ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AFRIČTÍ SLONI, BUDOU SE ZASE STŘÍLET?

Zasahovat do přírody velkých rezervací, nebo ne – to je dodnes diskutovaný problém, který za sebou zanechal jeden z nejznámějších obhájců africké přírody David Sheldrick. Zemřel v roce 1977. V jeho době šlo především o to, zda v keňském národním parku Tsavo střílet přemnožené slony. Dnes ale nejde jen o tento park.

 

Po zřízení parku Tsavo přišlo krátké období radosti z toho, že zvířat, decimovaných pytláky, přibývá. Nesmiřitelný boj proti obchodu se slonovinou přinesl zdánlivě pozitivní výsledek – prudký nárůst sloní populace. Jenže vzápětí přišly problémy. Sloni úděsným tempem ničili vegetaci a ohrožovali tím sebe i ostatní zvěř. Něco se muselo udělat. Střílet je, když strážci po desetiletí honili pytláky a posílali je na nucené práce za každé zabité zvíře? Vášnivou při nečekaně zarazil extrémně suchý rok 1966. Hladem šílící sloni, jichž bylo až třikrát více než dříve, hynuli v agonii za asistence mračen supů a nebývale přemnožených hyen. David Sheldrick, tehdejší ředitel Tsava, se zaťatými zuby neustále říkal: „Příroda si poradí sama.“ Jeho oponenti naopak tvrdili: „Je to masakr zvěře nedůstojný člověka.“
Dobu bojů s pytláky i šílené sucho roku 1966 si dodnes dobře pamatuje Daphne Sheldricková. Když mi o tom na verandě svého domu u světoznámého zvířecího sirotčince v Tsavu vyprávěla, doporučila mi: „Jeďte do Krugerova parku v Jihoafrické republice. Je to nejlépe spravované území národního parku.“

 

Krásy zimní Afriky
Zimní krajina u Letaby v Krugerově parku byla načervenalá uschlými listy a nažkami plodů keře Cobretum zeyheri, kterému se zde říká africká vrba. Africká zima na jižní polokouli je osvěžujícím obdobím. Vzduch je křišťálově čistý, obloha vysoká a jasná. Večerní větřík chrastí křidélky plodů. Tady na jihu Afriky prožívá většina stromů a keřů své období klidu a listy jsou zbarveny od hnědé přes oranžovou až po červenou barvu. Ideální doba na pozorování zvěře. Ale kde proslavení sloni Krugerova parku tedy jsou?
Pomalu se suneme po prašné cestě směrem k oplocenému kempu, kde musíme být před sedmnáctou hodinou. Pak zavírají, a buď si mezi hyenami. Pravidla pro návštěvníky jsou přísná, dozor perfektní. Slunce se níží, a sloni nikde – od západní hranice v Phalaborwa až sem do Letaby. Pak koutkem oka zahlédnu v hustém křoví břehu obrovskou šedou masu, jak se neuvěřitelně svižně prodírá vzhůru svahem. Obrovský sloní samec vyráží na silnici jako atlet, ničím nepřipomínající několikatunový kolos. Rychle zastavuji. Musím.
