ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VESELO JAKO NA HŘBITOVĚ - PŘÍBĚHY NEJSTARŠÍ PAŘÍŽSKÉ ZAHRADY SMRTI

 

Zřídka vycházím ven, když se však cítím ochablý, jdu se vzchopit na Pere-Lachaise... Vyhledávaje mrtvé, vidím život.

Balzac

Snad nic neilustruje útlý chodníček mezi životem a smrtí tak dobře, jako hřbitov. Dá se v něm číst jako v knize. Lhostejno, zda jde o příběh malého venkovského hřbitůvku, v němž staré náhrobky, stará jména a stará životní dramata neodvolatelně zarůstají trávou, či o příběh pompézní metropolitní "zahrady smrti", kde kamenné postavy vstávají ze svých lůžek, jako by je právě vyrušil nějaký nepatřičný hluk, jako by se krátce předtím bez varování proměnily v mramor.

Přitom je zvláštní, jak málo skličujícího si uchovávají zejména pařížské hřbitovy! Skupinky turistů ustavičně slídí po slavných jménech, která jsou k nalezení na každém rohu, v každém koutě hřbitova montmartreského, montparnasského a ovšem, kultovního Pere-Lachaise. Tady leží Chopin, tamhle Gertruda Steinová, Proust, Oscar Wilde, Sarah Bernhardtová, Isadora Duncanová, Auguste Comte, Georges Seurat, Edith Piaf či Heloise a Abélard.

Ve Francii, a v Evropě vůbec není na zájem o hřbitov pohlíženo jako na cosi morbidního a nepřirozeného. A naštěstí ještě nestačil podlehnout teatrálnosti amerického pohřebního průmyslu. Začátkem listopadu, na svátek Všech svatých a o Dušičkách, se na hřbitovech shromažďují tisíce Pařížanů. Ošetří hrob svých blízkých, setrvají v zadumání u náhrobku někoho slavného, posvačí a přátelsky poklábosí při tomto zvláštním listopadovém pikniku. Většina francouzského hřbitovního sochařství vznikala s ambicí stát se cílem obdivu, médiem někdy vážného, jindy ale dokonce i svého druhu žertovného poselství...


Být pohřben na Pere-Lachaise
je jako mít doma
mahagonový nábytek...

Victor Hugo

 

Největší z pařížských hřbitovů Pere-Lachaise, i když je koncipován téměř jako malé městečko, připomíná frekventované tábořiště. Máte tu stejný pocit přeplnění a hemžení lidí, kteří - jako v kempu - stavějí své stany, kde se dá, a nijak je přitom netrápí těsná blízkost sousedů. Týž pocit, že (s trochou štěstí) tu budou vaše privátní rituály taktně ignorovány nejbližším sousedem... Ačkoli je pokládán za zahradní hřbitov, jeho vnitřní spojovací cesty jsou překvapivě městské, lemované kamennými přístřešími a označené jako regulérní ulice.

Nejstarší z existujících pařížských hřbitovů byl otevřen v roce 1804 z popudu Napoleona, který se v tomtéž týdnu stal císařem. Paříž tehdy zoufale potřebovala nová pohřebiště. Pozůstatky deroucí se ze starých přeplněných hřbitovů už strašily kolemjdoucí a působily hygienické skandály, vedoucí dokonce k přechodnému uzavření. Dokonce v roce 1786, tři roky před Velkou francouzskou revolucí, která pak sama o sobě zásobila Paříž nezanedbatelným množstvím nových nebožtíků, byl jižně od metropole otevřen lom, kde se skladovali přebyteční mrtví...

Vyhovovala-li však anonymita málo důstojnému uchovávání "obyčejných" kostí, zcela jistě nebyla tím nejvhodnějším způsobem posledního adié těm "neobyčejným". Několik let po utišení tance gilotiny se tedy začalo pracovat na alternativách. Městský architekt Nicholas Frochot koupil půdu, která původně patřila zpovědníkovi Ludvíka XIV. otci Lachaisovi, ale v době obchodní transakce už ji vlastnil baron Desfontaines. Pan architekt musel být vskutku přesvědčivý obchodník! Nejen že barona přemluvil k prodeji za velmi nízkou cenu a k tomu, aby pozemek uvolnil během pouhých osmi dnů, ale o osmnáct let později mu část hřbitovního pozemku odprodal zpět za 280násobek původní kupní ceny...!

