ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OPIČÍ RÁJ

Ve vesnici Gum Gum na ostrově Borneo v malajském státě Sabah žije Číňan jménem Tan Su Lim, který si nechává říkat Uncle Tan, tedy strýček Tan. Přede dvěma týdny jsem mu telefonoval, že přijedeme, takže nás už očekává.
Strýček Tan je jakýmsi guru všech dobrodruhů a přírodovědců, kteří navštěvují východní Sabah a chtějí v klidu a za levný peníz poznat místa, která jsou zatím málo dotčená civilizací. Tan pořádá výlety do několika vlastních základen na pobřeží a ve vnitrozemí.

STRÝČEK TAN
Strýček Tan je velice zajímavý člověk. Má širokou usměvavou tvář a velké břicho. Chodí zásadně oblečený do půl těla, jen se sarongem obtočeným kolem pasu. Nadšeně vypráví o bornejské přírodě a o svých aktivitách. Ukazuje fotografie ze svých kempů a slibuje, že uvidíme divoké orangutany, nosaté opice a spoustu dalších zvířat. Tan kromě činnosti ve své „cestovce“ působí i v několika organizacích zabývajících se ochranou přírody, je vládním poradcem, a vůbec se snaží o to, aby byly zachovány poslední zbytky původních biotopů na severním Borneu.
Životní filozofie strýčka Tana je dobře patrná z vysvětlení původu jeho jména. „Tan je staré rodové jméno,“ vysvětloval nám. „Su je generační jméno, které nosí všichni moji bratři, sestry, bratranci a sestřenice. V překladu je to kniha. A Lim, což znamená džungle, je moje vlastní jméno. Tato jména vlastně předurčila celý můj život. Byl jsem učitelem, knihkupcem a redaktorem ve vydavatelství. Ve všech profesích se tedy objevovala kniha. No a džungle se stala mojí životní láskou a osudem.“

KINABATANGAN
Druhý den ráno jsme navštívili světoznámou rezervaci Sepilok, což je rehabilitační stanice pro opuštěné a zabavené orangutany, kteří se učí žít v pralese. Po obědě jsme vyrazili mikrobusem k řece Kinabatangan.
Po dvou hodinách cesty mezi rozsáhlými plantážemi olejných palem jsme přijeli do vesnice Kampung Batu Putih na břehu řeky. Řeka Kinabatangan je nejdelší řekou severního Bornea a tady, více než 100 km od ústí, má šířku přes sto metrů. Přesedli jsme do dlouhé pramice s přívěsným motorem a vydali se po proudu. Zpočátku byly břehy řeky ještě obdělávané, ale po několika kilometrech se začaly objevovat vysoké stromy a menší úseky pralesa. První zvířata na sebe nedala dlouho čekat. Na bahnitých březích postávaly volavky, nad našimi hlavami přelétli první zoborožci, ve větvích jsme viděli několik makaků a na jednom místě vběhla do podrostu dvojice prasat vousatých.
Pralesy kolem řeky jsou zvláště bohaté na opice, kterých se tam vyskytuje osm druhů a některé ve velikých tlupách. Nejhojnější jsou makaci jávští (Macaca fascicularis). Jedna jejich tlupa se objevila přímo na břehu. Opice začaly skákat ze stromů a přebíhat písčinu. Náš lodivod zastavil u břehu a já se snažil počítat. Deset, dvacet, padesát, sto! Těžko odhadnout, kolik kusů měla tato obří tlupa. Jako ve snu jsme pozorovali nepřetržitý proud opic, velkých samců, samic s mláďaty na břiše a desítek opic nejrůznějšího stáří.
Kousek dál jsme ještě viděli makaky vepří (Macaca nemestrina), několik nosatých opic (Nasalis larvatus) a vysoko ve větvích dokonce i oranžově zbarvené hulmany kaštanové (Presbytis rubicunda).