Toulavý sloní samec se před námi zjevuje v plné velikosti. Do malého prostoru našeho vozu okamžitě pronikne sloní pach. Jsme hodně blízko a samec je v mimořádné kondici se všemi znaky vzrušení, nohy a břicho pocákané vlastní močí. Strážci tomu říkají matsh. Je prostě v říji, i když sloni pravou sezonu říje neznají. Z čelních žláz mu teče sliz až na chobot. Bez zaváhání přejde silnici a vejde do porostu fíků sykomor, kde se poslušně zařazuje do pochodového směru souběžně se silnicí. Opatrně se suneme vedle něj stejným směrem. Nezdá se, že by mu to vadilo.
V Krugerově parku se nesmí jezdit v otevřených autech, takže naše hlavy na sebe narážejí, jak chceme vidět přes okénka automobilu celou siluetu prvního slona, kterého potkáváme. Je tak blízko a tak veliký.
Ale pozor, šedý kolos odbočil opět napříč cesty a na kraji se zarazil. Nerozhodně se na nás zadíval. Jeho chobot stočený do smyčky nasával vzduch jako vysavač, uši se rozevíraly a slon zvedl hlavu. Je to varování. Sloní samec se zakývá, jako by chtěl vykročit k nám, ale pak se jen vydá přes cestu zpět k vodě. Ještě slyšíme temné dunění hrdelních zvuků a pak je ticho, jako by to bylo vše jen přelud. Sloni dokáží být tiší jako kočky, když to potřebují.
Pro dnešek toho bylo dost, zvláště když je noc provázená plačtivým vytím hyen, které se naučily pobíhat kolem plotu kempu a žebrat o jídlo. Když na ně posvítíte baterkou, odskočí ustrašeně mimo, ale kužel světla prozradí jejich oči zářící do tmy.
Hned následující ráno jsme potkali další a další sloní samce, jak se prodírají polovysokými keři, v nichž jsme až později poznali zázrak jménem mopane. I když v tomto ročním období to byly jen uschlé větve, pod nimiž bylo nastláno hnědavé listí.
Brzy jsme se naučili podle podrobných map nalézt v podvečerních hodinách proslulá napajedla, zdálo se nám, že jsme v ráji zvěře. Dokonce jsme přistihli za úsvitu levharta, jak se plíží podél cesty za kulhající impalou. Už jsem navštívil tucet afrických národních parků, ale Krugerův byl na první pohled zvláštní a řekl bych – spořádané místo k pozorování zvěře.