Zpočátku se ovšem mrtví na nový Východní hřbitov moc nehrnuli. Aby dodal místu víc prestiže, inicioval sem proto Frochot přemístění ostatků slavných mužů francouzského písemnictví Molièra a La Fontaina a o pár let později rekrutoval další dva historicky proslulé nebožtíky - Heloisu a Abélarda. Mezitím se sice začaly otevírat další hřbitovy, Pere-Lachaise však zůstal tím nejprestižnějším. Vlastně až dodneška zůstává oblíbeným místem posledního odpočinku - alespoň pro ty, kdo jsou ochotni akceptovat zdejší vysoké nájemné.

Hlavní vchod do hřbitova je z bulváru Menilmontant, ale možná lepší způsob, jak se seznámit s půvaby a zajímavostmi oněch 118 slávou nasáklých akrů, je vystoupit na stanici metra Gambetta, dát se po avenue Pere-Lachaise a vstoupit branou z ulice Rondeaux. Přivede vás to sice k zadní straně hřbitova, ocitnete se však na vrcholku svahu a pak budete při své objevitelské pouti už jen sestupovat dolů.

Snad stojí za upozornění, že u bran hřbitova a také v sousedních květinářstvích jsou lacino nebo dokonce gratis k dostání malé plánky s vyznačením hřbitovních ulic a seznamem nejslavnějších hrobů. Ušetří spoustu času a bloudění! Výběr je přepestrý. Nabídnu tedy alespoň procházku o šestero zastaveních, při kterých mohou na drobné i větší lahůdky kápnout hlavně milovníci skandálního folkloru světa umění, politiky a náboženství.


Hrob Thomase Coutura, muže, který tvrdě kritizoval Maneta.

Hned ve 4. divizi lze krátce vydechnout u náhrobní busty patřící akademickému malíři Thomasi Couturovi (1815-1879). Dnes po něm, pravda, ani pes neštěkne, ale v době, kdy vedl svůj akademický ateliér, štěkal naopak on po začínajících impresionistech, které nazýval "mazaly a opilými klauny". Svého žáka Édouarda Maneta dokonce málem shodil se schodů z důvodu, který nám dneska může připadat poněkud paradoxní. Mladý Manet totiž tvrdošíjně odmítal malovat jedině přípustné akademické mytologické krásky podle klasicky nahých modelek. Chtěl je mít oblečené, protože tvrdil, že "záleží jen na tom, abychom byli lidmi své doby a malovali to, co vidíme". K nahotě - ovšemže zcela neakademické - se později vrátil v proslulé skandální Snídani v trávě a v portrétu Olympie, kterou lidé Couturova vkusu označili za "hanebně zavalitou modelku" a "gorilí samici". Ctihodného Coutura dnes na Pere-Lachaise střeží dva andělé celkem zbytečně. To za Maneta se přece na aukcích platí miliony...! Nikdo zkrátka doma není prorokem...

Hned v bezprostředním sousedství akademikova hrobu je kouzelný prezidentský náhrobek. Leží tu málo známý prezident šesté francouzské republiky Félix Faure (1844-1899), který by patrně zůstal nepovšimnut, nebýt toho, že zesnul zcela v duchu tehdejší Belle Époque ("Zlaté doby") v náručí své milenky. Faktem je, že u galantních - a galantní příběhy milujících Francouzů tím získal větší popularitu než svou bezvýraznou politikou. Celý v bronzu se pozvolna zvedá z lůžka a natáčí hlavu bokem, jako by se právě probudil v milenčině budoáru a dumal nad tím, kam se jen poděla...

Zastavení v 6. divizi nejspíš probudí sentimentální vzpomínky v dnes padesátiletých někdejších rockerech. Patří totiž prostému kamennému kvádru, jehož horní plocha hostí poněkud insitní bustu vlasatého mladíka, pár pivních láhví, v nichž pivo vystřídaly květiny, a nápis neumělého písmomalíře (dneska se jim říká sprejeři) "Sex, drugs and rock'n'roll". Pod ním odpočívá leader, zpěvák a textař kdysi populárních Doors Jim Morrison (1943-71). Ovšem toto není dodnes zcela jisté...

Nadaný americký muzikant a rockový básník (od dětství IQ 149!) flirtoval se smrtí neobvykle často a rád. Když však psal svou proslavenou skladbu "Nikdo odtud neodejde živý", asi sotva tušil, že se ta slova v jeho vlastním případě naplní tak brzy a k tomu v zemi, jejímž jazykem se ani nedomluvil. Pokud se ovšem přihodilo to, co zůstává oficiální verzí...

