ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ALBÁNIE - ZEMĚ BLÍZKÁ, VZDÁLENÁ

Začíná písmenem A, má všechno, o čem může turistická destinace snít. Přesto ji v cestopisných průvodcích ani v barevných katalozích cestovních kanceláří nenajdete. Žije si totiž vlastním životem řídícím se osobitými pravidly, mluví vlastní řečí, která nemá nic společného se žádným dalším světovým jazykem. Taková je Albánie.
Země bílých, dosud nedotčených pláží ohraničených neuvěřitelně modrým Středozemním mořem na straně jedné, a šedými siluetami drsných hor na té druhé. Země, která má mimo jiné gigantická naleziště ropy, zemního plynu i chromu. Nemluvě o zásobárnách přírodního asfaltu, o kterém se zmiňoval již Sofokles, že „jest nejlepším na vyspravování lodí“. Právě jím jsou pokryty pařížské bulváry. A přesto zůstává Albánie neuvěřitelně chudá a vládnou v ní archaické zákony krevní msty. Stovky bílých, většinou kradených mercedesů chaoticky poskakují po rozbitých cestách a jen díky hlasitým klaksonům se vyhýbají povozům taženým osly, z jejichž kozlíků se rekrutovali dnešní řidiči. Míjí se tak současnost a minulost státu, kterému se nedaří probudit se ze středověku násilně vystřídaného orwellovským novověkem, byť ho už v roce 1991 nahradila demokracie. Jenže pod slovy volnost a svoboda si každý představuje něco jiného a mnozí obyvatelé Albánie to pochopili jako možnost vzít zákon do vlastních rukou... Staré křivdy nesmějí zůstat odpuštěny, rodinná čest musí být vykoupena krví.
Takzvanou „zemí orlů“ můžete cestovat, můžete tam i pracovat pro nějakou humanitární organizaci, ale nikdy nepřekročíte svůj stín cizince. A to ani když si tam najdete blízké přátele. Existují totiž tabu, o kterých se s návštěvníky nemluví, už jen proto, že se týkají výhradně albánské společnosti. K nim patří i krevní msta. Statistiky mluví jasnou řečí a vypočítávají oběti, o kterých všichni vědí, kdo je zabil a proč, a přesto jsou oficiálně vedeny ve složce nevyřešeno. Policie se ani neptá svědků, co viděli, stejně by řekli, že si nevzpomínají. Vendetu obklopuje ticho jako vysoká, neprostupná zeď. Přitom zasahuje i do života lidí, kteří s ní často neměli nic společného. A co je nejhorší, její pravidla, vycházející z takzvaného kanunu, si dnes vysvětluje každý po svém. Jak se to komu hodí.
Jeden příklad za všechny. Cestou do města Skadar zastavili manželský pár čtyři ozbrojení muži, kteří požadovali peníze. Žena měla v kabelce pistoli a podařilo se jí dva z banditů zastřelit. Vypukla přestřelka, při níž nakonec přišla o život, její manžel to „odnesl“ jen průstřelem plic. Útočníci se pak dali na útěk. Kdo je vinen? Mí albánští přátelé se shodli na tom, že tragédii způsobila žena, která se začala bránit. Příbuzní dvou padlých banditů teď budou pronásledovat manžela zavražděné a jeho bratry tak dlouho, než ho zabijí. Jen tak očistí svoji čest. Tak to prý má být, tak je to správné.
Nezbývá než dodat pár vět, které se objevují na prvních stránkách literárních děl a jimiž končívají titulky filmů. Osoby a události popsané v reportáži, jež vyjde v zářijovém vydání Koktejlu, jsou, nebo spíš byly skutečné. Jména a místo děje byly záměrně změněny. Článek je věnován nevinným obětem, které se
počítají na tisíce... 
červenec - srpen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group