ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MAYŠTÍ ŠAMANÉ NEZMIZELI

Podle proroctví šamanů od jezera Atitlán se v roce 2012 stane prezidentem Guatemaly zástupce mayské rasy. Mocná mayská civilizace zanikla asi před tisícem let a dodnes nikdo přesně neví proč. Samotní Mayové, šamané a válečníci, ale nezmizeli. Od poloostrova Yucatán po džungle Hondurasu jich ještě žije devět milionů.

 

Ve ztemnělé místnosti ozařuje svatou podobu boha San Simona několik desítek obětních svíček. Jeho sedící dřevěná figurína je navlečena do teplého obleku s motýlkem, šály, kalhot, pletených rukavic a klobouku. Coby moderní doplňky má kolem hlavy uvázán barevný šátek a přes oči tmavé sluneční brýle. Na stole před ním leží obětní dary z předchozích návštěv věřících – pečené kuře, pár vajec, sušenky a sklenice kořalky.
Přichází sklesle vypadající indiánská žena v doprovodu dvou synů a za nimi usměvavý muž se širokým kloboukem a objemnou krabicí v podpaží – šaman. Bez průtahů přistupuje k bůžkovi a s úctou mu třese nehybnou rukou a zdraví jej jako starého známého: „Dobrý den, pane Simone, jak se daří?“ Jako přátelské gesto zapaluje cigaretu a vkládá ji do lakovaných úst.
Zatímco bůh zdánlivě spokojeně pokuřuje, muž mu představuje ženu, kvůli které celý obřad začíná. Srdceryvně mu líčí její vážnou nemoc, jak nemůže jíst ani spát a jak celá její rodina trpí. Žena si kleká vedle San Simonova křesla a tiše se modlí, zatímco šaman pokračuje ve svém brebentivém monologu. Z krabice vytahuje svíčky a bylinky. Těmi nejdříve přejíždí sošku a pak ženino tělo. Poté si z malé láhvičky lokne kuši, kukuřičné pálenky, a obřadně s ní ženu poprská. Pak nalévá totéž do hliněné misky, zaklání křeslo se San Simonem a lije mu celý obsah do otvoru v puse.
Během obřadu přichází stará žena se svými dvěma vnuky, kleká si k San Simonovi z druhé strany a v mayském jazyce mu začíná líčit své strasti. Asi po deseti minutách, kdy se šaman ve své řeči ani na chvilku nezastavil, je obřad u konce. Několikrát svému bohovi děkuje a znovu mu na rozloučenou třese rukou.
Celá ceremonie ještě pokračuje venku u obřadního ohniště. Až teď si všímám neklidně vypadajícího kohouta se svázanýma nohama. Šaman otvírá balíček cukru a vysypává jím na zem mayský kosmogram, obrazec připomínající židovskou hvězdu. Na něj nakupí hromádku uhlí, kopálu – kadidla zabaleného v uschlé dužnině banánovníku, a tří svazků svíček. Poté začíná svůj další monolog a zpanikařeným kohoutem oplácává ženu ze všech stran. Zpod opasku vytahuje mačetu a za pomoci jednoho ze synů kohoutovi podřezává hrdlo. Krev ze škubajícího se těla nechává vytéct do připraveného ohniště. Nakonec uřeže pařáty, křídla a hlavu a vše sestaví na zem do symetrického tvaru. Ženě bylo viditelně nevolno už na začátku obřadu, se smrtí kohouta se však hroutí do náruče svého syna a tiše pláče. Šaman zapaluje oheň a opeřené torzo hází do plamenů. Pečínka později přijde na obětní oltář San Simona.
San Simon nebo Rilaj Maam, jak mu říkají Mayové, je božstvem široce uctívaným po celé vysočině. Vznikl nejspíše jako kombinace mayských bohů, biblického Jidáše a Pedra de Alvarada, španělského dobyvatele Guatemaly. Jeho podobu u sebe doma uchovává vždy jeden člen cofradíe, maysko-katolického bratrstva. Každý rok se jeho domov mění, což má zachovat rovnováhu v rozdělení místní moci.