 

Sloní paměť
Sotva otevřete v Johannesburgu noviny, je víc než pravděpodobné, že narazíte na debatu o odstřelu slonů v Krugerově parku. Nebere konce už léta, přenesla se i na půdu CITES, světové organizace regulující obchod se zvířaty. JAR je i dnes hlavním oponentem totálního zákazu obchodu se slonovinou a tím i odstřelu slonů. Svoji váhu má i hmotnost sloního masa v tisících konzervách. Vysvětlujte lidem v johannesburských ghettech, že slon vydělá více turistickým ruchem než v guláši. Navíc to už není pravda.
Za optimální se v Krugerově parku považuje stav asi sedmi tisíc slonů, jejich počet ročně roste asi o šest procent. Donedávna se tedy za stejné období střílelo na 300 až 600 slonů. I když postupem času odstřel probíhal tím nejméně drastickým způsobem, při němž celé vybrané sloní stádo – vůdčí samice a několik generací mladších slonů s ní – bylo uspáno střelami uspávací drogy, posléze zastřeleno a mrtvoly ihned transportovány do mrazíren u Skukuzy na zpracování, veřejnost vždy protestovala. Zvláště poté, kdy správa národního parku změnila strategii, sloní mláďata z vybraného stáda ušetřila ortelu smrti a po uspání je rychle transportovala do jiných míst Afriky nebo zoologických zahrad ve světě.
Sloni mají výtečnou paměť, udržují silné vztahy mezi jedinci stáda a dlouhé období života se učí v jeho společenství. Ušetřená mláďata byla prožitými událostmi i ztrátou stáda tak traumatizována, že je tato zkušenost s člověkem často změnila v nebezpečné tvory.
Odstřel slonů v Krugerově parku byl na nátlak veřejnosti zastaven a nyní zde žije asi jedenáct tisíc kusů, tedy dvojnásobek optima. Samozřejmě se to pozná na vegetaci, i když celá stáda slonů migrují za lepší potravou do sousedních zemí, například do Mosambiku. Tam jsou ale stejně nakonec nemilosrdně postřílena pytláky. Zvláště se tak děje na severu, v trojúhelníku hranic tří států, tedy JAR, Zimbabwe a Mosambiku, na řece Limpopo. Je marné vysvětlovat veřejnosti, že je lépe utratit slony humánním způsobem, než je nechat postřílet pytláky, kteří dodávají slonovinu, ořezávanou pilami z ještě ne úplně mrtvých slonů, na černý trh.
Naivní představa, že zvěř v Krugerově národním parku nepozná strach z člověka, a proto by to měl být ráj na zemi, dostává další tvrdý úder po zjištění, že i stavy třiceti tisíc buvolů jsou redukovány odstřelem, samozřejmě na povolenku a za velké peníze. Donedávna se zasahovalo i do populace lvů. Neustálý boj mezi lvími samci způsobil, že silně klesl počet přežívajících mláďat. Noví vůdci smeček, kteří pozabíjeli předchozí generaci mláďat jiných samců, aby zajistili potomstvo svoje, se střídali příliš rychle. Střelit si na lva stálo samozřejmě zájemce velké peníze. V členitém terénu je velmi nebezpečný a setkání s ním si vyžádalo lidské životy, dokonce i strážců.
V čem je tedy ona výjimečnost Krugerova parku, o níž se hovoří všude po Africe i za hranicemi afrického kontinentu? Je skryta právě v nekompromisním lidském zásahu do populací zvěře, péči o napajedla či úspěšném odchovu nosorožce černého, který je jinak v Africe téměř vyhuben?
Neplatí tu ani argument, že mají návštěvníci snadný přístup ke zvěři. Pozorování je méně snadné než v přehledných pláních rovníkové Afriky. Sloni se drží v porostech mopanových stromů a keřů na západě parku a vyhýbají se východu, zatímco velká stáda kopytníků se drží v savanách na jihu. Lvi a další šelmy se v porostech sykomor prorostlých různými keři snadno ztratí a žirafy, přes jejich velikost, zahlédnete v hustém porostu akácií až na poslední chvíli.
Obdiv zřejmě spočívá v systému řízení, který poskytuje dobrou ochranu mnoha druhům zvěře, nesrovnatelnou s jinými částmi Afriky. Jsou zde též vynikající výsledky chovu, bohužel to slovo je nutné použít, nosorožců černého i bílého, kudu velkého, antilop vraných a dalších druhů zvěře v jiných afrických státech už vybitých. To vše je umocněno faktem, že celá západní hranice jinak silně protáhlého tvaru národního parku je lemována soukromými rezervacemi, které tvoří nárazník mezi parkem a zemědělskými farmami. Majitelé tam za velké peníze vozí návštěvníky ke zvířatům, kterých se tady nikdo ani nedotkne a mají tu vše, co potřebují. Velká část parku je dokonce oplocena a přirozenou hranici bez plotu tvoří na východě bariéra pohoří Lebombo. Pytláků je zde minimum.