KEMP PRO SILNÉ POVAHY
Náhle se klenba rozevřela a my jsme zírali na širokou klidnou lagunu lemovanou vysokými stromy, často rostoucími přímo z vody. Na druhé straně jsme propluli kouskem zatopeného lesa a byli jsme u cíle. Vyskákali jsme na břeh a hned se nás ujal mladík v červeném svetru, Adam. Z Adama se vyklubal inteligentní kluk, vynikající průvodce a znalec pralesa. Pro jeho nadšení a znalosti bych mu moc přál stipendium na nějaké univerzitě. Byl by z něj vynikající terénní biolog a nepostradatelný člen každé expedice.
Prohlédli jsme si základnu, která nese hrdý název „Uncle Tan´s Wildlife Camp“. Kemp skutečně není pro slabé povahy. Bydlí se v polootevřených chatkách na kůlech, jejichž jedinou výbavou je matrace a poněkud děravá moskytiéra. Vedle chatek je jídelna krytá pogumovanou plachtou a na druhé straně „koupelna“, to znamená zástěna se dvěma barely vody z řeky. Voda z řeky slouží i k pití. Kuchař ji však napřed dvakrát převaří, dezinfikuje tabletami a nakonec kalná voda pomalu překape přes velký keramický filtr. Poněkud bizarně působí volejbalová síť na hlinitém hřišti, na kterém v době naší návštěvy stála voda.
A všude kolem původní nížinný záplavový prales. Řeka a prales mají svůj rytmus. Období dešťů se shoduje se severovýchodním monzunem, který postihuje hlavně pobřeží, ale projevuje se i ve vnitrozemí. V té době se zvedá hladina lagun a zaplavuje rozsáhlé plochy pralesa. Nad vodou zůstávají jen říční břehy a nízké ostrovy. Neprší však stabilně každý den. My jsme navštívili řeku právě na konci tohoto období. Přes léto nastává období sucha, ale to neznamená, že by vůbec nepršelo. Hladina se sníží a z lagun vzniknou desítky izolovaných jezírek s bahnitými břehy.

NOČNÍ PRALES
Když se na kemp snesla rychlá tropická tma, prales se rozezvučel. Tisíce žab začaly kvákat, kuňkat, bučet, cinkat a skřehotat, a do toho se ozývaly cvrčivé hlasy hmyzu, skřeky ptáků a plačtivé houkání sov.
Za krátkého soumraku se v porostu konala výměna stráží. Denní druhy se uložily ke spánku ve větvích stromů a noční druhy, kterých je snad ještě více než těch denních, vylezly ze svých skrýší a připravily se k lovu, namlouvání, rozmnožování, a vůbec ke všem životním aktivitám.
I my jsme se po večeři nedočkavě vydali se svítilnami po úzké blátivé stezce mezi stromy. Čvachtali jsme v blátě, klouzali po mokrých kořenech a snažili se ve světle čelovek spatřit noční živočichy. Noční obyvatele pralesa není vůbec snadné objevit. Věděli jsme, že se v okolí kempu vyskytuje vzácný nártoun západosundský (Tarsius bancanus). Podivnou poloopičku s obrovskýma očima se nám však nepodařilo objevit. Stejně tak jsem si mohl oči vykoukat do větví keřů, kde jsem čekal některý z druhů hadů chřestýšovců rodu Trimeresurus, ale ani na ty jsem neměl štěstí. Musel jsem se spokojit se žábami, které zde zastupovaly desítky druhů skokanů a žabek čeledí Microhylidae a Rhacophoridae. K posledně jmenovaným patří i pověstné létavky, tedy žáby, které mají zvláště dlouhé prsty se širokými blanami mezi nimi. Při skoku z větve je roztáhnou a jako na čtyřech malých padáčcích přeplachtí vzdálenost i několika desítek metrů. Jedna z nich, létavka pardálí (Rhocophorus pardalis), která žije jen na Borneu, nám dokonce přistála na zábradlí naší chatky.
Nejčastěji jsou ve večerním pralese vidět bezobratlí živočichové, z nichž někteří jsou velmi bizarní. Platí to například o mnohonožkách, které mají jednotlivé články těla ploché a kryté pevným pancířem. Ve škvírách mezi kořeny a pod odchlíplou kůrou číhají mohutní černí a nazelenalí štíři rodu Heterometrus, na kmenech stromů sedí velcí pavouci a podivní bičovci. Na větvičkách a v listí podrostu pak lze se štěstím objevit skvěle maskované strašilky, pakobylky a kudlanky.
Po večeři nás Adam zavedl za tábor a posvítil do tmy. V kuželu svítilny se objevila dvojice velkých divokých prasat vousatých (Sus barbatus). Tato prasata se na první pohled liší od našich divočáků. Jsou podstatně větší, mají vyšší nohy a jen krátkou rezavou srst. O to nápadnější je jejich hlava s kožními výrůstky a dlouhými štětinami, které tvoří opravdu dojem značně neupraveného plnovousu. O chvíli později kemp navštívily dvě cibetky, jejichž oči modrozeleně svítily ve světle baterek.


Rezervace Sepilok na Borneu je jedním z míst, kde se opuštění a zabavení orangutani znovu (nebo vůbec poprvé) učí žít v pralese.

