu, včetně papíren a barvíren látek. Káhira produkuje 3000 tun odpadu a do jezer delty volně odtékají veškeré splašky z měst, vesnic i z průmyslových podniků. Vody jsou plné olejů a těžkých kovů, plastikové pytlíky plní kanály, které se dusí odpady. Jen málo obyvatel Egypta má dostatek čisté vody na pití, natož na mytí či praní. Jednou z nejstarších nemocí pocházejících z vody byla již před čtyřmi tisíci lety bilharióza schistozomi. Symptomy této nemoci byly detailně popsány v papyru z Kahunu. A k ní dnes přibylo celé široké spektrum nemocí ze znečištěné vody.

Egypt je dnes jednou z nejchudších zemí světa na čistou vodu, ale vinit z toho mohou Egypťané jen sami sebe. Nejsou však osamoceni. Čistá, zdravotně nezávadná voda se ve světě stává strategickou surovinou. Pro více než jednu miliardu lidí světa je nezávadná voda z přírodních zdrojů nedostupná a na balenou nemají prostředky. A ani budoucnost není růžová, dva ze tří lidí na světě budou za čtvrt století trpět nedostatkem vody vůbec, neboť spotřeba vody rychle stoupá - v období let 1990-95 stoupla celosvětově šestkrát.

ZELENÉ NEBEZPEČÍ

Je zde další doutnající hrozba. Vody plné vyplavených nevyužitých hnojiv jsou živným prostředím pro vodní hyacint. Ten je sám o sobě schopen ucpat zavlažovací a odvodňovací kanály a dnes již ohrožuje i samotné Násirovo jezero. Přemnožují se i hlodavci, neboť chybí obrovské záplavy, jež vždy vytopily jejich hnízda. Hlodavci tak dnes ujídají z jídelníčku Egypťanů, který je sám o sobě dost chudý. Země se stala z vývozce potravin jejich dovozcem. Dováží kolem 40 % své spotřeby, a to i přesto, že kromě užitkových rostlin tu až na nepatrné výjimky nenajdeme jinou zeleň.

OTAZNÍKY MÍSTO ODPOVĚDÍ

Převažují klady, nebo zápory vyvolané přehrazením Nilu? Hovořit o tom je asi dnes předčasné. Zdvojnásobila se výroba potravin a je dostatek vody i pro nově budované zemědělské zóny. Negativní dopady zastavení náplavů úrodné půdy by mohl zvrátit vývoj geneticky ovlivněných rostlin, odolných proti chorobám a škůdcům, které by nepotřebovaly pesticidy, případně spotřebovávaly nižší dávky umělých hnojiv. To by mohlo pomoci k záchraně vod v deltě. Zatím tam znečištěná voda přináší nejen řadu nových nemocí, ale ničí i rybářství v jezerech delty. Samotné zastavení povodní znamenalo ve Středozemním moři pokles výlovu sardinek, neboť se zvýšil obsah solí ve východním Středomoří. Ohrožuje je i milion ptáků, kteří v deltě přezimují. Zvýšily se škody způsobené erozí, neboť rychle tekoucí vody zbavené unášených sedimentů podemílají nejrůznější vodní stavby, mosty i silnice v povodí Nilu.

A tak asi jeden z největších přínosů stavby nové přehrady je záchrana núbijských chrámů. A to nejen pro mírové využití špičkové techniky při záchraně nedocenitelných památek, ale hlavně pro široké vzepětí světové spolupráce, které unikátní projekt vyvolalo a umožnilo. Bylo to něco jako příslib lepší budoucnosti nejen Egypta, ale celého lidstva.




ENERGIE Z NILU


Foto: Břetislav Aleš, Michael Photobank

Mohutná sypaná hráz Sadd al-Álí patří mezi dvacet největších přehrad světa. Dosahuje výšky 111 m a délky 3830 m a její základna u paty hráze má šířku téměř jeden kilometr, přesně 980 m. Ne neprávem se jí říká Násirova pyramida, vždyť spolykala 44 300 000 m3 materiálu, tedy šestnáctkrát více než pyramida Cheopsova. Tahle ohromující masa písku, kamení, hlíny a betonu uzavřela cestu Nilu a jeho vody tu vytvořily 500 km dlouhé a v průměru 90 m hluboké Násirovo jezero. Tomu odpovídá i objem zadržené vody - 169 miliard m3. Podle smlouvy se Súdánem, na jehož území jezero pokračuje, smějí oba státy odebrat z tohoto objemu asi 74 miliard m3, z čehož Egyptu náleží 55,5 miliardy m3. Dnes má tedy Egypt více než dostatek vody pro zavlažování žíznících polí, ale i těch, jež se teprve připravují. Cenou za to bylo i přestěhování téměř sta tisíc rolníků a súdánských núbijských kočovníků, kteří museli opustit své domy i vesnice a přemístit se do nových zemědělských zón. Jedna byla vytvořena i 50 km na sever od Asuánu v údolí Kawm Umbú. Sžít se s novým prostředím se ale většině nepodařilo a jejich tragický osud je neustálým námětem diskusí. Na druhé straně přehrada umožnila výrobu obrovského množství elektrické energie - kapacita elektrárny na přehradě je 2100 MGW, množství, které dovolilo nejen rozvoj průmyslu, ale rovněž elektrifikaci i těch nejmenších vesnic a vesniček. Změnilo se také klima v okolí přehrady, neboť odpar z 5000 km² vodní hladiny je obrovský. Díky dostatku vody mohla být rozšířena plocha orné půdy o 15 %, zdvojnásobila se úroda, ale to vše ještě ani zdaleka nestačí držet krok s obrovskou populační explozí země.
září 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group