Kromě té muzikantské si Jim ve svém krátkém životě vyzkoušel několik dalších rolí: vážný básník, těžký pijan, brilantní student filozofie, miláček rockových fanynek a fanoušků, veřejný "enfant terrible". Jeho kariéra vrcholila mezi léty 1967-1970, ale své poslední měsíce strávil v Paříži, kde se snažil najít sám sebe a dát svému životu poněkud jiný směr. Užíval si města na Seině, kde žily i jeho filozofické idoly Sartre a Simone de Beuavoir, a údajně mu prospíval krátký oddech od přílišného zájmu veřejnosti. Bohužel, jeho chronický alkoholismus a náklonnost k drogám přetrvávaly. V pondělí ráno 5. července 1971 se vynořily pověsti, že Morrison je mrtvý. Manažer skupiny Doors Bill Siddon telefonoval z Los Angeles Jimově ženě Pamele, aby zprávu potvrdila, a vzápětí odletěl do Paříže. Po příletu mu Pamela ukázala už jen zapečetěnou rakev a podepsaný úmrtní list. Podle něj slavný muzikant zemřel ve vaně na infarkt. Hned následujícího dne byla rakev tajně pohřbena na Pere-Lachaise a nechala nad sebou miliony truchlících fanoušků a množství nezodpovězených otázek.

Pamela Morrisonová, jediný svědek údajné Jimovy smrti, zahynula tři roky nato v Africe při autonehodě. Co je však pozoruhodné - ti, kteří byli v roce 1971 pouhými batolaty, dnes chodívají držet noční hlídku k Morrisonovu hrobu, byť nikdy nikdo nepotvrdil, že v něm tahle hvězda showbyznysu opravdu spočívá. Koneckonců Pamela si ještě za svého života "nemohla vzpomenout" na jméno doktora, který podepsal úmrtní list. A vědělo se o Jimově častém fantazírování, jak světu oznámí, že zemřel, a začne nový život pod jinou identitou. Dokonce prý plánoval, že se spojí se svou agenturou pod anagramem, který sám vymyslel: pan Mojo Risin. Je dojemné, jak vytrvale čekají potomci jeho fanoušků, ačkoli Mr. Mojo stále nepřichází...

Jak Abélard řekl Heloise,
nezapomeň prosím
napsat mi pár řádků...

Cole Porter

 

Cole Porterův ne právě uctivý úvod k písni "Jen jedna z těch věcí" zdůrazňuje asi nejslavnější a zároveň nejmíň pochopitelnou stránku vztahu dvou světově proslulých milenců Abélarda (1079-1142) a Heloisy (1101-1164), jejichž náhrobek najdete v 7. divizi. Světoznámé Dopisy Heloisy a Abélarda, byť patří ke klasice středověké romantické korespondence, nejsou totiž ani tak upřímnými a vášnivými vyznáními, která bychom jako lidé dvacátého století nejspíš očekávali, jako spíše stylizovanými epištolami s morálním posláním. Zejména ty, které byly publikovány, ukazují, jak byli protagonisté onoho poněkud tragikomického příběhu vlivem životních peripetií přivedeni ke službě Bohu a jak se odpoutali od hříchu.

A že to byly peripetie i na svou dobu docela kruté! Bezmála čtyřicetiletý brilantní kritický filozof a teolog, který přitahoval studenty z celé Evropy na levý břeh Seiny a jehož hned první dílo nechala katolická církev spálit, se v Paříži stal soukromým učitelem půvabné šestnáctileté neteře kanovníka chrámu Notre Dame Fulberta. Shledal však zřejmě jako atraktivní především dívčiny fyzické kvality a snadno ji svedl. Důvěřivý strýc odhalil milostnou aféru pozdě. Heloise byla těhotná. V zájmu filozofovy reputace se milenci nechali tajně oddat. Ironií osudu pak jejich tajnůstkářství způsobilo faktický konec manželství i Abélardovy kariéry. Ve snaze zmírnit už tak napjaté vztahy s kanovnickým strýcem a poručníkem předstírala Heloise vstup do kláštera. Její muž se za ní potajmu vypravoval, aby mohli (jak to nazývala církev) "konzumovat manželství". Žel, kanovník Fulbert o tom (opět) neměl ani zdání. Ba naopak, soudě, že novomanžel přerušil s jeho neteří všechny styky, najal hrdlořezy, kteří jedné temné noci filozofa přepadli a připravili - nikoli o hrdlo... Propuknuvší skandál definitivně pohřbil učencovy naděje na vysoké postavení v církvi a Heloise nakonec legitimně složila církevní slib.