 

VE JMÉNU BOŽÍM
K překvapení prvních misionářů, kteří v 16. století přišli přimět ke konverzi původní obyvatele Nového světa, už Mayové praktikovali jakýsi křest vodou, půst a sexuální abstinenci před obřady. Používali kadidlo a oblékali své božské idoly tak, jak je později misionáři učili oblékat sochy svatých. Kříž pro ně byl znakem známým z jejich hieroglyfů, kde označoval nebeská stvoření, a také symbolizoval strom světa v jejich mýtu o stvoření světa. Když jim katolíci vysvětlili, že kříž je znamením Boha, který zemřel na stromu dobra a zla a nyní žije v nebi, přijali to jako další verzi příběhu, který už znali.
Šamanské praktiky přesto přetrvávají, i když se většina Mayů hlásí k římskokatolické církvi. Když sem katoličtí misionáři v 16. století přišli, chytře lidem povolili vyznávat zároveň i původní animistické náboženství, a zdejší církev dodnes ztotožňuje některá mayská božstva s křesťanskými svatými. Katolická a evangelická církev přitom mezi sebou soupeří.
Dodnes tedy přetrvávají v menší míře i krvavé obřady. Podle starých mýtů museli lidé krev prolévat proto, aby se spojili s podsvětní Šibalbou. Pouštění žilou bylo nejvýznamnějším náboženským rituálem; dotyčný si zpravidla sám probodl jednu nebo více částí svého těla – rty, uši, jazyk nebo penis. Přitom platilo, že čím větší má člověk postavení, tím více krve musí obětovat, takže mayští králové často takové obřady podstupovali, aby si získali přízeň bohů. Když pak přišli křesťané s příběhem o Ježíšovi, králi Židů, který prolil svou krev za prostý lid, Maye tím nepřekvapili.
Mayské tradiční zvyky žijí dodnes, smíšené s náboženstvím, které má pořád středověký charakter. Mayové věří v ďábla a čarodějnice jsou stále obávanými stvůrami, které se mění v divoká zvířata nebo pojídače mrtvol a dřevěného uhlí. Na čarodějnice se svádí spousta nemocí a neštěstí. Když někdo na horské stezce uklouzne a spadne, může to být znamením, že čarodějnice požádala boha země, aby dotyčné osobě oddělil části duše od těla. Šaman pak musí najít ztracené kousky duše dříve, než se setmí, protože pak by si pro ně čarodějnice mohla přijít.
Podle Mayů má každá duše třináct částí. Pád nebo čarodějnice mohou způsobit ztrátu několika částí a člověk pak onemocní. Také strach může oddělit tělo od duše, která se stále snaží osvobodit a vrátit se do nebe, odkud přišla. Když prý lidé někdy před padesáti lety nad guatemalskou vysočinou poprvé spatřili letadlo, způsobilo to takovou paniku, že měli tamní šamané práce na celé týdny.

 