 

Největší masakr
Mnozí přitom při pohledu na krajinu Krugerova parku tvrdí, že horší území už lidé zvířatům vybrat nemohli. Takové pověry pocházejí z období, kdy se mezi dobytkem dovezeným z Evropy šířily nemoci. Dnešní 2 mil. hektarů národního parku ale byly ještě na počátku 19. století plné zvěře. Záznamy hovoří o milionech impal, jež bezhlavě pádily přes ulice nově postavených měst směrem, kde citlivé nozdry zvířat cítily déšť.
Jenomže Nizozemci i Britové přišli do zaslíbené země jižního cípu Afriky s relativně zdravým podnebím s rozhodnutím chovat dobytek a farmařit po evropsku. V roce 1889 noviny v Johannesburgu uvádějí, že se konečně podařilo vybít stáda kvag (už neexistující druh zebry) i antilop, samozřejmě slonů a dalších kopytníků. Byl to jeden z největších masakrů zvěře v dějinách lidstva, jenž si nezadá s vybitím bizonů amerických prérií. O deset let později však už vláda povoluje další odstřel divokých zvířat jen na základě zvláštního souhlasu a lovci si stěžují na demoralizující úbytek zvěře. Hovoří se o rezervacích, které existují v USA a mohly by být zásobárnou zvěře k odstřelu. Lvi, levharti a gepardi se však střílejí dále na potkání. Pro farmáře je to jen škodná.
První rezervace, Pongola, je vyhlášena v roce 1894 a roku 1898 vyhlašuje tehdejší guvernér Republiky Trasnvaal Paulus Krüger další rezervaci Sabie. První na území dnešního národního parku, nesoucí jeho jméno, ale jen o rozloze dvou set padesáti tisíc hektarů. Později byla vyhlášena i rezervace proslavená chovem nosorožců – Hluhluwe v zemi Zulů. To si ale už bílé obyvatelstvo zvyklo na skutečnost, že odstřel divoké zvěře a prodej masa přestal být součástí ekonomiky země. Nebylo už co střílet.
Přesto nebyly počátky rezervace Sabie jednoduché. Prvním rangerem, nebo chcete-li ředitelem národního parku, byl James Stevenson Hamilton, řečený Skukuza. Přezdívka znamená „Ten, kdo staví věci na hlavu“. Někdejší voják vzal poslání ředitele za své a skutečně nutil lovce schovat pušky do skříní, černé pytláky zničit luky a snažil se zvířatům pomoci. Chtěl tedy něco do té doby nevídaného a téměř neskutečného! Stavěl život na hlavu, byl proto Skukuza.
Většina farmářů a pytláků si oddechla, když narukoval do první světové války v Evropě, ale jen do chvíle, než se vrátil a začal nanovo. Doslova uprosil pomocí vlivných osobností vládu, aby v roce 1926 navzdory silnému tlaku farmářů a hlavně důlních společností, jež jsou v této zemi nejsilnějšími lobbisty, vyhlásila skutečný národní park, pojmenovaný po někdejším prezidentovi Republiky Transvaal. Nahrála mu do noty vlastenecká nálada nutící i zapřisáhlé odpůrce přírody souhlasit s tím, že je třeba zachovat i něco tak „bezvýznamného“, jako je divočina, aby se děti mohly jezdit dívat, v jakých podmínkách jejich otcové začínali.
Vojácké vedení národního parku Skukuzou (dnes je po něm pojmenován jeden z největších návštěvnických kempů a osada ředitelství) vneslo do bídného začátku Krugerova parku, kam dnes jezdí na 650 000 návštěvníků ročně, řád a pořádek.

 

Hledání cest pro zvěř
Je Krugerův národní park tedy chovnou oborou zvěře, nebo územím rezervace, kde příroda hospodaří sama?
Jedním z prvních opatření, které proslulý Skukuza učinil v rodícím se národním parku, bylo zřízení napajedel v místech, kde v období sucha byla jen pustá a vyprahlá krajina. Většina z nich je vyznačena také v mapách, což umožňuje návštěvníkům, i když povětšinou z uctivé vzdálenosti, sledovat dění kolem nich. Za večerních paprsků slunce tak stáda slonů, impal, žiraf a pakoní či buvolů poskytují nezapomenutelnou podívanou, které podlehne každý návštěvník.
Existence napajedel je sice z tohoto pohledu omluvitelná, ale má i druhou stranu mince. Tou je nahloučení kopytníků kolem napajedel v takovém množství, že natrvalo ničí zeleň kolem a vnášejí do ekosystému prvky nerovnováhy. V Krugerově parku ale mají i jiné, vážnější problémy. Nemoci buvolů nebo nosorožců, které se podobají epidemiím a donedávna kosily i populace lvů, trvalý tlak těžařských společností, které by rády otevřely další doly nebo prorazily nové silnice. Jihoafrická republika prodělala nejedno nesmírně těžké období a dnes řeší obrovský problém, jak udržet průmyslovou výrobu i po zrušení apartheidu, kdy hledá potřebnou rovnováhu soužití mezi různými etniky.