Po letech se vztah znovu oživil slavnou korespondencí, která ale vyšla najevo až v 16. století. Samozřejmě každá epocha si příběh interpretovala po svém: jednou jako romantický vztah ideálních milenců (ve druhém jednání už jen platonický), jindy v duchu spisovatele Marka Twaina, který Abélarda považoval za "bezcitného svůdníka". Tak či onak, náhrobek, nad nímž se vtírá vzpomínka na Abélardovu autobiografii Historia Calamitatum - Historie mých pohrom, nemusí nutně vyvolat ani představu sentimentálních milenců, ani svůdce a jeho oběti, ale spíš originálních dopisů, které nám osvětlují pohled na středověk. A pokud jde o Abélardovu osobní ztrátu, byť byla nepochybně citelná, zůstala, řečeno s Cole Porterovou prostořekou písní, zkrátka "jen jednou z těch věcí..."

Neb musí, vícekrát kdo žil,
též umřít vícekrát...

Wilde

 

Ve smrti, tak jako v životě, stálo soukromí velkého irského spisovatele Oscara Wilda v centru veřejného zájmu. Jako by se naplnily ony verše z jeho kruté Balady o žaláři v Readingu...

Autor děl Obraz Doriana Graye, Jak je důležité míti Filipa a Salomé strávil dva roky v žaláři kvůli obvinění z homosexuality a zemřel tři roky po svém propuštění, protože se nevzpamatoval z těžkých podmínek věznění. Po devítileté "čekací době" na hřbitově v Bagneaux byly jeho ostatky 19. července roku 1909 nakonec převezeny na Pere-Lachaise. Jacobu Epsteinovi trvalo tři roky vytesat náhrobek, který básníka představuje jako okřídleného posla v jakémsi poněkud podivném stylu egyptské secese. Když se Epstein dostavil na hřbitov, aby provedl poslední drobné úpravy díla, nalezl je ke svému překvapení zahalené látkou a hlídané četníky. Hlavní hřbitovní strážce shledal totiž náhrobek neslušným a zakázal jeho veřejnou prezentaci. Úřady odmítly podrobit se tlaku pařížských intelektuálů na odhalení pomníku, dokud nebyla provedena přijatelná úprava - překrytí kontroverzní části pomníku (mužského pohlaví poslova) plaketou jako fíkovým listem...

Nakonec byl přece jen zpřístupněn v roce 1914. Ale už v roce 1922 skupinka rozjařené pařížské mládeže při divoké noční návštěvě hřbitova onu maskovací plaketu odsekla, a s ní ovšem i část toho, co zakrývala. Poněkud peprnější verze příběhu tvrdí, že se oné surové "demaskulinace" dopustily dvě Angličanky, uražené tím, že sochař Wilda - posla metaforicky obdařil tak marnotratně... Nějakou dobu se také říkalo, že onen strážce hřbitova, který původně označil Wildův náhrobek za neslušný, používal odseknutou část jako těžítko na spisy. Morálce - zvláště té pokrytecké, je zřejmě těžítek zapotřebí...

Konečně v 92. divizi lze objevit neobvyklý náhrobek žurnalistův. V hrobě pod ním sní svůj věčný sen - sen o tom, že nevymáchané pero se leckdy nevyplácí - dvaadvacetiletý novinářský benjamínek Victor Noir, který se s onou krutou pravdou seznámil už v roce 1870.

Napadl totiž v několika novinových sloupcích synovce Napoleona III. Pierra Bonaparta a ten ho za to skolil v souboji. Náhrobek je pozoruhodnou ukázkou hřbitovního sochařství. Předvádí nebožáka v životní velikosti ležícího naznak s cylindrem u nohou. Pomníku se ovšem přisuzuje zvláštní moc. Mladé Pařížanky toužící po děťátku místo navštěvují už plných sto třicet let pravidelně a hojně a pro štěstí se dotýkají jisté části anatomie skulptury mladíka, který opustil svět v plné síle. Soudě podle výrazně světlejšího rozkroku sochy oproti jejímu zbytku si i tenhle mýtus, podobně jako mnohé jiné, uchovává jistou platnost. O ní koneckonců svědčí nejen četné písemné prosby, ale také děkovná vyjádření shromažďující se v cylindru. Pro novináře zůstává Noirův pomník bezpochyby krutým životním poučením a mýtus jen slabou posmrtnou útěchou. Ale pro vás, kteří se neživíte perem, může zůstat zábavným zastavením a potvrzením toho, že hřbitov nemusí sloužit výhradně chmurám a smutku...
říjen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group