PŘEDKOVÉ A SVATÍ
Mayové dodnes také věří, že kromě svatých ovlivňují jejich život předkové. Žijí v horách. Takzvaní totil me’il přebývají nad každou vesnicí a hlídají životy svých dětí. Lidem se silnou duší se zjevují ve snech, aby jim ukázali správnou cestu životem a dali jim moc nad čarodějnicemi a démony noci. Ignorovat učení předků by pro Maye znamenalo ignorovat cestu, která začala na počátku světa.
Předkové představují první lidi, kteří se naučili pěstovat kukuřici, modlit ke svému stvořiteli a žít jako poctivé lidské bytosti. Předkové a svatí jsou členy jedné rodiny, která se schází, aby diskutovala o záležitostech pozemského života, protože Bůh je všechny obdařil schopnostmi, jež mají využívat v zájmu lidstva. A rozdíl mezi nimi? Svatí jsou lidem vzdálenější, jakési hvězdy putující po nočním nebi, kdežto předkové žijí v blízkých horách a lépe slyší hlasy a prosby svých dětí.
Mayové mají i jakousi bibli – knihu o stvoření světa, Popol Vuh. Vypráví o tom, jak první lidé na zemi měli schopnost vidět vše. Bohové stvořitelé se dovtípili, že jim to dávalo až příliš moci, a proto je lehce oslepili. Předkové tento svůj druhý zrak některým lidem vracejí ve snech, v nichž se jim zjevují. Takoví lidé pak mají pomáhat nemocným a lidem uhranutým čarodějnicemi. Těmto šamanům se říká hilol, doslova „ti, kteří vidí“. Ve svých snech potom cestují na setkání s předky, aby se od nich naučili vše o léčivých bylinách a správných modlitbách, které musejí přeříkávat při uzdravování nemocných. Věří se, že odmítnout tento dar přinese vyvolenému nemoc a smrt.
Jak mi vysvětlil pětadvacetiletý Rodrigo z města Chichicastenango, v praxi je dnes povolání šamana vybíráno poněkud svobodněji. Jeho dědeček byl šamanem a je jím dnes i jeho otec, Rodrigo se však dal na dráhu turistického průvodce a nikdo mu to neměl za zlé. Ve dvacetitisícovém Chichicastenangu dnes působí něco přes tři sta šamanů. Z drtivé většiny jsou to muži.
Noví adepti si dnes vybírají toto zaměstnání zpravidla z vlastní vůle. Učení může začít od patnácti let a trvá tři až pět let. Pak záleží na nich, jakou si vybudují reputaci a jak budou úspěšní. Nových zájemců však každým rokem ubývá. I přes relativně vysoké ceny šamanských obřadů jde často o nevděčnou práci. Když se opozdí životodárné deště nebo mráz zničí úrodu, šamané jsou zpravidla první, na koho se neštěstí svede. V minulosti byli v takových případech často vězněni nebo veřejně lynčováni a mnoho jich zemřelo v bídě a hladu.
Rodrigo mě zavedl za město na kopec Pascual Abaj k několik set, snad i tisíc let staré svatyni Huyup Tak’aha, boha země a deště. Sem chodí v příznivé dny podle mayského kalendáře lidé se svými šamany vykonávat posvátné obřady. Vše má svá pravidla, od přeříkávání modliteb a druhu obětin po barvu a počet svíček, které lidé pálí na obřadním kameni. Například na ochranu muže před zlými duchy je třeba dvacet bílých svíček, žena musí obětovat žluté. Modré svíčky se používají pro bezpečné cestování a zelené pro získání dobré práce. Červené svíčky a žluté květiny slouží k získání štěstí v lásce, je třeba jen připojit fotografii vyvoleného objektu.
Při místních extrémně nízkých platech vypadají poplatky za obřady vysoké. Cena samozřejmě roste podle toho, jak náročné jsou oběti, hlavně zvířecí. Nejlevnější jsou ochranné ceremonie, za něž dá zájemce šamanovi asi dvacet quetzalů (přibližně 60 Kč). Vyléčení nemocí stojí dvě stě až tři sta quetzalů a například majitel autobusové společnosti, který si nový autobus nechá u šamana „pojistit“ proti nehodám, zaplatí kolem tří tisíc, protože už se musí zahrnout i zdraví duší mnoha pasažérů.

