ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAGUÁR, NEBO KRÁVA

 

Llanos - venezuelsko-kolumbijská oblast savan, zejména pak tzv. západní a jižní venezuelské llanos - jsou dodnes pro milovníky divoké, nespoutané přírody pravým eldorádem. Avšak extrémní přírodní i kulturní podmínky a v neposlední řadě bující banditismus udržují tuto oblast téměř v naprosté izolaci. Jistě, je zde možnost projet llanos například po silnicích ze San Fernando de Apure do San Cristóbalu či Barinasu a nejspíše budete nadšeni pohledem na početná hejna brodivých ptáků, kajmany na březích lagun a napajedel, či kapybary v okolních bažinách. Nabízí se také organizovaná návštěva jedné z nemnoha „ekoturistických“ farem (Hato El Cedral, Pi~nero, El Frío, La Trinidad), ale počítejte, že zaplatíte až 200 USD denně! Avšak pokud stejně jako já zvířata malujete, či máte podobně systematické zájmy, jsou vaše šance na delší pobyt v oblasti velmi omezené. O to víc si cením podpory venezuelských přátel, kteří mně umožňují pobývat na místních dobytkářských rančích. Nabízí se mi tak vzácná příležitost právě v llanos plnit svůj polní skicář kresbami těch nejúžasnějších a nejexotičtějších tvorů, kteří na jihoamerickém kontinentě dosud žijí.

 

HATO CORRALITO A ADRIAN JOHNS
Hato Corralito je jednou z nesčetných dobytkářských farem v oblasti venezuelských llanos. Rozlohou 12 500 ha sice nepatří k největším, nicméně produkcí hovězího masa se řadí k farmám nejúspěšnějším. Pozemky se rozkládají po pravém břehu řeky El Pao asi pětatřicet kilometrů severovýchodně od El Baúlu ve státě Cojedes. Na západě sousedí s proslulou „ekoturistickou“ farmou Hato Pi~nero. Oblast kolem El Baúlu je od severu podél hlavní silnice zabydlena několika usedlostmi, a je tak do jisté míry výspou „civilizace“.
Manažerem Hato Corralito je Adrian Johns, sympaťák z anglického Devonu. Do Venezuely přijel v roce 1976, nejspíš za dobrodružstvím, ale on sám tvrdí, že za živobytím. Vždy ho lákala práce na farmě a anglické zemědělství, tou dobou procházející bolestnými reformami, příliš mnoho šancí nenabízelo. Na Hato Corralito začal pracovat o tři roky později a od toho okamžiku zde nepřetržitě probíhají změny, které se významnou měrou podepsaly nejen na zvýšené produkci hovězího dobytka, ale drastickým způsobem také na vzhledu okolní krajiny a přírodních podmínkách vůbec. Ale o tom až později.
Současný vlastník, rodina Hernández, farmu v sedmdesátých letech koupila od jistého Nicolase Llovery, legendárního lupiče a dobrodince současně, o kterém místní llaneros dodnes tvrdí, že se upsal samotnému ďáblu. Mluví o něm se směsicí humoru, obdivu, ale při vyslovení jeho jména lze v jejich pohledu zachytit také plachý záchvěv bázně. Nicolas Llovera jistě musel být svérázný chlap, negramotný barbar, který loupil dobytek po celém kraji. Nikdy necestoval a na místní poměry byl velmi bohatý. Vyslechl jsem o něm tento příběh: Llovera, který se téměř nevzdaloval z dosahu svého ranče-doupěte, jednoho dne odjel do nedalekého města Calabozo kupovat traktor. Kupci ho měli za „sprostého burana“, přijel totiž na koni oděn v tradičním obleku, obut do zablácených holinek a okamžitě panovačným způsobem rozkazoval: „Coňo, toto je ten traktor? Tak ten beru... a ten taky a to auto k tomu!“ Obchodníci pobaveně zírali na Lloveru, ale ten již na pult sázel jeden svazek bankovek za druhým. Oněmělým prodavačům prý lezly oči z důlků, a když Llovera v doprovodu svých kumpánů odjížděl, klaněli se až k zemi.
V té době zde ještě nebyly žádné ploty a námezdní vaqueros žili polodivoce v okolních pralesích. O tom si nechte vyprávět třeba od podsaditého předáka farmy Augusta! Při toulkách savanou mě nikdy neopomněl upozornit, že tady, přesně v tomto lese, stávala jejich chatrč. „Tady jsem se narodil a tady jsem taky vyrostl!“ vždy dodal s neskrývanou hrdostí v hlase.
Teprve s příchodem Adriana Johnse se začalo se systematickým kácením lesa a přeměnou rozsáhlých ploch v pastviny. Uprostřed pozemku byla vystavěna hospodářská stavení, kantýna a dokonce pár skrovných, ale příjemně působících domků pro stálé i sezonní zaměstnance. Tak sice byly postupně vytvořeny základy prosperující moderní farmy, ale podle líčení Adriana Johnse to vůbec nebylo jednoduché a zejména v prvních pionýrských letech šlo doslova o život. Nepoddajní a svérázní llaneros měli pramálo pochopení pro radikální počiny přivandrovalého gringa. Byli sice zvyklí na tvrdou ruku samovládce Llovery, ovšem při práci se řídili pouze sluncem, deštěm a vyšším principem, kterému běžný Evropan nikdy neporozumí, a proto se snaží vystačit s okřídleným pojmem maňana.