MEZI OPICEMI
Ráno mě z tvrdého spánku vzbudilo klepání na chatku a Adamovy výkřiky: „Morning safari! Morning safari! Michale, jsou tady orangutani!“ Tato zpráva mě opravdu okamžitě probrala. Rychle se oblékám, připravuji fotoaparát s pětisetmilimetrovým objektivem a stativ, protože je opět pod mrakem a řeku ještě halí ranní mlha. Adam mě vede za chatu a ukazuje do koruny vysokého stromu hned za kempem. Něco se tam hýbe. Po chvilce se rozhrnují větve a já mezi nimi vidím jedno z nejvzácnějších a nejohroženějších zvířat světa, impozantního lidoopa, kterého jsem tak toužil vidět ve volné přírodě, orangutana bornejského (Pongo pygmaeus pygmaeus). Je to dospělá samice a zakrátko se nad ní objevuje i mládě. Orangutani jsou daleko klidnější než polodivoká zvířata v Sepiloku. Pohybují se pomalu, vláčně, přesouvají se z větve na větev a je až s podivem, jak se udrží i na tenkých větvích a liánách. Když najdou pohodlnou větev s chutnými listy, zastavují se a beze spěchu se krmí.
Nakonec se ještě na druhé straně koruny objevuje mohutný samec. „To je macek! Ten má břicho jako strýček Tan!“ hodnotí jeho vzhled Adam, směje se svému vtipu a znovu vybízí k odjezdu na ranní říční safari. Nedá se ovšem stihnout všechno, takže odmítám a raději stojím pod stromem a fotografuji řadu snímků, i když světlo je mizerné. Není jisté, že ještě orangutany uvidím. Při pobytu v kempu a lodních vyjížďkách do okolí jsme však měli na orangutany veliké štěstí. Během čtyřdenního pobytu jsme jich viděli celkem sedm!
Odpoledne nasedáme s Adamem na malou loďku, Adam pádluje a objíždí s námi lagunu. Hladina je klidná, leskne se jako zrcadlo a na ní se odrážejí okolní stromy. Adam ukazuje dopředu a my vidíme dlouhý, jakoby hadí krk s dlouhým zobákem, neslyšně brázdící hladinu. Je to anhinga rezavá (Anhinga melanogaster), velký elegantní pták skvěle přizpůsobený k lovu ryb, které při potopení harpunuje svým štíhlým zobákem. Anhing jsou na laguně desítky. Skoro z každého místa vidíme nad hladinou i několik krků, další si suší roztažená křídla na pahýlech stromů čnících z vody. Na stromech kolem laguny sedí bílé volavky, každou chvíli kolem nás prolétne jako vystřelený drahokam pestře zbarvený ledňáček a nad našimi hlavami stabilně krouží nejméně jeden orlovec říční. Druhová škála vodních ptáků je v této době omezená. Protože je vysoký stav vody, mohou zde žít jen ptáci schopní lovit ryby z vody nebo volné hladiny. Až začne voda ustupovat, odhalí se břehy a laguny budou mělčí, přilétnou sem i různé druhy kachen, čápů a bahňáků.
Adam jede na jisto. Míří k hradbě stromů a ukazuje nahoru: „Probostics monkeys!“ Když přijíždíme blíž, můžeme si konečně prohlédnout jedny z nejpodivnějších opic na světě. Jsou to opice nosaté, neboli kahauové, které žijí jen tady na Borneu. Jsou to poměrně velké, krásně oranžovohnědě zbarvené opice. Samci mohou vážit až 25 kg, mají velká břicha a nápadný hruškovitý převislý nos. Samice jsou menší, jejich nos je kratší a zvednutý vzhůru. Kahauové obývají hlavně mořské pobřeží a břehy velkých řek i mnoho desítek kilometrů proti proudu. Jsou to potravní specialisté. V naší literatuře se dlouho tradovalo, že se živí výhradně listy mangrovů. Chutnají jim však i listy několika dalších druhů stromů, a tak mohou žít i tady ve vnitrozemí, kde mangrovy nerostou. Kahauové žijí v tlupách o deseti až dvaceti jedincích. Je až překvapivé, jak jsou při své zdánlivě nemotorné postavě v korunách stromů obratní. Lehce přebíhají po větvích a jsou schopní i několikametrových skoků mezi dvěma stromy. Dolní tok řeky Kinabatangan je vyhlášenou lokalitou kahauů a málokde jich lze vidět takové množství a pozorovat je na vzdálenost jen několika desítek metrů. My jsme jich viděli odhadem snad dvě stovky.
Při projížďkách po řece a okolních lagunách jsme mnohokrát pozorovali i oba druhy makaků a několikrát i další druh hulmanů, hulmany stříbřité (Presbytis cristata), elegantní, plaché opice se šedě stříbřitou srstí. Poslední druh místních primátů, gibony müllerovy (Hylobates muelleri) jsme viděli až při zpáteční cestě po řece.
I když jsou opice hlavní atrakcí pralesů kolem řeky Kinabatangan, žije tam samozřejmě velké množství dalších druhů zvířat. Kromě opic se ve větvích často proplétaly veverky ratufy malajské (Ratufa affinis), které mají i s dlouhým huňatým ocasem délku bezmála metr. V pralesích kolem řeky se vyskytuje osm druhů zoborožců, impozantních ptáků s velkými zobáky, a řada druhů pestře zbarvených pěvců. Ke vzácnostem, které lze spatřit zřídka, patří například bažant argus okatý. Samci mají na křídlech a ocase dlouhá pera s nápadnými oky a díky nim bývá celková délka samců až přes půl druhého metru. Tato okázalá ozdoba jim slouží při svatebních tancích, kdy roztahováním per lákají podstatně fádnější samičky.
Z plazů byli nejhojnější a nejnápadnější varani skvrnití (Varanus salvator). Více než dvoumetroví jedinci těchto starobylých ještěrů se běžně procházeli po kempu a plavali mezi stromy i na volné vodě lagun. V řece žijí i velcí krokodýli mořští (Crocodylus porosus). Nejmohutnější ze současných krokodýlů zasahuje mnoho kilometrů od pobřeží a představuje skutečné nebezpečí pro plavce. Strýček Tan nám ukazoval výstřižek z novin, na kterém byl snímek zabitého velkého krokodýla, z jehož otevřeného břicha trčela ruka nedávno pozřené mladé dívky. Tan nás tím varoval před koupáním v řece.