 

TAJEMSTVÍ KALENDÁŘE
Mayské náboženství je posedlé časem. Když původní obyvatelé zjistili, že se neuživí bez zemědělství, potřebovali vědět, kdy pole obdělat, kdy nechat ležet ladem, a to vše ve velmi přesném souladu se všemi životními cykly pralesa. Mayové zjistili, že mohou výhodně využít principů, na kterých pracuje vesmír.
Kromě každodenního života lidí kalendáře také striktně určovaly všechny náboženské obřady. Pro staré Maye byl celý svět, nebe a tajemné podsvětí, nazývané Šibalba, jedním velkým systémem, který fungoval na zákonech astrologie, času a uctívání předků. Rozvětvený posvátný strom vlnovce symbolizoval tzv. strom světa, který spojoval nebesa (představovaná větvemi a listy), zemi (kmen), a devět pater Šibalby (kořeny). Celý svět, nebe i podsvětí byly výtvorem jediného boha stvořitele – Hunab Ku. Ten jej prý pětkrát stvořil a čtyřikrát zničil (tato teorie se stala základem středoamerického náboženství, když ji přibližně kolem roku 900 přijali Toltékové). Staré texty označují za vznik současného světa rok 3114 př. n. l. Mayové věřili v rozvinutý posmrtný život, do nebe se však dostali jen ti, kteří byli oběšeni, obětováni nebo zemřeli při porodu. Všichni ostatní se dostali do Šibalu – pekla, jemuž vládli páni smrti.
Mayové uctívali početný panteon bohů, kterému dominovala tři hlavní božstva. Itzamná stojí v božské hierarchii nejvýše a v podobě draka nebo krokodýla vládne podsvětí. Jeho otcem je stvořitel Hunab Ku, představující nebe a zemi. V lidské podobě se Hunab Ku zjevuje jako starý muž s jedním okem, obrovským nosem a bezzubou čelistí. Ixčel je Itzamnáova manželka a bohyně měsíce, plodnosti a medicíny. Někdy se zobrazuje jako stařena s hadem stočeným na hlavě obklopená lidskými kostmi a symboly smrti. Jindy se objevuje jako mladá žena sedící na srpku měsíce s králíkem v náruči.
Za nejdůležitějšího boha byl v klasickém mayském období považován Čaak. Proto se jeho zpodobnění jako poločlověka a polozvířete s velkým nosem a dlouhými tesáky objevuje na mnoha místech.
Mayové tedy žijí a jejich tradice, i když pokřesťanštěné, také. Zatím...

 