 

LIDÉ Z FARMY
Dnes na farmě pracuje na pětatřicet stálých zaměstnanců, kterým občas pomáhá až deset sezonně najímaných dělníků (například na stavbu plotů). Pravou rukou Adriana Johnse je předák Augusto, který skvěle zná místní kraj i jeho obyvatele a navíc je dobrým mechanikem. Moderní strojový park vyžaduje nejen patřičné znalosti těžké mechaniky, ale také tvořivou schopnost improvizace v extrémních podmínkách.
A tam, kde jsou krávy, samozřejmě nechybí ani praví nefalšovaní kovbojové neboli vaqueros. Je jich tu celkem šest, pozorovat jejich práci je jednoduše fantastický a jen stěží popsatelný zážitek. V sedle koně dokáží takřka cirkusová čísla, ovšem s tím rozdílem, že vše je skutečné a přísně účelné. Pokud to situace nevyžaduje, působí vaqueros zádumčivě a jaksi nezúčastněně. Líně se pohupují v sedle, bez přestání žvýkají černé chimo (štiplavý tabák) a šťavnatými plivanci zúrodňují okolní suchopár. Ale když nahánějí zatoulaného býčka či nemocnou krávu, jsou schopni ve zlomku vteřiny vyrazit ve zběsilém trysku a stejně tak náhle a nečekaně koně zarazit v mračnech prachu či uprostřed bažiny. S lasem zacházejí naprosto sebejistě a s mistrovskou zkušeností. A je jedno, jestli právě nahánějí dobytek, či pro naše obveselení kajmany na břehu laguny. Ze sedla dosáhnou rukou až na zem, a tak než stačím svého koně otočit, jeden z honáků švihem paže uchopí třeba můj dalekohled ztracený v trávě a s plachým úsměvem mi jej podává zpět. Však také vaqueros mají nepsané, ale všemi respektované výsadní postavení a caporal, jejich předák, je na farmě skutečnou osobností!
O koně se během našeho pobytu na farmě staral usměvavý a nezvykle upovídaný Bartolomeo. Měl naprostou nedůvěru k výdobytkům civilizace (vše je podvod a chemie, brblal bez přestání) a „své“ koně očividně miloval. Naše společné projížďky savanou často zpestřoval rázovitými popěvky a zvláště takzvané contrapuncteos v jeho podání jsme si s přítelem Svobodou upřímně zamilovali! Jednou v dialogu milostném, jindy plném vášnivé nenávisti totiž zastal ženský i mužský part a ještě stihl upozornit, kde hnízdí papoušci ara, a neunikly mu ani čerstvé stopy jaguára v ranním blátě. Ivo si jej občas dobrosrdečně dobíral pro jeho zlaté hodinky. „Por favor, kolik je hodin, Bartolo?“ A Bartolo pyšně pohlédl na své zápěstí, pak nenápadně sklouzl pohledem k nebi a prohlásil: „Půl třetí, přece!“ a šibalsky se přitom smál. Ani se zas tak moc nepletl, ale dodnes nevím, zda poznal, že víme...
Hato Corralito se podobně jako ostatní farmy neobejde bez těžké mechanizace. Zvláště v době dešťů, kdy se krajina na mnoha místech mění v záludnou bažinu, je udržování alespoň těch základních cest spojeno s bojem o holou existenci a pro mnohé farmy až několikaměsíční izolací od okolního světa. Ani v době sucha traktory a buldozery neodpočívají. Stále je potřeba udržovat napajedla pro dobytek, opravovat cesty, čelit prorůstající vegetaci. Proto je zde zaměstnáno celkem šest řidičů. Pracovní posádku pak doplňují tři zahradníci a údržbáři, jedna služebná, a to vše by nemohlo pořádně fungovat bez dvou rozverných kuchařek, kterým šéfuje ukřičený šéfkuchař a zásobovatel Miguel.
Někteří zaměstnanci žijí přímo na farmě se svými rodinami, což je dle mých předešlých zkušeností zcela neobvyklé. Llanos jsou totiž především krajem chlapů a žena je mnohde opravdovou vzácností! Průměrný příjem dělníka je na Hato Corralito asi 8000 bolívarů (asi čtyři sta korun) denně a strava i ubytování k tomu (jen náklady na kantýnu se měsíčně vyšplhají na 70 000 až 80 000 korun). Na první pohled se zdá, že je to skvělý job! Honáci však působí velmi prostě, a přestože to není zásadně důležité, mě docela zarazilo, že naprostá většina z nich nikdy neviděla moře. A to jsou korálové útesy a luzné pláže Karibiku ani ne dvě stě kilometrů odsud!

