ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

A VYNDEJTE NÁM POPELNICI

O Americe (rozuměj o Spojených státech amerických) se tradují různé zvěsti – například o tom, jak přísní jsou úředníci při vstupu do této země. Vzali jsme to tedy víceméně oklikou, rádoby „rafinovaně“. Nebyl to záměr. Prostě to tak vyšlo.
Přijeli jsme z Kanady, z přístavního města Victorie na ostrově Vancouver. Oba státy tady odděluje hodinu a půl dlouhá plavba přes průliv Juan de Fuca. Naším společníkem a možná nejdůležitějším členem party, protože bez něj by to nešlo, byl devětadvacet let starý chevrolet, malý obytný chevy van. Koupili jsme ho minulý rok v Kanadě.
Po pravdě řečeno, jet do Států nás napadlo v Indonésii v roce 1997. Tehdy nás přivezla loď na Kanavu, ostrůvek, kde nebylo nic kromě dvaceti pěti turistických bungalovů. Ani jeden nebyl volný a my spali na verandě u dvou Kanaďanů. Když se jim o tři roky později odstěhoval syn, napsali nám: „Pamatujte, že máte ve Vancouveru přátele, kteří pro vás vždycky mají ve svém domě volný pokoj.“
Uplynuly další tři roky. Jeli jsme do Kanady, ale Pat a Steve si právě naplánovali cestu na Srí Lanku. „Na zahradě stanovat nemůžete, zahradní záchod nemáme. Sousedka vás vyzvedne na letišti a dá vám klíče od našeho domu. Jestli chcete, počkejte na nás.“ Neviděli jsme se šest let, psali jsme si jednou do roka. A teď nás čekal připravený pokoj s láhví vína a prosba, abychom v pondělí vyndali před zahradu popelnici. (Mimochodem, důvěřivě jsme ji vyndali už v neděli večer a mývalové do rána roznesli odpadky po okolí.)
Jsou chvíle, kdy osud naděluje dobro. Steve mezi svými přáteli objevil známého, který nám za tisíc dolarů prodal chevy van. Měl najeto sto třicet šest tisíc kilometrů, šest let starý motor a čtyři sta koní. Po Kanadě s námi ujel osm tisíc kilometrů a přes zimu 2003/04 na nás čekal na Stevově zahradě.
V úterý 1. června 2004 jsme se ve Victorii zařadili za starou, udržovanou, ale špinavou obytnou vestafálii z Oregonu. (Později jsme poznali, že se jedná o oblíbené auto bývalých hippies. Ve Státech je jich překvapivě hodně, zatímco jiná stará auta tam téměř nejsou.) Hodinu před vyplutím nastoupili celníci a pasová kontrola. My museli do malé dřevěné boudy s počítači pro otisk obou ukazováčků a snímek oční sítnice. „Nezlobte se, já se vás na to musím zeptat – proč jedete do USA? A na jak dlouho?“ Atmosféra byla překvapivě přívětivá. Poprvé jsme slyšeli ono typické, protahované Oh great!!! „No to je báječné, to bude dlouhá cesta, tak ať se vám u nás líbí! A tenhle červený papírek si dejte za stěrač na znamení, že už jste odbaveni.“ Trvalo to ani ne deset minut. Jediný zádrhel byl zjistit, jakou značku má v jejich počítači Česká republika. Tento hraniční přechod možná ještě žádný Čech nepoužil.
Po půlhodinovém zpoždění zaviněném vlnami jsme ve státě Washington v přístavu Port Angeles vjeli do země neomezených možností. Celník se podíval do pasu. „Kam jedete? A co si vezete z Kanady? Ukažte mi vnitřek auta. Ne, nevystupujte!“ A to už se začal smát: „Jste v Americe, zůstaňte sedět v autě,“ a nahlédl bočním okýnkem do obytné části auta. „Jste v Americe, pamatujte si to, jezděte opatrně. Do svidánija. Že to není váš jazyk? Umím jen tohle,“ znovu se zasmál a zamával nám. „Na západ je to doprava, na východ doleva, do svidánija.“ Čekali jsme, že Amerika bude odlišná, ale že nás její celník přivítá rusky, to rozhodně ne.

Irena a Jiří Páleníčkovi
duben 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group