A CO DÁL?
Ve čtyři hodiny ráno mě budí ohlušující kokrhání kohouta. Zpupně stojí přímo ve dveřích do mého pokoje. Přisedávám si k ostatním mužům, hřejícím se u ohně, a nejstarší dcera Elena mi z rozžhavené plotny podává čerstvé tortilly, kukuřičné placky zabalené do bavlněného šátku, smažené vejce, rajčata s chilli a plecháček s horkou přeslazenou kávou.
Don Miguel, hlava sedmičlenné rodiny a můj hostitel, cosi zasvěceně vykládá svým dvěma synům. Mayský jazyk kekči je jakýmsi klokotavým shlukem hrdelních zvuků, jemuž nerozumím ani slovo, na hony vzdáleným španělštině, jíž tady se všemi komunikuji, ale která je pro ně také stále ještě cizím a vnuceným jazykem. Oba chlapci po chvíli odbíhají do tmy. Jeden do základní školy a druhý za prací silničáře do dvě hodiny vzdáleného San Lucasu.
S východem slunce se na cestu vydávám i já s donem Miguelem. Úzká stezka táhnoucí se hustou džunglí je po vydatných deštích plná kluzkého, někdy až po kotníky sahajícího bláta. Můj průvodce občas mačetou prosekává cestu a na svých šedesát let se pohybuje překvapivě hbitě. Často se zastavujeme, když se z korun stromů ozve hlasité ptačí štěbetání. Zdejší pralesy jsou totiž domovem bájného kvesala, nádherně zbarveného ptáka s dlouhým ocasem, který se stal národním symbolem. Kvesal je však ohroženým druhem a většina místních ho nikdy nespatřila. Dalším vzácným, ovšem dost obávaným tvorem je na zdejší vysočině jaguár. S noční šelmou se málokdo setkal, vesničané ji však nenávidí kvůli tomu, jak jim pustoší drůbež. Don Miguel mi vypráví, jak mu jednou v noci jaguár odnesl dvě slepice a sousedovi prý zabil malé prase.
Jdeme obhlédnout rodinná pole, která tady ovšem, stejně jako většinu půdy na vysočině, místní obyvatelé nevlastní, ale mají je jen v nájmu od bohatých statkářů. Sedmdesát procent půdy v Guatemale dnes vlastní pouhá dvě procenta obyvatel, naprostá většina z nich španělské krve. Z neustálého vykořisťování původního mayského obyvatelstva na venkově vyrostlo v 60. letech 20. století několik partyzánských armád. Prezident reagoval brutálními represemi a celá země se brzy zmítala v krvavé občanské válce. To, co původně mělo být potlačením komunistické vzpoury, se změnilo v opravdovou genocidu, kdy vládní vojska systematicky vyhlazovala celé vesnice. Organizace pro lidská práva dodnes pátrají po opravdových počtech obětí. Odhaduje se, že během třiceti šesti let v Guatemale zahynulo na 200 000 lidí, téměř milion jich ztratilo domovy a další tisíce zmizely beze stopy.
Obdělávání polí zabere asi sto padesát dní v roce. Po zbytek času vesničané pracují v podřadných pracích ve městech jako pomocní dělníci, na polích v nížinách nebo na kávových plantážích na tichomořském pobřeží, zpravidla za mizernou mzdu. Kukuřice se táhne po zdejších kopcích, kam až oko dohlédne. V této nadmořské výšce jde o jednu z nejvhodnějších plodin. Kukuřice má ostatně pro Maye i mytický význam; podle pověsti z ní byli stvořeni první lidé. Společně s kukuřicí se může pěstovat dvacet až třicet dalších plodin, především fazole, dýně a rajčata, které tvoří základ rodinné stravy, především kukuřičných tortill, jež doplňují všechny pokrmy.
Guatemala je dnes i přes zdánlivý pokrok v dodržování lidských práv stále rozdělena rasovými čarami. Vládní statistiky se velmi podobají Jižní Africe za dob apartheidu. Mayští muži se v průměru dožívají 48 let, ženy o rok více. Ve světovém měřítku žijí v průměru kratší dobu už jen obyvatelé v některých subsaharských zemí postižených AIDS a v Afghánistánu. V porovnání se ladinové, obyvatelé španělského původu, kteří ovládají většinu postů ve vládě a podnicích, dožívají vyššího věku – muži 66 a ženy 67 let. Čtyři pětiny Mayů dnes žijí pod hranicí chudoby a tři čtvrtiny neumějí číst a psát. I když mají v zemi početní převahu, jen málokdo z nich chodí volit, volební systém je pro vesničany, tradičně ovládané radou starších, takřka nepochopitelný.
Optimisté však v Guatemale vidí naději na lepší budoucnost. Rigoberta Menchú, mírová aktivistka, která za občanské války prchla do exilu v Mexiku, se dodnes usilovně angažuje v kampaních za lidská práva mayského obyvatelstva. Menchú byla v roce 1992 udělena Nobelova cena za mír a Mayům rázem stouplo sebevědomí. Mnoho Mayů se dnes otevřeně hlásí ke svému kulturnímu dědictví a o proroctví šamanů od jezera Atitlán se dnes hodně mluví.

 

 


Kromě větších obřadních míst má ještě většina měst i vesnic několik menších svatyň, kam lidé chodí sami s drobnějšími problémy a převážně zde nechávají jen svíčky, květiny a kopál. I ty nejmenší osady mají zpravidla pět typů takových míst: huez pro nemoci, comadrona (porodní bába), kam chodí ženy pro snazší porod a s narozeným dítětem se sem musí do třiceti dnů po porodu přijít ohlásit, secretario, kde se žadoní o práci, čapas na řešení mezilidských sporů a čolčašpac, kam chodí svobodní lidé prosit o přízeň při namlouvání partnera – účinek je prý zaručen do patnácti dnů.