 

KRÁVA, VLÁDCE SAVANY
Dobytkářství má v oblasti venezuelsko-kolumbijských savan již staletou tradici, která ve vlnách prožívá svůj „vzestup a pád“. Ovšem navzdory evropské hysterii způsobené „nemocí šílených krav“ je spotřeba hovězího v Jižní Americe na vzestupu a také Venezuela, zdá se, prožívá „hovězí“ renesanci. Stádo dobytka na Hato Corralito čítá devět tisíc hlav plemene brahma (z toho asi 2000 jalovic) a čtyři sta padesát indických buvolů. Stav doplňuje dvě stě koní, z čehož je sedmdesát ryze pracovních a sto třicet chovných kobyl... a nesmím zapomenout na jednoho osla. Ten je totiž velmi důležitý pro plemenné křížení!
Corralito je součástí rodinného řetězce farem zaměřených především na produkci masa v nejvyšší kvalitě. Z evropského hlediska se vlastně jedná o ekofarmy, kde se dobytek pěstuje extenzivním způsobem ve volné přírodě. Krmivo je striktně přírodní bez jakýchkoliv aditiv, stejně tak ostatní agrotechnické zásahy jsou minimální. Hato Corralito se specializuje na chov telat, která jsou ve věku asi osmi měsíců transportována do jiného ranče ve státě Lara. Zde dorostou jatečního věku dvou let. Maso se tady také zpracovává a díky zmíněné kvalitě patří mezi jeho stálé odběratele řetězce fast food, jako například severoamerický BurgerKing či irský Wendy’s. Celková roční produkce na farmách rodiny Hernández dosahuje čtyř milionů kilogramů (včetně masa buvolího). Pro úplnost ještě dodám, že podle momentální potřeby a finanční situace na farmách se sezonně (zvláště v době dešťů) poráží také část nezabřezlých krav.