Je jich posledních zhruba dvacet tisíc na celém světě. Jejich největší nepřítel je totiž člověk.

NEJISTÁ BUDOUCNOST
Vraceli jsme se od řeky nadšení a plní zážitků. Tolik vzácných zvířat pohromadě za tak krátkou dobu jsem v životě neviděl. Okamžitě jsme začali přemýšlet o tom, že se sem ještě někdy musíme vrátit. Jenže zároveň nás napadaly nepříjemné otázky. Otázky, na něž jsme neznali odpověď. Nikdo ji nezná. Co bude s pralesem kolem řeky Kinabatangan za pár let? Nepohltí ho plantáže olejných palem, stejně jako většinu pralesů Sabahu? Bude síla a peníze na zřízení rezervace, o kterou se snaží strýček Tan? Neuvidíme při naší další návštěvě jen pokácené pralesní velikány a poslední zbytky pralesa, ve kterých žijí uměle udržované a přikrmované skupinky „divokých“ zvířat, na která se jezdí dívat bohatí Američané a Japonci, platící stovky dolarů za krátký pobyt?
Oblast s takovou bohatostí živočichů, která si přímo říká o vyhlášení národního parku nebo rezervace, není dodnes nijak oficiálně chráněná. A jak nám Tan potvrdil, tlaky pěstitelů palem a farmářů existují. Zatím je v návrhu rezervace se statutem „Wildlife sanctuary“, která bude sestávat ze sedmi izolovaných oblastí, propojených koridory. Právě proti koridorům má Tan velké výhrady. Jejich navržená šířka je podle něj příliš malá a obává se, že zvířata je nebudou využívat k migraci mezi jednotlivými částmi rezervace, které se stanou izolovanými, a druhová diverzita i četnost populací bude klesat.
Aktuální je i tlak ze strany turistického průmyslu. Na druhé straně laguny, na níž leží Tanův kemp, se v současné době staví turistický komplex. Na rozsáhlé mýtině jsou už vybudovány zděné bungalovy, restaurace a vysoké pozorovatelny. Je sice správné, že mohou lidé ze Západu poznat život zvířat v dosud málo dotčených oblastech, ale tyto aktivity vyžadují značně citlivý přístup. Při pobytu v Tanově kempu jsme každý den slyšeli řev motorových pil, hukot elektrocentrály a viděli jsme buldozery nemilosrdně razící cesty do pralesa. Bojím se, že zvýšený lodní provoz a hluk ze střediska bude mít za důsledek úbytek divokých zvířat v okolí. Rozhodně je lepší přístup strýčka Tana, třebaže návštěvníci musejí slevit ze svého pohodlí.
duben 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group