 

 


– Několik kalendářních systémů vyvinuli mayští astrologové už v prvním tisíciletí.
– Hlavním byl tzolkin, svatý kalendář. Skládal se z 260 dnů a fungoval na dvou cyklech – třinácti očíslovaných dnech a dvaceti pojmenovaných dnech. Každý den třináctidenního cyklu měl přiřazeno číslo od jedné do třinácti a každý den dvacetidenního cyklu jméno, jako Imix, Ahau, Lamat, Ik apod.
Jak se tyto dva systémy prolínaly, každý den ze všech 260 celého roku měl své složené jméno – na začátku třináctidenního cyklu to byl např. 1 Imix, pak přišel 2 Ik, 3 Akbal atd. Na konci 13 dnů se čísla začala opakovat, ale dvacetidennímu jmennému cyklu ještě zbývalo sedm dní, takže čtrnáctý den byl 1 Ix, patnáctý den 2 Men atd. Když dvacetidenní cyklus skončil, začal znovu jako
8 Imix, 9 Ik apod. Tyto obměny běžely po 260 dní a skončily
na 13 Ahau. Pak se opět začalo s 1 Imix.
– Obřadní solární kalednář s 360 dny a pěti závěrečnými, považovanými za nešťastné, se jmenoval tun.
– Další kalendáře: katun – cyklus dvaceti tunů, kalendář Venuše o 584 dnech, poloviční lunární kalendář a cyklus nebeských bohů.
– Díky kombinacím všech těchto kalendářů se Mayové stali nejdokonalejšími měřiči času předmoderní doby. Jejich systém by se odchýlil přibližně o jeden den za každých šest tisíc let, byl tedy daleko přesnější než současný kalendář.
– Tzolkin se ještě stále používá v některých konzervativních oblastech. Nový rok tak v roce 2004 připadl na 28. května,
roku 2005 na 12. února a zároveň 30. října a v roce 2006
se bude slavit 17. července.

 

Historie Mayů
– První dochované mayské osídlení, Cuello v dnešním Belize, se datuje přibližně do roku 2500 př. n. l. Mayové byli drobnými farmáři, v podstatě jako dnes.
– Proslulé architektonické skvosty vyrostly až v takzvaném klasickém mayském období mezi lety 250–900. Nejznámějším jsou ruiny Tikalu v peténské džungli na severu dnešní Guatemaly. Na vrcholu své moci, kolem roku 750, byl domovem více než šedesáti tisíc lidí a ovládal několik dalších států. Archeologové tvrdí, že jen samotné centrum Tikalu se kdysi rozkládalo na 10 km2 a celá jeho populace obývala území o rozloze kolem 75 km2. Většina toho, co zbylo, ještě dodnes nebyla vykopána.
– Většina expertů na mayskou kulturu téměř celé 20. století věřila teorii archeologa J. Erica Thompsona, že Mayové byli mírumilovní filozofové a výborní astrologové, posedlí pozorováním času a prostoru. V 60. letech 20. století se podařilo rozluštit mayské hieroglyfy a na povrch se dostaly příběhy krvavých obřadů a mučicích praktik.
– Mayové se organizovali do mnoha státečků řízených despotickými králi. Obchodovaly spolu a byly volně spojeny do dvou vojenských aliancí kolem Tikalu a Calakmulu v dnešním Mexiku.
– Začátkem 10. století se kdysi mocné říše záhadně rozpadly a Mayové území Peténu opustili. Příčinou mohly být narůstající vnitřní konflikty mezi dynastiemi, katastrofální sucha nebo přelidnění. Většina obyvatel se přesunula na guatemalskou vysočinu.
– V Guatemale tvoří dvacet dva mayských kmenů 50 až 60 procent celkové populace země, což je největší podíl původního obyvatelstva v zemích Latinské Ameriky.
září 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group