 

KRÁVY A EL TIGRE
Jak jsem již naznačil, dobytkářství v llanos způsobilo, že velká část celé oblasti prošla v několika vlnách zásadní proměnou. Většina lesů zde byla vykácena již začátkem devatenáctého století, jiné oblasti naopak zpustly a jsou porostlé neprostupnou sekundární vegetací. Původní podobu tohoto unikátního ekosystému tak můžeme s větší či menší pravděpodobností rekonstruovat podle dosud zachovaných primárních biotopů. Mám na mysli zejména močálovitou či sezonně podmáčenou savanu protkanou hustou sítí řek, galeriové pralesy na jejich březích a v neposlední řadě zbytky primárních pralesů.
Situace na farmě Hato Corralito je z tohoto hlediska zvlášť tristní, neboť zásahy do krajiny původně zcela porostlé opadavým tropickým lesem jsou zde snad nejrazantnější ze všech míst, která jsem dosud navštívil. Zcela odlesněné pastviny v centrální části farmy jsou osázeny introdukovanou trávou afrického původu a krajina v těchto místech připomíná pravý anglický park. Jednotlivé pastviny jsou navíc obehnané plotem. Ten, zbudován z ostnatých drátů na kůlech, sahá zhruba do výše prsou a jeho délka po obvodu farmy či mezi jednotlivými pastvinami údajně dosahuje 320 kilometrů! Důležité je, že plot je konstruován tak, že mimo býky je volně prostupný pro všechna divoká zvířata. Avšak poslední snahy o zavádění elektrického vedení (i když jen v omezeném rozsahu) mohou veškeré ochranářské snahy zcela zhatit a zásadním způsobem dále zhoršit životní prostředí dosud bohaté fauny.
Ale... Adrian Johns velké části pozemků ponechal původní charakter, a tak okrajové oblasti farmy komunikují s rozsáhlými lesními porosty v okolí. Díky jeho osvícenému postoji bylo také zbudováno několik umělých lagun, z nichž přinejmenším jedna přímo navazuje na Rio Pao. Výsledkem je přítomnost nesrovnatelně většího množství zejména brodivých ptáků než kdykoliv v minulosti. Nemám sice srovnání, ale současná druhová pestrost ptačí fauny je ohromující! Já osobně jsem zde během pobytů v loňském a letošním roce určil na sto padesát druhů ptáků a mimo to pozoroval celou řadu „neurčitelných“ druhů menších pěvců! Namátkou mohu jmenovat na čtyřicet párů hnízdících arů, majestátní čápy jabiru, kamiše růžkaté nebo nadpozemsky rudé ibisy nachové. O bohatství ryb v místní řece a lagunách, stejně jako o anakondách, stovkách všudypřítomných kajmanů, leguánů či kapybar ani nemluvě. Poprvé v životě jsem po deseti letech cest a malování v Jižní Americe právě tady pozoroval lovícího ocelota, či po druhé a pak dokonce ještě několikrát spatřil vzácnou kočkovitou šelmu yaguarundi! Adrian Johns zde se souhlasem majitele zcela zakázal lov, a tak je chov dobytka i s jeho důsledky do jisté míry kompenzován příkladnou péčí o okolní přírodu. A výsledky jsou více než zjevné v podobě velkého počtu nádherných biotopů překypujících bohatstvím fauny i flóry!
A v této souvislosti ještě jedna zvláštnost na závěr. Podle literatury jsou lesy a houštiny v oblasti městečka El Baúl jedny z nejbohatších na výskyt legendami opředeného el tigre, neboli jaguára. Jaguáři (a také pumy) žijí volně rovněž na pozemcích Hato Corralito, kde za rok strhnou několik desítek býků. Největší poptávka po hovězím nastává zejména v době dešťů, kdy jenom od května do konce srpna usmrtí až padesát či pětašedesát kusů dobytka! Zvlášť velký počet býků padl za kořist jaguárům v březnu minulého roku, což Adrian přičítá na vrub přestárlé šelmy, která na pozemky Corralita migrovala ze vzdálenějšího okolí v nouzi o potravu. Přesto se zde na Adrianův výslovný zákaz jaguáři lovit nesmějí, a tak jsou tady tato nádherná zvířata zcela v bezpečí! Je to o to povzbudivější, že ztráty způsobené šelmami dosahují závratné částky 1 200 000 Kč ročně! Mister Jonhs se však tváří zcela bohorovně: „...a ztráty? Ty jednoduše započítáváme do celoroční ekonomické bilance farmy...“

