ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HORKÝ HAMBURK

 

Autor: Miloš Klohna

V Hamburku se žije rychle. Lidé se tu pouze zastavují, než pokračují dál. Kvasí tu tradice a kultura desítek národů. Bílá, černá i žlutá barva pleti se zde, obklopeny prostředím starého hanzovního města, mísí do nepostižitelných forem a tvoří trochu "jiné" Německo.


UVNITŘ

Bílý plot se vinul mezi budovami. Dva ostnaté dráty znamenají stopku. Všude výstražné tabule. Za mnou zmizela jedna z desítek celnic ze svobodného přístavu Hamburk do "velkého německého Hamburku". Vidím už jen otáčející se jeřáb "Afrika Terminalu", kde se nakládají auta pro černý kontinent.

Svobodný znamená bezcelní. Už v roce 1189 garantoval císař Friedrich Barbarossa místním obyvatelům výjimku z celních povinností a právo provozovat volný obchod na dolním toku Labe až k moři. Peníze tisíců obchodníků a šmelinářů pak umožnily vybudovat z malé osady silné město.

Všechno fungovalo, a proto nebyl důvod na systému něco měnit. I dnes tedy připlouvají lodě se zelenou vlajkou označující jejich neclený náklad. Zboží se pak přeloží a vyrazí bez zbytečných průtahů a poplatků na další cestu.

"Brána do světa", jak nazývají Hamburčané svůj přístav, leží na 87 km². Práce, které zpřístupnily ústí řeky Labe velkým zaoceánským plavidlům, začaly v roce 1864 a de facto trvají dodnes, protože kanály a doky se pravidelně čistí od nánosů bahna a písku. I od bomb.

"Dál nemůžete," upozornil mě policista u celnice. Špéra. Uzavřeny byly vstupy do přístavu a nikdo mi nehodlá říci proč. Zároveň z rádia upozorňuje mužský hlas obyvatele Steinwerderu a St. Pauli, aby raději nevycházeli z domu. Proč, se dozvídám až večer z televize. Jedna z čisticích lodí narazila na nevybuchlou dvoutunovou leteckou pumu. Ještě v roce 2000 tu straší staré nálože - pozůstatky bombardování z druhé světové války.

K volnému moři je to z města ještě sto kilometrů po proudu řeky. Lodě tu tedy kotví v bezpečí před příbojovými vlnami a nepohodou Severního moře. Ve výčtu výhod je i nižší příliv než na moři, pohybující se mezi dvěma až třemi metry. Přesto se odsud život v posledních letech trochu vytratil.

"Dřív nebylo téměř možné s lodí prokličkovat, jak bylo na vodě plno," vzpomíná na provoz kapitán jednoho z českých šífů. "Dnes je tu prázdno." Na vině je stoupající obliba letecké a automobilové dopravy.

NA BLÁTĚ

Pavučina kanálů prorůstá velkou částí města. Ty jednak propojují severní a jižní Labe, jednak z nich tvoří odbočky a slepá ramena. Niederbaum brücke, Ericus brücke, Pulvert brücke... Slovo most se tu na tabulkách nad mostním zábradlím objevuje dvatisícetřistadvacetjedenkrát. Hamburčané jimi "slepovali" obydlená místa, až vzniklo velkoměsto.

Kanály nesloužily pouze dopravě. Z některých se brala užitková a pitná voda. Podél Deichstrasse, lemované červenými cihlovými měšťanskými domy, se táhne Mikulášský kanál. Sloužil jako zásobárna užitkové i pitné vody pro tehdejší obyvatele. Zeptal jsem se, jak udrželi vodu v kanále uprostřed zástavby čistou. "Platili strážce kanálu, který hlídal, aby tam někdo nebo něco nespadlo. Třeba zvířata nebo i lidská těla. Sebevrazi a tak. I různé kameny, nábytek a stroje končily dost často ve vodě a bránily plavbě," vysvětloval mi Ralf, který mne doprovázel. Přesto se čas od času objevila cholera, jako například v roce 1892, kdy zabila přes osm a půl tisíce lidí. Dívám se přitom dolů na hnědou hladinu. Asi bych se nenapil.

Od devátého století, z něhož pocházejí první zmínky o tehdejším Hammaburgu, bojovali stavitelé s rozlehlými blaty. Tisíce javorových pilotů proto zpevňují půdu pod historickou skladištní čtvrtí Speicherstadt, ale i sídlem městského parlamentu Rathausu. Jen pod touto budovou jich použili čtyři tisíce. Kupodivu stále drží.

Základy ano, ale budovy stojící na nich podléhaly čas od času zničení. V roce 1842 vypukl obrovský požár a polovina Hamburku při něm lehla popelem. Katastrofu ještě horšího rozsahu zažilo město mezi 24.-26. červencem roku 1943, kdy spojenecké bomby připravily o život 50 000 lidí a výstavní domy se proměnily v sutiny. Oběti připomíná od třiačtyřicátého roku neopravená věž chrámu sv. Mikuláše.

Možná právě téhle tragédii vděčí Hamburk za své místy až osmiproudé silnice. Trochu zpohodlnělí obyvatelé je navzdory husté síti metra a příměstských vlaků využívají nadoraz. Ale vzduch je tu téměř čistý. Žádný benzin, žádný smog. Navíc, proč by někdo jel za pět marek hromadnou dopravou, když litr benzinu koupí za marku osmdesát...