 

 


 

Sedm divů Krugerova parku
Velmi rozmanitá krajina parku se dělí na sedm zcela odlišných typů ekosystémů, charakteristických nejenom povahou reliéfu, ale především geologickým podkladem, který určuje propustnost vody, bohatost živin a tím i bujnost vegetace. Tato rozmanitost je umocněna blízkostí Indického oceánu.
Území na severu Krugerova parku u řeky Limpopo na hranicích se Zimbabwe a Mosambikem je vlhké. Okolí Punda Maria je proslulé malárií, ale také krásnými porosty suchých sykomor mezi jezírky. Nezvyklá zákoutí vody a pahýlů stromů jsou výsledkem katastrofálního sucha roku 1992. Krajina je poseta četnými kmeny akácie druhu Acacia xantophloea, jíž se zde říká horečkový strom. Název dostala od nebohých cestovatelů, kteří se utábořili pod jejími větvemi a dostali malárii. Tudy také přecházejí sloni při migraci územími pytláků prodávajících slonovinu pro černý trh v Mosambiku a Zimbabwe.
Od severu k jihu se pak táhne téměř tři sta kilometrů v pruhu mopanový buš, další zvláštní území. Královstvím tohoto úžasného stromu je více než třetina celé západní části parku. Colophospermum mopane na rozdíl od mnoha jiných stromů na suchých stanovištích africké krajiny nemá na svých větvích žádné trny, jeho listy připomínají tvarem křídla motýla. Kouzlo mopanu spočívá především v životním cyklu, díky kterému odolává velkým suchům. Dokáže prorazit kořenovým systémem i velmi zasolené vrstvy půdy, které pro jiné stromy i akácie představují neproniknutelnou zónu. Navíc má mopane zvláštní schopnost zmlazování, což jej chrání před slony, kteří jinak dokáží zničit každý strom. Po sloním útoku se změní na keř a roste dál. Ke květenství chovají velkou úctu místní kmeny, je také hostitelem jistého druhu medonosných včel. Tím však dobrodiní stromu nekončí. Jeho listy jsou hlavní potravou housenek velkých můr druhu Imbrasia belina. Na palec tlusté housenky zbavené zažívacího traktu představují hlavní zdroj bílkovin obyvatel žijících v jinak v nepředstavitelně neúrodné suché krajině.
Mopanové stromy by si zasloužily mnohem podrobnější popis, už třeba jen proto, že jejich listy jsou dost toxické a sloni musejí účinek nepříjemných látek neutralizovat příjmem různých minerálů. Nebo pro jejich odolnost vůči ohni, která jim dává možnost přežít i žár, či skutečnost, že dokáží vyvinout zelené lístky druhé generace uprostřed období sucha, kdy jsou všechny ostatní stromy holé. Období sucha je pro zvěř trýznivé ani ne tak nedostatkem vody, ale především dobou ukrutného hladu, nedostatku živin a minerálů, nezbytných i pro vnitřní hospodaření s vodou. Mopanové stromy jsou tedy doslova dobrodiním, a to i přes způsob, jímž se brání ožeru.
Mozaiku sedmi divů – sedmi ekosystémů Krugerova parku – doplňují granitová skaliska, známá kopje na jihozápadě parku a pláně podobné savanám na východ od nich.

 

Některé úspěchy Krugerova parku:
– Nosorožců černých, správně nosorožců dvourohých (Diceros bicornis), žije nyní v parku asi pět set kusů. V roce 1937 tady nebyl ani jeden. Odlišný druh, nosorožec tuponosý, nazývaný bílý (Ceratotherium sinum), byl od nepaměti úspěšně chován v jihoafrické provincii Natal v již zmíněném Hluhluwe, a je proto i v Krugerově parku hojný.
– Na třicet tisíc kusů buvolů vytváří pravou náladu africké přírody, ale hlavní potravou asi dvou tisíc lvů jsou především zebry, pakoně, ale i kudu velký (Tragelaphus strepsiceros), nádherná antilopa se spirálovitými rohy. Vysoce ceněná trofej málem stála toto zvíře vyhubení ve většině rezervací rovníkové Afriky.
– Pravým skvostem mezi antilopami Krugerova parku je nyala nížinná (Tragelaphus angasii), která se zde objevila až po roce 1920 a dnes se dá dost snadno pozorovat na březích řek, kde spásá listí zelených keřů.
– Krugerův park organizoval i reintrodukci některých druhů zvěře, například pakoně běloocasého, vyhubeného v této části Afriky na konci 19. století. V roce 1986 bylo 15 jedinců tohoto druhu přivezeno z
Malawi.
září 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group