 

 


 

UNIKÁTNÍ PŘÍRODNÍ POMĚRY V LLANOS
Savany venezuelských llanos vytvářejí rozsáhlou rovinu protkanou řekami, močály a bažinami, jejíž celková rozloha je asi 238 000 km2. Zatímco teplota je zde celoročně poměrně stálá, zaplavují v době dešťů (duben-říjen) celý kraj vydatné přívaly deště a počasí ostře kontrastuje s obdobím sucha, kdy se nad sežehnutou savanou honí mraky jemného prachu. Během šestnácti let pravidelných měření zaznamenali například na farmě Hato Corralito nejvyšší teploty v letech 1995 a 1998, kdy v dubnu a květnu dosáhly denního maxima 48 stupňů. Naopak nejnižší denní maximum připadlo na léta 1997-1999: 36 stupňů, a to vždy v červenci a jednou v srpnu (1999). Nejvyšší šestnáctiletý měsíční průměr srážek pak zjistili v měsících květnu až říjnu s maximem v červenci: 251,60 mm (nejvíce za celých šestnáct let pak pršelo v srpnu 1994: 348,00 mm). Naopak měsíce leden, únor a březen byly až na nepatrné výjimky (1999) zcela bez srážek!
Vegetačně spadá oblast llanos do zóny tropických opadavých lesů (Ewel a Madriz), ovšem z původní rozlohy lesů zůstalo zachováno jen několik zbytků zejména ve venezuelském státě Barinas. Přesto se právě llanos díky svým unikátním přírodním i kulturním podmínkám a v neposlední řadě i své divokosti a nedostupnosti mohou chlubit nesmírně pestrou a bohatou faunou a flórou.
Také geomorfologické podmínky oblasti kolem městečka El Baúl jsou unikátní. Ve srovnání s bažinatou rovinou působí zdejší „hornatý“ charakter llanos zcela neobvykle. Geologicky prastaré skalní útvary u El Baúlu rozdělují llanos na zcela ploché západní a jižní (tzv. „pravé“ llanos) a zemědělsky více využívané východní a centrální llanos (Vila). Geolog a znalec místních podmínek Vladimír Plešinger popisuje místní situaci takto:
Charakteristickým znakem venezuelských llanos je geomorfologická jednotvárnost. Jejich plocha zabírá čtvrtinu Venezuely (tedy trojnásobek plochy naší republiky) a celé toto obrovské území je naprostou rovinou kontrastující s horstvy, sousedícími s llanos na severu, západě i jihu. V době, kdy tato horstva byla už dávno souší - v mladších třetihorách - byl prostor dnešních llanos ještě zalit mořem. Toto třetihorní moře po sobě zanechalo velmi mocné souvrství sedimentovaných jílů, písků a štěrků, které je dnes geologickým základem llanos. Podloží tohoto souvrství nevystupuje v celých llanos nikde na povrch - s jedinou výjimkou. Ta se nachází u městečka El Baúl ve státě Cojedes. Pozná se zdaleka, protože se morfologicky jeví jako krátký horský hřbet, vystupující náhle a překvapivě z nedozírné roviny, aby se do ní zase brzy ponořil. Z třetihorního moře zřejmě tento hřbet vyčníval jako ostrov, budovaný magmatickými horninami žulou a rhyolitem, v jejichž sousedství se však zachovaly v omezených výskytech i sedimenty. Všechny horniny hřbetu u El Baúlu jsou paleozoického stáří, což znamená, že jsou o 300 až 400 milionů let starší než jejich okolí. Stojí za zmínku, že ve zmíněných sedimentech nalezli geologové zkameněliny - mimo jiné i trilobity, jimiž jsou tolik proslulé paleozoické horniny středních Čech.
červen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group