Od stánků vane příjemná vůně připravované uzeniny. Projít po Mönckebergstrasse v centru blízko Rathausu musí být pro vegetariána utrpení. Buřty grilované, ohřáté nebo jak si kdo přeje. Bílé, hnědé, tlusté, tenké. Chutnají výborně zřejmě i bezdomovcům a alkoholikům popíjejícím hlavně okolo Gerth-Hauptman-Platzu. Mezi lidmi ženoucími se za tím, co mělo být hotové včera, působí jako malý ostrůvek klidu. Ignorují jak dnešek, tak včerejšek, a pravděpodobně i zítřek.

SEX A HRY

"Nemáš chuť?" ptá se podle odhadu padesátiletá prostitutka při těle. Její současná akční cena je osmdesát marek. Když vidí můj vlažný zájem, přidává do nabídky ještě něco, co se v "normálních" podnicích nedělá. Můj odchod provází sprškou nadávek...

St. Pauli je díky nočnímu životu, desítkám hospod, barů, heren a veřejných domů nejznámější hamburskou čtvrtí. Hlavní tepnou je široká ulice Reeperbahn, kde se láska stala zbožím - desítky videokabin s nonstop pornoprogramem, sexshopů a malých bister. Zajímavé je "Cafe Keese", kde si dívky vybírají společníky pomocí telefonů na stolcích. Hned o několik metrů dál visí obrovský billboard lákající návštěvníky na muzikál Cats, který tu běží nepřetržitě už několik let. U pouličních bister posedávají skupinky mladých s prvními ranními pivy v rukou. Některé podniky navzdory časné hodině fungují. Nebo ještě fungují...

Pravé St. Pauli ovšem začíná v bočních uličkách z Reeperbahnu. Úzké "strasse" sevřené z obou stran dvou až třípatrovými domy tmavě cihlové barvy zůstávají za světla téměř opuštěné. Trochu živo je pouze nad přístavem okolo Davidstreppe, kde se honí desítky černých afrických dětí. Jejich rodiče obývají pestrobarevně pomalované domy táhnoucí se až k činžákům Finkenstrasse. I když se dost často jedná o nelegální přistěhovalce, požívají tu jakýsi státem tolerovaný status oficiálních imigrantů.

Jak ubývá světla, přibývá lidí. Také chodníky obsadily stovky "klíčnic", které nabízejí sex v pronajatých kumbálech. Vytvářejí celé živé řetězy. Na prostředníčcích přitom mají navléknutý klíč od svého království.

Malé bordýlky a zábavní podniky jedou až do rána. "Nejtvrdší" - jak tu všichni tvrdí - policejní jednotka v Hamburku, sídlící na rohu Reeperbahnu a Davidstrasse (ze které je vchod do známé "uličky lásky"), totiž nekontroluje zavírací hodinu. S blížícím se rozbřeskem ceny některých prostitutek klesají. Byla špatná noc.

PROBUZENÍ

Nedělní ráno otvírá nejstarší z hamburských trhů, Fischmarkt. Začátek o páté, konec o pět hodin později. Možná trochu nepraktické, ale tradice je tradice. V mumraji na břehu je ke koupi vše od hodinek přes deštníky a pomeranče až po ryby.

Svítí slunce a odsud do kopce je katedrála sv. Michala. St. Pauli, sv. Michal..., je tu v okolí hodně svatých jmen. Ve čtvrti červených luceren tak napravují realitu pozemského života. Jako by nabízeli odpuštění těm, co zhřešili. Těm, co se opravdu chtějí napravit. Dříve než zhřeší znovu...




HISTORIE HAMBURKU

Na základech dřívější osady se na začátku 9. stol. n. l. v análech objevilo město Hammaburg, sídlo biskupa.

V 10. stol. územím prošli Slované a po nich získali vládu nad městem Sasové. O století později opustila saská knížata po dalších útocích Slovanů město, skládající se ze dvou hradů Alsterburg a Neue Burg.

1189 - císař Friedrich Barbarossa věnoval městu daňovou výjimku a právo obchodu na dolním toku Labe od Hamburku k moři.

12. století přineslo zvýšení obchodu, čímž Hamburk získal přední místo mezi hanzovními městy. Na krátkou dobu se stal majetkem Dánů. Ve městě tehdy žilo okolo 1500 obyvatel.

1558 - založení první německé burzy. V té době zde žije přes třináct tisíc obyvatel.

1712 - do města, které přežilo díky vynikajícímu opevnění třicetiletou válku, vstoupil mor. Ten zabil 10 000 z celkového počtu 70 000 obyvatel.

Konec 18. století znamenal úpadek. V roce 1815 vstoupil do Německého spolku jako svobodné hanzovní město. Při velkém požáru roku 1842 lehla polovina města popelem, takže většina výstavby je novějšího data. V roce 1881 pak Hamburk přijal regule celní unie a stal se součástí zóny volného obchodu pokrývající téměř celé severní Německo.

1913 - počet obyvatel se zvýšil na jeden milion.

V roce 1923 tu proběhl komunistický puč Ernsta Thälmanna a ještě do druhé světové války se rozrostl o předměstí Wilhelmsburk, Altona a Wandsbek. Po těžkých spojeneckých náletech v roce 1943 zbyly z padesáti procent města pouze rozvaliny.

Přesto se znovu stal obchodním a kulturním centrem současné Spolkové republiky Německo.
září 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group